Hlava dávného Řeka

Žil kdysi Amirán, syn lesní bohyně Dali. Toulával se se svými dvěma bratry Badrem a Usipem rodnou zemí. Na těch toulkách hubil démony, trestal tyrany a nešlechetníky.
Jednou zastihl bratry podvečer na pusté pláni, z níž čněl jenom jediný vršek. Byl z dálky viditelný a tak zašpičatělý, že připomínal přilbici. Schylovalo se k bouři a nikde nebylo vidět světlo z lidského stavení. Amirán řekl:
„Utáboříme se u toho kopce. Třeba se tam můžeme schovat před deštěm.“
Už z dálky bylo vidět, že z jedné strany jsou v kopci dvě jeskyně. Jak se ukázalo, byly dost prostorné, aby se do nich vešli tři jezdci i s koňmi.
Bratři udělali oheň, připravili si večeři, rozprostřeli kožichy a přespali tam.
Nazítří, když se chystali znovu na cestu, řekl Amirán:
„Hleďte, nebyla to skála, ale lebka jakéhosi bohatýra. A přespali jsme v jeho jednom prázdném očním důlku.“ Badr a Usip se rozhlédli a souhlasili:
„Nemýlíš se, bratře Amiráne.“
Objeli na koních celý vrch, který byl hlavou bohatýra. Když se vrátili, Amirán si posteskl:
„To byl jistě jeden z lidí, kteří žili před námi. Škoda že se ho nemůžeme vyptat, co se mu přihodilo, že tu zahynul.“
A kupodivu, lebka se v té chvíli začala pokrývat masem. Zpod přilbice vyrostly husté kadeře a pod hrozivým obočím zamrkaly oči vroubené dlouhými řasami. Po chvíli otevřel velikán obrovská ústa pod černým knírem a zeptal se:
„Kdo mě to tak dlouho šimral, až mě oživil?“
„Já a moji dva bratři,“ odpověděl Amirán.
„Kdo jste?“ tázal se dále obr.
„Jsme lidé!“
„Kde jste, že Vás nevidím?“
„Tady jsme,“ vykřikl Amirán ze všech sil. „Přímo před Tebou.“
Obr pohlédl za jeho hlasem, ale dalo se poznat, že ačkoli si namáhá zrak, pranic nevidí.
Bratři pobodli své koně, aby se vzepjali. Zamávali čapkami a rozjeli se k té velikánské hlavě.
„Ach, to jste Vy, ti drobečkové, co se mi jako mouchy na stole proháníte před nosem? Musíte si jistě dávat pozor, aby Vás ostatní lidé nezašlápli.“
„Nejsme o nic menší než ostatní lidé,“ řekl Amirán.
„Chceš říct, že všichni teď vypadají jako ty?“
„Většinou jsou ještě menší a slabší,“ odpověděl Amirán.
„Chudáčci,“ podivil se obr. „To bude jistě tím, že se špatně stravujete. Co vlastně jíte?“
„Živíme se tím, co si ulovíme a vypěstujeme na polích,“ vysvětloval Amirán dále.
„Máte asi špatná pole a lovíte malá zvířata,“ poznamenal obr. „Víš co, dej mi okusit Vaši potravu.“
Amirán sáhl do brašny a chtěl mu dát sýr a chléb, ale Badr ho zarazil:
„Podej mu kámen!“
Amirán zvedl obrovský valoun a strčil ho do velikánových rtů. Té chvíle se balvan rozpadl na prach.
„Nevalnou stravou se živíte.“ ušklíbl se obr. „Není divu, že jste tak maličcí. To my jedli prosné placky se sýrem a jídlo jsme zapíjeli vínem. Proto jsme byli velicí a silní. Kdybychom jedli to, co Vy, sotva bychom dokázali takové věci!“
„A co jste dokázali?“ zeptal se Amirán.
„Bojovali jsme s démony, tyrany a nešlechetníky,“ odpověděl obr.
„I my bojujeme,“ řekl Amirán.
„Jakpak Vy můžete bojovat?“ podivil se obr. „Vždyť ani stovka takových, jako jste Vy, by nepozvedla naši nejmenší zbraň. Podej mi ruku, ať vidím, jakou máte sílu.“
Amirán vykročil a chtěl podat obrovi ruku. Badr však zašeptal:
„Podej mu silnou větev!“
Amirán ho poslechl. Sotva se větev dotkla obrova kníru, rozpadla se na třísky.
„Chudáčci,“ pravil obr. „Za našich časů bývali lidé, kteří rovnali rukama podkovy a bylo jim hračkou zvednout převrhnutý vůz. Víte co? Budu radši zase mrtev. Až mě někdo po stu pokolení znovu oživí, s radostí vstanu a vrátím se k svému dílu.“
A zavřel oči. Amirán se svými bratry od něho odjeli a už to místo nikdy víc nenašli.