Hlásky a šidihlásky- O Terezce a Pavlíkovi 2. příběh

Vzpomínáte, jak v minulém příběhu našly děti malý zelený míček? Tím zeleným míčkem se jim házelo ze všech míčů nejlépe. Vzali si ho do zahrady a zkoušeli, kolikrát si dokáží přehodit, aby jim míček nespadl. Pak zase zkoušeli, na jakou dálku si dokáží házet: ten, kdo chytil míček, udělal pokaždé krok dozadu. Když nechytil, musel zůstat na místě. Oběma se jim to moc dobře dařilo, ustupovali stále dozadu, a tak moc dávali pozor na míček, že si vůbec nevšimli, že Pavlík stojí u skleníku. Děti byly od sebe už opravdu hodně daleko, Terezka hodila, Pavlík nechytil a bum, prásk, břink! Skleník byl rozbitý! Ten skleník, co ho tatínek na jaře postavil! Kolik mu to jen dalo práce! A co teď? Děti se tak lekly, že zůstaly stát jako sochy z kamene. Co teď? Kde se vzaly tu se vzaly, opět se ozvaly dva hlasy:

** Jeden hlásek se na vlídně usmíval: „Máte štěstí, nikdo vás neviděl. Rychle utečte a až se rodiče budou ptát, řekněte, že jste tu vůbec nebyli. Kdyby se tatínek dozvěděl, že jste skleník rozbili vy, moc by se zlobil a jistě by vám dal přísný trest. To si přece nezasloužíte, vždyť jste to neudělali schválně, tak rychle utečte, dokud je čas!“

***Druhý byl přísný: „Děti, běžte teď hned za tatínkem a po pravdě mu řekněte, jak se to stalo. Tatínkovi dal skleník moc práce, tak se nedivte, jestli se bude zlobit. Byli jste velmi neopatrní, zasloužíte si potrestat. Ale pokud se přiznáte, bude všechno v pořádku.“

Tak co, děti, jak bude příběh pokračovat? Koho mají Pavlík s Terezkou poslechnout?

**      Pavlík s Terezkou se rychle rozhlédli, jestli je opravdu nikdo neviděl. A když se přesvědčili že ne, utekli ze zahrady před dům. Tam si kreslili na chodník křídou a dělali, jako by se nic nestalo.

Tatínek šel za chvíli do zahrady a hned uviděl tu škodu. Byl moc smutný.

„Jak se to mohlo stát?“ Říkal si.  Tatínek si skleník pořádně prohlížel a uvnitř, mezi hromádkou střepů, našel zelený míček. Hned poznal, jak se stalo, že je skleník rozbitý a přísně zavolal děti:

„No tak?! Co mi k tomu řeknete?“

Děti dělaly, že se diví: „Jé, rozbitý skleník, kdo to udělal?“

Tatínek se rozzlobil: „Kdo to udělal? Nejspíš ten, kdo si tu házel s míčkem!“

„Ale to jsme nebyli my, to byly asi nějaké cizí děti“

„Tak vy budete ještě lhát?“

Ani vám, děti, asi nemusím vyprávět, že tatínek dal každému z nich pár na zadek. Tatínkovi bylo líto rozbitého skleníku, ale ještě víc mu bylo líto, jak nepěkně se děti tentokrát zachovaly. Poslal je pro pokladničky, že musí škodu zaplatit a pak šel ke sklenáři pro novou tabulku skla. Ne, nechtěl, aby šly děti s  ním, ani nechtěl, aby mu pomáhaly, když skleník opravoval.

Děti jen stály opodál, smutně tatínka pozorovaly a věděly, jak špatně se rozhodly. Příště to udělají jinak! Kdyby něco provedly, hned se půjdou rodičům přiznat. A hlavně už nikdy, nikdy nebudou lhát. 

***    Pavlovi a Terezce nebylo vůbec dobře, když šli za tatínkem. Báli se, co tatínek řekne, jak je potrestá. Ale nejvíc ze všeho je mrzelo, že to tatínkovi bude líto a že bude smutný.

„Tatínku, prosím tě, nezlob se, my jsme to neudělali schválně, házeli jsme si, nedali jsme pozor a rozbili jsme skleník.“

Když tatínek viděl, jak je to dětem upřímně líto a že nemají daleko k pláči, nic neřekl, vzal děti za ruce a šel s nimi do zahrady. Obešel s nimi skleník.

„No, není to tak zlé, rozbili jste jen malou tabulku skla. To společně opravíme, ano? Ale potrestaní být musíte, byli jste neopatrní a mohli jste způsobit mnohem větší škodu a mohli jste se o rozbité sklo i poranit. Tak abyste si to pamatovali, zaplatíte  sklo, které na opravu musím koupit, ze svých pokladniček,“ tatínek se usmál, „ale protože jste se sami přiznali, tak jen polovinu,“

„Jé, tatínku, ty se nezlobíš?“

„Děti, radost nemám, ale vím, že si příště dáte pozor a že se nic takového už nestane. A teď se běžte obléknout a přineste pokladničky, půjdeme spolu ke sklenáři.“

Pavlík s Terezkou měli radost, že to tak dopadlo a říkali si: “My máme toho nejlepšího tatínka na světě.“

Děti, vždy je lepší říci pravdu, i tehdy, když vás čeká nějaká nepříjemnost. Víte, že se říká: „Lež má krátké nohy.“, to znamená, že se lhaním člověk daleko nedojde, na každou lež se časem přijde a pak je z toho nepříjemnost mnohem, mnohem větší. Každému z vás se může stát, že něco pokazí, poškodí, nebo že se mu něco nepodaří, ale když se hned přiznáte, budete mít napůl odpuštěno, stejně jako Pavlík s Terezkou.

Inspirace pro hry s dětmi na  motivy pohádky

-    Házení v kruhu a na cíl jako rozcvička

• Kolikrát si Pavlík s Terezkou přehodili? A kolikrát si přehodíme my všichni v kruhu?

• Jak daleko si umíme přehazovat? Utvoříme dvojice (nejmenší s největšími, atd, aby se síly dvojic alespoň trochu vyrovnaly) a začínáme si přehazovat ze stejné vzdálenosti, kdo chytí, postoupí o krok dozadu (pozor na skleníky). Kdo postoupí za určitý čas nejdál? Která dvojice si nejvíc krát přehodí?

• Hra na sochy (jak se děti lekly, když rozbily skleník): děti běhají, poskakují a na zvukový signál (zvoneček) musí „zkamenět“  na dobu, než se pomalu napočítá do pěti.    

Zdroj: http://cesta-zeny.webnode.sk/news/hlasky-a-sidihlasky-o-terezce-a-pavlikovi-2-pribeh/