Helenčiny květiny

Mé ubohé květiny zhynuly!“ zvolala Helenka. , Ještě včera večer byly tak krásné a nyní visí všechny lístečky zvadlé! Proč to jen udělaly?“ tázala se studenta, který seděl v lenošce. Vážila si ho velice, poněvadž znal nejkrásnější pohádky a vystřihoval tak rozkošné obrázky: srdce s malými žínkami, tančícími uvnitř, květiny a velké zámky, u nichž se otvíraly dveře. Byl to milý student.
„Pročpak vypadají květiny dnes tak uboze?“ ptala se ho Helenka, ukazujíc na kytici, která byla nadobro zvadlá.
„Víš, co jim je?“ pravil student. „Květiny byly dnes v noci na plese, a proto sklánějí hlavinky!“
„Ale květiny přece nemohou tančit!“ namítla Helenka.
„A přece,“ řekl student. „Když se setmí a my ostatní spíme, poskakují vesele kolem dokola. Skorém každého dne mají ples!“
„A nemůže žádné dítě s nimi na ples?“
„Ó ano,“ přisvědčil student, „malinké chudobky a konvalinky.“
„Kde tančí nejkrásnější květiny?“ ptala se Helenka.
„Cožpak jsi nebyla již často za branou u velkého zámku, kde bydlí král a kde je krásný sad s tolika květinami? Vidělas přece labutě, které k Tobě připlují, podáváš-li jim kousky pečiva. Tam mají květiny opravdu ples, to mi věř!“
„Byla jsem v sadě včera s maminkou,“ pravila Helenka, „ale všechno listí již spadalo ze stromů a nebyly tam již žádné květiny! Kde jsou? V létě jsem jich viděla tak mnoho!“
„Ty jsou uvnitř, v zámku,“ řekl student. „To bys měla vidět! Obě nejkrásnější růže se usadí na trůně, jsou to král a královna. Všechny červené karafiáty se postaví po straně a uklánějí se, to jsou komorníci. Potom přijdou všechny nejspanilejší květinky a pak je velký ples. Modré fialky představují malé dívenky, které tančí s hyacinty a kosatci a zdvořile s nimi hovoří. Tulipány a velké, žluté lilie, to jsou staří rodiče, kteří dávají pozor, aby se hezky tančilo a aby se vše dobře dařilo!“
„Ale,“ tázala se malá Helenka, „copak nikdo květinkám neublíží, že tancují v královském zámku?“
„Nikdo o tom nic neví,“ pravil student. „Občas v noci sice přichází starý kastelán, který má venku hlídat; má s sebou velký svazek klíčů, ale jakmile květinky uslyší, jak chřestí klíče, umlknou, schovají se za dlouhé záclony a vystrkují hlavinky. ,Cítím, že tady jsou nějaké květiny! říká starý kastelán, ale nevidí je.“
„To je krásné!“ řekla Helenka a tleskala ručkama. „Ale což bych já nemohla květinky vidět?“
„I ovšem, že mohla,“ odpověděl student, „nezapomeň, až zase půjdeš ven, podívat se tam oknem, pak je jistě uvidíš. Já jsem to dnes udělal. Ležela tam v lenošce velká lilie a protahovala se; namlouvala si, že je dvorní dámou!“
„Mohou se také květiny z botanické zahrady vzdálit? Ušly by tu dlouhou cestu?“
„No, to si myslím,“ řekl student, „neboť dovedou létat. Což jsi ještě dosud neviděla ty krásné motýly? Jsou červení, žlutí a bílí, vypadají téměř jako květy, a také jimi byli; vyskočili ze stonků vysoko do vzduchu a třepetali lístečky, jako by to byla křidélka, a tak létali. A poněvadž to dělali tak hezky, směli létat také ve dne a nemuseli zpět domů a sedět tiše na stonku. A lístečky se jim proměnily konečně v opravdová křídla. Vždyť jsi to sama viděla! Ostatně je také možné, že květiny v botanické zahradě ještě nikdy nebyly v královském zámku a že nevědí, jak je tam veselo v noci. Povím Ti tedy něco, nad čím pan profesor botaniky, jenž bydlí v sousedství, náramně užasne ..... znáš ho přece? Až přijdeš do jeho zahrady, vypravuj jedné květince, že je veliký ples v zámku. Ta to řekne ostatním a pak všechny ulétnou. Až přijde pan profesor do své zahrady, neuvidí ani jedinou květinku a nepochopí, kam se poděly.“
„Ale jak může květina vyprávět ostatním? Vždyť květiny neumějí mluvit!“
„Opravdu, to nedovedou,“ odvětil student, „ale dorozumívají se pohyby. Neviděla jsi, že když trochu zavane větřík, květinky se sklánějí a pohybují všemi zelenými lístky? To je pro ně právě tak srozumitelné, jako by mluvily!“
„A rozumí pan profesor jejich posunkům?“ ptala se Helenka.
„No, to si myslím! Přišel jednou zrána do své zahrady a viděl, jak jedna velká kopřiva se posunky svých lístků dvoří krásnému červenému karafiátu. Pravila: Jsi tak krásný a já Tě mám tolik ráda!' Ale takové věci profesor nerad vidí, i uhodil kopřivu hned přes listy, neboť to jsou její prsty. Ale spálil se a od té doby se nikdy neodvažuje dotknout se kopřivy!“
„To je zajímavé!“ zasmála se Helenka.
„Jakpak můžeš dítěti namlouvat takovéhle věci!“ řekl nudný pan rada, který přišel na návštěvu a seděl v lenošce. Neměl studenta rád a huboval pokaždé, když viděl, jak vystřihuje směšné, veselé obrázky: hned muže, který visel na šibenici a držel srdce v ruce, neboť to byl lupič srdcí; hned starou čarodějnici, která letěla na koštěti a měla svého muže na nose. To se panu radovi nelíbilo, i říkal pokaždé právě jako nyní:
„Ze takové věci dítěti namlouváš! To je hloupá smyšlenka!“
Ale Helence se přece zdálo to, co student vyprávěl o jejích květinách, tak krásné, že na to mnoho myslela. Květiny měly hlavinky svěšeny, poněvadž byly unaveny celonočním tančením, byly zajisté churavé.
I vzala je a šla s nimi k ostatním svým hračkám, jež ležely na hezounkém stolečku a ještě jich byla plná zásuvka. V malé postýlce ležela její panna Žofie a spala, ale Helenka jí řekla:
„Musíš vstát, Žofinko, a spokojit se dnes v noci lůžkem v zásuvce, neboť květinky, ubožátka, jsou churavé, i položím je do Tvé postýlky, snad jim zde bude lépe!“ I vyndala pannu, ale ta se tvářila nevlídně a neřekla ani jediné slovo, neboť byla rozzlobena, že nemůže zůstat ve své postýlce.
Potom uložila Helenka květiny do panenčiny postýlky, přikryla je celé malou pokrývkou a řekla jim, aby teď ležely hezky tiše, že jim uvaří lipový čaj, aby zas byly zdravé a mohly zítra vstát. Pak zatáhla okolo postýlky záclonky, aby jim slunce nesvítilo do očí.
Celý večer myslela neustále na to, co jí student vypravoval. Když se večer chystala do postýlky, musela se ještě podívat za záclony, které visely před okny, kde stály krásné květiny její matky, hyacinty a tulipány. I zašeptala jim zcela tiše:
„Však já vím, že půjdete dnes do plesu.“ Ale květiny dělaly, jako by ničemu nerozuměly, a nepohnuly ani lístkem. Avšak Helenka věděla dobře, co se bude dít.
Když vlezla do postele, ležela dlouho a přemýšlela, jak rozkošný asi je pohled na květiny, když tančí v královském zámku.
V noci se probudila. Zdálo se jí o květinách a studentovi, kterého pan rada plísnil, že jí něco namlouvá. V ložnici, v níž Helenka ležela, bylo docela ticho. Noční lampička hořela na stole a její otec a matka spali.
„Zdalipak asi moje květiny leží v Žofinčině postýlce?“ hovořila k sobě. „To bych se ráda podívala!“
Zvedla se trochu a dívala se ke dveřím. Ty byly jen napolo přivřeny a za nimi byly květiny a všechny její hračky.
Jak naslouchala, zdálo se jí, že slyší, jako by někdo v pokoji hrál na piano, ale docela tiše a tak krásně, jak dosud nikdy neslyšela.
„Nyní jistě tančí tam uvnitř všechny květiny,“ řekla si. „Bože, jak bych to ráda viděla!“ Ale netroufala si vstát, neboť by vzbudila otce a matku. Kdyby tak vešly sem! myslela si.
Ale květiny nepřišly a hudba hrála neustále tak krásně. Když to bylo tak rozkošné, nemohla to Helenka již vydržet, slezla z postýlky, šla docela tiše ke dveřím a nahlédla do pokoje. To Vám uviděla skvostné věci!
Uvnitř nebyla žádná noční lampička, ale přece tam bylo docela jasno. Měsíc svítil oknem doprostřed pokoje; bylo tam skoro jako za jasného dne. Všechny hyacinty a tulipány stály ve dvou dlouhých řadách na podlaze; nebyly již v oknech, stály tam jen prázdné květináče. Po podlaze tančily všechny květinky roztomile kolem dokola, dělaly dlouhý řetěz, a když se otáčely, držely se navzájem za úzké zelené lístky. U klavíru seděla velká lilie, kterou Helenka jistě spatřila v létě. Určitě se totiž pamatovala, že student řekl:
„Ne, jak se podobá slečně Karle!“ A tu se mu dali všichni do smíchu. Ale nyní se opravdu také Helence zdálo, že se ta dlouhá nažloutlá květina podobá slečně. Ta si totiž počínala při hře právě tak: brzy nakláněla svůj podlouhlý, žlutý obličej na jednu stranu, brzy na druhou a pokyvovala si k té krásné hudbě přesně v taktu.
Nikdo Helenku nezpozoroval. V tom spatřila, jak jeden veliký, modrý kosatec vyskočil doprostřed stolku, kde byly hračky, šel přímo k panenčině postýlce a shrnul záclony stranou. Tu ležely churavé květiny, ale hned vstaly a kývaly na ostatní, že chtějí také s nimi tančit. Starý panáček, kuřák, jemuž Helenka kdysi z neopatrnosti ulomila spodní čelist, povstal a poklonil se před krásnými květinkami. Ty již naprosto nevypadaly, jako by byly nemocné, i seskočily dolů mezi ostatní a byly velmi veselé.
V tom něco spadlo ze stolu. Helenka se tam podívala; to seskočila pomlázka z vrbového proutí, zdálo se jí, že patří mezi květiny. Byla také velmi roztomilá a na jejím konci seděl voskový panáček, jenž měl na hlavě právě takový široký klobouk, jaký nosil pan rada. Pomlázka skákala na koncích svých zelených proutků a náramně hlasitě dupala. Tančila totiž polku a ten tanec ostatní květiny nedovedly, neboť byly velmi lehké a nemohly dupat.
Voskový panáček na pomlázce se náhle zvětšoval a prodlužoval, otáčel se a poskakoval přes květinky, volaje docela hlasitě:
„Je to ale, takové věci namlouvat dítěti! To je hloupá smyšlenka!“ A tu se podobal voskový panáček úplně panu radovi s širokým kloboukem; vypadal právě tak žlutý a mrzutý. Ale květinky jej tloukly do tenkých nohou, i scvrkl se opět a stal se z něho zase malounký voskový panáček.
To byla podívaná! Helenka se nemohla zdržet smíchu. Pomlázka tančila dál a pan rada musel tančit s ní. Nic mu nepomohlo, že se zvětšoval a prodlužoval nebo se měnil v malého, žlutého voskového panáčka s velkým, černým kloboukem. Tu za něj prosily ostatní květiny, zvláště ty, které ležely v postýlce pro panny, a tak ho pomlázka nechala.
V tom něco zcela hlasitě zaťukalo uvnitř zásuvky, kde ležela Helenčina panna Žofie s mnohými jinými hračkami. Panáček kuřák běžel na okraj stolku, položil se na břicho, natáhl se a povytáhl trochu zásuvku. I vstala Žofie a rozhlížela se velmi udiveně kolem dokola.
„Tak tady je ples!“ řekla. „Pročpak mi to nikdo neřekl?“
„Chceš tančit se mnou?“ otázal se kuřáček.
„No, to se ví, Ty tak podle toho vypadáš, abych s Tebou tančila!“ pravila a obrátila se k němu zády. Potom si sedl kuřáček na zásuvku a myslel si, že přijde některá květinka a vyzve ho. Ale když nepřicházela žádná, kašlal: hm, hm, hm! Ale ani tak žádná nepřišla. Kuřáček tedy tančil docela sám a nebylo to tak zlé.
Když se zdálo, že žádná z květin nevidí Žofinku, seskočila ze zásuvky rovnou na zem s takovým hlukem, že to způsobilo poplach mezi květinkami. Všechny se okolo ní sběhly a tázaly se, zdali se neuhodila, a byly k ní všechny velmi laskavé, zvláště ty, které ležely v její postýlce. Ale ona se ani trochu neuhodila a všechny Helenčiny květinky jí děkovaly za krásnou postýlku a srdečně ji laskaly. Pak ji vzaly doprostřed podlahy, kde svítil měsíc, tančily s ní a ostatní květiny udělaly okolo nich kruh. Tu se Žofie rozveselila a pravila, ať si jen nechají její postýlku, že ona ráda bude spát v zásuvce, ale květinky pravily:
„Děkujeme Ti mnohokrát, ale my tak dlouho nemůžeme žít! Zítra budeme již mrtvy. Ale řekni Helence, aby nás pohřbila na zahradě, kde leží kanárek, a my pak opět v létě výrostem a budeme mnohem krásnější.“
„Ne, Vy nesmíte zemřít!“ zvolala Žofinka a líbala květiny. V tom se otevřely dveře do pokoje a dovnitř vešel tanečním krokem celý zástup spanilých květinek. Helenka nedovedla pochopit, odkud přicházejí; byly to zajisté všechny květiny z královského sadu. Nejprve kráčely dvě nádherné růže a měly malé zlaté korunky; byli to král s královnou. Potom šly nejroztomilejší fialy a karafiáty a zdravily na všechny strany. Šla s nimi také hudba. Velké makové květy a pivoňky vytrubovaly na hrachové lusky, že jim až tváře rudly, modré zvonečky a malé bílé sněženky zvonily, jako by měly na sobě rolničky. Byla to zvláštní hudba. Potom přišlo ještě mnoho jiných květin a všechny spolu tančily, modré fialky a růžové sedmikrásky, kopretiny a konvalinky. A všechny květinky se vzájemně líbaly; byl to rozkošný pohled!
Nakonec si květiny daly dobrou noc, a tu se vplížila také Helenka do postýlky a snila tu o všem, co spatřila.
Když následujícího jitra vstala, šla hned ke stolku, aby se podívala, jsou-li tu květiny ještě. Shrnula záclonky u postýlky stranou, a tu ležely všechny. Ale byly docela zvadlé; ještě mnohem více nežli včera. Žofie ležela v zásuvce, kam ji Helenka položila, a vypadala náramně ospalá.
„Vzpomeň si, co jsi měla vyřídit!“ řekla Helenka. Ale Žofie vypadala hodně hloupě a nepronesla jediného slova.
„Ale to není od Tebe hezké,“ řekla Helenka. „Přece s Tebou všechny tančily.“
Potom vzala papírovou krabičku, na níž byli namalováni rozkošní ptáčkové, otevřela ji a vložila do ní mrtvé květiny. „To bude Vaše hezounká rakvička,“ pravila, „a až sem přijdou bratránkové, půjdou se mnou pohřbít Vás na zahradu, abyste mohly v létě vyrůst a abyste ještě více zkrásněly.“
Helenčini bratránkové byli dva čiperní chlapci a jmenovali se Jan a Josef. Otec jim dal dvě malé pušky a oni je vzali s sebou, aby je ukázali Helence. Vyprávěla jim o ubohých květinách, které zemřely, a potom jim bylo dovoleno pohřbít je.
Oba chlapci šli napřed, pušky na ramenou, a Helenka kráčela za nimi, nesouc mrtvé květiny v hezounké krabičce.
Na zahradě vykopali hrobeček. Helenka nejprve políbila květiny, potom je položila i s krabicí do země a Josef a Jan stříleli nad hrobem z pušek, protože neměli děla.