Havran

zobrazeno 33×

Vložil(a): jitkamety, 4. 4. 2016 18.34

Byla jednou jedna královna, ta měla malou dcerku, kterou musela ještě nosit na rukou . Jednoho dne bylo dítě tak nezbedné, že mu matka, co chtěla, mohla říkat, nic nepomohlo. Tu byla královna tak rozezlena, že když kolem zámku letěli havrani, otevřela okno a pravila:
„Přeji si, aby ses v havrana proměnila a uletěla pryč, abych měla konečně klid.“
Sotva ta slova vyslovila, dítě se v havrana proměnilo a z rukou jí vyletělo. Havran odletěl do černého lesa a tam zůstal a rodiče o něm vícekrát neslyšeli.
Jednou kráčel tím lesem muž, jemuž matka při křtu vybrala jméno Niklot, slyšel havraní hlas a když po tom hlase došel až k havranovi, ten mu pravil:
„Já jsem zakletá královská dcera, ale Ty bys mne mohl vysvobodit.“
„Co mám udělat?“ zeptal se Niklot.
Havran pokračoval:
„Jdi dále přes pole a dále až doprostřed lesa, tam najdeš dům, kde bydlí jedna stará žena, která Ti bude nabízet jídlo a pití, ale Ty si nesmíš nic vzít; když se něčeho najíš nebo napiješ, tu upadneš do hlubokého spánku a nebudeš mne moci vysvobodit. V zahradě za domem je pahorek, na tom budeš stát a čekat mne. Po tři dny ve dvě hodiny po poledni za Tebou přijedu v kočáře, poprvé bude tažený čtyřmi bílými hřebci, podruhé hnědými a třetí den černými hřebci; ale když nebudeš vzhůru, nýbrž usneš, tak to vysvobozena nebudu.“
Niklot slíbil, že vše udělá, jak si on přeje, ale havran řekl:
„Já už dnes vím, že mě nevysvobodíš, že si něco od té ženy vezmeš.“
Tu Niklot ještě jednou slíbil, že se bude před jídlem i pitím mít na pozoru. Když však do toho domu přisel, ta stará žena mu řekla:
„Ubohý chlapče, jistě jste vysílený, pojďte a občerstvěte se, jezte a pijte.“
„Ne,“ řekl Niklot „nebudu nic pít ani jíst.“
Ale stařena mu klidu nedala a pravila:
„Když nechcete nic jíst, tak si dejte aspoň jeden doušek, jednou je jako nikdy.“
Tak se nechal Niklot přemluvit a jednou se napil. Po poledni vyšel ven do zahrady na pahorek, aby na havrana čekal. Ale najednou na něj padla velká únava, nemohl se jí ubránit a lehl si , však spát nechtěl. Jenže sotva se pohodlně uložil, oči se mu samy zavřely a on usnul. Spal tak tvrdě, že ho nic na světě probudit nedokázalo. Kolem druhé hodiny odpolední přijela princezna v kočáře, taženém čtyři bílými hřebci, ale byla smutná a říkala si:
„Vím, že spí.“
A když vjela do zahrady, ležel Niklot na pahorku a spal. Vystoupila z kočáru, šla k němu a třásla s ním, volala na něj, ale on neprobudil se.
Druhého dne v poledne zase přišla ta stará žena a nabízela mu jídlo a pití tak dlouho, dokud si alespoň jeden doušek nevzal. Před druhou hodinou odešel Niklot opět do zahrady na pahorek, aby na havrana čekal, ale padla na něj opět tak velká únava, že ani údy nemohl pohnout a pomoci si nemohl, položil se a upadl do hlubokého spánku. Když princeznu v kočáře spřežení hnědých hřebců přivezlo, byla opět smutná a říkala si:
„Vím, že spí.“
Šla až k němu, ale on tvrdě spal a neprobudil se.
Druhého dne Niklotovi stařena řekla:
„Copak to má být? Nechcete jíst ani pít, chcete snad zemřít?“
A Niklot odpověděl:
„Já nechci a nesmím jíst.“
Ona ale před něj postavila mísu s jídlem a sklenici s vínem a ta vůně k němu stoupala, tak nemohl odolat a jeden mocný doušek toho vína vypil. Když přišel jeho čas, odešel do zahrady na pahorek a čekal na princeznu, ale byl ještě unavenější než předešlého dne, lehl si a zase usnul tak tvrdě, jakoby ho do vody hodil. Kolem druhé hodiny přijela v kočáře taženém čtyřmi černými hřebci princezna, opět celá smutná pravila.
„Vím, že spí.“
A když k němu byla přišla, viděla, že opravdu tvrdě spí. Třásla s ním mocně a volala na něj úpěnlivě, ale on se neprobudil. Tu vedle něj položila chleba, kousek masa a láhev vína, toho pití a jídla nikdy neubývalo, ať kdo snědl, co chtěl. Pak si sundala zlatý prsten, na kterém bylo vyryto její jméno, a dala mu ho na prst. Nakonec vedle něj položila dopis, kde mu co se událo vypsala a taky mu napsala, že pokud ji přece jen vysvobodit chce, pak ji najde na zámku na Skleněné hoře. A když hotova byla, sedla si do kočáru a ten ji ke Skleněné hoře vezl.
Když se Niklot probudil a viděl, že zase usnul, propadl velkému smutku a řekl:
„Tak měla přece jen pravdu, nevysvobodil jsem ji.“
Tu mu padl pohled na věci, které vedle něj ležely, a vzal do rukou ten dopis, který mu dívka napsala. Ihned vstal a rozhodl se na Skleněnou horu vydat, ale nevěděl, kde leží.
Šel dlouho tím černým lesem, uběhlo celých čtrnáct dní a stále mu konce nebylo. Tu se setmělo, a protože byl velmi unaven, lehnul si do křoví, kde chtěl přespat. Zrovna nastal ten čas, kdy lidé zažehávají světla, tu Niklot uviděl, jak se v dálce něco světélkuje, a tak se vydal za tím světlem. Přišel před dům, který vypadal na pohled malý, neboť před ním stál obr. Když Niklot toho obra uviděl, trochu se polekal, ale nakonec si dodal odvahy a šel blíž. Obr ho uviděl a zvolal:
„To je dobře, že jdeš, už jsem dlouho nic nejedl, tak si Tě dám k večeři.“
„Buď tak laskavý a nejez mě,“ řekl Niklot „já mám dost jídla, aby ses jím i ty nasytil.“
„No jestli je to tak“ řekl obr „to můžeš zůstat v klidu, já bych Tě sežral, jen kdybych nic jiného nesehnal.“
Tak vešli do domu, sedli si ke stolu a Niklot vyndal chleba, maso a láhev vína, a bylo toho dost pro oba.
„To se mi zamlouvá.“ řekl obr a jedl, co mu hrdlo ráčilo.
Potom se ho Niklot zeptal:
„Můžeš mi říct, kde bych Skleněnou horu našel?“
„Můžeme se podívat do mapy, jsou na ní všechny města, vesnice i sídla.“ pravil obr. Vytáhl mapu a hledali onen zámek na Skleněné hoře, ale nic nenašli.
„Nic se neděje,“ utěšoval obr Niklota „mám ve skříni ještě větší mapu, můžeme se podívat na ni“
Ale to bylo taky nadarmo. Niklot se chtěl vydat dál, ale obr ho prosil, ať pár dní počká, dokud se jeho bratr domů nevrátí, vyšel někam za obživou. Když druhý obr přišel, také se ho Niklot ptal na Skleněnou horu, a on odpověděl.
„Až se najím dosyta, pak mohu najít mapu.“
Po jídle šel do své světnice a odtamtud přinesl mapu, ale také v ní Skleněnou horu nenašli, nakonec vytáhl velmi starou mapu, a konečně se jim poštěstilo; na té Skleněnou horu našli, ale byla mnoho tisíc mil odtud.
„Jak jen se tam dostanu?“ zděsil se Niklot.
Tu obr pravil:
„Dvě hodiny mám čas, takže Tě kousek můžu odnést, ale pak musím zpět domů.“
Tak obr odnesl Niklota asi sto hodin cesty od zámku a řekl mu:
„Ten zbytek cesty už sám dojdeš.“
Pak se obrátil zpět a Niklot se vydal k zámku; šel dnem i nocí, až konečně jednoho rána stanul před Skleněnou horou. K zámku vedle cesta, a on se po ní vydal, ale protože byla hora za skla, stále sklouzával zpět a na horu vyjít nemohl. Tak zarmoucený zůstal stát pod horou a řekl si sám pro sebe:
„Zůstanu tady dole a budu na ni čekat.“
Pak si postavil chatrč a celý rok v ni seděl a díval se na cestu, zda princezna po ní v kočáře nepojede, ale nestalo se tak. Tu jednou uviděl ze své chatrče, jak se tři chlapi venku perou, až z nich cáry lítají. , a tak na ně zavolal:
„Bůh s Vámi!“
Oni se po tom hlase obrátili, ale jeho v chatrči neviděli a tak se znova mlátit hlava nehlava počali. Tu Niklot opět zavolal:
„Bůh s Vámi!“
Opět ho slyšeli, zarazili se a koukali, kdo by to mohl být, ale když nikoho opět neviděli, tak se prát začali.
„Bůh s Vámi!“, zakřičel Niklot potřetí a pomyslel si: „To se musím jít ven podívat, co to tam mají.“ Vyšel ven a proč se bijí, se jich zeptal.
Tu oni mu pravili, že první má hůl, která každé dveře otvírá, když se jich s ní dotkne, druhý prý má plášť, když si jej na ramena zavěsí, neviditelným se stane, no a ten třetí měl koně, který na tu skleněnou horu vyjít dokázal. A oni se tedy prali kvůli tomu, mají-li si ty zázračné věci ponechat a v pospolitosti užívat či si je rozdělit.
Tak řekl Niklot:
„No ty tři věci bych s Vámi mohl vyměnit, peněz moc nemám, ale mam také zázračné věci, které jsou také cenné! Ale nejdříve ty Vaše musím vyzkoušet, abych viděl, že tu zázračnou schopnost mají.“
Tak ti chlapi ho nechali nasednout na koně, do ruky mu dali hůl, pověsili mu plášť přes ramena a když to vše měl, nemohli ho už více uvidět. Tu jim každému silnou ránu uštědřil:
„Tady máte Vy lenoši, co si zasloužíte, jste spokojeni?!“
Pak vyjel nahoru k zámku, a když k němu přijel, byla brána zavřená, tu on se jí dotknul tou kouzelnou holí a brána se mžikem rozskočila. Vešel dovnitř a našel schody, které vedly do velkého sálu, kde seděla dívka a měla před sebou zlatý pohár s vínem. Neviditelný Niklot došel až k ni, stáhnul si prsten a vhodil ho do kalicha, až to zacinkalo. Tu dívka zvolala:
„To je můj prsten, tak tu musí taky ten muž být, co mne měl vysvobodit“
Hledala v celém zámku, ale nikoho nenašla, Niklot zatím vyšel ven, nasedl na koně a plášť odhodil. Když konečně princezna před bránu přišla, uviděla ho a velmi se zaradovala. On seskočil a vzal ji za ruce a ona ho políbila:
„Nyní jsi mne vysvobodil a zítra může být svatba.“ 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight