Havíř Jáchym

zobrazeno 398×

Vložil(a): jitkamety, 4. 4. 2016 17.05

Kterak od krále odměnu dostal a jak ho o ni horní páni připravili a pro výstrahu jiným do staré šachty hodit dali

Český král Přemysl II. dal panu Purkartovi z Janovic povolení, aby na Zlaté stezce uprostřed šumavského lesa vystavěl pevný hrad a z něho pak chránil Královský hvozd i stezku před nepřáteli a lapky. Pan Purkart se vybral s lidmi, kam mu bylo určeno a na vysokém horském hřbetu při Zlaté stezce začal stavět hrad Vimperk. Protože tehdy všichni hledali v řekách a horách drahé kovy, zlato a stříbro, nový pán se také začal v kraji rozhlížet. Řeka Volyňka měla v sobě zlatého písku jenom nepatrně, a proto dal pan Purkart otevřít zkušenými Vlachy v horách několik šachet. Ve Zlaté hoře brzy našli tolik zlata, že bylo potřeba sehnat k jeho vytěžení mnoho lidu. Vlaši zaučovali v novém řemesle každého, kdo přišel. Jednoho dne se u nich přihlásil také mladý Jáchym. Dostal bílou perkytli a koženou zástěru, želízko a inlátek, potom havířský kahanec a jiné náčiní. Když šel na první šichtu, matka mu doma udělala křížek na čelo a řekla: „To aby se Ti v díle dobře vedlo, synku! Víš dobře, že Tvoje práce nás může zbavit věčné bídy.“
„Jen se o mne nebojte!“ těšil ji Jáchym. „Když tam jiní vydrželi, já musím také vydržet.“
Jáchymova matka byla vdova a bydlela se synem na samotě v chudičké lesní chatrči. Kdysi ji sem do hor zavedl muž, a když umřel, zbyly po něm sítě, tenata a kuše. Sotva Jáchym dorostl, chodil s nimi do lesa zase on, aby lovil zvěř a chytal ptáky. Čím více hledali páni zlato, tím méně mu za zvěř platili, proto si musel Jáchym hledat práci v dolech.
Když přišel domů z první šichty, sotva se dovlekl a matka se ho lekla. „Matko, to je hrozné řemeslo. Celý den jsme v těch tmavých děrách zalezlí jako krtci. Všude je plno vody a kámen se drolí nad hlavou. Žádný z nás neví, jestli se dočká večera.“
Upřímně se nad ním rozplakala, jak jí bylo syna líto, ale prosila ho:
„Až něco peněz vyděláš, Jáchymku, vrátíš se zase ke svému. Já bych se tu pro Tebe usoužila starostmi, kdyby ses měl celé dny mořit.“
Jáchym chodil každý den na šachtu, ale jak mohl, zaběhl do lesa. Tam mu bylo mezi stromy a vývraty nejlépe. Když si pak mezi havíři našel kamarády, bylo už veseleji a nenaříkal si.
Pan Purkart se stavbou hradu pospíchal, protože se tu chtěl» načas usadit. Dal vybírat od kupců mýto a to mu neslo nemálo. Brzy poslal králi do Prahy list, že už bydlí na Vimperce a Jeho královské Milosti posílá tři kožené váčky plné zlata z nového dolu.
Když se král dozvěděl, jak se jeho milému pánovi dobře daří, poslal mu po poslu vzkázání, že sám brzy zavítá na Vimperk. Zlato ho lákalo. A protože je rád v prstech přebíral, vypravil se s průvodem do Královského hvozdu, jak mohl nejdříve. Jelo s ním mnoho českých a moravských pánů na koních i na vozech, s nimi plno zbrojné čeledě. Zastavovali v některých městech, kde měšťané pak králi holdovali. Mnoho dní trvalo, než dojeli z Prahy až na Vimperk.
Tam už čekali poddaní pana Purkarta z Janovic. Stáli kolem cest a krále slavnostně vítali provoláváním slávy i věnci. Také Jáchym stál v první řadě s havíři. Všichni měli čisté bílé perkytle. Král si je zálibně prohlížel a potom pana Purkarta pochválil:
„Vidím, můj pane nejmilejší, žes tu nezahálel a také na havířskou chasu jsi myslel. Máš jí tu hodně.“
Pan Purkart se uctivě králi uklonil, div že s koně nespadl.
„V ničem se nesmí otálet a zde je třeba lidi udržet, královská Milosti! Tys chtěl, abych tento hvozd povznesl, a já dělám co uznám za nejlepší. Zlaté doly jsem dal v hoře otevřít, už nesou užitek. Kupců je tu pořád plno, nabízejí zboží i kupují,“ chlubil se urozený a moudrý pán.
„Zítra bych se rád také podíval do Tvé Zlaté hory,“ projevil přání král a pan Purkart hned rozkázal, aby tam všichni horní páni i havíři čekali na královskou Milost. Když se průvod dostal branami hradu až na nádvoří, král sesedl s koně a šel s pány ke stolu. Hrad Vimperk nebyl ještě celý dostavěn, ale už tu bylo několik panských světnic a v krbu hořela smolná polena. Když se panstvo usadilo kolem stolu, pan Purkart dal přinést kůži z medvědice a přikryl jí králi nohy. „Odpusť, Milosti! Zde moc tepla nikdy nemáme, ale medvědí kožešina Tě ohřeje. Je to drsný kraj, ale bohatý. Jestli poručíš, dám nosit jídlo na stůl.“ Král přikývl a dveře se rozletěly. Sloužící nesli plné mísy teplé polévky a pečeného masa, jiní džbány vína a piva. Pan Purkart nemusel ani své hosty dlouho pobízet. Všichni se dali s chutí do jídla.
Král byl spokojen, že se v pánu z Janovic nezklamal. Leckterým svým vyvoleným dával práva a výsady, ale oni jakmile si pomohli k bohatství, jako by na krále zapomněli. Stali se pány bujnými a svéhlavými, král z nich neměl žádného užitku, spíše starosti.
Dlouho do noci na Vimperce páni hodovali, až někteří zmoženi vínem i únavou usínali za stoly. Pan Purkart odvedl krále do připravené komnaty, kde se už kolik dní topilo v krbu. Na dubové truhlici tu ležely měkké kožešiny a okna byla dobře zavřena. Když král ulehl, pán zhasl svíci a popřál mu dobré noci. Pak potichu vyšel z komnaty a za dveře postavil stráž.
Brzy zrána se sešli na Zlaté hoře horní páni s perkmistry a radili se, kdo by měl krále uvítat.
„Náš pán poslal pro krále darem zlatou truhličku. Máme prý mu ji odevzdat, ale neřekl, kdo z nás to má udělat.“
Mnozí by byli rádi s králem mluvili, ale báli se, že se královská Milost může na všelicos vyptávat, a proto neměli odvahu před krále předstoupit. „A co kdybychom tam poslali někoho z havířů, třeba mladého Jáchyma. Je to pohledný mládenec a chytrý natolik, aby nic nepokazil.“
Dlouho se ještě radili, ale nic jiného nevymysleli. Zavolali tedy Jáchyma. Ten přišel a ptal se, co si horní páni od něho přejí.
„Tu máš zlatou truhličku a dobře ji opatruj! Až přijede král se svým průvodem a my ho uvítáme, předstoupíš také Ty před něho a tento vzácný dar mu odevzdáš!“ Jáchym zůstal jako omráčený, ale odmlouvat se neodvážil. Když mu podali truhličku, zařadil se za horní pány a čekal.
A král přijel na Zlatou horu se všemi pány i panem Purkartem z Janovic. Všechno chtěl na vlastní oči vidět. Kudy se vzácná ruda ze země vytahuje, kde se pere v korýtkách. Horní páni nevěděli, kam dřív skočit, a celé vítání se málem pokazilo.
„Rád bych se podíval dolů do šachty!“ řekl král a ohlédl se po panu Purkartovi, co na to říká.
„Královská Milosti, to bych Ti neradil! Dole není světlo a dobré povětří. Málokdo z pánů by se tam odvážil.“
„Ale já tam dole také nikdy nebyl,“ trval na svém král. „Dej mi s sebou někoho spolehlivého, kdo by mne tam provodil. Moje rytíře k tomu nutit nebudu.“ Pan Purkart se obrátil na horní pány, ale z těch se žádnému s králem pod zem nechtělo. Vtom někdo postrčil Jáchyma se zlatou truhličkou. Sotva se uklonil, král na něho s úsměvem pohlédl.
„Tys mladý a jistě nebojácný mládenec! Ty půjdeš se mnou!“
Vzal od něho vzácný dar a spěšně pánům poděkoval. Hned se chystal, že půjde do hory, svlékl plášť, odložil meč. Marně ho všichni přemlouvali, aby nechodil. Jednou se rozhodl a od svého úmyslu neustoupil.
Když si Jáchym přinesl rozžatý kahanec, opatrně sestoupil s králem po dřevěném žebříku do šachty. Vedl ho úzkými chodbami a svítil mu na cestu. Král mlčel, díval se kolem sebe. Chvílemi přejížděl rukou po stěnách, kde se rýsovaly zlatonosné žíly, jinde prohlížel nakopanou rudu.
Jáchym se už bál, že snad královskou Milost nějak pohněval, ale když se spolu vraceli nazpět k východu, najednou se král zastavil.
„Děkuji Ti, žes mne všude provedl a poctivě všechno ukázal. Za tu službu si zde vezmi ode mne jeden váček zlatého písku.“
Jáchym před králem poklekl a uctivě mu obě ruce políbil, potom zazvonil na zvonec, aby je nahoře čekali.
Když se král znovu objevil mezi pány, všichni si upřímně oddechli a jeden přes druhého se ho vyptávali, jak se mu tam dole líbilo. Zatím havíři vzali Jáchyma mezi sebe a také chtěli od něho vědět, jak a co bylo. On jim rád všechno pověděl, jenom o té odměně se nikomu nezmínil ani slovem.
Zato když večer přiběhl domů, už ve dveřích volal na matku:
„Máme po bídě! Podívejte se, matko, co jsem dostal od krále na památku!“
Položil na stůl kožený váček a opatrně ho otevřel. Matka spráskla ruce údivem.
Nechtěla ani věřit, že je to pravé zlato. Když ji Jáchym ujistil, že ano, řekla:
„Synku, máme vyhráno! Teď už nemusíš do hory a můžeš se celé dny toulat po lesích.“
Jáchym se zarazil, v tu chvíli ho to ani nenapadlo. Vzpomněl si jenom, jak stál před králem s ostatními pány a havíři a viděl, kolik je v zemi ještě zlata. V tu chvíli nechtěl být nikým jiným než havířem. Chvilku přemýšlel, než vše znovu uvážil a nakonec se rozhodl.
„Já, matko, zůstanu ještě nějaký čas na šachtě. Kamarádi by si o mně mysleli, že jsem baba a žádný chlap. To zlato někam schováme, a bude-li potřeba, jako bychom je našli.“
Ještě toho dne zašel Jáchym ke staré opuštěné štole, kde už se netěžilo. Spustil se do ní po provazu, aby tam pod jedním velikým kamenem schoval svůj zlatý poklad. V tu dobu šel kolem purkmistr a myslel, že tam straší skřítci. Zachtělo se mu jejich pokladů, schoval se tedy za bukem a čekal, až se některý objeví. Když viděl, že z díry vylezl Jáchym, běžel na něho žalovat horním pánům na Vimperk a ti hned druhého dne si dali Jáchyma zavolat k sobě.
Jáchym přišel na úřad bez váhání a divil se, co po něm horní páni chtějí. Oni ale začali s přísným výslechem.
„Cos dělal včera ve staré opuštěné štole?“ ptali se ho. „Je nám známo, že ses spustil dolů a tropil tam nekalé rejdy.“
Když to Jáchym slyšel, nejprve se zalekl. Potom všechno uvážil a řekl: „Horní páni! Neřeknu Vám zde nic jiného než pravdu a Vy sami posoudíte, jestli jsem se proti hornímu právu provinil. Když jste mne vybrali, abych našemu nejmilostivějšímu králi podal zlatou truhličku, a on mi poručil, abych ho dolem povodil, dostal jsem od něho královskou odměnu.“
Jak to horní páni slyšeli, moc se divili, že oni o žádné odměně nevědí. „A čím Tě král podaroval, Jáchyme?“
„Dal mi váček zlata, abych prý nikdy nezapomněl, že jsem českého krále provázel ve Zlaté hoře,“ řekl Jáchym klidným hlasem, ale páni na něho znovu naléhali a ptali se:
„A kam jsi to zlato dal?“
Jáchym jim pověděl, kam darované zlato ukryl, a myslel, že tím je vše skončeno. Páni se však dlouho mezi sebou radili a domlouvali, nakonec rozhodli. „My si ještě dnes zjistíme, zda jsi nám tu mluvil pravdu. Zatím půjdeš do vězení,“ a hned volali biřice, aby Jáchyma odvedl.
Marně se Jáchym bránil a dovolával samého krále. Nikdo už s ním nemluvil. Biřic mu svázal ruce a na provaze ho táhl ven ze síně.
Horní páni s několika zbrojnými pacholky zajeli do lesa ke staré štole a za jejich pomoci se tam dva z nich spustili dolů. Jak Jáchym pověděl, pod velkým kamenem našli kožený váček plný zlata a vzali ho s sebou.
Když se vrátili na Vimperk, dlouho zase rokovali, než se dohodli. Právo jejich tu bylo nejvyšší, a tak odsoudili Jáchyma k trestu smrti pro výstrahu všem, kdo by svého pána chtěli o zlato okrádat a přechovávat je u sebe bez povolení. Když přečetli Jáchymovi rozsudek, prosil pány o milost a znovu se dovolával krále. Ale ten byl daleko a páni už rozhodli po svém. Poručili biřicům, aby ještě toho dne naložili Jáchyma na káru a odvezli ke staré štole, kde ho kat shodil dolů do hluboké díry.
Jáchymova matka se od lidí dověděla, co horní páni zamýšlejí s jejím synem, a běžela do lesa, aby je prosila o milostivý soud a odpuštění. Přiběhla ale chudák stará pozdě. Rozsudek byl už vykonán, páni zrovna sedali na koně. Ona však přiskočila k díře, hodila do ní dvě hrsti máku a s velikým křikem a pláčem je proklela.
„Buďte prokleti, horní páni! Vy i Vaše zlaté doly! Kolik makových zrnek zapadlo do hory, tolik let ať z ní nemá nikdo užitku, protože jste k smrti odsoudili nevinného člověka!“ potom padla s hrozným pláčem na zem a nebyla k utišení. Páni se jejího křiku zalekli a chtěli se stařeny zbavit. Někomu se jí ale zželelo a přimluvil se za ni, tak ji tedy nechali na pokoji. Horní páni udělali právu zadost, nalezené zlato si mezi sebou tajně rozdělili.
Matčina kletba se však brzy vyplnila. Zlatonosné žíly v Zlaté hoře zmizely a těžba zlata se pánům nevyplácela. Proto byli havíři propouštěni a páni otvírali nové doly daleko odtud. Kdo chtěl dostat práci, musel jít s nimi. Vimperský pán rychle zbohatl. Od kupců vybíral na Zlaté stezce vyšší mýto a své truhlice měl pořád plné zlata i bez Zlaté hory, která zase zarůstala lesem.

 

 

 

 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

© 2013 - 2024 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight Solutions

Spravovat souhlas s nastavením osobních údajů