Hájovna U pěti buků

zobrazeno 23×

Vložil(a): jitkamety, 4. 4. 2016 17.04

Stará hájovna U pěti buků stojí o samotě na malé mýtince mezi lesy pod vrchem Homolí a nad rybníkem Kačákem. V hájovně bydlí hajný Vobinuška se svou manželkou a dětmi, Jeníkem a Růženkou. Obě děti, Jeník i Růženka, jsou se svým osamělým domovem velmi spokojeny a za nic na světě by neměnily s jinými dětmi z vesnice. A proč by také měnily, když okolí hájovny jim poskytuje všechno, co náleží k obvyklým dětským radovánkám: v lese roste množství červených i černých jahod, malin, oříšků i hub; v rybníku Kačáku se mohou v parných letních dnech vykoupat, a když v zimě zamrzne, mají kluziště pár kroků od domova. A z vrchu Homole se v zimě tak krásně a divoce sjíždí na rohačkách s větrem o závod.
Vobinuškovi mají své děti velmi rádi a přejí jim, aby všech dětských radovánek užily dosyta. Jeník i Růženka své rodiče za to zase vždy ochotně poslouchají, jak se patří a sluší na dobře vychované a vděčné děti. Proto také není z hájovny U pěti buků slyšet křik, nářek nebo hubování.
Kdykoliv se hajný Vobinuška vypraví do města nebo do vesnice, vždy dětem něco dobrého přinese a odevzdá jim to se šťastným úsměvem, když mu přijdou kus cesty naproti. Ale i když jde jen do lesa na obvyklou obchůzku, je rád, když jim může něco přinést pro potěšení.
A tak se stalo, že jim jednou z lesa přinesl mladou lištičku. Obě děti měly z mladé lišky ohromnou radost a hned jí sháněly nějaké příhodné obydlí, hodně pohodlné, aby se jí v hájovně líbilo. Otec hajný usoudil, že by se jí nejlépe bydlelo ve psí boudě, kterých bylo v hájovně U pěti buků vždy několik pro „strýčka Příhodu“, a obě děti se daly ihned s chutí do práce, aby ji pro lišku upravily co možná nejpohodlněji.
Dva psi hajného Vobinušky, Hektor a Sultán, se na to mazlení s mladou liškou dívali zlostně a s nepochopením.
„To je komedií ..... s liškou!“ bručel Hektor. „Podívej se, nejlepší boudu jí upravují a vystýlají jako nějaké princezně! V zimě to musíme za mrazu a ve sněhu pronásledovat, a teď se tomu budeme snad klanět jako nějakému panstvu!“
Když byla bouda upravena, dal hajný lišce na krk pevný kožený obojek, ke kterému připojil delší řetízek, a ten pak připevnil k boudě. Ale lišce se útulně upravená bouda ani trochu nelíbila. Škubala sebou na řetízku, vyskakovala do výšky a všemožným způsobem se snažila zbavit se nepříjemného obojku. Oba psi se tomu vesele chechtali, ale Jeník a Růženka projevili obavu, aby se liška neuškrtila.
„Však ona se neuškrtí, nebojte se!“ uklidnil je zkušený otec. „Až se tím hodně unaví a pozná, že všechna její námaha je marná, přestane sebou na řetízku trhat a zvykne si být uvázána jako pes.“
A liška si skutečně brzy uvědomila, že se marně namáhá, aby se osvobodila, a počala si zvykat na svůj nový domov. Jeník i Růženka se snažili lišce její vězení všelijakými pochoutkami zpříjemnit a chovali se k ní tak vlídně, že na ni Hektor a Sultán velmi žárlili. Ale netroufali si jí ublížit, protože jim to hajný přísně zakázal, a jak známo, myslivečtí psi ihned pochopí, co smějí dělat a co nesmějí.
Obě děti přicházely k lišce každý den, dlouho si s ní hrály a liška si brzy také na ně zvykla, že vždy smutně skučela, když k ní hned v obvyklou dobu nepřišly. Jakmile je však viděla přicházet, ihned vyskočila tak daleko před boudu, kam až jí to řetízek dovoloval, a radostně vrtěla ohonem.
Růženka byla pilná čtenářka, a protože sama velmi ráda četla, tak myslela, že i lišku bude zajímat, když jí občas něco zajímavého ze svých knížek přečte. Domnívala se tak proto, že oba psi, Hektor i Sultán, vždy na ni upřeně hleděli, když jim něco vykládala, jako by všemu dobře rozuměli. Také liška vždy pozorně poslouchala, když jí Růženka četla z nové knížky, kterou dostala o vánocích pod stromeček a ve které byly krásné pohádky o zvířatech. Nejraději četla Růženka lišce pohádky o chytrých liškách, ve kterých vtipné lišky vždy nějaké méně chytré zvíře nebo i člověka svým bystrým důvtipem přemohou.
Zpočátku ovšem nerozuměla liška ani slovo z toho všeho, co jí švitořivá Růženka napovídala; protože si však dávala dobrý pozor, brzy porozuměla mnohým slovům a za nějaký čas již rozuměla všemu. Víte samy dobře, milé děti, že psi rozumějí lidské řeči, že dobře chápou, když jsou chváleni, a jak se stydí, když jsou za nějaké provinění vyhubováni. A lišky, jak snad také víte, jsou příbuzné psů a mají mnohé jejich vlastnosti. Mimoto byla tato liška obzvláště chytrá a chápavá, a tak není divu, když na ni Růženka každý den mluvila, že všemu dříve rozuměla než některý pes.
A proto liška čím dál tím raději poslouchala Růženčino předčítání a vyprávění o chytrých liškách, které často ošálily i tak rozumné zvíře, jako je král všech zvířat, moudrý a vznešený lev. To lišce velmi lichotilo a umínila si, že se bude všemu dobře učit, aby byla jednou také tak chytrá a rozumná, jako byly ty lišky z pohádek. Proto také všechno ochotně dělala, co na ní Jeník nebo Růženka při cvičení žádali.
Po nějakém čase hajný Vobinuška uznal, že si liška v hájovně již tak zvykla, že ji mohou děti odvázat a vodit na řetízku. Potom jí bylo už také někdy dovoleno trochu se proběhnout po dvoře, ale na zavolání musela vždycky ihned přijít a klidně se zase nechat uvázat. A přitom ji obě děti učily všelijakým kouskům: učily ji přinášet předhozené věci, prosit, panáčkovat a chodit po zadních nohou. Když už všechno dobře uměla, učily ji děti těžším kouskům: chovat panenku, držet v předních prackách hůl a při chůzi se o ni opírat.
Všechno to učení a mazlení s liškou pozorovali oba psi s velkou zlostí. Ačkoliv se tvářili, jako by se o lišku ani trochu nezajímali, dobře přitom viděli, co všechno již liška umí, a velmi jí to záviděli. „To je komedií s liškou!“ zlobil se Hektor. „Podívej se, kolego, jak se pyšně nafukuje, že umí nosit hůl! Takové věci jsem už uměl jako malé štěně a dávno jsem to už zase zapomněl, protože musím dělat rozumnější věci: ve dne v noci chodit do lesa na obchůzky nebo hlídat hájovnu jako ty. A přitom nás ani nenapadne, abychom se pro to nějak nafukovali. A podívej se na ni! Tváří se pyšně jako kníže pán a myslí si, že nám bude brzy také poroučet jako naši páni nebo děti. Ale ..... milión komárů ..... to by si zase na mne nepřišla!“
„Prokrýlepána, Hektore, to snad přece není ani možná věc, aby nám nějaká taková hloupá liška poroučela jako pán?“ mumlal Sultán ustrašeně. „Na mou duši, Hektore, to bych tady nebyl ani den a vypálil bych odtud jedním rázem. Raději bych chodil po žebrotě!“
„I nefňukej už napřed, Sultáne! Však nám ještě neporoučí a doufám, že zítra také ne!“ bručel Hektor mrzutě. Potom něco pošeptal Sultánovi do ucha a hned nato oba psi s divokým štěkotem vyrazili ze dvora ven, a stále hlučně štěkajíce, oběhli si třikrát celou hájovnu, jako by honili celou bandu zlodějů. Potom se zase hrdě jako vítězové vrátili a po očku se podívali na lišku. A velmi se oba dopálili, když viděli, že liška po celou tu dobu, co oni tak řádili, klidně spala před svým obydlím a že ji ani nenapadlo, aby se hned, jak začali štěkat na výstrahu, schovala do své boudy.
A to lišku opravdu ani nenapadlo. Ona dobře slyšela, co si o ní povídali, a umínila si, že je za tu závist trochu potrestá. Jak jsem Vám už řekl, znala z lidské řeči tolik slov, že všemu rozuměla, když k ní děti něco mluvily, protože si všecka slova snadno pamatovala. A nejen to, že už mnoho rozuměla ..... ona také potajmu zkoušela nějaká lidská slova, a protože byla chytrá a pilná, brzy se jí podařilo několik lidských slov promluvit. Byla na to velmi hrdá a těšila se, jak tím Jeníka i Růženku překvapí. Ale dříve si to chtěla vyzkoušet na Hektorovi a Sultánovi. Dlouho však nevěděla, jak by to měla udělat, a přišla na to až tehdy, když slyšela, jak jí oba hafani závidí přízeň pánových dětí a jak ji pomlouvají.
A pak to hned provedla. Když viděla, že si oba vlezli do svých bud, zalezla si také do svého obydlí a tam chvilku počkala, až se uhnaní psi pohodlně ve svých peleších uvelebí ..... potom vystrčila hlavu z boudy a zvolala silným hlasem:
„Hektore! Sultáne!“
Sotva to psi uslyšeli, hned vylétli z bud a hnali se divoce ke dveřím hájovny. Když je našli uzavřené, rozhlíželi se na všechny strany, aby vypátrali, kdo a odkud na ně zavolal, ale nikde neviděli ani toho nejmenšího človíčka. Chvilku ještě postáli u zavřených dveří a pak se zase loudavým krokem vraceli do svých bud. Ale sotva ulehli, vystrčila liška zase hlavu a zavolala hlasem ještě silnějším:
„Hektore! Sultáne!“ Podruhé vylétli psi ze svých pelechů a úprkem pádili k zavřeným dveřím. Oba měli strach, aby nebyli káráni, že se na ně musí dvakrát volat, a proto ještě důkladněji a pozorněji pátrali po dvoře i kolem hájovny, kdo to na ně zavolal.
„Někdo si z nás dělá legraci!“ huhlal Hektor zlostně, ale Sultán se stále ještě vyjeveně rozhlížel, div si hlavu neukroutil. A když se pak znovu loudali zpět k svým pelechům, zastavil se Hektor před liščinou boudou a přísně a podezřele se díval, jak se liška tváří. Ta sice dělala, jako když už týden tvrdě spí, ale starý a zkušený Hektor ihned poznal, že se jen tak přetvařuje. Jistotu však neměl a také tomu ani nevěřil, že ona by to dovedla, ale měl zlost, že snad se jim posmívá. Proto jenom něco zlostně zabručel a odešel si se Sultánem lehnout před boudu, aby poznal, odkud to volání přichází. Ale liška už je nevolala, protože jí ta dvojí zkouška z lidské řeči stačila, a jen se ve své boudě chechtala, jak ty dva hafany dvakrát řádně prohnala.
Od té doby se liška učila všemu, co Růženka chtěla, ještě s větší chutí. Bavilo ji velmi, když jí děvčátko dalo do packy tužku a vedlo jí packu s tužkou po papíru, aby se tak naučila napsat všechna písmena, a lišce se to vskutku dobře dařilo. Vždyť ona to zkoušela i bez Růženky; když byla sama, vzala třebas i kousek dřeva a do písku jím ryla různá písmena a měla vždy ohromnou radost, když se jí to dařilo. A není divu, že při takové píli se uměla brzy také již i podepsat!
Však se často některý z psů přišel k její boudě podívat, co to tam ta přilezlice tropí, ale liška vždy včas všechno v písku ohonem rozmázla. Za to se psi ještě více na ni zlobili a umínili si, že ji budou zlobit pokud možno nejvíce, aby hned z hájovny utekla, jakmile se jí naskytne příležitost.
„Já Ti říkám, Sultáne, že ona to tuhle na nás volala! Vždyť Růženka ji učí pořád žvatlat po lidsku, a když se to naučí hloupý špaček, tak brebtavá liška se to může také naučit!“ hučel Hektor do Sultána. „Ale ať si čmárá co chce a brebtá také co chce, do toho mi celkem nic není, ale to mě řádně dopálilo, že si tuhle na nás zavolala jako na nějaké vandráky. Taková podkřovní poběhlice, která se jindy v lese může před námi strachy přerazit, a teď ji budeme snad muset na slovo poslechnout jako našeho pána a hospodáře?! Prach, dudy a necky! Pojď, Sultáne, dělej jen to, co budu dělat já! My té poběhlici ukážeme, co dovedou myslivečtí psi!“
V tu dobu se liška spokojeně vyhřívala na sluníčku. Mžourala ospale očima, ale přitom dobře viděla, jak se oba psi zvedli od svých bud a loudají se k ní. Toho by si byla ani nevšimla, ale psi se dali pojednou do zuřivého loveckého štěkotu a hnali se úprkem přímo na ni jako na nějakou kořist. Ona sice věděla, že jí nesmějí ublížit, ale čert věř takovým kolohnátům! Snadno mohou zapomenout na své dobré vychování, a proto se před nimi co nejrychleji ukryla až do nejzazšího kouta svého obydlí.
Zatím však se oba psi už zase klidně vraceli, jako by se nic nestalo, protože vyběhl na dvůr hajný, aby se podíval, proč se psi tak vztekle rozštěkali.
A tento žertík potom psi opakovali tak často, že brzy lišce pobyt v hájovně znechutili. Mohla sice na ně žalovat, ale něco takového je pod liščí hrdost; rozmazlená kočka by to jistě udělala, avšak liška je statečné lesní zvíře, které by se za to jistě stydělo, kdyby fňukalo a žalovalo.
„To raději odtud odejdu!“ rozhodla se dopálená liška. „Jeník i Růženka budou jistě pro mne plakat, ale potom snad uznají, že jsem šla jen tam, kam patřím. Vždyť všechny ty lišky, o kterých mi Růženka četla, žily v lesích, a ne u boudy v nějaké hájovně. A konečně se mohu vždycky zase vrátit, kdyby se mi v lese nelíbilo!“
A potom už jen čekala, až se jí naskytne vhodná příležitost k útěku. Těšila se na volný život v lese a říkala si stále, že to bude něco mnohem krásnějšího než být stále uvázána u psí boudy. A tím, jak bude v lese živa a co bude jíst, si také hlavu nelámala; vždyť všechny ty chytré lišky, o kterých jí Růženka z knížek četla, se tak snadno živily a všechno se jim vždycky lehce zdařilo!
A konečně se také dočkala. Jednoho dne jí děvče špatně zapjalo na krku pásek a liška cítila, že se ho může snadno zbavit. Také to hned učinila, když byla na dvorku samotná. Psi byli v tu dobu někde s hajným v lese, dveře u vrat byly odemčeny ..... nejkrásnější příležitost nastala a liška také neváhala. Trhnutím hlavy se zbavila obojku a jako blesk sebou mrskla přes dvůr k vratům a rázem měla to, po čem tak dlouho toužila ..... zlatou svobodu a volnost!
Na malém kopečku nad hájovnou se ještě na okamžik zastavila a poslala všem poslední pozdrav:
„Buďte tam všichni šťastni a zdrávi! Sbohem, hájovno U pěti buků! A sbohem, Růženko a Jeníčku!“ A pak zmizela v hustém křoví.
Toho večera šly obě děti hajného Vobinušky s pláčem spát. Marně je otec těšil, že jim co nejdříve zase lišku přinese, a marně jim sliboval, že ta nová bude ještě chytřejší; děti se nedaly utišit. „Vždyť ona někde v lese hladem zahyne,“ naříkala Růženka, „protože se sama živit neumí a byla zvyklá jíst jen vařenou stravu! Ach moje zlatá lištičko, snad už Tě nikdy neuvidím!“
A jen oba psi chodili po dvoře hrdě jako vítězi. Chechtali se tomu, jak se snadno lišky zbavili, a rozhodli se, že s ní řádně zatočí, jakmile ji v lese dopadnou.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight