Hajný a jeho tři syni

zobrazeno 24×

Vložil(a): jitkamety, 4. 4. 2016 17.01

Žil kdysi v horách hajný, který měl tři syny. Byl svědomitý, ale páni ho neměli v lásce. Zdálo se jim, že špatně hospodaří, neboť odváděl nejméně zvěře. Bylo to ale tím, že jeho revír byl na zvěř nejchudší a žádný jiný hajný by nebyl dovedl dodávat zvěře víc.
Jednou také přišel rozkaz od pánů, že druhého dne musí hajný dodat ze svého revíru šedesát zajíců. Dobrá rada tu byla velmi těžká. Panstvo dobře vědělo, že je ten revír chudý, vždyť o tom mluvilo každé hlášení a bylo to poznat při každém honu, a přece žádalo tolik zvěře jako z revírů bohatých. Hajný byl tuze nahněván. Vzal flintu a šel do lesa.
„Šedesát zajíců mám zastřelit,“ říkal si cestou, „ale jsem jist, že neuvidím ani čerta. Jenomže páni to neuznají a bude se mnou zle, a nejen se mnou, také s mými dětmi.“ Na dětech záleželo tomu hajnému nejvíc. Všichni tři chlapci se měli čile k světu, sem tam pomohli, hezcí byli a zdraví a cizím lidem se líbili. Otec by byl pro ně zrobil všecko.
Chodil tedy hajný po lese a po pastvinách, ale nikde neobjevil ani zajíčka. „Ďas všecko vzal!“ zabručel kvečeru.
Sotva to ale vyřkl, uslyšel hlas:
„Když vzal, tak vrátí, ale upiš se mu krví.“
Hajný dobře věděl, že to promlouvá sám ďábel. Zamyslel se a pak řekl:
„Pro své syny zrobím všecko na světě. Však oni mi toho nikdy nezapomenou.“ A upsal se ďáblu krví.
Rázem bylo kolem dokola tolik zvěře, že se nechtělo věřit očím: bažantů, koroptví i tetřevů, králíků, zajíců a lišek, srnců a jelenů i ostatních, ba kdesi si pobrukoval i medvěd. A zvířata chodila jako omámena kolem nešťastného hajného a dávala se od něho zabít. Tak zastřelil šedesát zajíců a druhého dne je odvedl vrchnosti.
Žena však první poznala, že se něco stalo, neboť její muž teď chodil smutný a zamyšlený a nejraději ze všeho se mazlíval se svými syny. Prosila ho jednou, podruhé a potřetí, aby se jí svěřil, cože se mu přihodilo, ale on jí nic neřekl, protože ji nechtěl zarmoutit.
„Budeme mít všeho nadbytek,“ chlácholil ji, „o víc se nestarej.“
Měli dostatek, ale dobře jim nebylo. Žena se starala, muž a nakonec i děti. Stalo se jednou, že synové provedli cosi nepěkného. Otec si je zavolal a řekl jim:
„Upsal jsem duši ďáblu, ale ne pro svůj blahobyt a svoje pohodlí, nýbrž pro Vás, abyste neumřeli hladem a vyrostli zdraví a silní. Špatně jsem zrobil. Zdraví a síla člověku nic nepomohou, chybí-li dobrota. Vy dobří nejste, tak jsem se obětoval nadarmo.“
Synové stáli jako opaření, a když pochopili, rozplakali se. Tu řekl nejstarší:
„Neplačme, bratři, tím bychom tatínka nezachránili. Polepšíme se, a až budeme velcí a dobří, pak jistě přemůžeme i čerta.“
Slyšela všecko i matka a také tuze plakala.
„Kdybych umřít měla, já Ti hned pomohu,“ volala. „Nic nebudu dbát a spoléhat se na děti, protože nikdo neví, čeho se na nich dočká.“
„Ne tak, ženo,“ pravil hajný. „Tuze jsem zhřešil, a pro ně. Oni ať mi pomohou, až přijde čas. Alespoň uvidím, že jsem netrpěl nadarmo.“
Dobře si synové zapamatovali ten den i rozmluvu, pamatovali se a nerobili zle a čekali, až přijde čas, kdy budou moci otce vysvobodit. Čas ten ale stále nepřicházel, synové rostli a rostli a jejich rodiče stárli a měli vlasy jako polní pýř.
Jednoho dne hajný ulehl a synové a přátelé se shromáždili u jeho lože.
„Cítím, že co nevidět zemru. Nepochovávejte mě do země, neboť jsem tuze zhřešil a na hřbitově bych neměl pokoje. Zapřáhněte do našich saní černé voly a otevřete jim bránu. Nechte je jít a jít, kde stanou, tam mě zakopejte.“
„A víc nic?“ ptali se synové i jejich matka.
„Ještě něco. Po tři noci mě tam hlídejte. Ale za noci ani na okamžik nezaspěte!“
Pak se hajný rozloučil se všemi přáteli a ženou a syny a do rána zemřel. I zrobili, jak jim byl přikázal. Nepochovali ho do země, ale vzali své saně, naložili ho, zapřáhli černé voly a otevřeli bránu. Voli vyšli a kráčeli pořád do kopce a pak zamířili k nejhustšímu lesu, a ještě nestanuli, nýbrž i v něm šli dlouho, až konečně zastavili pod velikým bukem a dál už jít nechtěli. Vzali synové mrtvolu a uložili do kamení.
První noc hlídal nejstarší syn.
Kolem hluboká tma, ale ne ticho. Zvěř se ozývala a draví ptáci. Noc se nesnesitelně vlekla, synek se ani nemohl dočkat, kdy už bude ráno, neboť nebylo příjemné sedět u hromady kamení v takovém mrazu. Když si myslel, že je k ránu, byla půlnoc. Tu se pohnula země a z ní se vyhrabal ohnivý patvor. A měl ten patvor šest hlav a šest krků a pod každým krkem dvě nohy se strašnými drápy. Zařval a vrhl se na synka.
Měl sebou nejstarší sekeru, že narube dřeva a zrobí oheň. Rychle ji zvedl a začal se ohánět. Bil se statečně, neustoupil ani o krůček, patvor ztrácel jednu hlavu za druhou. Tu poslední si nejvíc chránil, a z ní také sálal nejprudší plamen. Ale to mu nepomohlo, padla i ta. Tím rázem vše zmizelo, jen kus dřeva tlel vedle synka. Vzal je, přiložil k suchému chrastí a rozdělal oheň. Oddychl si. myslel si, že teď už jistě řádně vykonal svůj úkol, schoulil se u ohně a usnul, neboť byl velmi unaven.
Kdyby si byl pamatoval, že jim otec přikazoval, aby za noci nezaspali ani okamžik, byl by se jistě ovládl, ale on na to zapomněl. A kdyby byl zůstal bdělý, byl by spatřil zbojníky, kteří přišli k jeho ohni a začali hrát v karty. A byl by také poznal, že to nejsou zbojníci, nýbrž čerti v přestrojení, neboť ten nejsilnější řekl:
„Do práce, kamarádi, kdo třikrát po sobě vyhraje, získá duši hajného.“ A bdělý mohl vidět, že ti čerti hráli a hráli, ale nikdo z nich nevyhrál třikrát po sobě. K ránu pak, když zpívají bažanti kohouti, byl by také spatřil černou laň s bílou hlavou.
Jenomže nejstarší syn spal a nic neviděl. Probudil se až za ranního rozbřesku, uhasil jiskry v popelu a vracel se domů.
Matka a mladší bratři ho už čekali.
„Jak se Ti hlídalo?“ ptali se ho nedočkavě.
On odpověděl:
„Dobře se mi hlídalo, ale k ránu bylo trošku zima, tak jsem si zapálil kupu dříví.“ O ostatním pomlčel.
Druhou noc hlídal prostřední syn.
I kolem něho byla hluboká tma, ale ne ticho. Zvěř se ozývala a draví ptáci, kdesi na dolině vyli psi. Noc se opět nesnesitelně vlekla, ani tento synek se nemohl dočkat rána, neboť nebylo příjemné sedět u hromady kamení v takovém mrazu. Kolem půlnoci přišla vánice. Tu se země pohnula a z ní se vyhrabal ohnivý patvor. A měl ten patvor šest krků, ale na každém po dvou hlavách a pod krkem pak čtyři nohy se strašnými drápy. Zařval a vrhl se na synka.
I prostřední měl sekyru, že si narube dřeva a zrobí oheň. Rychle ji vzal a začal zápolit. Bil se statečně, neustoupil ani o krůček, patvor ztrácel jednu hlavu za druhou. Poslední dvě si chránil nejvíc a z nich také sálal nejprudší plamen. Opět to nic nepomohlo, synek mu je nakonec také uťal.
Tím rázem všecko zmizelo a jako včerejší noci tlel tam jen kus dřeva. Synek jej vzal, přiložil k suchému chrastí a rozdělal oheň. Oddychl si. myslel si jako jeho starší bratr, že teď už jistě řádně vykonal svůj úkol, schoulil se u ohně a usnul, protože byl unavenější než bratr minulé noci.
Kdyby si byl pamatoval, že jim otec přikazoval, aby za noci nezaspali ani okamžik, jistě by se byl ovládl, ale také on na to zapomněl. A kdyby byl zůstal bdělý, byl by spatřil zbojníky, kteří přišli k jeho ohni a začali hrát v karty. A byl by také poznal, že to vlastně nejsou zbojníci, nýbrž čerti v přestrojení, neboť ten nejsilnější řekl:
„Do práce, kamarádí, kdo třikrát po sobě vyhraje, získá duši hajného.“ A bdělý mohl vidět, že ti čerti hráli a hráli, ale nikdo z nich nevyhrál třikrát po sobě. K ránu pak, když zpívají bažanti kohouti, byl by také spatřil černou laň s bílou hlavou a bílýma nohama.
Jenomže i tento prostřední spal a nic neviděl. Probudil se až za ranního rozbřesku, uhasil jiskry v popelu a vracel se domů.
Matka a mladší bratr ho už čekali. Jak se Ti hlídalo?“ ptali se ho stejně nedočkavě, jako se ptal včera on s nimi bratra nejstaršího.
On odpověděl:
„Dobře se mi hlídalo, jenomže po chumelenici se vyjasnilo a přišel krutý mráz. Zapálil jsem si také hromadu dříví. Hned bylo veseleji.“ O ostatním pomlčel jako nejstarší.
Poslední noc hlídal syn nejmladší.
Ani jemu se nevedlo jinak než oběma starším bratřím, avšak o půlnoci se vyvalil patvor, který měl na šesti krcích po třech hlavách a pod každým krkem šest hrozných tlap s velkými drápy. Nejmladší byl nejslabší, ale nebál se. Statečně utínal jednu hlavu po druhé a nakonec i ty tři nejohnivější. Ale ten nejmladší byl také nejsvědomitější. Dobře si pamatoval, co otec přikázal. Když si rozdělal pořádný oheň, aby se ohřál a bylo mu veseleji, neusnul. Sbíral poblíž ohně suché chrastí, aby oheň hořel naplno až do bílého rána. A že nezaspal, viděl, jak kjeho ohni přišla banda zbojníků, a dobře slyšel, co si ti chlapi říkají.
„Kamarádi,“ pravil ten nejsilnější, „dnes si musíme pospíšit, vždyť máme poslední noc! Kdo vyhraje třikrát za sebou, získá duši hajného. Do práce!“
I strnul synek, poznal čerty a vzpomínal, jak by je odvedl od karet a zachránil svého otce od věčných muk. Hodnou chvíli vzpomínal, čerti se u karet hádali, až nakonec se rozhodl, že k nim přisedne, a až někdo začne vyhrávat potřetí, že celou bandu rozežene, i kdyby ho to mělo stát život.
Přišel k nim s náručí chrastí, hodil dříví do ohně a dal křesťanské pozdravení. Lekli se toho velice, až jim vypadly karty.
„Máme kamaráda,“ řekl nejstarší čert, „on si s námi zahraje.“
„I nezahraje,“ řekl synek, „protože to neumí tak dobře jako Vy. Ale mohli bychom spolu závodit, kdo dovede lépe házet šiškami.“
Čertům se ten nápad zamlouval, hned zapomněli na karty a rozběhli se po lese pro šišky. Za chvíli jich nanosili celou hromadu a opodál rozdělali druhý oheň a u toho postavili vyvrácený bukový peň.
„Začni!“ vyzval synka nejsilnější z čertů.
Vzal synek šišku a hodil ji právě do tmavého otvoru ve starém kmeni. Čerti pochvalně mručeli.
„No, myslím, že se Ti to už víckrát nepodaří,“ řekl ten nejsilnější a šklebil se.
„Jak by ne,“ řekl synek „jen co si oddychnu. To víte, nemám takovou silu jako Vy.“
Tak čerti čekali, až si oddychne, a on si schválně oddychoval hodně dlouho. Pak ale musel vzít druhou šišku a házet podruhé. I tentokrát zasáhl stejné místo, šiška zůstala v dutině a čerti pochvalně zamručeli.
„Do třetice všecky věci,“ kázal nejsilnější, „teď se alespoň ukáže, zdali nás nepodvádíš.“
Opět řekl nejmladší syn hajného, že si musí odpočinout, a opět schválně oddychoval hodně dlouho, až se čerti smáli, jak slabí prý jsou lidé. Posléze ale musel vzít třetí šišku a házet potřetí. A měl štěstí a byl šikovný, i třetí šiška zmizela v dutině stromu a čerti ho nahlas chválili.
Ten nejsilnější však byl rozmrzelý. „To přece nejde, abychom se dali zahanbit tímto mládenečkem!“ pravil ostatním. „Nejschopnější sem a házet!“
Přišlo několik čertů a zkoušelo své štěstí. Jenomže jejich ruce byly neohrabané a jako oči, bez cviku. Buďto peň přehodili, anebo nedohodili tak daleko. Synek myslel na otce a na to, aby je zabavil co nejdéle, až do bílého dne, a tak je podpichoval a ponoukal, čerti házeli a nejsilnější se stále hněval, jak jsou neohrabaní. Nakonec poručil synkovi, aby je naučil svému umění.
Synek souhlasil, protože myslel na svého ubohého otce a na to, aby čerty zabavil co nejdéle, až do bílého dne. Tak jim vyprávěl a ukazoval, jak se šiška drží a jak se musí rukou mrštit, aby vyletěla, kam letět má. Ne jednou, ne dvakrát, ustavičně to musel ukazovat a vyprávět, neboť těch čertů přibývalo a přibývalo, až jich tam stály obrovské zástupy. I nejsilnější se učil a byl tuze rozhněván, že nemá po ruce dostatek šišek. Čerti prošmejdili celé okol! a vyhrabali anebo zvedli kdejakou, a přece to ještě ani zdaleka nestačilo.
Synek byl teď už tak unaven, že chvílemi ani nevěděl, co vlastně povídá a robí, noci neubývalo, zdála se nekonečná. I do pláče mu jednu chvíli bylo. Pak se přemohl, pomyslel na otce a házel a vysvětloval nanovo. Najednou kterýsi čert hlásí, že v celém tom černém lese není jediné šišky.
„Dost,“ poručil nejsilnější, „vrátíme se ke kartám.“
Synek se vzchopil a řekl:
„Teď Vás chci naučit řádně zasahovat.“
„Až jindy,“ odbyl ho nejsilnější, „až narostou nové šišky.“
„Poruč svým lidem, ať sem přinesou ty odházené,“ radil synek. „Hleď, je jich tam veliká hromada, ba hora!“
„Už jsem řekl,“ houkl nejsilnější a posadil se k ohni. „Do práce, kamarádi, do práce!“
Celé to pekelné shromáždění v podobě zbojníků usedlo v několika kruzích kolem ohně a k ohni přisedli Ti, kteří už jednou hráli. Nejsilnější se rozhlížel, někam odložil karty. Spatřil je, ležely vedle synka.
„Podej mi je!“ poručil a natáhl ruku.
Synek je vzal a hodil do ohně.
„Co ses to opovážil!“ strašně zařval nejsilnější a po něm se dali do řevu i všichni ostatní. „To draze zaplatíš!“
Po úbočích i dolinami hřměl ten řev a trvalo chvíli, než utichl, nejsilnější chtěl mluvit.
Nepromluvil. Veliké řvaní probudilo všecka zvířata v našich horách, ale také lidi, kteří spali daleko odtud. Probudilo i bažanti kohouty a oni zazpívali. Přicházelo ráno, a tím přestávala moc všech ďáblů.
I zmizeli čerti a synek viděl, jak z hromady kamení vyskočila laň, bílá jako padlý sníh. Vyskočila, podívala se naň a pak zmizela. Poznal on, že je to duše jeho otce a v pohnutí si oddychl.
Vypravoval pak doma, co se mu přihodilo, a zavedl matku i bratry k místu, kde učil házet čerty šiškami. Bylo to jako rozryto od divokých sviní a tam dál stála nová hora, hora ze šišek, které ďábli házeli příliš daleko.
Chtěli teď synové přenést svého otce na hřbitov a pochovat do země, neboť věděli, že už bude mít navěky svatý pokoj. „Ne, nerobte to,“ řekla jim matka. „Byl hajný a měl rád les. Tak ať tu odpočívá i po smrti. Koneckonců nezáleží na tom, kde člověk leží, ale na tom, zdali má duši čistou.“

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight