Hadí princezna a zlatý klíček

zobrazeno 30×

Vložil(a): jitkamety, 9. 2. 2016 17.12

Byl jednou jeden starý král, který měl tři svobodné syny. Synové jezdili jenom po radovánkách, na plesy a na lovy a hry, na ženění však nepomýšleli. Zvláště dva první nejevili vůbec zájem o panovnické starosti. Jenom nejmladší, kterému se dostalo jména Bojan, naslouchal starému otci a zůstával s ním doma. Raději než zvuk loveckých rohů a štěkot psů při štvanici měl ptačí zpěv a ticho hlubokého lesa. Ani on však nechtěl o ženění slyšet, že by se nemohl toulat po krajině.
Když už starého otce kralování zmáhalo, svolal si potomky a prostě jim nařídil, že se musí oženit, ženění že je života změnění a on že už potřebuje znát svého nástupce. Tím se podle jeho vůle stane ten, kdo si přivede nejlepší nevěstu. Byl to, jak vidíme, moudrý král. Neřekl nejkrásnější nevěstu nebo nejbohatší nevěstu či dokonce nejmocnější, pravil pouze nejlepší.
Starší bratři se nehněvali. Alespoň budou moci vyjet zase na další zábavy. Vypravili se na cestu a vzali si peněz, co koně unesli, stejně tak šatů, a k tomu služebnictva nepočítaného. Ani Bojana nepřemlouvali, aby s nimi jel, ani se s otcem nerozloučili, jako by jenom na štvanici vyráželi. Stačilo jim, že nástupce bude zvolen podle nejlepší nevěsty, a už oba viděli královskou korunu na své hlavě. Bojan však nikam nechtěl jet, že prý raději zůstane tatínkovi ku pomoci. Starý král ho varoval, že takhle se nástupcem nemůže stát, ovšem Bojan na to nic neříkal. Snad ho to ani nezajímalo. A tak starý pan král ani nevěděl, má-li syna pokárat za neuposlechnutí rozkazu, nebo má-li se radovat, že synek chce být s ním.
Tak spolu hospodařili a těšili se, jaký klid teď v paláci je. Jednoho dne však bylo po klidu. Na dvoře se ozvaly fanfáry, trá ..... ra ra ..... ra, o dlažbu klap klap, zaklapala spousta kopyt. Král i Bojan se honem hnali k oknu. Na dvoře dva krásné kočáry, každý jiné barvy, mnoho vojska i služebnictva ve dvojím šatě. A z kočárů vystoupili oba starší synové a pomohli sestoupit dvěma krasavicím a už je přiváděli špalírem do paláce. Byly to jejich manželky. Na první pohled byla vidět nejen krása, ale i pýcha a bohatství. Každá se asi už viděla královnou, protože si ani královského tchána moc nevšímaly, spíše jako by nad ním nos ohrnovaly. A hned začaly ukazovat a poroučet, kam co odstěhovat, co vyhodit a co u cizích kupců objednat. Starý otec jen vrtěl nad tím dílem hlavou, neříkal však nevěstám nic. Jenom sluhům nařídil, aby s tím vyhazováním ještě počkali.
Jen se u první večeře všichni sešli, hned oba bratři i nevěsty na Bojana útočili, kde že má on nevěstu. Byla z té řeči cítit chuť ublížit nejmladšímu, ponížit ho a urazit, aby si rozmyslel myslet na korunu a dědictví. Když pak Bojan od večeře odešel, smály se nevěsty i s princi, že se švagr snad ani neumí oženit a že by mu leda tak nějaká děvečka z kuchyně stačila. Otec se mračil a mlčel, neříkal ani dobře ani zle. Bratři si toho všimli a začali raději vychvalovat a vypočítávat bohatství a moc svých žen. Král zase nic nemluvil a brzy se od stolu poroučel. Zašel ještě za Bojanem a řekl mu:
„Viděl jsem, Bojane, jak jsi je vítal a jak Ti odpověděli. Nic naplat, budeš se muset oženit také, ať chceš být králem nebo ne. Samota člověku nesluší. Viď, že se také po nevěstě poohlédneš, když Tě o to poprosím. Myslím také, že už víš, jaká být nemá. Hledej tedy, jaká být má.“
„Ano, tatínku, když si to přejete, zkusím to. Ale švagrové se pak ještě víc budou bát o královskou moc. Nakonec se stejně jedna s druhou poperou. Já Vás tady však, tatínku, nenechám, nebojte se, půjdete ke mně. Slibte mi to ještě teď a ještě dnes!“
Král až zaslzel radostí a řekl:
„Děkuji Ti za ta slova, Bojane. Buď si jistý, že u Tebe rád zůstanu.“
Ráno si vzal Bojan svého oblíbeného koníka a jen tak, jako by na projížďku mířil, rozjel se od paláce. Přemýšlel o bratrech a švagrových, o tatínkovi uvažoval a ani nevnímal, kam ho koník nesl. Kam by s ním jinak jel, než byli zvyklí. Najednou Bojan kouká, že jsou na kraji lesa. A než se stačil vzpamatovat, uslyšel krásný a něžný hlas. Zněl jako pohlazení:
„Vítej, krásný a spanilý, vítej, můj milý! Dlouho jsi zde už nebyl. A kde máš bratry? A kde zbraně na lov a psy na štvanici?“
„Ty mě znáš, krásný hlase?“ podivil se Bojan, který nikoho neviděl. „Kde jsi Ty a kdo vlastně jsi? Snad víla, že Tě nevidím?“
„Nejsem žádná víla, Bojane,“ posmutněl hlas, „jsem hadí princezna. Vím, že jdeš hledat ženu. Nechtěl bys za manželku mě?“
Bojan slyšel naději v tom smutném hlase, zarazila ho však slova o hadí princezně. Dívá se na zem, rozhlíží se a jak se najednou ulekl! Na mechu ležela šeredná tlustá hadí příšera s rozeklaným jazykem a korunkou na hlavě a upírala na Bojana oči. Ty oči však byly kupodivu milé a laskavé, až to Bojana zarazilo, že hned neujel. Hadí princezna si smutně povzdechla:
„Vidím, že se mě děsíš a že se Ti nelíbím. Věř mi však, že se mnou bys byl opravdu šťasten. Jsi hodný člověk, stébla nikomu přes cestu nepoložíš a ani kuřeti neublížíš. Já Tě mám už dávno ráda, Bojane,“ dodala hadí princezna vroucně, „a Ty se mě také naučíš mít rád. Víš, kdybys zjistil, že mě rád mít nemůžeš, vrátíš mě lesu.“
Bojana její pohled a hlas okouzlil, že zapomněl brzy na její nehezký vzhled. Povídali si a povídali, až králevic nakonec hadí princezně dal slovo, že se stane jeho ženou. Hadí princezna se zaradovala:
„Dobře činíš, Bojane, budeš opravdu blažený. Musíš však udělat, co Ti řeknu. Tady máš zlatý klíček. Když jím třikrát v kapse otočíš, splní Tvé přání. Zítra pak přijeď navečer sem na kraj lesa s otevřeným vozem a ve voze ať sedí pět hudebníků v černém a pět v bílém šatu. To bude náš doprovod. Teď už jdi, ať můžeš uspořádat pro otce a bratry se ženami večeři, kterou jim posílám.“
Hadí princezna po té řeči zmizela, že po ní nebylo ani vidu ani slechu. Zůstal po ní jenom krásně vyšívaný šátek a na něm zlatý klíček. Bojan schoval klíček do kapsy a zamířil zase k domovu. Cestou ho napadlo, zda neudělal přece jenom hloupost s tou ženitbou, při vzpomínce na milou řeč a vlídné oči zase chmurné myšlenky zahnal.
Doma ho vítali s posměchem a urážkami, že jeho princeznu nikdo asi nemůže vidět, aby krásou neoslepl. Bojan však nic neodpověděl. Řekl jen:
„Zvu Vás nyní do hodovní síně na královskou hostinu, kterou tam moje nevěsta pro Vás vystrojila. Je to její první pozdrav.“
Zatočil třikrát v kapse zlatým klíčkem a šel před bratry i švagrovými i s otcem k jídelně, aniž se ohlédl. Když byli u dveří sálu, poprosil otce, aby vstoupil první, a otevřel místnost dokořán. V ten okamžik se ozvala krásná hudba a ze sálu vycházelo světlo voskovic a mnoho příjemných vůní. Král se užasle zastavil a podíval se na Bojana, jako by nevěřil vlastním očím. Také bratři s nevěstami oněměli údivem a závistí. V hodovní síni byla připravena tak nádherná hostina, že takovou jaktěživ nikdo ještě neviděl. Nejvzácnější lahůdky tu čekaly na hodovníky, víno jen jiskřilo v pohárech, sálem zněla jemná hudba a okolo tabule stálo připraveno vybrané služebnictvo, aby vyplnilo hostům jakékoliv přání. Všeho tu bylo do aleluja, jen ptačí mléko tu snad chybělo.
Král, bratři i jejich manželky zcela nekrálovsky vybírali a pojídali a popíjeli a přímo se předháněli v chvále. Až za dlouhou chvíli si vzpomněla jedna ze švagrových, že té chvály je nějak moc a že zapomněli hanobit a znevažovat Bojana. Proto spustila:
„No, musím říct, že jíst a pít se to dá, to zas ano. Kdepak je však ta Tvá nevěstinka, aby nám také něco pověděla? Umí-li připravit takový hodokvas, jistě se nemusí před námi schovávat, my bychom ji přece neukousli.“
„To je jenom její první pozdrav pro otce i pro Vás. Uvidíte ji zítra večer. Připravíme pro Vás její druhý pozdrav, přivítací ples.“
Druhý den byli všichni zvědaví, ani se nemohly večera dočkat. Švagrové znovu a znovu pohlavkovaly a proháněly švadleny, kadeřnice a klenotníky, aby předstihly jedna druhou a hlavně aby spolu ukázaly té neznámé a tajuplné švagrové, že jim v kráse a v oblečení nesahá ani po paty i s tou včerejší hostinou.
Když nadešel večer, sešli se všichni před tanečním sálem. Bojan opět třikrát zatočil klíčkem a přál si, aby byl připraven ples. V tu chvíli ozvala se líbezná hudba, rozzářilo se tisíc svící, po sále se procházely krásné dívky se svými tanečníky ve slavnostních oděvech a sluhové roznášeli lákavé občerstvení. Úslužný taneční mistr pak pozval vznešené hosty na nablýskanou a vyleštěnou podlahu k prvnímu slavnostnímu tanci. Pak se obrátil k Bojanovi, uklonil se hluboce a oznámil mu:
„Vaše Jasnosti, princezna je připravena a čeká na Vás, abyste ji dovezl do paláce.“
Jen Bojan si všiml, že mistr má hadí oči. Otočil se a vyšel na dvůr, kde už čekal otevřený vůz s deseti hudebníky. Pět jich bylo oděno v bílém, pět v černém. Princ nastoupil, pokynul rukou a vůz vyrazil směrem k lesu. Dorazili tam ve chviličce. Na mechu už čekala hadí princezna s korunkou na hlavě. Bojan ji vzal do náruče a posadil do vozu. Opět pokyn rukou a vůz už vesele hrčel zpátky. Než byl první tanec v sále u konce, rachotil vůz po nádvoří. Do ticha sálu zazněla najednou ze dvora slavnostní fanfára; byla trochu veselá, to hráli muzikanti v bílém, a trochu smutná a vážná, to hráli Ti černí. Fanfára však přitom zněla nevýslovně krásně.
„Líbí se Ti ta hudba?“ zeptala se hadí princezna tiše Bojana.
„Ano, je překrásná. Proč však není jen veselá, když se máme brát?“
„Milý Bojane,“ řekla princezna, „ta hudba je jako náš budoucí život. Někdy budeme šťastni, jindy zase z něčeho smutní, ale bude to vždycky krásný život.“
Bojan vzal svou hadí princeznu do náruče a nesl ji do sálu. Tam ji posadil vedle sebe na sametový polštář.
Bratři i švagrové se nejdříve vyděsili. Potom je napadlo, že takhle ošklivá a ohyzdná hadí princezna je o vládu připravit nemůže, a začali se vítězoslavně smát. Bratři se vysmívali, švagrové se jízlivě chichotaly a hihňaly:
„No, Bojane, to sis vybral! Ukaž nám, jak se s hadem dá tančit polonéza nebo čtverylka!“
A bratři řičeli smíchy:
„Jdi si zatančit a převeď nám něco, ať se od té šeredy naučíme nové taneční kroky!“
Prostě jejich pošklebky a kousavé škodolibosti nebraly konce. Starý pan král jen zničeně seděl a nic neříkal. Nevěděl, zda má Bojana politovat či zda mu má takový sňatek zakázat. Ani Bojan v první chvíli jako by nevěděl, co má udělat, jak se zachovat. Má zůstat? Nebo utéci někam pryč? Už už se zvedal, že uteče, když mu to přece jenom nedalo, aby se na hadí princeznu ještě jedenkrát nepodíval. Princezna asi věděla, co Bojan zamýšlí. Jen mu řekla:
„Vydrž, Bojane, přece jsem Ti říkala, že život je někdy veselý a jindy zase smutný. Vždycky je však krásný, a náš takový bude. Věř mi!“
Bojan se zarazil. Vzpomněl si, kdy mu princezna ta slova říkala prvně a jak přitom fanfára krásně zněla. Dal přece slovo, a na daném slově se i skála rozlomí. Sklonil se k hadí princezně, podíval se jí do očí a pak ji vroucně políbil.
V mžiku se ozvala mocná rána, zazněla jásavá hudba, zablesklo se, hadí princezna zmizela a na jejím místě seděla čarokrásná dívka. Jen její vlídné oči a líbezný hlas jí ze staré hadí podoby zůstaly, a také korunka na hlavě. Seděla tu a usmívala se na Bojana, jako by čekala, co řekne či udělá. Bojan však zůstal překvapením tak ohromený, že nebyl schopen ani slova, ani pohybu. Až když se k němu dívka naklonila, oslovila ho jménem a políbila ho, vzpamatoval se trochu. A najednou uslyšel potichu vyřčenou otázku:
„Tak co, Bojane, vrátíš mě do lesa?“
Tu ji Bojan objal, jak jen mohl, aby viděla, že ji nikam a nikomu nedá. Vzal ji pak za ruku a vedl ji ke starému panu králi. Ten nemohl překvapením a radostí ani mluvit. Nová nevěsta však už mu klečela u nohou a prosila ho libým hlasem, zda by ji za svou dceru přijal.
„A Ty ho opravdu chceš?“ ptal se král, jako by ji zkoušel.
„Ano, jeho a nikoho jiného. Dávno jsem si ho zamilovala a on mě také vysvobodil. Chci teď ráda patřit Bojanovi, a tím také se stát Vaší dcerou, otče. Nechci bohatství, toho mám víc než dost, netoužím po žádném vládnutí, o to nestojím. Chci jenom, abyste mě měli rádi.“
„Chce-li i Bojan, budu jenom rád. Nevím však, jak na Tebe bude mít čas. Splnil totiž mou podmínku, neboť on přivedl nejlepší nevěstu. Bude dobrým vládcem, protože dbá o dané slovo víc než o majetek. Budeš tedy královnou v naší zemi, a proto Tě prosím, abys dbala na jednu naši moudrost: dobrá žena je lepší než zlatý sloup.“
Pak se obrátil k Bojanovi a slavnostně mu řekl:
„Pamatuješ se, jak jsem Ti řekl, že s Tebou vždycky zůstanu, ne že s Tebou půjdu. Ty budeš po mně králem a já budu jen rád, necháš-li mě u sebe.“
Po těch slovech předal starý král korunu Bojanovi a vyhlásil ho novým vládcem země. Všichni jásali, hudba vytrubovala a všude panovala samá radost. Jen starší bratři se svými ženami odšustěli ze sálu a odjeli neznámo kam, asi na hrady svých žen, pokud ty je ještě bez královského titulu chtěly. Mnoho lidí je na světě, kterým je nejhůře, když se mají dívat na štěstí druhých.
Bojan se svou ženou žili dlouhá léta šťastně v dobré shodě. Toho koníka, který přivezl Bojana k princezně, chovali z vděčnosti v nejlepší stáji až na dožití. A mladá královna často svého muže zlobívala, zda ji nechce vrátit do lesa, zda jí už nemá dost.
A zlatý klíček? Co s tím se stalo? Bojan ho asi z jedné kapsy vyndal a do druhé zapomněl dát, takže zřejmě straka odnesla tu lesklou věc do svého hnízda. Řekněte však sami, k čemu jí bude? Copak straka má kapsy, aby v nich mohla klíčkem otočit? A co by si straka také mohla přát? 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight