Gilgameš a Enkidu

zobrazeno 26×

Vložil(a): jitkamety, 4. 4. 2016 7.33

Gilgameš byl syn uruckého krále Lugulbandy a bohyně Ninsun a již při narození při něm bohové stály. Bůh nebes Šamaš mu dal krásu a bůh bouřky ho obdařil statečností.
Gilgameš vyrostl v silného muže, že žádný jiný se mu postavit nemohl. Pak se Gilgameš ujal vlády v Uruku a hned rozkázal stavět hradbu, vysokou a mocnou kolem celého města. Všichni muži museli pracovat, i děti stále hradbu stavět. Ve dne i v noci. A stěžovali si obyvatelé Uruku a jejich nářek dolehl až k uším bohů. A bohové svého pána, velkého Ana, který byl i bohem Uruku, zavolali.
„Podívej, pane, jakého jsi stvořil siláka. Dal jsi mu sílu býka, nemá nikoho, kdo by se mu postavil. A Tys ho stanovil pastýřem svého lidu. Ale on je utiskuje. Ve dne v noci je nutí pracovat. Muže i děti bez rozdílu.“
Zavolali poté bohové mocnou bohyni Aruru, stvořitelku všech lidí a An ji poručil:
„Bohyně Arur, Tys již jednou stvořila, co jsem poručil. Tak nyní stvoř, co poroučím teď. Člověka bouřlivého a silného, ať své síly změří s Gilgamešem. Až Gilgameš bude zápasit se sobě rovným, přestane lid utiskovat a obyvatelé Uruku si oddychnou.“
A Aruru poslechla, umyla si ruce, pak uloupla kus hlíny, na zem hodila a z ní poté stvořila Enkidua. Tvora statečného a obdařeného silou boha války Ninurty. Však tělo má porostlé srstí a na záda mu spadají dlouhé kadeře hustých vlasů. Enkidu vstal a vyrazil do stepi, avšak neznal lidi, chodil nahý, jedl to, co jedla divoká zvěř a spolu se zvěří se u napajedla tlačil, když pocítil žízeň.
Jednou ho potkal lovec a zcela se vyděsil, rychle do svého domu se vrátil a tam řekl svému otci:
„Otče, viděl jsem muže, který přišel z hor. Je to jistě největší silák v zemi. Jeho paže jsou jak silné trámy. Ale jen po horách chodí, se zvěří se pase a trávu jí, z dobytčího napajedla pije vodu. Bojím se ho. Zničil mé pasti na zvěř, dokonce náš dobytek odloudil, strach mi brání v práci na poli.“
A otec lovci poradí:
„Musíš jít do města Uruku. Tam sídlí Gilgameš. To je největší silák v zemi. To jeho paže jsou jak silné trámy. Nejprve však musíme toho lesního muže dovést do Uruku. Proto od Gilgameše si nejprve vyžádej pro toho muže ženu a tu mu přiveď. Žena si již s ním poradí, člověka z něj udělá a jeho lesní zvířata se mu odcizí.“
A lovec poslechl rady svého otce, do Uruku se vydal a ke Gilgamešovi hned šel.
„Poslouchej mě Gilgameši, do našeho kraje přišel muž z hor, velikou má sílu, paže silné jak trámy. Žije se zvěří, její potravou se živí, z dobytčího napajedla pije vodu. Bojím se ho. Zničil mé pasti na zvěř, dokonce náš dobytek odloudil, strach mi brání v práci na poli.“
A Gilgameš mu poradil:
„Vezmi mojí otrokyni Šamchatu a odveď ji s sebou. Až ji ten muž spatří, zamiluje si ji, ona už si s ním poradí, člověka z něj udělá a jeho lesní zvířata se mu odcizí.
Odvedl lovec Šamchatu do hor. Dva dny čekali než přišla zvěř k napajedlu a s ní i Enkidu. Tu se Šamchat odhalila a celá se mu ukázala. Krása její vzala Enkidovi dech. Šest dní a šest nocí se spolu milovali. Pak otočil se Enkidu ke své zvěři, ale ta jakmile jej spatřila, dala se na útěk. Ztratil tak Enkidu svou zvířecí sílu, zato získal rozum a na duchu vyspěl.
A pak k němu Šamchat promluvila:
„Enkidu, jsi krásný jak bůh, proč běháš se zvěří? Pojď raději se mnou, ukážu Ti město Uruk, obehnané mohutnou hradbou s chrámy boha Ana a bohyně Innany, kde žije silák Gilgameš, uvidíš že si jej zamiluješ.“
A Enkidu jí odpověděl:
„Dobře tedy, zaveď mě do Uruku hrazeného, k silákovi Gilgamešovi. Budu s ním zápasit, ať Uruk vidí, kdo je silný.“
Ale Šamchat pochybovala:
„Ty Enkidu, neznáš život a Gilgameš je člověk neklidný, mužně krásný a plný síly. On má větší sílu než Ty. Navíc má mocné ochránce, samotného boha Šamaše. A nejvyšší bohové An, bůh nebes, Enlil, bůh země a Ea, bůh vod a moudrosti mu něco ze svých božských vlastností věnovali. Navíc dávno před tím, než ses objevil, zdál se mu o Tobě sen. Sen byl o tom, že nebe bylo plné hvězd a ty jako meteory na Gilgameše padaly. Chtěl se zvednout, ale nešlo to, chtěl tu váhu odstrčit, ale nemohl s ní pohnout. Byl zavalen ohromnou tíhou. A tu najednou Gilgameš pocítil k té tíze lásku. Ten sen Gilgameš své matce Ninsuně vypověděl a ona mu jej vyložila. Ta tíha, která jak meteory na Gilgameše se snesla, to je přítel, silák, jakému v zemi rovno není, a který Giglameše vždy chránit bude. Pak měl Gilgameš další sen o ohromné sekeře, která se uprostřed Uruku zjevila, všichni lidé se kolem ní seběhli a Gilgameš ji ke svému bohu zavěsil. A jeho matka Ninsuna mu opět sen vyložila, že jde o přítele , siláka velikého, který jej ochrání.
Pak odvedla Šamchat Enkidua mezi lid, mezi pastýře. Ti je pivem a chlebem chtěli pohostit, avšak Enkidu nevěděl, co je to pivo a co je to chléb a netušil, jak se pivo z poháru pije a jak se chléb jí. Tak musela opět Šamchat mu přispěchat na pomoc, a ukázat, jak se pivo pije a chléb jí a Enkidu pak hned sedm bochníků snědl a sedmi džbány piva je řádně zapil. Není divu, že tvář se mu rozzářila a Enkidu se pak do zpěvu dal.
Ráno se pak pečlivě umyl, natřel olejem, lidský oděv oblékl a zbroj si připjal. Od té doby se nemuseli pastýři o svá stáda bát, neboť každého vlka Enkidu ubil, každého lva zahnal. Tak žil Enkidu mezi pastýři jako strážce stád, až jednou kolem jejich osady jel člověk s nákladem svatebních koláčů.
„Kam jedeš ?“ ptal se Enkidu.
„Jedu do Uruku, byl jsem příbuznými pozván na velkou svatbu.“
„A co to je, taková velká svatba ?“ chtěl vědět Enkidu.
„To napřed vládce Gilgameš sobě nevěstu si vybere a poté všichni jeho muži. A pak je slavena jedna veliká svatba ve velkém městě Uruku hrazeném.“
Rozhodl se Enkidu, že půjde rovněž do Uruku.
Když přišel Enkidu do Uruku, hned se kolem něj lidé sběhli a jeho svalům se obdivovali.
„Podobá se Gilgamešovi, jen je o něco menší, zato má silnější kosti. No není divu, vždyť prý v mládí se zvěří její potravu jedl a mléko zvířat pil.“ Šeptali si lidé o Enkiduovi.
A již Gilgameš přichází a k chrámu velekněžky míří, aby při svaté svatbě se s ní spojil. Avšak Enkidu mu v cestě stojí a vstoupit mu brání. A tak hned se do sebe pustili. Dveře do chrámu při zápase vyrvali, stěny se třásly a boj to byl ohromný. Den a noc spolu zápasili. Gilgameš na kolena poklesl, ale nevzdal boj. Pevně Enkidua stiskl a hrudí k hrudi jej přitiskl.
„Skvělá je Tvá matka, bohyně Ninsun,“ řekl Enkidu, „když takového siláka porodila, který velikostí všechny knížata země převyšuje.“
A Gilgameš s Enkiduem se políbili a přátelství uzavřeli.
Pak odvedl Gilgameš svého nového přítele k matce Ninsun, aby pro něj vymohl požehnání.
„Matko, toto je Enkidu, můj druh. Nemá on otce, ani matku, jeho divoké vlasy nikdo v mládí nestříhal, se zvěří žil a nikdo jej nevychovával.“
Když to Enkidu slyšel, u srdce jej zabolelo a jeho oči se naplnily hořkými slzami.
„Proč pláčeš, příteli, proč Tvé srdce bolí ?“ zeptal se Gilgameš.
„Paže mi najednou ochably, hrdlo se mi stáhlo a pryč je najednou má síla, příteli můj,“ řekl Enkidu.
„Znám dobrý lék na ochablost duše i těla,“ řekl mu Gilgameš, „v libanonském lese žije strašný Chuvava. Pojďme, porazíme jej, zlo z té země vymítíme a jeho cedry pokácíme!“
„To nebude snadné,“ odvětil Enkidu, „znám Chuvavův les. Do vzdálenosti šest set kilometrů je jeho les obehnán příkopy a do lesa se nikdo neodváží. Vždyť Chuvavův hlas je bouře, ústa oheň a dech je smrt. Proč jen chceš s ním bojovat ? Chuvavu neporazíš.“
„Já chci bojovat a budu bojovat, dojdu až na vrchol cedrové hory, k příbytku Chuvavy a se svou sekerou budu bojovat. Ale Ty jestli chceš, si zůstaň tady.
„Jak chceš jít k cedrovému lesu ? Vždyť jej střeží sám bůh bouřky Ver, jenž nikdy nespí, při jeho křiku se hory třesou. Toho Enlil určil, aby strachem cedry chránil.“ Enkidu dál odrazoval přítele od jeho úmyslu.
„Jen bohové jsou nesmrtelní,“ řekl na to Gilgameš. „Ale lidem jsou jednou jejich dny sečteny. Lidské konání je jen vání větru, který zafouká a pak ustane. Ty se snad smrti chceš bát ? Když padnu, mé jméno tu bude věčně a lidé budou říkat 'to byl Gilgameš, který neváhal se silným Chuvavou se utkat'. Co se však stalo s Tvou odvahou a hrdinskou silou. Ty, který jsi mě neváhal napadnout, se teď bojíš?“
„Máš pravdu,“ pozvedl hlavu Enkidu. „Chci jít s Tebou, cedry pokácíme a věčné jméno si tím zajistíme. Nyní rychle pospěšme ke kovářům, abychom na výrobu zbroje osobně dohlédli.“

Gilgameš a Chuvava

Gilgameš s Enkiduem pospíšili ke kovářům, aby se dali zhotovit potřebnou zbroj. A mistři kováři se spolu poradili a pak jim zbroj ukuli. Sekery, ohromné meče, a k nim pochvy z ryzího zlata. Celá zbroj, kterou Gilgameš a Enkidu na sobě nesli vážila dvě stě osmdesát osm kilogramů.
Jakmile se roznesla zpráva o tom, co chce Gilgameš vykonat, sešlo se v ulicích Uruku mnoho lidí a Gilgameš k nim promluvil:
„Proti silnému Chuvavovi vytáhnout chci a spatřit toho, o kom se mluví. Ukázat mu, jak je silný syn Uruku, jeho cedry pokácím a sobě věčnou slávu zajistím.“
Starší města Ururku však na to Gilghamešovi řekli:
„Ty jsi ještě Gilgameši příliš mladý a Tvé srdce Tě příliš unáší. Ty ani nevíš, do čeho se to chceš pustit. Strašlivý je Chuvava. Do vzdálenosti šest set kilometrů je jeho les obehnán příkopy a do lesa se nikdo neodváží. Vždyť Chuvavův hlas je bouře, ústa oheň a dech je smrt. Proč jen chceš s ním bojovat ? Chuvavu neporazíš.“
Avšak Gilgameš jen s úsměvem pohlédl na svého druha a řekl:
„Já již jsem příteli můj rozhodnut. A přestože se bojím, na cestu se vydám.“
A promluvil pak lid Uruku a řekl:
„Běž Gilgameši, ukaž, jak je silný syn Uruku. Ať Tvůj bůh při Tobě stojí a přivede Tě zpět do našeho Uruku, města prostorných tržišť.“
Pak Gilgameš poklekl a zvedl ruce k nebesům:
„To, co řekli, nechť se stane. Teď se vydám na cestu a k Tobě, Šamaši, ruce zvedám. Abych zůstal zdráv na duši a domů zpět se vrátil, jako lodě do svého přístavu se vracejí.“
Pak Gilgameš s Enkiduem se věštby dotázali, jak jejich výprava skončí. A věštba pravila:
„Jeden z Vás velké slávy dojde, však druhého nemusí bohové ochránit a nemusí se domů vrátit, jako lodě do svého přístavu se vracejí.“
Z Gilgamešových očí skanuly slzy.
„Když se vydám na cestu, po které jsem ještě nikdy nešel, může mě na ní potkat snadno neštěstí. Ale pokud ji úspěšně projdu, chci za to oslavit svého boha a chrám mu postavit. A pak již jen hojnosti domova si budu užívat a svého boha velebit.“
Přinesli Gilgamešovi jeho zbroj, meče, luky i toulce na šípy a sekeru. Gilgameš si ji na sebe vzal a spolu s Enkiduem po ulici jdou. A obracejí se na ně všichni, kdo je potkají.
„Kdy se vrátíš, Gilgameši?“ chtějí vědět jedni.
Jiní mu žehnají.
A staří mu dávají na cestu své rady.
„Nespoléhej se Gilagmeši jen na svou sílu a dobře se kolem sebe rozhlížej. Enkidu ať Tě vede, vždyť on již cestu zná a ví, kudy jít k lesu cedrovému. A bůh Šamaš ať splní Tvá přání, ať spatříš to, o čem zatíms jen mluvil. Kéž bůh Šamaš Ti usnadní cestu.“
Pak i Enkidu promluvil.
„Když jsi se tedy již rozhodl, vydej se na cestu ! Ať Tvé srdce nezná strach a tam, kde si Chuvava své obydlí postavil, tam teď poruč vyrazit.“
Poté, co Gilgameš vyslechl rady starších, řekl Enkiduovi:
„Neváhejme příteli více, avšak nejprve do chrámu vznešené bohyně Ninsuny zajděme a s ní se poraďme.“ Uchopili se za ruce a do Egelmachu, chrámu bohyně Ninsuny pospíšili. Zde pak Gilgameš takto promluvil:
„Ninsuno, svoji odvahu jsem již prokázal. Teď se chci vydat na dalekou cestu k strašlivému Chuvavovi, podstoupit s ním boj, jaký dosud neznám a projít cestu, kterou dosud neznám. Prosím, za mne se modli k Šamašovi, ať dorazím do cedrového lesa, ať mocného Chuvavu skolím, ať všechno zlo, jež bůh Šamaš v nenávisti chová, vymýtím z povrchu země. Až Chuvavu usmrtím a vykácím jeho cedry, pak ať zavládne mír v horách i v údolí.“
Ninsuna s těžkým srdcem vyslechla slova svého syna, avšak jeho prosbu nemohla odmítnout. Své tělo proto potřela vonným olejem, připjala si své šperky, na hlavu korunu posadila. Pak postříkala vodou zemi i prach, vyběhla po schodech na střechu chrámu a zde zápalnou oběť k poctě boha Šamaše vykonala. Pak takto promluvila:
„Ach Šamaši, proč jsi mi dal za syna právě Gilgameše s jeho nepokojným srdcem, které ho žene na dalekou cestu k strašnému Chuvavovi. Chce podstoupit boj, který nezná, překonat cestu kterou nezná. Chce dorazit do lesa cedrového, mocného Chuvavu skolit, všechno zlo, jež Ty v nenávisti chováš, vymýtit z povrchu země. Prosím Tvou manželku Aju, ať Ti Gilgameše ve dne připomíná, po setmění pak strážcům noci jej v ochranu svěř a Tvůj otec, bůh Měsíce Sin, ať jej chrání.“
Pak Ninsuna zhasila zápalnou oběť a zavolal Enkidua.
„Enkidu, Tebe jsem nezrodila, však přijímám Tě za spřízněného Gilgameše a prosím Tě, chraň svého druha, ať se jeho zdraví zachová. Svěřila jsem Ti našeho krále, abys nám krále zdravého vrátil.“
Poté Gilgameš s Enkiduem se konečně vydali na cestu. A urazili dvě stě kilometrů nežli poprvé pojedli, za celý den pak celých pět set kilometrů překonali. Cestu k libanonskému lesu, jež běžně měsíc a půl trvala, oni ušli za pouhé tři dny.
Navečer prvního dne Gilgameš vystoupil na horu, k níž došli, vysypal na zem jemnou mouku, kterou s sebou přinesl a řekl:
„Horo, přines mi sen, poselství dobré.“
Pak Enkidu postavil stan a k Gilgameš k spánku se uložil, zatímco Enkidu první držel hlídku.
Ráno pak Gilgameš Enkiduovi vyprávěl, jaký měl v noci sen:
„Stáli jsme spolu v údolí mezi horami, když vtom se na nás ta největší hora zřítila.“ A Enkidu mu hned jeho sen vyložil:
„Příteli, to je krásný sen, velmi krásný sen. Ta hora je Chuvava a ten sen značí, že Chuvavu přemůžeme, spoutáme a zabijeme.“
Pak hned se zas vydali na cestu. Po dvou stech kilometrech poprvé pojedli, za celý den pak celých pět set kilometrů překonali.
Navečer druhého dne Gilgameš na horu vystoupil a trochu mouky na zem vysypal.
„Horo, přines mi sen, poselství dobré.“
Pak Enkidu postavil stan a Gilgameš k spánku se uložil.
Ráno, hned zas Gilgameš svůj sen Enkidovi vypráví.
„Můj příteli, měl jsem hrozný a zmatený sen. Chytal jsem v něm stepního býka, který byl tak obrovský, že jen svým zabučením dovedl rozrazit zem, a od jeho kopyt se zdvihala oblaka temného prachu. Klesl jsem před ním na kolena, když najednou jakýsi muž mi ruku podal, ze země mě pozvedl a ze svého měchu dal mi napít vody.“ A Enkidu mu hned jeho sen vyložil:
„To je bůh, příteli. Ten býk nám vůbec není nepřátelský. Vždyť je to sám bůh Šamaš. A až Ti bude nejhůř, ten, kdo Tě za ruku uchopí a ze svého měchu Ti vodu dá, bude Tvůj bůh Lugalbanda. Tak vykonáme dílo, kterému na světě není rovno.“
Pak hned se zas vydali na cestu. Po dvou stech kilometrech poprvé pojedli, za celý den pak celých pět set kilometrů překonali.
Navečer třetího dne Gilgameš na horu vystoupil a trochu mouky na zem vysypal.
„Horo, přines mi sen, poselství dobré.“
Pak Enkidu postavil stan a k spánku se zas první Gilgameš uložil. Však ještě než na něj přišla řada s hlídkou, náhle se probudil.
„Co to, Enkidu? Příteli můj. Nevolal jsi mne? Proč jsem se tedy vzbudil? Ach příteli, měl jsem další sen a tenhle sen byl již opravdu děsný. Zem i nebesa hřměla, pak náhle vše zmlklo a snesla se strašná tma. A v tom, strašlivý blesk udeřil a přinesl smrt a všechno se změnilo v popel.“ Avšak Enkidu opět děsivý sen v dobrý výklad obrátí:
„Chuvava je jako blesk, avšak dřív než jeho světlo vzplane, my jej porazíme. Uvidíš, již brzo svoji nohu na jeho hlavu položíš.“
Pak konečně došli do Libanonu k příbytku Chuvavi. A zdáli spatřily strašlivého Chuvavu. , jak před svým cedrovým lesem stojí. A jeho podoba byla tak hrozivá, že i hrdinný Gilgameš se rozplakal a honem k bohu Šamašovi se začal modlit:
„Vzpomeň si Šamaši, co jsi mé matce Ninsuně slíbil, že při mně budeš stát a proti Chuvavovi mi pomůžeš.“
A bůh Šamaš jej vyslyšel a takto Gilgamešovi poradil:
„Běž odvážně proti Chuvavovi, ale musíš si pospíšit. Ve svém lese má Chuvava sedm kouzelných košil, které jej chrání a na protivníka smrtelné paprsky vrhají. Ale teď ještě stojí před lesem a na sobě má jen jednu košili a šest jich zatím odložil.“
A Gilgameš s Enkiduem se za ruce uchopili a jako divocí býci vyrazili kupředu. A vtom je poprvé strážce lesů Chuvava spatřil a sám úzkostí zachvácen silným hlasem zvolal:
„Ach, kdo jsou ti mladíci? Stůjte!“
Ale Gilgameš s Enkiduem nedali se zastrašit a cestou vzhůru k Chuvavovi se blížili. Cesta to byla příkrá a strmá, ale jako natřikrát přeložený provaz nejde přetrhnout a jako dva mladí lvi jsou silnější než jejich otec, tak dva přátelé, kteří si vzájemně pomáhají, strmou cestu spolu překonají, tam, kde jeden by sám selhal.
Když konečně přišli na vrchol a před nimi se rozprostíral cedrový les, Enkidu takto pravil:
„Cesta byla namáhavá, a když teď ještě k lesu sestoupím a bránu mohutnou od příbytku Chuvavova otevřu, pak již ochabnou mé paže a nebudu moci bojovat, když to bude zrovna nejvíc zapotřebí.“
Ale Gilgameš mu hned odvahu dodává:
„Příteli, copak jsme tak ubozí? Teď, když cíl naší cesty leží na dosah, teď snad máme ustoupit? Příteli, Ty který jsi tolika bitkami prošel, Ty se přeci nebudeš smrti bát. Stůj při mně, ale ovšem buď opatrný. Ať je silný Tvůj hlas, ať zesílí Tvé ochablé paže, ať pevná jsou Tvá kolena. Příteli, zůstaň se mnou a společně půjdeme na nepřítele. Zapomeň na strach, zapomeň na smrt. Když dva odvážní muži se vrhnou do boje, pak jeden ochrání druhého, a i když oba padnou, zajistí si slavné jméno navěky.“ A Enkidu uchopil druha za ruku a vydali se spolu k okraji lesa.
Když došli k lesu, v úžasu oba zírali na ohromnou výšku cedrů. Chuvava zde již nebyl, jen stopy vedoucí do lesa po něm zůstaly. Před nimi jen veliké cedry, které jsou navzájem prorostlé jako křoviska, pod nimi stín plný omamné vůně a rašící oleandry a temnota, kterou osvětlují jen záblesky démonů, kteří v lese žijí. A tu začal se Gilgameš obávat:
„V lese panuje temnota, když záře paprsků démonů zmizí, nenajdeme Chuvavu ani cestu zpátky.“
Avšak Enkidu jej uklidnil:
„Příteli, když polapíš ptáka, kam asi půjdou jeho mláďata? Jen zmateně budou v trávě pobíhat sem a tam. Nejprve zabij Chuvavu, pak i jeho pomocníci zmateně budou pobíhat sem a tam, pak teprve budeme hledat zář jejich paprsků.“
Pak oba se sekyry chopili a začali rázně cedry kácet. A když Chuvava ten hluk zaslechl, vybuchl hněvem:
„Kdo se opovážil mé stromy kácet? Vznešené cedry, které jsem na hoře pěstoval!“
A tu bůh Šamaš oběma hrdinům znovu poradil:
„Rychle, vstupte do příbytku Chuvavova, dokud ještě není doma!“
A tak Enkidu s Gilgamešem dovnitř vešli, čímž však Chuvavu nadmíru rozhněvali.
„Nahoru Vás pozvednu, až k samému nebi a pak Vás srazím na temnou zem!“ řval Chuvava a řítil se na oba hrdiny. Pod krkem je ohromnými pažemi uchopil, nahoru pozvedl, ale až k samému nebi nedokázal, dolů je srazit chtěl, ale na temnou zem je shodit nedokázal. Tu však Gilgameš pochopil, že Chuvavu vlastními silami nepřemohou. A Gilgameš hořce zaplakal a k bohu Šmašovi se začal zas modlit:
„Před Tebe Šamaši jsem předstoupil, na cestu se vydal, s Chuvavou v boji se utkal, teď mi však pomoci musíš, jinak zahyneme.“
A nebeský Šamaš vyslechl prosbu Gilgamešovu a proti Chuvavovi své mocné větry poslal. Orkán i severák, vítr bouřek i mrazivý vítr, smršť i horký vítr van. Všem osm větrů se zvedlo proti Chuvavovi a nemilosrdně jej bijí do očí, takže Chuvava nemůže jít vpřed, nemůže však ani ustoupit. A tak zanechal Chuvava marné námahy a začal prosit o slitování:
„Pusť mě, Gilgameši. A ode dneška Ty budeš mým pánem a já Tvým sluhou. Sám své cedry pokácím a domy Ti z nich postavím.“
Ale Enkidu neznal slitování a Gilgamešovi pravil:
„Nedej nic na slova, která Chuvava pronesl. Nedaruj Chuvavovi život.“
A Gilgameš poslechl svého druha, sekeru uchopil, svůj meč tasil a Chuvavu do šíje ťal, pak zas Enkidu svou sekerou udeřil a po třetí Gilgamešově ráně Chuvava padl.
Tak zabili Giglameš a Enkidu Chuvavu, strážce lesa, při jehož slovech se celý Hermon i Libanon třásl. A ztichly hory, ztichly všechny hřebeny hor.
Pak Enkidu Gilgamešovi řekl:
„Gilgameši, kácej cedry.“
A Gilgameš cedry kácí, Enkidu kořeny vykopává. A nakonec odřízli hlavu Chuvavovu

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight