Fridrich a Katynka

zobrazeno 13×

Vložil(a): nikihiphop, 31. 5. 2016 20.10

Byl jednou jeden dobrý muž a jmenoval se Fridrich a byla jedna dobrá žena a té říkali Katynka a ti se měli tak rádi, že se vzali a teď z nich byli novomanželé. Jednoho dne Fridrich pravil milované Katynce: „Teď se vydám za prací na pole, ty to tu zatím, Katynko drahá, pěkně zaopatři a než se vrátím, ať mi na stole stojí k zakousnutí něco pečeného a k pití něco svěžího.“ „Jen jdi Fridrichu milý,“odvětila ta dobrá ženička: „jen jdi spánembohem, vše bude, jak si přeješ.“ Když se blížilo poledne, přinesla Katynka voňavou klobásu, která visela v komíně, dala ji na pánev, k tomu přidala kousek másla a postavila to na plotnu. Klobása se jala škvířit a opékat, nu vonělo to přelíbezně, Katynka spokojeně stála u plotny a tu ji připadla myšlenka „než se klobása opeče dozlatova, mohla bys, Katynko drahá, zajít pro něco k pití do sklepa.“ Tak pánev zajistila, aby tato nedošla úhony, než se vrátí, vzala džbánek a sešla dolů do sklepa, aby milému Fridrichovi načepovala piva. A když tak koukala, jak si pivo pokojně putuje do džbánku, tu ji blesklo krásnou hlavinkou „Jéžišku na křížku, nahoře zůstal pes a on mi tu klobásu sebere.“ A skokem byla ze sklepa a hup! do kuchyně, ale pes měl už klobásu v hubě a spokojeně si ji právě odnášel někam, kde by si ji v klidu vychutnal, ale to bylo něco na Katynku, vrhla se po něm a dala se do krutého pronásledování a hnala to nebohé zvíře z domu ven a pěkný kus do polí, ale pes byl nakonec přece jen rychlejší než čiperná Katynka a klobásu nepustil a utekl s ní pryč. „Tak klobása je zaopatřená.“ povzdechla si Katynka, obrátila se k domovu, a protože se tím úprkem unavila, loudala se, aby si trochu vydechla a ochladila se. Mezitím ovšem všechno to výtečné pivo stále teklo ze sudu, neboť Katynka pípu nezavřela, a když se džbán naplnil a už v něm více místa nebylo, vydalo se pivo na prohlídku sklepa a s tím špacírem si nedalo pokoje dříve, dokud nebyl sud úplně prázdný. Když Katynka tu pohromu uviděla, zalomila rukama a zvolala: „Ach ty nešťastnice, co si teď počneš, aby si toho milý Fridrich nevšimnul?“ Jen na chvilku se zamyslela a hned ji napadlo, že na sýpce stojí od posvícení pytel krásné pšeničné mouky a že by mohla mouku přinést a vysypat ji na podlahu ve sklepě. „Vida, ještě že jsem taková šetrná, teď jako bych tu mouku našla.“ Katynka vylezla na půdu, snesla pytel dolů a hodila ho dolů do sklepa tak šikovně, že dosud stojící džbán s pivem převrhla a pivo pro milého Fridricha si teď plavalo ve sklepě. „Nu což, svůj k svému.“ Popadla pytel a mouku rozsypala po sklepě, a když byla hotová, rozhlédla se a byla se svojí prací nadmíru spokojená: „Nu, vidíš, Katynko drahá, jak to tu teď vypadá čistě a uklizeně.“

V poledne přišel Fridrich domů a ptal se: „Nu, ženo moje, dobře jsi vše zaopatřila?“ „Ach, Fridrichu milý, pekla jsem ti výtečnou klobásu, ale zatímco jsem ve sklepě byla pro pivo, tak mi náš pes tu klobásu sebral z pánve a já ho pak honila, abych tu klobásu pro tebe zachránila, a pivo se zatím vydalo do světa, a když jsem mokrou podlahu chtěla vysušit naší moukou, tak se rozbil náš sváteční džbán, no ale buď klidný Fridrichu milý, všechno jsem uklidila, sklep je už docela suchý.“ A tu si milý Fridrich dlouze povzdechnul: „Katynko, Katynko, to jsi dělat neměla. Klobásu si necháš ukrást, pivo vytéct ze sudu a k tomu všemu ještě zničíš pytel naší nejlepší mouky.“ „Ach Fridrichu milý, kdybych byla věděla, že to nemám dělat, nikdy bych to neudělala, měl jsi mi to říci zavčasu!“ vzlykla Katynka vyčítavě. I pomyslil si milý Fridrich, jakou že to má ženu, že se bude muset před ní v řeči lépe ostříhat.

Za nějaký čas, to měl milý Fridrich nastřádanou pěknou sumičku, tak peníze u zlatníka vyměnil za zlaté valouny a řekl Katynce: „Podívej, Katynko drahá, tady ty zlaté kamínky dám do hrníčku a zakopu je do stáje pod jesle, ale chraň tě ruka Páně mi tam chodit, sic se ti zle povede!“ „Ne, ne, Fridrichu milý, to jaktěživa neudělám.“ Když šel Fridrich zase jednou za prací, přišli do vsi kramáři, kteří prodávali hliněné formy a hrnce a ptali se také Katynky, zda by nějaké nekoupila. „Ach, lidičky,“ řekla Katynka: „já nemám žádné peníze, tak nakupovat nemohu, ale kdybyste místo peněz vzali žluté kamínky, to bych si něco nakoupila.“ „Žluté valounky?“ podivili se kramáři: „Tak nám je ukažte.“ „Ale to já nemohu. Muž je zakopal v hrnci do chléva pod jesle. Víte co? Zajděte se tam podívat sami, protože já tam nesmím, slíbila jsem to.“ A ti vykukové do chléva opravdu šli, hrabali pod jeslemi a světe div se! našli tam plný hrneček zlatých valounků. Tak ten poklad popadli a nemeškali, zboží ne zboží, všechno tam nechali a s tím zlatem upalovali pryč. Katynka zatím doma rozumovala, jaké nádobí by si vybrala, a protože měla v kredenci hrnců i rozličných forem dost, vytahala je všechny ven a bušila s nimi o podlahu a pak ty potlučené hrnce rozvěsila na plot kolem domu.

Když Fridrich přišel domů a uviděl nové nádobí, velmi se podivil a ptal se ženičky, co vyváděla. „To jsem milý Fridrichu nakoupila, ale nedělej si starost, peníze vůbec nechtěli, představ si, stačily jim ty žluté kamínky, ale slib jsem splnila, do chléva jsem ani nohou nevkročila, museli si je vykopat sami.“ I zalomil ten bohabojný muž rukama a jal se svoji ženičku kárat: „Katynko, Katynko, to jsi dělat neměla. To nebyly žádné žluté kamínky, to byly valouny ryzího zlata, to byl celý náš majetek!“ „Ach milý Fridrichu, kdybych byla věděla, že to nemám dělat, nikdy bych to neudělala, měl jsi mi to říci zavčasu!“ odvětila Katynka vyčítavě, ale pak se malounko zamyslela a vyhrkla: „Poslyš milý Fridrichu, vždyť to zlato můžeme ještě získat zpět, když se za těmi zloději vydáme, jistě je dohoníme.“ „Tak poběžme,“ souhlasil Fridrich: „vezmi do mošničky k chlebu sýr i máslo, ať máme na cestě něco k zakousnutí.“ „Ano, milý Fridrichu, vezmu.“

A vydali se na cestu, Fridrich byl na chůzi uvyklý, tak rázoval vpředu a Katynka se loudala vzadu a takto mudrovala: „Však takto je to lepší, až se obrátíme k domovu, budu mít pěkný kus náskok.“ Tu začala cesta rozbrázděná koly těžkých vozů stoupat vzhůru. Katynka si rýhy v zemi udiveně prohlížela a opět mudrovala: „To se podívejme! Copak tu ubohou zemi tak rozdrásalo, ta už se jaktěživo nepozdraví, zkusím jí trochu ulevit.“ I nelenila ta Katynka drahá; z mošny vytáhla máslo a jala se jím ty jizvy potírat tak, aby kola vozů na másle pěkně klouzala a matičku zemi dále nerozdírala. A jak byla Katynka drahá zaměstnána tím milosrdným konáním, vykutálel se jí z mošničky jeden bochníček sýra a upaloval dolů z kopce. Katynka jen pokrčila svůj krásný nosík: „Já už jsem se dost utrmácela cestou vzhůru, ať teď dolů běží někdo jiný a ten neposlušný sýr přivede zpět.“ A hbitě sáhnula do torničky, pustila dolů druhý bochník sýra a čekala a čekala, ale ty daremné sýry zpět jít neráčily, tu se trochu pohněvala a poslala pro ně třetí bochník sýra, neboť si pomyslila, že tři dělají společnost a půjde se jim nahoru lépe. Ale ti tři nešli, a tak si drahá Katynka řekla: „Božíčku, copak se to tam dole asi stalo? Dost možná, že ten třetí ztratil cestu a bloudí tam někde v houštinách, nu tak tam za nimi pošlu toho čtvrtého, aby kamarády našel a všechny je přivedl.“ Ale tomu čtvrtému se nevedlo o nic lépe a drahá Katynka se z toho čekání celá rozmrzela a hodila za nimi i ten pátý a k posledku i ten šestý, poslední bochník sýra, aby je krucipísek! neposluchy přivedl zpět. Nějaký čas tedy drahá Katynka čekala, zda konečně přijdou, ale když nepřicházeli, řekla si: „Vás tak poslat pro smrt, té bych se spíše dočkala! Myslíte si snad, vy ničemníci, že na vás budu čekat celou věčnost? Jdu dál a vy mne dohoňte, máte přeci mladší nohy nežli já.“

Katynka spěchala dál, až konečně milého Fridricha dohonila, seděl u cesty a odpočíval, a protože ho trápil hlad, řekl Katynce: „Nu, vyndej z mošny, drahá Katynko, co jsi přinesla!“ A jeho dobrá ženička mu podala suchý chléb. „Kdepak máš máslo a sýry?“ „Ach, milý Fridrichu,“ povzdychla si Katynka: „máslem jsem přeci potřela brázdy na cestě, aby těžká kola vozů matičku zemi nerozdírala. A sýry? Ty za chvíli přijdou, jeden mi totiž vypadnul, a tak jsem ty druhé poslala, aby ho našli a přivedli.“ Tu milý Fridrich pravil: „Katynko drahá, to jsi dělat neměla! Kdopak to kdy viděl mazat máslem cestu a sýry posílat dolů z kopce?“ Tu mu Katynka vyčítavě odvětila: „Ach milý Fridrichu, kdybych byla věděla, že to nemám dělat, nikdy bych to neudělala, měl jsi mi to říci zavčasu!“ Tak pojedli suchého chleba, neboť sýry nepřichvátaly. Pak milého Fridricha něco napadlo: „Katynko drahá a zdalipak jsi zaopatřila náš dům, když jsi odcházela?“ „Ale to jsi mi měl milý Fridrichu říci!“ odvětila ženička vyčítavě. „Tak se, drahá Katynko, vrať domů, dobře zamkni dveře a vezmi taky něco k jídlu, protože mám hlad, počkám tu na tebe.“

Katynka šla zpět a pomyslela si: „Milý Fridrich si dá jistě něco onačejšího než máslo a sýry, co kdybych mu do trávnice zabalila křížaly a do džbánku vzala na zapití trochu jablečného octa?“ Tak udělala, potom dveře řádně zamknula na petlici, a protože si myslila, že nejbezpečnější bude, když dveře vezme s sebou, vysadila je a hodila si je na záda. Drahá Katynka byla pěkně utrmácená, než s tím nákladem došla k místu, kde dřímal milý Fridrich: „Tak milý Fridrichu, tady máš domovní dveře a dobře zamknuté, jak vidíš.“ „Ach Bože,“ povzdechnul si milý Fridrich: „co já to mám za chytrou ženu, dveře zavře na závoru a pak vysadí, aby mohl dovnitř každý. Nu, na návrat domů je už pozdě, ale si ty dveře sama poneseš.“ „Ty dveře milý Fridrichu, klidně ponesu, ale ty křížaly a ocet jsou těžké, pověsím to na dveře, ať mi s tím nesením pomohou.“

A přišli do lesa, kde hledali ty ničemy, ale nenašli je. Když se setmělo, vylezli na jeden strom, aby tam přenocovali. Sotva se ale nahoře usadili, přišli tam chlapíci, kteří se živí tím, že odnášejí něco, co nepřinesli, a nacházejí věci, aniž by je ztratili. Posadili se zrovna pod ten strom, na kterém nocovali Fridrich a Katynka, rozdělali si oheň a chtěli si dělit kořist. Fridrich na druhé straně stromu slezl dolů, aby si posbíral pořádné kameny, kterými by mohl ty ničemy pobít. Metal je pak dolů, ale netrefil a ti zloději si pravili, že asi brzy bude ráno, neboť se zvedá vítr, který shazuje ze stromu šišky. Drahá Katynka, která měla na zádech dveře, a ty ji ukrutně tlačily, myslela, že jsou tím vinny křížaly, a tak řekla: „Fridrichu milý, už déle to břemeno neudržím, musím ty křížaly hodit dolů.“ „Ach ne, drahá Katynko, teď ne, vždyť nás prozradíš!“ „Fridrichu milý, ale já musím, strašně mě to tíží!“ „Tak to k čertu udělej!“ Tak se křížaly sypaly dolů a ti chlapíci dole si říkali, jak dneska ti ptáci zhusta na stromě kálejí. Jenomže drahé Katynce to moc nepomohlo, dveře ji tížily dál, a tak se jala opět naříkat: „Ach, Fridrichu milý, musím vylít ten ocet, děsně mě tíží!“ „Ach ne, drahá Katynko, teď ne, vždyť nás prozradíš!“ „Fridrichu milý, ale já musím, strašně mě to tíží!“ „Tak to k čertu udělej!“ Tak Katynka vylila ocet a lupiči si mysleli, že to už padá rosa. A protože to drahé Katynce opět pranic nepomohlo, tu si zděšeně pomyslela: „Že by to byly nakonec ty dveře, co mě tak celou dobu tlačí a tíží?“ a řekla: „Fridrichu milý, já musím dolů hodit ty dveře, strašlivě mě tíží, už je neudržím.“ „Ach ne, drahá Katynko, teď ne, vždyť nás prozradíš!“ „Fridrichu milý, ale já musím, strašně mě to tíží!“ „Tak to k čertu udělej!“ A dveře s velkým rachotem padaly dolů a ti dole volali: „To bude samotný satanáš, zachraň se, kdo můžeš!“ a vyskočili a utíkali a veškerý lup tam zanechali. Když ráno Fridrich i Katynka slezli ze stromu a prohlíželi si ty poklady, našli mezi nimi i svoje zlato, které si vzali a vydali se na cestu domů.

Když byli zase doma, milý Fridrich řekl: „Katynko, musíš teď vše napravit a být pilná a pracovitá.“ „Ano, milý Fridrichu, budu, jdu na pole žnout obilí.“ Když byla Katynka na poli, dala se do přemítání: „Mám se dříve, než začnu žnout, najíst nebo se dříve vyspat? Nu, začnu jídlem.“ Tak se drahá Katynka nejprve najedla a tím se tak unavila, že se jí chtělo strašlivě spát, ale pustila se raději do žnutí, a protože žnula napolo spící, tím srpem si odsekala i kusy oblečení, sukni i zástěru, dokonce i kabátek, a když se po té dřímotě vzpamatovala, stála v poli napůl nahá a zvolala: „Jsem to já nebo nejsem?“ Jak tam tak stála a nevěděla kým je či byla, snesla se noc, a tak drahá Katynka běžela do vsi, zaklepala na okno jejich domu a volala: „Fridrichu milý!“ „Copak se děje?“ „Mohla bych vědět, zda je drahá Katynka doma?“ „To se ví, že je doma,“ odvětil milý Fridrich: „leží tu a spí, jako když ji do vody hodí.“ Katynka si oddechla: „Tak to je dobře, jsem doma.“ a běžela pryč.

A jak tak pospíchala pryč, tu potkala nějaké výtečníky, co se vydali na lup a ona se jim nabídla, že jim pomůže krást. Ti ničemové si myslili, že zná dobře okolí, a tak souhlasili. A drahá Katynka pobíhala mezi ztichlými chalupami a volala: „Lidičky dobří, kde co máte, my chceme krást!“ Tu si ti zlodějové pomysleli, že by se takové pomoci nenadáli a chtěli se drahé Katynky nějak zbavit, a tak jí řekli: „Za vsí má farář pole plné řepy, jdi tam a ukradni mu je.“ Tak šla drahá Katynka na pole a jala se trhat řepu, ale jak byla líná tu řepu vytrhávat, tak ji jen tak vyrypovala. Tu šel kolem pole nějaký muž a v té tmě uviděl shrbenou Katynku, jak kolem ní poletuje hlína, vyděsil se, běžel k faráři a volal: „Pane faráři, pro slávu Boží, na vašem poli je snad samotný satanáš a ryje vám tam v řepě.“ „Božíčku, ale já mám zrovna chromou nohu, nedostanu se tam, abych ho modlitbou vyhnal.“ odvětil farář. „Nevadí, pane faráři, já vás tam odnesu.“ pravil ten bohabojný muž a měl se k činu. Vzal faráře na záda a klopýtal s ním ven ze vsi na pole. Když ti dva na pole dorazili, Katynka se zrovinka narovnala, aby si protáhla rozbolavělá záda, a ti dva se toho tak polekali, že s úpěním „Satanáš! Satanáš!“ dali na zběsilý úprk. A bylo vám to k velikému podivení, jak rychle i ten farář se svoji chromou nohou upaloval.

Co bylo dál s drahou Katynkou, to pohádka už nevypraví, takže si můžeme jen domýšlet. Já jednoho Fridricha znám, ten by se v posteli dlouho kroutil výčitkami, že své drahé Katynce zalhal, přemítal by, že není zase tak hrozná, je taková hezká a má tak krásné kukadla, nu občas vyvede nějakou tu hloupost, ale takovou roztomilou hloupost, přece se na ni člověk nakonec ani zlobit nemůže, tak tenhle Fridrich by nakonec z té postele vyskočil a utíkal svou drahou Katynku hledat. Tak mu, milí čtenáři, držme palce, aby ji našel.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight