Fikmik

zobrazeno 30×

Vložil(a): dáša, 29. 3. 2016 15.46

Byl jednou sedláček jen tak menší, tuze si výskat nemohl. Pole mu rodilo víc oblázků než brambor a na skládce také myší víc než zrníček. To je svatá pravda. No, ale kamenem horu nesrazíš a u Bradánků byli tak dalece spokojeni. Jednou Bradánek dělal s koňmi až daleko u lesa. Povídá ženě: 
„Víš co, na poledne domů nepřijedu. Škoda času. Něco mi tam do uzlíčku svaž.“ 
Máma sehnala, co se v běhu dalo, patku chleba, kousek slaniny, a milý jel. Skřivani mu hudou polem i dolem. Halenu tam složil u vozu, uzlíček pod ni a teď vesele oře. Hlavu k zemi, ani není kdy se ohlédnout dokola. 
Slanina zatím pod halenou voní, voní, věru boží kvítek lépe by nedovedl. Ani tak dlouho, a koho Vám nachytala! Čmuchal tady jako pobuda čert. Dychtivě nosem vrtí, mm!, co jen to? A už byl u vozu. A hle, najednou oči v květu a jazyk se mu rozlévá. Honem chmátl, a než by kdo pomyslel, milá slaninka v něm. Jen si pracky olizuje, chachá! A tiše, jak přišel, zase hupy, hup, a tentam. 
Slunce bylo na poledne, Bradánek dooral líchu a že si taky odbude ten slavný oběd. Hledá uzlíček, co v něm, ale pomalu zůstal tuhý. Ono nikde nic. ..... Prý, kdo mi jen tohle vyfoukl? No, byl-li chudobný, požehnej mu pánbu. Ale byl-li to zloděj, ať si ho ďábli vezmou! 
A milý sedláček byl po obědě. Aby se teď spokojil suchou hubou. 
Co si to povídá, zatím chundelatý čert vjel na koštěti do pekla a jeden smích. Až se za boky popadal. Hned všichni kolem něho: 
„Copak se Ti, Štětko, přihodilo tolik slavného, povídej!“ 
„I prý, hoši, to Vám byla jedním slovem slaninka! Ještě mi po ní slavnostně vytrubují v břiše samé intrády.“ 
„Jaká že slaninka?“ 
„No, jaká. Taká! U lesa Vám oře takový chundelka, víme, měl ji s sebou k obědu a voněla Vám jako nevím co. A tak nebylo dlouhých orací, a slaninko, pojď ke mně! Zakousl jsem ji zrovna pod krkem, chachá!“ 
A Štětka se zas chytal za boky, div ho někde nespolkla ohnivá káď. 
Ale poslouchá vedle tatík Lucifer, poslouchá ten je a vousy se mu naježily. Chňapl plamenný karabáč, pošvihl jím prudce, až se peklo zachvělo a dokola ustal pustý smích. A tatík povídá: 
„Ej, Štětko, je ten Bradánek chuděrka, tos mu neměl dělat! Abys věděl, teď půjdeš a budeš mu za to rok sloužit.“ 
A zas ten karabáč divoce švihl. Po pekle nastalo utišení a Štětku přešel na místě smích. Ani nemukl a ven. 
U Bradánků byli zatím po obědě a ještě v samé mutaci, kdo jen mohl tu slaninu vyčmuchat, když tady vstoupí do sednice chlapík jako jedle a hned se ptá: 
„Mnoho štěstí, pantatínku! Copak, nevzal byste mě do služby? Už bych nerad někam klopýtal.“ 
Sedláček pozvedl oči: 
„Že do služby? A jakpak Ti říkají?“ 
„Fikmik,“ povídá Štětka. 
„No, taky jméno. Jenže do služby, holenku, to u nás nepůjde. Tak vysoko nám hlava nerejdí. Abys věděl, u nás míváme k jídlu mísu slepičího kvoče a k tomu knedlíky z červotoče. To by ses tuze neoblízl.“ 
„Ale, pantáto,“ vemlouval se Fikmik, „vyschne bláto, bude léto. Když na to přijde, budu sloužit třeba zadarmo. Jen mě tu nechte, však neprohloupíte!“ Bradánek se chvíli kýval sem a tam, až slovo k slovu, povídá: 
„No co, mámo, zkusíme to? Tak si, hochu, ten pingl někam hoď! Aby se Ti to u nás ve zdraví roztrhalo.“ 
Fikmik, jak se teď pořád jmenoval, pohodil vesele hlavou a zůstal tady na chalupě. 
Na druhý den Bradánek povídá: 
„Pojedeme do lesa pro dřevo. Mám tam pár kusů, aby naposled neshnily.“ 
Fikmik v letu připravil koně a vůz a jeli. Práce byla hrdelná. Ale sedlák se jen divil, nemusel ani rukou hnout, pacholek jen fik, a už je dřevo na voze. Mohlo být jako hrom. A zas mik, už je tam druhé, třetí, hrál si s tím jako s panáčky, na mou milou. Bradánek nestačil koukat. 
„Tak dost, teď pojedeme.“ 
„I co by Vás, pantáto, napadlo! Fůra není ještě plná.“ 
„Však prý, koně by víc neutáhli.“ 
Ale chlap jen fik, mik, koulí Vám nové klády, vůz byl pomalu dovrchu. Sedláčkovi mohly oči vypadnout. 
„Tak, a teď si sedněte.“ 
Oba se vyhoupli, milý Fikmik jen pošvihl a měl někdo vidět! Koně zrovna vzletěli a jeden let, přes pole a hory jim to fičí. Bradánek si držel hlavu, aby ji neztratil. V minutě byli ve stavení, právě zacinkalo ve vsi poledne. Fikmik odpřáhl, kalupem složil dřeva a v sednici povídá: 
„Tak, hospodyňko, jdeme k obědu.“ 
Ta vysypala na mísu zemáčků, a ať si každý tvarohem pomaže. Fikmik vykulil oči: 
„Co, tohle? To já chci maso!“ 
„Ju, panáčku, u nás není jen říct maso a tancuj, baso! To sis měl vybrat někde na panském.“ 
A že maso nemá. 
„Ale, maminko, co budete povídat ..... nemám,“ kroutil se Fikmik. „Na komoře máte masa, klobás, jen skočit.“ 
„I kde by se tam vylíhlo?“ 
Ale jako pro jméno šla a na mou pravdu! Komora Vám plná uzeného, mouky, hrachu, nač si jen pomyslí, až se jí ze všeho hlava zatočila. A u Bradánků jedli, mohli se udávit. 
Za malý čas si sedlák vzpomněl: 
„Abych šel na trh pro nějakou sviňku. Je to u nás jako vysmýčeno. Nikde nic.“ 
„I to já půjdu s Vámi, aby se Vám nestýskalo,“ přitočil se Fikmik. 
A tak šli. Jdou, jdou už dlouho a město se pořád neráčí objevit. Bradánka už píchalo v kolenou. 
„Takhle bude pomalu po trhu! Co to? Vždyť je cesta jako věčná? Jindy jsem tam za hodinku.“ 
„A jářku, nespletl jste si kolej? Víte co, chvíli si odpočineme, a nechrne trh trhem! Já mám takový pisk, jen zapísknu a uvidíte.“ 
Ani nečekal na slovo a Fikmik pískl, až to v uších zalehlo. A lidičky, vtom se jim žene do klína sviňka jako na komando, a ke všemu za ní dvanáct selátek jako růžových děťátek. Rány Matějovy! Bradánek zůstal na místě vyjeven. 
„Je tohle nadělení do punčochy!“ smál se Fikmik. „Hle, ani ne sviňka, ale hned hejno selátek s ní. No, mluvte přece, pantáto, něco!“ 
Ten jen koktal: 
„Inu, dobře, ale kdopak ví, čí jsou! Abych potom neměl nějaké opletačky.“ 
„I nic Vy se nebojte, jaké strachy! Kdo se bojí, straky se mu vysmějí na vrbě a vrány ho roznesou po měkotách. A tak jaké dál upejpavé řeči.“ Vesele vyskočili a všecko se chumelí domů. Zrovna malá povodeň. 
Máma měla teď v chalupě shon. Růžová děťátka chová a jen se mezi nimi batolí po celý den. Oko plné veselých plamínků. 
No, Fikmik ještě dlouho dělal u Bradánků divy. Za ten kousek slaniny div jim taky nenaklátil zlatých hvězdiček z nebe. 
Až pomalu začalo po chalupě svítat. Lidinky, co je tohle za kumpána! To se ani věřit nechce! 
V nedalekém háji byl zámek, bydlel tam pán, ale chamtivec z celého světa vybubnovaný, lakota mu osedlala duši. Nejradši by viděl, aby slunce svítilo jen do jeho zahrad a slavíci se klaněli jen jeho pivoňkám, zkrátka, nepřál ani tuhle dráteníkovi na dlani chlup. A jaký div, že se u něho ani ten pasáček kale neohřál, a pryč! A tak se ten pán v letu dověděl, jakého mají u Bradánků chlapíka. Hned v něm všechno poskočilo, toho musím, musím dostat k nám. I vzkazuje na místě do chalupy: 
„Copak, jářku, sousede milý, mám tolik polí, nepůjčil byste mi na chvíli svého čeledína?“ 
Tohle slyšet, Bradánek byl zrovna na koni. I jakéže půjčky? Ať si ho tam nechá třeba na věky. Ještě mu poděkuji. A tak povídá: 
„Poslouchej, hochu, tuhle zámecký pán mi o Tebe vzkazuje, takovému je těžko odříci. Pane, ten by nám už vypil krev! Konečně řečeno, uslyšíš tam jinou písničku, než jaká na chalupě panuje. Je to zámek!“ 
Fikmikovi docházel pomalu rok a bylo mu jedno, kde doslouží. Přišel tam a pán hned si ho lačně okoukl. 
„Prý, slyšel jsem, jakýs Ty chlapík. Potřebuju do večera vymlátit stodolu.“ 
„Ale třeba dvě! To je u nás fik, mik a bude hotovo.“ 
A taky bylo. Než se kdo nadál, milá stodola je načisto. Jenže co teď Fikmik udělal? Obilí všecko naložil a fr s ním k Bradánkovi. Pán koukne, všechno se v něm splašilo. Přejel chlapa očima jako pilníkem. 
„Co Ty tohle! Abys na místě puk!“ A bejkovec v ruce, už se žene, jen je sázet. 
Ale Fikmik se naježil, otevřel na něj hubu jako pes a povídá: 
„Bradánkovi sloužím, k tomu taky toužím. Vyjednáno!“ 
Pán viděl, za rozbitou sklenicí marno plakat, přešla ho dál chuť. Bejkovec zastrčil do holínky, kdo ví, jaký pekelník se nám tu vylíhl! 
Byl zrovna poslední den služby, Fikmik se chtěl ještě naposled projet. Kdypak se mu to stane na knížecím koni! Vyvedl ze stáje Bleška, malinko ho poplácal, a už je v prachu. Ani nevídáno. Knížecí hosté všichni koukají, až se začali smát: 
„Vidíš, chlubíváš se, že není jezdce nad Tebe. Myslím, že by ses nemohl s čeledínem měřit.“ 
Ej, to bylo slovo do živého! Pán se až zakohoutil. A jen jak Fikmik za chvilku tu, jako svíčka stoje na koni, povídá jemu: 
„Cože, kazbundíku, snad nemyslíš, že předjedeš pána? Pojď, zkusíme Tě!“ 
Fikmik jen pohodil bradou, a už byli oba v sedle. Koně se jim rozlítli jako blázniví. Ale kdepak Fikmikův Blesk! Brzy byl na deset honů vpředu. „Však já Ti nepovolím, i kdyby to košili stálo,“ myslí si pán a jen do koně praží, až cucky lítají. Hle, již je Bleskoví v patách! 
V tom se jim otevřela jako brána, a oba v kalupu hup tam. A ono Vám to bylo černé peklo. Tam se Fikmik teprve ukazoval! Letí, letí, pán za ním, ale teď huš! a milý kníže se koulí jak brambora. Čerti se mohli uplácat. Vítají Štětku, pazoury mu tisknou: 
„Ej, ej, jsi Ty přece chlapík náš!“ 
A ještě dnes, chtějí-li mít v pekle podívanku, musí zámecký pán se Štětkou na závody. Nechali si ho pro všechno tam.

 

Zdroj: www.abatar.cz

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight