Ferda v mraveništi: 6. Jak se Ferda díval jako ospalé kuře a jak se vlastně rodí mravenčí děťátka

Nic nepomohlo, že to bylo potom všem líto a že Trumbelínek prosil, aby mu to Ferda odpustil. Bylo zkrátka po divadle, a co horšího, Ferda se nemohl dobře hýbat. Ležel málem jako mrtvý, nic neříkal a jen se kolem sebe díval jako ospalé kuře na měsíc. 
Nemocniční sestry položily Ferdu jemně na nosítka a odnesly ho opatrně, náramně opatrně dolů, do nejtiššího pokojíčku v mraveništi. Bylo to až docela dole, až v nejspodnějším poschodí, zrovna vedle královniny komnaty. Tam ovázaly Ferdovi hlavu a on docela usnul. 
Taková malá komůrka to byla, docela prázdná. Nebylo v ní nic, jen na stěně visela královnina křídla ze svatebních šatů. Schovávali je na památku a královna je teď už dávno nenosí. 
Bylo tu opravdu veliké ticho. Královniny komorné chodily po špičkách, aby ani trochu nevyrušily vládkyni mraveniště v jejím královském zaměstnání, ve snášení vajíček. To totiž nedovedl v celém mraveništi nikdo, jen královna. A ta už vajíček snesla bezpočtu. Žádná z jejích komorných si nepamatovala, kdy se to snášení začalo. Každou chvíli přicházelo nějaké nové vajíčko na svět a už je komorné odnášely chůvičkám. Vajíčko je na světě, teď se o ně starejte Vy. 
Ale právě v té chvíli, kdo by to byl řekl, začala královna snášet trochu víc vajíček za sebou. Ani je komorné neměly kam dávat. 
„Poslouchej, Ferdo, u Tebe je tak teplo, můžeme sem dát několik vajíček vylíhnout? Neuděláš si žádné na měkko?“ otázala se potichu jedna udýchaná komorná Ferdy. 
„Ani na tvrdo!“ vzdychl potlučený Ferda a raději se obrátil trochu na bok a usnul. Bylo tam opravdu příjemně teplo. 
Jaké ho však čekalo překvapení, když se probudil. Z královniných vajíček se právě líhli malí červíčci a chůvičky je odnášely do miminkárny na krmení. 
Vy nevíte nic o miminkárně? Dobře! Tak to bych Vám měl teď povědět, jak je to vlastně s těmi mravenčími děťátky. Poslouchejte tedy. Ale pozorně. Když se vylíhne z vajíčka, je to mrňavounký, beznohý červíček. Takové malé, bezmocné miminko. Kdo nakoukne do jejich komnaty, do miminkárny, poškádlí je: 
„Miminečka malinečká, nechutná jim polívečka.“ 
To víte, miminkám hned tak všechno pod nos nejde. Cucají ještě z lahvičky med, sladké šťávičky a jedí jen to nejmenší, nejlepší a nejjemnější. 
Když miminka trochu povyrostou, ani byste neřekli, najednou se na nich objeví malé chloupky a doma jim začnou říkat mrňata. To už je přinesou do mrňavinky a volají na ně: 
„Mrňata, chlupatá, brzo budou vousatá!“ 
Mrňata se zlobí, ale nic naplat. Z jejich chloupků se opravdu stávají později vousy. A když jsou z nich potom velcí, tlustí červíci, říká se jim škvrňata a zpívá se o nich tato písnička: 
„Tramtarata, ratata, už sem vezou škvrňata. Zavážou je do plínek a bude z nich kuklínek.“ 
Je to opravdu tak. Když škvrňata docela dorostou a tak se napapají, že by jim už puklo bříško, zabalí je chůvičky do plínek a udělají z nich kukly. Děťátku, které spí v kukle, se říká kuklínek. Na ty se už nepokřikuje nic, protože kuklínci spí v hajárně jako zabiti a neprobudí se dříve, dokud se nepromění v mravence. To je pak opravdu slavný den. Jakmile přijde jejich chvíle, prokoušou kuklu, vylezou ven a jsou z nich velcí mravenci. 
Tak je to.

Autor: O. Sekora