Ferda v mraveništi: 3. O tom, jak útočník na mraveniště nakonec dostal hobla

„Povídali, že mu hráli!“ zabručel rytíř, když odvedl strachem se třesoucí mravence za tři záhony borůvek. Tam nadzvedl hledí své přílby. 
Mravenci strnuli údivem. Pod přílbou na ně hleděla Ferdova hlava! 
„Ferdo, to jsi ty?“ vykřikli a už se mu chtěli vrhnout do náruče. „Počkat, přilepili byste se!“ zadržel je rytíř, „to všechno je z medu!“ 
Jak? Cože? Z medu? Opravdu, ten rytíř byl Ferda a jeho brnění bylo celé z medových pláství. Přílbu měl z medu, krunýř z medu, štít z medu, i meč z medu. 
„To jsem si všechno nakrájel a slepil ve včelím hnízdě,“ chlubil se Ferda. „Tu máte, ochutnejte!“ a dal jim okusit kousek štítu. „To vše, co mám na sobě, jez medu.“ 
„Ferdo, to je dobré brnění,“ smáli se kamarádi s plnými ústy a za chvíli jim tekl med po bradě. „Tím nakrmíš celé mraveniště.“ 
Však už bylo mraveniště vidět. Vysoký kopec z jehličí a po něm se míhali zedníci, tesaři, chůvy, lovci, cestovatelé a učedníci. Nu, jako na každém mraveništi. Každý něco nesl, každý se s něčím pachtil. 
„Moje drahé zlaté mraveniště, jak dlouho jsem v něm už nebyl!“ zvolal radostně Ferda a už se chtěl nedočkavě rozběhnout. 
Ale jak na něm zašustilo brnění, zarazil se, zadržel kamarády a zašeptal: 
„Já jim musím něco provést.“ A jen se kamarádi schovali, přiložil obě ruce v těžkých medových rukavicích k ústům a zavolal, až se to v horách rozléhalo: 
„Vzdejte se, mravenci, rytíř k Vám kráčí, všechny Vás plácnutím rozmáčknout stačí!“ 
Neštěstí! Hrůza! Tady nezbude nic jiného než se bránit. V mraveništi nastal poplach. „Tradá, tradá, tata ..... tatá! Kdo je venku, honem do mraveniště. Všechny dveře zavřít. Všechna okna zabednit. A utíkejte někdo do komory, kde spí mravenci s největšími kusadly. Vzbuďte je. Do boje!“ 
Trubač vletěl do světnice siláků: 
„Trututú!“ zazněla trubka ve dveřích. Silní mravenci s největšími kusadly seskočili z postelí a protřeli si oči. 
„Tu, tútutú nepřítel je tu!“ volala je trubka do boje. Mravenci se rozběhli s rozevřenými kusadly k hlavní bráně. 
Už na ni Ferda bušil: 
„Otevřte, pusťte mne, nebo Vám celé mraveniště rozsekám!“ 
„Trátata, trátata!“ zavřeštěla trubka k útoku. A v té chvíli se brána s třeskotem rozletěla. Už je otevřeno, už se může do mraveniště. Totiž, nemůže se, právě se bránou valí proud zubatých bojovníků, všichni se řítí jako dravá řeka na rytíře, aby ho rozkousali na cucky. Teď uslyšíme jen krak, krak! a bude po Ferdovi. Bojovníci neznají slitování. 
Brnění zapraskalo, zubatí mravenci je lámali na kusy. Ti první si už odnášeli rozlámané kousky stranou a noví bojovníci se vrhali na rytíře. 
Ale co to ? Kdo si kousek brnění odnesl, zůstal už u svého kousku. Žádný se k Ferdovi nevrátil. Každý se krčí nad svým kouskem medu a jí, div se neudáví. Ferdu není ani vidět. Je na něm plno mravenců, ale už nic netrhají, 
plástve jsou už pryč, jen každý líže med, který tu j eště zůstal. Kam to povede ? Jak to dopadne ? 
V tom kdosi vykřikl: 
„Tady je Ferdova kravata!“ A druhý: 
„A tady je celý Ferda!“ a třetí: 
„A kde je rytíř?“ 
Ano, kde je rytíř? Po celé mezi seděli bojovníci, každý dojídal zbytky medu a kolem Ferdy mravenci upatlaní, polepení medem, jen Ferda je čistý, do suchoučka olízaný. 
„Já jsem byl ten rytíř, který Vás tak polekal,“ usmívá se a pyšně ukazuje suchým prstem na sebe. 
„Tak Tys nás jen tak napálil ? Ty jsi nás tak polekal? Ty jsi nás tak poplašil? Kluci, dejte mu za to hobla!“ zavýskli mravenci a vrhli se znovu na Ferdu.

Autor: O. Sekora