Ferda v mraveništi: 18. O velké Ferdově tajnosti, kterou Trumbelínek nakonec prozradil

Jen Ferda se nedíval. Pracoval dole, pracoval ve všech patrech, přestavoval, tahal vozíčky od mléka, zval si pak na noční práci Kuřihláska, Trumbelínka a Nožičku. Zapřísahal je, aby nikomu nic neprozradili a aby mu pomohli dokončit takovou švandu, jakou ještě mraveniště nezažilo. 
Teprve ráno, když se začali všichni zase pouštět do práce, prohlásil Ferda slavnostně, že to nejde jenom tak. U nás přece musí sláva vypadat nějak jinak, a že se nevěstám a ženichům ze sousedního mraveniště musí uspořádat nějaká svatební cesta. 
„Ale jaká ? A kam ? Vždyť je královna nikam nepustí!“ ptali se všichni. „To už je moje starost,“ řekl Ferda. „Jen mi je sem pozvěte!“ 
Poslové se vypravili hned pro novomanžele. Stará královna je sice nechtěla pustit, ale když jí slíbili, že se docela určitě vrátí do jejího mraveniště, dala si říci. 
Manželé ještě ani neodložili křídla, ani svůj svatební šat. Přijeli ve dvou kočárech, plni zvědavého očekávání. Copak to asi bude ? Co to Ferda pro ně připravuje? Trochu se styděli, protože se na jejich příjezd přišlo podívat celé mraveniště. 
Ale už je Ferda vzal za ruku a řekl jim: 
„Pozval jsem Vás, milí novomanželé, abyste si vyjeli na svatební cestu. Nebudeme lítat po lesích, kde by Vás mohl ptáček klovnout, nebudeme plout po vodách, kde by Vás mohla znakoplavka slupnout. Také nebudeme lézt po horách, tam bychom jistě zabloudili, ale nachystal jsem Vám cestu u nás v mraveništi, abyste nám zkrátka a dobře nikam nezmizeli.“ 
„Po mraveništi?“ tázali se zklamaně manželé. „To přece známe!“ 
„Nic neznáte, uvidíte,“řekl Ferda, „jen honem nasedat!“ A kde nic tu nic, Kuřihlásek vytlačil z jedné díry vozíček a za ním druhý, každý právě pro dvě osoby. 
„Tradá, už se jede, tradá!“ zvolal Ferda, když párky usedly, a pustil oba dva vozíčky do vedlejší díry. „Copak to bude?“ řekli si manželé a přitiskli se k sobě. Co to Ferda na nás ušil ? 

Už to bylo vidět. Najednou se ze tmy vyhoupla veliká tabule s nápisem:

Ferdova veselá jízda

Pod ní se doširoka otevřela květinová brána a „Íííí!“ novomanželé zapištěli a už jeli tmou tmoucí. Najednou zabliklo světlo a před mravenci se otevřelo divadlo. V osvětlené komnatě bylo vidět Trumbelínka s třemi hrnci na hlavě, jak honí stonožku. Nemohl vůbec nic vidět, protože mu hrnce spadly až na ramena. Také stonožka měla zavázané oči. Tak se honili sem a tam a Trumbelínek chytil vždy nějakou chůvičku nebo vousatého kuklínka a ti pištěli ještě víc než hosté. 
Ale hned „húúú!“ jelo se zase tmou a najednou blik, rozsvítilo se zase světlo a v nízké síni se hádal Kuřihlásek se čmelákem. Lidičky, to byl koncert k popukání. Kuřihlásek vysoko, čmelák hluboko, kolem mravenci a smáli se a smáli! 

Kousek dále, zase v osvětlené komnatě, bylo vidět nový světelný obraz. Pyramidu, kterou ze sebe udělali malí červíčci. Namoutě, jako v nějaké tělocvičně. Jenže stála nějak špatně a červíčci užuž padali na nos. Pak zase přišlo trochu tmy, za ní zase světlo a užaslí hosté se dívali na další podívanou. Na Nožičku, jak zápasí s býky. Ten s nimi pěkně vyváděl! Tahal je za chloupky, dělal přes ně kotrmelce, nastrkoval jim před oči zrcátko, panečku, to bylo ještě hezčí než při opravdových zápasech. 
Ženiši a nevěsty se nestačili smát, když už je vezli zase dále. A potom opravdu zvážněli. Uslyšeli nějakou divukrásnou hudbu. A blik, viděli kapelu. Malí červíčci hráli, div se nadšením nerozplynuli. Tři foukali na hřebínky, jeden brnkal na jehlici od pletení, dva troubili jako diví do trychtýřků, jeden hrál prsty na šest sklenic a jeden tloukl dřívkem do hrnce. Po světě by mohli s takovou hudbou jezdit! 
Novomanželé se ještě nevzpamatovali a už se jelo dál. V tom jim někdo ve tmě klepl na rameno. Jen se do prázdna ohlédli a tu chrrrst, někdo jim vylil za krk vodu a byli venku. 
„Uf! To byla jízda,“ smáli se a otřepávali se. „Kdo by to byl řekl, ze u Ferdy něco takového uvidíme.“ 
A kdyby jim Trumbelínek nebyl prozradil, že to byl Kuřihlásek, který chytal manžely za rameno, a Nožička že jim lil za krk vodu, byli by mysleli, že zažili opravdové kouzlo pod zemí.

Autor: O. Sekora