Ferda v mraveništi: 17. Jak se chystali k svatbě a jak nakonec všechno uletělo

Na povrchu se už rozpoutala veselice. Hrálo několik kapel a veliká mšice roztáčela kolotoč. Mezi všemi se procházely chůvičky a rozdělovaly koláče, cukrovinky, obložené chlebíčky, bonbóny s ovocnou nádivkou, limonádu, čokoládu, malinovku a oranžádu. Donesly slané tyčinky a preclíčky. Doběhly ještě pro zmrzlinu a pro šlehačku a pro turecký med. Ba měly tam i ošatku burských oříšků a každý z přítomných si mohl vzít, kolik chtěl. Nožička dostal od všeho dvakrát. 
Mezi všemi se procházeli ženichové i nevěsty, ale nebrali si nic. Kdo by pomýšlel na jídlo, když má právě před svatbou? Všichni je obskakovali, každý se chtěl ještě na ně dost vynadívat, než se rozletí. 
„Ještě chvilenku a nebudeme tu mít ani jednoho toho Ferdu,“ řekla nejstarší chůvička, která už několikrát viděla, jak se narodili ženichové a nevěsty a jak se hned potom rozlétli do světa. 
„Tak co, pane s kravatou, z kterého mraveniště si vybereš nevěstu?“ škádlili zedníci ženichy. „Neber si z hliněného, odtamtud mají umazané boty. Musel by sis je pořád čistit.“ 
„A co ty, slečno nevěsto?“ dorážely chůvičky na nevěsty, upravujíce jim přitom závoje a věnečky. „Odkud si pro Tebe přiletí ženich ? Až z Ameriky ? Nebo z Tramtárie ? Nebo z Popletené Lhoty?“ Nevěsty se červenaly a stydlivě odpovídaly: 
„Copak my víme?“ 
Dva nejkrásnější mravenčí ženichové byli už určeni pro nevěsty ze sousedního mraveniště. Však už pro ně přišli poslové a vypravovali, že se jim tam narodily dvě překrásné nevěsty, ale že je stará královna vůbec nepustí ven, aby jí neuletěly. Svatbu prý musí mít v mraveništi a už tam zůstanou, aby tam po svatbě mohly snášet vajíčka. Proto prý mají páni ženichové, až se začne lítat, letět rovnou k nim do mraveniště. 
Zametálkové oba ženichy kartáčovali, leštili, aby byli ještě krásnější. A královna jim poslala trochu voňavky, aby se navoněli. 
Najednou kdosi zvolal: 
„Už se letí!“ a ukázal nad les. Nad vysokým smrkem vlál hustý závoj. Zmítal se, kroutil se, chvěl. Opodál, také tak vysoko ve vzduchu, se vznášel jiný podobný závoj. Jako kouř to vypadá, a tam také ..... Byly to roje ženichů a nevěst, které už vzlétly z jiných mravenišť. 
„Zzzz ..... “ zabzučelo a zašumělo to najednou nad naším mraveništěm, až se všichni přikrčili a přivřeli oči. Když se pak vzpřímili a ohlédli, nebyl kolem nich už ani jeden ženich, ani jedna nevěsta. Všichni odletěli do veliké výšky za ostatními do svatebních rejů. Už tam zůstanou s ostatními, už se nevrátí. 
Jen ti nejkrásnější ženichové letěli přímo k sousednímu mraveništi, kde na ně v komůrce zavřené na závoru čekaly dvě nevěsty, příští královny. 
„Na to se musíme podívat dalekohledem,“ zvolal vzrušený Nožička a poskakoval po své zdravé noze do mraveniště pro dalekohled. Za ním pospíchalo mnoho jiných, takže se to nahoře za chvíli jen ježilo dalekohledy. 
„Vidíte? Tam je pět našich nevěst!“ pochvalovaly si chůvičky, které se dívaly do reje nad vysoký smrk. 
„Hele, tam je také jedna naše. Jak ji všichni obletují! Točí se kolem ní deset ženichů. Odkud asi páni ženichové jsou?“ povídali zedníci, kteří se dívali do reje nad kopec vzadu. 
„Naši chlapci se také pěkně tuží. Kam se podíváme, tam se k nim ženou nejlepší nevěsty,“ zjišťovali s pýchou lovci. 
Zkrátka, kam přišel ženich nebo nevěsta s puntíčkovaným šátečkem, tam bylo dopuštění. Všechno to chtělo mít svatbu jen s nimi. 
Až do večera vydrželi všichni na mraveništi dívat se dalekohledy na svatební reje a pozorovat, jak si tam ženichové namlouvají nevěsty. Jak si každý vybírá toho, kdo se mu nejvíce líbí, jak se objímají a jak se jeden párek po druhém ztrácejí, aby si někde na zemi založili vlastní mraveniště.

Autor: O. Sekora