Ferda v cizích službách: 7. Jak se nemá zacházet s puškou

Střevlík Masorád měl přes rameno přehozenu velikánskou pušku, na nohou měl lovecké kamaše a sedmimílové boty a na zádech se mu houpala taška s náboji. 
„Tak pojď, pojď,“ pobízel Ferdu. „Zavedu Tě do svého mládeneckého bytu a večer se jde na lov. Hybaj, nezůstávej pozadu, můj kámen není daleko!“ 
Vykročil ve svých sedmimílových botách dopředu a Ferda musel vedle něho utíkat, aby mu stačil. 
„Hej, ty, vezmi mi tohle!“ rozhodl se najednou střevlík a hodil mu na ramena svou pušku a za puškou i brašnu s náboji. Ach, to to bylo těžké! Nyní se mu vedle dlouhonohého střevlíka utíkalo ještě hůře. 
„Hej, ty, jak se vlastně jmenuješ, umíš také aportovat?“ obrátil se střevlík v běhu na Ferdu. 
„Apo ..... Co ?“ zakoktal Ferda, sotva dechu popadaje. 
„Aportovat. No, přinášet zvěř. Přinášet jako pes pánovi to, co pán zastřelí,“ rozčiloval se střevlík. „Nerozumíš ? Já Ti to vysvětlím. Podívej se! Když lovec uvidí nějaké zvíře, vezme pušku a střelí. Bác! Zvíře padne a pes pro ně běží, vezme je do zubů a přinese je. Tomu se říká aportovat. A Ty to budeš dělat také tak. Už rozumíš ?“ 
„Hm ..... ,“ zahučel Ferda, kterého už puška do ramene řádně tlačila. 
„Co hm? Jaké hm? Ty jsi mi nějaký nechápavý. Podívej se, zkusíme to spolu. Já budu dělat zvíře, Ty uděláš, jako bys mne zastřelil. No a pak budeš dělat psa! Tak honem! Začínáme!“ 
Střevlík Masorád se shýbl k zemi, nadnesl tykadla nad sebe a začal dělat jelena. Pásl se, vznešeně se nesl trávou a kroutil se jako nějaký pán lesů. 
Ferda tedy dělal lovce. Sklonil ohromnou pušku, namířil na jelena a „praaaaaaaaaaaaaaask! ! 
To byla rána! Ferda se natáhl na zem, jak ho pažba udeřila. 
Zapomněl docela, že puška může být nabita. 
Nezastřelil snad dokonce střevlíka ? Málem. Když se oblaka dýmu rozplynula, bylo vidět, že střevlík sedí na zemi úplně zdrcen. Náboj mu proletěl těsně kolem hlavy. Ještě mu z toho bzučela tykadla jako dráty při větru. 
„Nešiko!“ zasípal, kouleje strašně očima. „Vždyť jsi mě mohl zabít! Copak jsi malé dítě, že chceš z každé pušky střílet? Copak nevíš, že se na pušku nemá sahat ani ze žertu ? Že pořádný člověk ani prázdnou pistolí, ani prázdnou puškou nikdy na nikoho nezamíří ? Ani tenkrát, když nemá prst na spoušti ? Slyšíš? Nikdy!“ 
Teprve teď se střevlík z toho zděšení trochu vzpamatoval a řekl už mírněji: 
„Kdybych byl věděl, že jsi tak hloupý, nikdy bych Ti nedovolil na pušku ani sáhnout. Víš ? Slib mi, že už to nikdy neuděláš!“ 
„Neudělám, namouduši to neudělám,“ sliboval Ferda a hladil si opatrně tvář, která ho ještě bolela po ráně pažbou. 
„Slyšíš ? Už nikdy na nikoho ani puškou, ani pistolí nemiř! Nikdy nevíš, co se může stát. Chtěl jsem, abys jenom dělal, jako kdybys střílel. Musíme to zkusit znova!“

Autor: O. Sekora