Ferda v cizích službách: 18. O bleše, která se proměnila v chlapečka

Byla jednou jedna blecha, která se chtěla stát alespoň na nějaký čas člověkem. Jak to udělat ? Šla tedy k brouku kouzelníkovi a svěřila se mu se svým přáním. „Milá blecho,“ řekl jí však kouzelník, „to není jen tak, stát se člověkem. Ty bys pořád skákala hop sem, hop tam, a to nejde. Nejprve se musíš naučit pořádně chodit, jako chodí lidé.“ 
Nebylo to lehké. Blecha to zkoušela všelijak, až si potom přivázala ke každé noze těžký kamínek, aby nemohla skákat, a tak se naučila pořádně pomalu chodit, jako chodí lidé. 
Když pak přišla znovu, kouzelník ji proměnil v člověka, a že byla hodně mladá, stal se z ní chlapeček s velikými střevíci. Ve střevících byly činky a závaží, aby chlapeček nemohl skákat. Po třech letech se zase promění v blechu. 
Chlapeček s velikými střevíci pak začal chodit do školy. Pořádně, pomalu. Ale někdy se přece zapomněl. Třeba když ho najednou vyvolali k tabuli, vyskočil tak, že jednou rozlil inkoust a podruhé se uhodil hlavou o tabuli. Nebo když přecházel přes ulici, kde jezdily tramvaje či auta, přeletěl ji tak rychle, až lidé mysleli, že se něco stalo, lekli se a volali: 
„Pomoc!“nebo „Hoří!“ 
Chlapeček si potom musel přidávat do bot podkovy, železné matice nebo jiné věci, které našel na ulici, aby byl těžší a aby tolik neskákal. 
Jednou se však ve škole cvičil skok vysoký. Někteří chlapci skočili půl metru, někteří jen čtvrt, ale náš chlapeček skočil celý metr. Pak si ještě vysypal ze střevíců dvě železné matice a hup, skočil rovnou dva metry. 
Jak to pan učitel viděl, řekl si, že musí závodit, a dal ho zapsat do největšího sportovního klubu. To se ví, náš chlapeček pak všechny závody ve skoku vyhrával, psaly o něm noviny po celém světě a každé dítě mělo jeho fotografii mezi svými hračkami. Když se stalo, že se o něm dva dny po sobě nemluvilo, vytáhl si ze střevíců nějakou tu podkovu, aby byl lehčí, a hned zase vyskočil o půl metru výš. 
Když pak byly olympijské hry, řekl, že na nich přeskočí překážku vysokou jako věž. Smáli se mu a říkali, že je příliš domýšlivý. Zavolali však přece inženýry, dali přivézt jeřáby a hasičské žebříky a postavili překážku jako věž, ba ještě o kousek vyšší. Schválně, jestli ji ten hoch přeskočí. 
Panečku, přišlo se podívat tolik lidí, že museli přistavit pětiposchoďové tribuny a ještě to nestačilo. Když pak přišel chlapeček a viděl, že mu postavili překážku ještě o trochu vyšší než věž, jen se usmál. Zul jednoduše střevíce se závažími a činkami a docela bos se rozběhl proti překážce a hup! Přeskočil ji jako nic. 
To bylo slávy, to bylo tleskání a dupání. Ještě štěstí, že tenkrát tribuny nespadly. Hoch dostal zlatou olympijskou medaili a diváci si řekli, že mu dají na památku to nejvyšší zvíře. Sebrali mezi sebou peníze a koupili mu žirafu. 
Hoch byl rád a od té doby skákal vždycky bos až do té chvíle, kdy se měl zase proměnit v blechu. Do té doby pokaždé skočil přes překážku ještě vyšší než věž. Poslední den svého lidského života dal žirafu nejmladší zoologické zahradě své země a děti z ní měly mnoho radosti. 
Když se potom dostal mezi své a všechno vyprávěl svým kamarádkám a kamarádům, každá blecha mu záviděla. 
„Kdybych já tak uměla skákat,“ povzdychla si jedna larvička, „já bych přeskočila celý potok.“ 
„Kdybych já tak uměla skákat,“ řekla druhá, „já bych přeskočila kopec nad námi a skočila bych tam v údolí do druhého potoka.“ 
„A já,“ spěchala třetí, „já bych skočila až někam do školy, tam bych hupla do vody a ukazovala bych se dětem. Ty by se mně divily!

Autor: O. Sekora