Ferda mravenec: 4. O tom, jak se hlemýžď zlobil ještě víc a svižník na něj volal: „Co tak utíkáte, strejčku?“

Ach, to bylo ráno překvapení, když se probudil! Hmatal kolem sebe a nemohl poznat, kde je. Když vystrčil hlavu ven, byl už bílý den. Kobylky bzučely, modré a zelené mušky poletovaly, hezcí broučci tancovali, kvítka se smála a před kamenem se na slunci leskl hlemýžďův domek. Hlemýžď ještě spal a chrápal, až se mu okna třásla. 
Ferdovi se zajiskřilo radostí v očích. „A teď ho potrestám!“ řekl si. Zavolal na pavouka, který měl vedle na keři pavučinu, zašeptal mu něco a za chvíli se objevil věhlasný provazník mistr pavouk s tlustými provazy. „Stačí?“ ptal se. „Stačí,“ odpověděl Ferda, vzal provazy a rychle přivázal hlemýždě k šípkovému keři, aby mu neutekl. 
Nyní hupky, šupky, dupky, rozhodil svůj raneček, vytáhl sekerku a pilku, kladívko a hřebíky. Stavebního materiálu měl dost. Vzal stéblo trávy, točil, točil, točil a už měl jedno kolečko. Vzal druhé stéblo, točil, točil, točil a už měl druhé kolečko. 
Načpak kolečka? Na co jiného než na kočárek? Našel půlku lískového oříšku, v tom bude sedět, jen co si udělá pěkné sedátko z mechu. Dole navrtal šípkovým trnem dírky a nasadil tam kola. Dvě dírky navrtal také vpředu a nastrčil oje. Do kočárku zapřáhl hlemýždě, jako kdyby to byl nějaký kůň. Pak si udělal bič, odvázal provazy od šípku, naložil svůj raneček a bičem prásk! prásk! do hlemýždě. Nu, to Vám všechno udělal v takové rychlosti, že by to očima nedovedla ani včela sledovat. A ta přece má, panečku, na každé straně sto očí! 
To byla podívaná! Hlemýžď se probudil a nevěděl, co se s ním děje; vystrčil hlavu, ale dozadu neviděl. Co mu to tluče do ulity ? Otáčel se a chtěl to chytit. Ale nemohl. Co honem dělat? Utéci! Dal se do běhu. To víte, jak hlemýžď utíká. A Ferda do něho prásk! prásk! 
Ze všech stran se začali sbíhat brouci. Přiběhly malé mandelinky, přiběhly berušky, za trávou vyhlédl i kovářík a z meze sem přiběhl ve svých sedmimílových botách krasavec svižník. Všichni se rozesmáli na celé kolo. „To je švanda, hleďte! Hlemýžď si hraje na traktor! A jak se ten mravenec v kočárku naparuje!“ 
A Ferda se v kočárku opravdu naparoval a dělal na brouky směšné obličeje. Berušky volaly na ty. ostatní, aby si vylezli raději na stébla, že je shora lépe vidět. Kovářík dělal před hlemýžděm kotrmelce a svižník běhal stále okolo a vždycky se ho ptal: 
„Co tak utíkáte, strejčku, vždyť se všecek udýcháte, já Vám ani nestačím!“ 
Ale to všechno by nebylo nic, kdyby to nebyl viděl šibal podšitý, střevlík. Jak se před ním hlemýžď objevil, střevlík se zasmál do vousů, tleskl do dlaní a zavolal zelenou kobylku, Šedivého ováda, dva komáry a čmeláka, a ať k tomu něco zahrají. 
Kobylka byla hned pro nějakou švandu. Postavila se dopředu s houslemi, za ni dva komáři s klarinety, pak ovád s trumpetou a čmelák s bubnem a spustili: 
„Bum, bum, bumbumbum, trádrata, trádrata, tramtarata, ratatata ..... ,“ až se to paloukem daleko široko rozléhalo. 
To se ví, všichni broučci se hned seběhli před hudbu a pochodovali do taktu. 
Neptejte se, jak se hlemýžď zlobil. Ujížděl přes hory a doly rychlostí hlemýžďího rychlovlaku a nakonec se vyšplhal až na vrcholek meze ke hromadě kamení. Což, byla to docela obyčejná hromada kamení, ale Ferdovi se tam nějak líbilo. Rozhlédl se napravo, nalevo, pak vzal pomaloučku svůj raneček a vyskočil tak potichu z vozu ven, že si toho ani nikdo nevšiml. 
A hlemýždi poslal pěknou pusu: 
„Děkuji,pane Hlemýždi, že jste mě sem dovezl.“ Ale rozzlobený hlemýžď nic neviděl a neslyšel a hnal se dále. Ostatní broučci šlapali před hudbou vesele v pochodu. Prý až k rybníku, ale jistě to nevím.

Autor: O. Sekora