Ej hej, Mikulo!

zobrazeno 409×

Vložil(a): vendy.z, 2. 7. 2016 18.05

Tak byla jedna vdova, aby se řeklo, ještě docela mladá. A ta vdova měla hoška, říkali mu Péťa, bodejť. Měli jen chudý došek nad hlavou, tuze se tam rozbíhat nemohli. No, ale u takových jsou zvyklí, nikdo Ti bábovku pod nos neponese, musíš se ohánět pěkně sám. I maličký Péťa se do toho zaučoval. Vida, roští nasbírá, s konvičkou pro vodu doběhne, inu, nač mu drobné ručky stačí. 
Tuhle ráno vstal a slyší, jejich dvě slepičky žalují zle: 
„Kokodák! Vajíčko chcete, ale najíst nedáte za mák!“ A tak honem skočil, že jim půjde na pár klásků. Však bylo zrovna po žních a sem tam se jich válí dost. 
Netrvalo chvilku a milý Péťa vleče snopek, byl hnedle větší než on sám. Až mu ruměnec polil tvář. Matka koukne a usmála se. 
„To jsi, synáčku, hodný. Vida, jak Ti slepičky děkují.“ A Péťa jim drtí, ty si jen lahodí, kvo, kvo, takovou snídani neměly dávno. 
No, léta skáčou a hoch s nimi, ještě si utíral nos o rukáv, a pomalu aby šel do učení. 
Jen kam, aby mu to jednou osladilo život? Co budeme dlouho vybírat! Nedaleko byl mistr švec, a tak máma bez dlouhých mutací tam hocha zavedla. I na verpánku někdy štěstí kvete. A pak to dobré, bude ho mít ještě čásek jako doma. 
Teď, když se po svém vyučil, koukejme, byl z něho pomalu hezký chasníček, a čiperný Vám, ani nemusel k němu kolík přivazovat. Až taky, že by rád někam na zkušenou. Božínku, už to je tady! A mamce ukápla slzička. No, ale co dělat, hoch doma věčně uváznout nemůže, to víme. Tak mu upekla pár vdolků, Péťa si spakoval pingl a spánembohem jde. 
„Opatruj Tě tam ruka Páně, a brzy piš.“ Dvě smutná očička ho provázejí. 
A Péťa jde, pomalu klape, až dorazil k velikému lesu. Byly tam dvě cesty, kouká, kudy, když tuhle u něho stojí babička, jako by najednou z oblak spadla. Péťa pozdravil a honem se ptá: 
„Kudypak, babičko, abych přišel nejdřív ke stavení?“ 
Ukázala mu: 
„Touhle, jenže tam ..... ,“ a nedořekla, jen se usmála. 
„Cože tam? Myslíte, snad straší? Oho, strašidel já se nebojím. Tomu bych se podíval! Che, che, těm já ukážu, jakým dřívím u nás topíme.“ 
Babička mu přikývla: 
„Bodejť, smělému štěstí přeje.“ 
A Péťa se dal cestou, kudy mu ukázala. Nedlouho jde, když tady zámek, jeden lesk, až oči přecházely. Stál tu jako zakletý, ani se noha nikde nehnula. Ale to nic. Péťa se pustil rovnou nahoru. Přijde do jednoho pokoje, tam vidí truhlu hezky velkou. Stála taky, jako že jí dojde řeč. Otevřel ji a hleďme! Tam zas jiná truhla, o něco menší. A tak to šlo, až přišel na devátou, ta byla malinká jako dlaň. Koukne do ní, byl tam pergamen a na tom stálo: 
„Ej hej, Mikulo!“ 
Pomalu čte, slabikuje a vtom u něho chlapíček jako lokaj premovaný a honem se ptá, co by si přál. 
No, že má velký hlad, kdyby bylo něco k snědku. Beze všeho se mu prostřelo, samé dobré věci, jaktěživ nic takového nejedl. Jen si dává do trumpety, jako když paličkami tluče. Když se poměl, až mu opasek praskal, tak zas udělá: 
„Ej hej, Mikulo!“ Ještě tak pěkně si zakouřit! Honem tu bylo dýmek se zlatým kováním na vybranou, i voňavého tabáčku dost. Péťa vyskočil, tohle je nadělení! Labužně si bafá, pokuřuje ..... inu, u sta beček, Mikulo, a co pít, to nevidíš? Hned tu je korbel piva, pět láhví nejlepšího vína. Péťa si nalévá podle chuti, jen se číše potácí. Panečku, takhle se má jen káně galilejské. 
Když měl všeho dost, natáhl se na kanape a pěkně spí. Sladké sny mu drnkají na housličky. Ale ty byly celé zlaté, abyste nemysleli! Ráno už ptáčkové šveholí kolem, vesele popěvují a Péťa se také probudil. Chvilinku kouká jako zajíc ..... aha, už vím. 
Tak co jiného, než by rád bohatě posnídal. Ale nemohl si honem na to slovo vzpomenout. Tak vytáhl papír, slabikuje: 
„Ej hej, Mikulo!“ a milý lokaj jako na komando tu, že co by si přál? No, prý něco, rukama objel stůl, to už budeš vědět. Ani nestačil mrknout a na stole kouří konvice čaje, jiná zas kafe, dobré kousky k tomu, samý dort. A Péťa si libuje, kdyby tohle trvalo až do skonání, prach žaludy dudy! 
Péťa si pár dní tak blahorodil, až jednou zavolal lokaje a povídá: 
„Víš, Mikulo, já jsem jen usmolený prťáček a rád bych taky zkusil, jak se to jednou dělá pána. Tak mně přines pěkné šaty, abych se vyšvihl, a potom kočár s bohatými koni a někam si vyjedeme.“ 
Hned tu měl knížecí šaty, všechnu stroj k tomu, hvězdy na prsou zaplály, kočár už na dvoře blýskal samým zlatem a Šemíci jako panny bujně hrabali. 
„A kam?“ ptá se Mikula. 
„Inu, až tam,“ usmál se Péťa. „Však uvidíme, jak povídal ten slepý.“ 
I jezdili široko daleko, všechno Vám vybíhalo, co je tohle za velmože, až taky přijedou na jedno město a tam se dělá sláva veliká. Jen muziky všude procházejí a panstva jako kvítí. 
„Copak tu máte, že se taky ptám?“ 
„A co Vy nevíte? Prý tuhle na Boháňce zámecký pán, jeho jediná dcera má dnes svátek, bodejť kontesa Sidonie.“ 
Péťa poslouchá a kývl na lokaje: 
„Teď kdybys vystrojil bohatou hostinu, aby to bylo jako za dobrých let, a toho velmože i dceru pozval. Že se mu Cidlinec, rytíř z Potěhu a na Smolíně, dává poroučet.“ 
Kočár vyjel honem, samé zlato z něho kape, na Boháňce byli jako omámeni. Jaká čest! A jen se všichni klanějí. Sidonii taky hned májové ptáče v srdci zaplesalo. 
No, hostina byla slavná, jak se na takové sluší, oba mladí se měli k sobě, jenom slyšet jejich smích a laškování. Péťa viděl, holka plná krásy, hned se mu do oka zalíbila. A tak milý hrabě, že mu ji dá. Za týden aby přijel, všechno spolu umluvíme. 
Teď, když bylo po všem, Péťa i Sidonie byli svoji, milý Mikula přijde a povídá: 
„Co medle, jsi ode dneška velkým pánem, ten lístek mi vrať. A kdybys někdy něco, jen se u mě přihlas.“ 
Péťa na nic nepomyslel, lístek vytáhl a tady to máš. Zatím Ti pěkně děkuju. Ale nastojme! Když páni ráno vstali, místo nádhery a všeho se Péťa octl v takové chajdě jako u nich, hvězdy z něho spadly a milý sedí zas mezi škrpály na verpánku. I volá na ženu, abys mi usoukala dratev. Ta kouká jako na nové vidění, no tohle! a ruce jí vyletěly. Hrabě se taky nemohl hned vzpamatovat. Svíčko nebeská! Okolo samá branže ševcovská. Kopyta se rojí, šídla tancují. Viděl, do čeho skočili, a začal se zle čepýřit. Prý na šibenici s lumpem! Ale Sidonie přece za něj prosila, a tak, jak ho pámbu stvořil, dal chlapa uvázat u silnice na strom. Ať se na něm ovádi a bzikavky pomějí! Ale pane, tancovali po něm šotyš, děkuju nechci! 
Péťa se jen ošívá, u sta kavek, tohle jste mě tuze neuctili! Když tam čásek visel, pojednou jede kolem kočár a v něm sedí ten Mikula. Začal se smát: 
„Vidíš, to Ti Tvé panstvo brzy přešlo, chacha! Není dobře s pány se přetahovat za palec.“ 
A jak se mu tak směje, Péťa ho prosil, kdyby mu dal ten lístek na dobrou vzpomínku aspoň políbit. 
„No, to nic není, jen si ho polib, aby Ti neukáplo.“ 
Podal mu ho k pysku, ale vtom Péťa chňap, a už ho má v hubě. 
„Aha, jsi zase v mé moci. Teď Ti poroučím, tuhle mě rozvážeš a ať tu mám minutou své šaty a pojedem k Sidonii. A tisíc vojáků ať tu stojí!“ 
Co měl Mikula dělat! Všecko se stalo a Péťa zas jede jako princ. A rovnou do zámku. Ale tam vidí, kdo je, ani ho nechtěli do brány pustit. 
„Tak? Vy že tohle? Mně se budete protivit?“ 
Vojsko se hned obořilo a brána ani nehnikla a letí dokořán. Muziky všude spustily a růžová záře žahla zámek. Šlehla také Sidonii do oken. Ta koukne, bože! Vyskočila a už padá Péťovi kolem krku. „Tys přišel, jaké štěstí! Mrak černý, ale zase zlaté sluníčko vyjde.“ 
A bylo jásotu, až se hory zelenaly. 
V tom si Péťa vzpomněl na maminku. Ach světe můj, ta kdyby tu byla! A tak poslal zlatý kočár, honem vyjeďte! Jen si tleskl do dlaní, maminka dotvrdí naši radost. 
Ta byla chudák jako vyjevená, to mě synáček můj volá? Mžitky jí pletly oči. Kvapem se ohlíží, co by měla vzít s sebou ..... aha, ty dvě slepičky tu nenechám, přece budou mít mladí něco do začátku. A Péťa měl ze slepiček větší radost nežli z celého zámku. 
„Jejej, koukni, Siduško, naše slepičky tu máme, to jsi ráda, viď? Ty jsou ale od maminky! Zlatá vajíčka nám ponesou, uvidíš.“ 
Měli se všichni jako v herbábí a sametu, jen jim pořád muziky hrají a hle, kočka jim při tom spadla z kamen a mé pohádky je taky amen.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

© 2013 - 2024 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight Solutions

Spravovat souhlas s nastavením osobních údajů