Dvě Maričky

zobrazeno 35×

Vložil(a): jitkamety, 17. 3. 2016 14.55

Za onoho času vyšel si Rýbrcoul, pán krkonošských hor, na procházku, podívat se, jak lidé žijí. Přestrojil se za chudého vandrovního, chodil po kraji, prosil o chléb a nocleh. Tak přišel až do jednoho zámku, do zahrady, tam se procházela mladá slečna Marička. Prosil ji, aby mu něco udělila, že je chudý tovaryš. Ale ta slečna se rozzlobila, křikla na své služebníky, aby ho vyvedli, psy naň pustili, jak se takový otrhaný člověk smí odvážit do panské zahrady.
Byla velice zlá a nesnášenlivá, ta slečna, týrala služebnictvo, nepřála chudým ani sousta chleba.
Její otec byl kníže té celé země, starý, laskavý, ale manželka mu už dávno umřela, hned jak se Marička narodila. Že mu připomínala svou matku, měl ji rád jako svou zřítelnici, byl by jí snesl modré z nebe, choval ji jako v bavlnce. Marička rostla jako z vody, všichni se s ní mazlili, jí povolovali, chůvy, vychovatelky, sluhové, každý se chtěl děvčátku zalíbit, aby si nerozhněvali knížete, měli u něho dobré bydlo.
Tak Maričku hýčkali, až ji rozmazlili; sotva se naučila chodit, mluvit, už poroučela, hned plakala, křičela, nožkama dupala, jak se jí nestalo po vůli. Starý kníže měl strach, aby se mu nerozstonala, neumřela, však byla jedináček, poručil přísně, aby ji nezlobili, její vůli se ve všem podřídili.
Čím dál rostla Marička do krásy, tím byla pyšnější, jen se strojila, krášlila, v zrcadlech se zhlížela, v kočáře se projížděla, cítila se jediná na světě.
A nejvíc pohrdala prostými lidmi, že prý žijí jako zvěř, ve starých chalupách, nosí hrubé šaty, mají ruce plné mozolů. Nevěděla, co je chudoba, těžká práce, jak trpký je vydělaný krajíc chleba, a nejvíc se štítila těch vesnických děvčat v režných košilích, v prostých kytlicích, když je viděla z kočáru pracovat na poli, žádná se nesměla v zámku ani ukázat.
Knížete to mrzelo, přál chudému lidu, ale co měl dělat, Marička ani jeho vůle nedbala, všude jen sama poroučela, i na otce se rozkřikla, když se opovážil ji napomínat, aby lidem neubližovala.
Když slečna Marička se na vandrovního obořila, odešel ze zahrady a putoval dál krajem, aby viděl bídu lidu, pomáhal, kde pomoci potřeba.
Po čase došel do jedné vsi, už se smrákalo, vešel do chalupy u cesty, prosil o nocleh. Chaloupka byla dřevěná, pošitá došky, ale všude čisto jak o Boží hod.
Bydlil v ní starý švec, měl také Maričku, jedinou dcerku, byla té slečně docela podobná, jenže celý den pracovala, ještě si zpívala, nikomu křivého slova nedala. Vyšla z kuchyně s mísou oukropu, a když ji vandrovní prosil, že je ušlý, hned mu odebrala čepici, hůl, zvala ho do světnice, s nimi povečeřet.
Švec rád poslouchal o cizích zemích, o jiných národech, jak žijí, ten vandrovník se mu líbil, uměl pěkně vyprávět, kudy chodil, co všechno zkusil. Povídal o velikých městech, o krásných zámcích, kde žije panstvo jako v ráji, podlahy jsou leštěné jako zrcadlo, nábytek z višňového dřeva a z hedvábí, talíře stříbrné, zlaté nože i vidličky, a princezny tam chodí v samém kmentu a hedvábí.
Marička poslouchala jako ve snu, dívala se na hliněnou mísu, plechové lžíce, na svou modrou kytli, a vzdychla si:
„Jak by to bylo pěkné, být princeznou, spát v prachových peřinách, celý den se jen strojit a jezdit v kočáře! Však je zítra můj svátek, snad se mi to vyplní!“
A smála se, kdyby prý ji tak nějaký dobrý duch donesl do takového zámku, jak to bývá v pohádkách.
Ale bylo už pozdě, všichni byli ospalí, ten vandrovní si vylezl na půdu na seno.
Sotva švec s Maričkou usnuli, zdvihl se ten mocný duch, Rýbrcoul, vzal ševcovu Maričku do náručí, odletěl s ní do toho knížecího zámku. Marička dobře spala, však byla prací celý den unavená, ale ve snu slyšela, jak jí Rýbrcoul šeptal cestou do ucha:
„Milá Maričko, neboj se nic, Tvoje přání se Ti na Tvůj svátek vyplní. Až se probudíš, budeš v zámku, knížecího otce dcera, rok tam pobudeš, dobře se mít budeš. Ráno se pěkně umyj, ustroj se do kmentu a hedvábí. Na stolku u postele najdeš dukáty, až se nasnídáš, jdi do kostela, rozdávej cestou ty dukáty chudákům, aby Tě všichni měli rádi.
Svých lidí se neostýchej, však jsou všichni Tvoji služebníci, co budeš dělat, mluvit, všechno jim bude jako zákon, žádný nepozná, že nejsi princezna; jen pamatuj na své dobré srdce, nedej se zmást pýchou, starého knížete cti jako svého otce. Za rok a za den mě zase uvidíš, podívám se, jaká z Tebe bude princezna.“
Marička spala dál, nevěděla o ničem. Rýbrcoul s ní doletěl do zámku, vletěl do otevřeného okna, však bylo léto, rovnou do pokoje, kde spala slečna Marička na širokém bílém loži pod hedvábnými nebesy.
Ze stropu visela růžová lampa, svítila na zrcadla, obrazy, koberce a na slečnu Maričku, jak nepokojně spí, brání se ošklivým snům. Však se jí zdálo, že má na sobě hrubé šaty, jako holky ze vsi, že stojí u dřezu, myje nádobí a ten vandrovní, co ho vyhnala, se jí vysmívá.
Rýbrcoul položil ševcovu Maričku do širokého lože, spala ani se neprobudila, jen se ve snu usmívala, snila, že je princezna, provádí na hedvábné šňůrce malého psíčka do parku. Potom Rýbrcoul vzal do náručí slečnu Maričku, odletěl s ní do ševcovy chaloupky, položil ji do komory na chudé lůžko, ale nic jí cestou nešeptal, v ničem ji nevaroval, ať pozná, jak chudý lid žije, jak trpká je rozmazlenému práce a pyšnému bída.
Ševcova Marička byla zvyklá vstávat časně se sluncem. Probudí se, mne si oči, vzpomíná, že je dnes její svátek; ale práce nečeká, bude potřeba vyvést kozu, chystat tatínkovi snídaní.
Tu se rozhlédne, skočí na nohy, neví, co se s ní děje. Vidí nebesa, koberec, zrcadlo, všecko kolem jen se třpytí a svítí.
myslela, že to je ještě sen, ale pak si vzpomněla, co ve snu slyšela, poznala, že se jí vyplnilo, co ten vandrovní povídal.
Hned se vykoupala, oblékla, sama si poklidila, dřív než se komorná probudila.
Když přišla komorná se snídaním, div neupustila leknutím tác: slečna chodí ustrojená, zpívá si, nelaje, sama ji vítá. V kuchyni nechtěli komorné věřit, mysleli, že se minula s rozumem, ale když slečna šla s knížetem pěšky do kostela, uctivě ho poslouchala, rozdávala dukáty, všichni usoudili, že ji osvítil dobrý duch, div ji nenosili na rukou.
Zatím ta slečna Marička, od ducha k ševcovi přenesená, spala, o ničem nevěděla. Švec ráno vstane, prozpěvuje si, poslouchá, v komůrce se nic nehýbe. Pomyslel si:
„Však je dnes její svátek, ať si poleží.“
Vyvedl sám kozičku na pastvu, potom se vrátil, zavařil polévku, dal se do šití. Po chvíli slečna Marička se probudí, mne si oči, co vidí: chudé lůžko, vedle prosté šaty, v okně kytky a pod oknem kdáčou slepice. Rozkřikla se na komornou, co se to děje, proč jí ještě nenese čokoládu k snídaní. Švec slyší Maričku křičet, strčí hlavu do dveří, ale Marička jen se naň obořila, zlými slovy mu vylála, zas se sháněla po komorné, po hedvábných šatech. Švec zůstal jako neživý, ale pak se rozzlobil; jak nikdy svou Maričku nebil, tak teď popadl potěh, hrozně jí nabil za to neuctivé mluvení. A potom přísně jí poručil, hned se dát do práce.
Slečna Marička dlouho se bránila, křičela, žalovala bohu, ale všecko nadarmo. Švec nepovolil, jak se hnula, hned potěhem hrozil. Tak nakonec jí nezbylo než se pokořit.
S pláčem si oblékla hrubou modrou kytli, hledala botky, ale kdežpak botky podomácku! Švec ji poslal do kuchyně pro polévku a chleba. Marička mísu nosit neuměla, cestou rozlila, a když sedli ke stolu, ani nevěděla, jak jíst hrubou, plechovou lžící. Černý chleba se jí zdál jako hlína, česneková polévka ji pálila v krku, z ošklivosti se až zakuckala, ale jak se na ni švec podíval, strachy se necítila, tak jedla.
Když dojedli, švec poručil poklidit stůl, zamést, vydrhnout podlahu. Díval se, jak Maričce padá všecko z rukou, nic nemůže svést, podivil se, co se to stalo s jeho dcerkou, ani ji nepoznával. Ale pak si vzpomněl na toho vandrovního, jaké měl černé, uhrančivé oči, jak ostře se smál, na Maričku se díval, pomyslel si:
„Pánbůh s námi a všecko zlé pryč, jestli ten člověk Maričku neuhranul?“ Vyběhl na půdu, ale po vandrovním nebylo ani památky; a když se vrátil dolů, seděla Marička na dřezu a plakala, až jí usedalo srdce.
Švec už jinak nedal, než že ten vandrovní byl sám zlý duch, Maričce udělal. Tak mu jí bylo líto, jaká je ubohá, všecka nesvá, jako proměněná, umínil si, že bude trpělivý, počká, až se zase vzpamatuje. Počal na ni vlídně, aby se nebála, aby to své neštěstí složila na pánaboha, že jí pomůže.
Marička, když slyšela, jak švec mluví vlídně, nabyla mysli, naříkala, že ona je slečna, není zvyklá na práci. Ale švec se nedal: kam by se nedělo, slečna! Nepopustil, pracovat musela, třeba neuměla, jako by rozumu pozbyla.
Když ji poslal pro vodu na mytí, sotva džber unesla, koště brala do rukou obráceně, a když metla, nevymetla, když myla, neumyla, co chvíli upustila mísu, talíř, jen tak střepy lítaly po podlaze; a ruce jí puchly do krvava, ramena ji bolela, nohy ani necítila, paty jí rozpukaly, prsty se do krve rozdrásaly.
Švec byl trpělivý, Maričku nebil, když viděl, že šít neumí, ani střevíc olemovat nedovede, do díla ji nenutil, ale práci v domácnosti jí neodpustil.
Všemu se musela učit, i kozu dojit, oběd vařit, na trávu chodit, večer když lehala, bolestí plakala, ráno sotva vstávala; ale po čase přece jen zvykla, vší pýchy pozbyla, slečnou být nechtěla; Však věděla, jak se švec lítí, když se mu o tom zmíní; to jediné jí nepromíjel, až se konečně se svým osudem spokojila.
Ševcova Marička na zámku nezhrdla, zůstala, jak byla, ke všem vlídná, knížete milovala jako otce, všecko dělala, co mu viděla na očích, jen občas vzpomínala na tatínka, jak je mu v chalupě samotnému, kdo mu uvaří, poklidí, pomůže v díle.
Po čase jí byla dlouhá chvíle, byla zvyklá pracovat celý den, běhat, zpívat, navečer besedovat se sousedy. Ale kníže, když viděl, jak je práce chtivá, staral se, aby se učila, měl radost, že dcerka svou pýchu nechala, dbá, aby se vzdělala. Zavolal učitele, učitelky, dal ji vyučit ve všem vědění a umění, za několik měsíců sama sebe nepoznávala, co všechno už věděla.
A když bylo po učení, jezdívali s knížetem v kočáře na procházku. Tak jednou také jeli tou vesnicí, kde bydlil ten švec, její otec. Ševcova Marička hledí z kočáru na topoly u cesty, na olšoví u potoka a tu je mostek, svatý Václav na sloupku, tamhle stojí Kudějův Jan a tu jde stará Zlámalka na dříví.
Div nevykřikla radostí, že je zas doma, tak se jí sevřelo srdce štěstím, hned by byla vyskočila z kočáru, běžela do chalupy, podívat se, co dělá tatínek, jak se má. Chtěla poprosit knížete, aby poručil kočímu zajet k té chalupě na kraji, co tam kvetou slézy v zahrádce, všechno mu vypovědět, co se stalo, pěkně jej poprosit, aby tam směla zůstat.
Tak ji srdce táhlo k domovu, že by byla všecko to bohatství za to dala, jen kdyby mohla opět, či třeba v chudobě, doma bývat.
Ale jak kočár jel po mostě přes potok, pod mostem klečela slečna Marička u vody, máchala prádlo.
Tu slyší hrčet kola, dupat kopyta, zdvihne hlavu a vidí kočár, v kočáře knížete, svého otce, a vedle něho sedí slečna, nastrojená v kmentu a hedvábí. Jak ji uviděla, píchlo ji u srdce, tak se rozžárlila na tu cizí slečnu, že se hněvem necítila. Vyskočila zpod mostu, letěla za kočárem a křičela:
„Zastavte! Zastavte! Vždyť to je můj kočár, to jsou moji koně, jak se tamta opovažuje vozit se v mém kočáře!“
Jak tak křičela, lidé vybíhali z chalup, kočí práskl do koní, tu chvíli kočár zmizel v prachu na silnici, ale slečna Marička nepřestávala běžet, křičet, až vzbouřila celou ves.
Švec vyběhl z chalupy, hleděl, co se to děje, tu vidí svou Maričku běžet, slyší ji lát. Přiběhl k ní, chytil ji do náručí, ať se bránila, jak se bránila, nesl ji rovnou domů, do postele, sotva ji v posteli udržel, jak plakala, volala, jako v horečce. Viděl, že už se to o ni zas pokouší, ta její nemoc, a Marička opravdu hořem a hněvem tak se rozstonala, že div neumřela. Švec ji opatroval, až se zas uzdravila, a pak už byla pokojná jako ovečka. Poznala, že je marno se bránit, že snad bude musit do smrti u ševce zůstat, poklízet chalupu, lemovat střevíce. Se vším se smířila, i srdcem se proměnila, věděla už, jak je chudému člověku. Na nikoho se neutrhovala, každému posloužila, pracovat se naučila.
Tak se sešel rok s rokem, a jednou vpodvečer, právě když měla mít Marička na druhý den svátek, přišel zas ten vandrovní do chalupy, prosil o nocleh, že je ušlý. Marička ho pěkně přivítala, zvala ho ke stolu, ale švec se mračil, svítil očima, že je to ten, co mu dcerku uhranul. Jenže: host do domu, bůh do domu, jak vyhnat hosta, když prosí? Vandrovní na ševce nedbal, jen se smál, vyprávěl, po večeři šel na půdu spát.
A když švec s Maričkou usnuli, zdvihl se ten mocný duch Rýbrcoul, vzal slečnu Maričku do náručí, nesl ji do zámku a šeptal jí do ucha:
„Před rokem jsi byla pyšná, lála jsi chudým lidem, vyhnala mě ze zámku. Za rok jsi poznala, jak je s chudým lidem zle, obrátila ses. Teď dále dobrá buď, nikomu nedávej křivého slova.“
S tím se ten dobrý duch ztratil, nechal ji tam u té ševcovy Maričky ve světnici.
Zrána se obě děvčata domluvila, jako sestry se políbily, šly k tomu pánovi, všechno mu vypovědět. Pán až radostí zaplakal, když to všecko uslyšel, poznal, jak se jeho dcera změnila. Pěkně ji uvítal, ševcovu Maričku si nechal na zámku, aby jí sestrou byla, poslal kočár pro toho ševce.
Švec se velice ulekl:
„To dojista že ta nešťastná holka zas cosi provedla, a já za to mám pykat.“
Ale lokaj jinak nedal, vzal ševce, tak jak byl, od verpánku, a rovnou s ním do kočáru, zabouchl dvířka a poručil kočímu jet zpátky.
Sotva dovezli ševce do zámku, když uviděl dvě Maričky, myslel, že sní, hryzl se do prstu, aby se probudil. Ale kníže mu všecko vyložil, děkoval mu, že jeho dceru tak napravil, nechal si ho na zámku, nemusel už boty spravovat, žil s pokojem až do smrti.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight