Dvanáct loupeživých rytířů

zobrazeno 17×

Vložil(a): dáša, 29. 3. 2016 15.45

Kterak za muzikanty se vydávali, a přitom loupili a lidi mordovali, dokud je srdnatá paní Zuzana neodhalila

Na hradě Boskovicích kdysi seděl pan Jan Ježek z Boskovic a měl plno starostí se svým bratrem Vaňkem, který mu držel půl městečka. I když to byli bratři, špatně se spolu rovnali. A to ještě měli oba po otci hrad Vícov na Plumlovsku. Páni bratři vlastně ani z vády nevycházeli a nejraději se měli, když jeden druhého neviděl. Ještě že paní Zuzana byla moudrá žena. Oba bratry, manžela i švagra Vaňka, vždycky nakonec usmířila. 
Jednou se la moudrá paní rozhodla, že se pojede podívat na Vícov, jak tam purkrabí hospodaří. Pan Jan ji nechtěl pustit, ale paní Zuzana stála na svém. „Musím tam jet, pane manželi! Ty máš dost svých starostí a na Vícov už Tvoje oči nedohlédnou. Kdo ví, co tam ten purkrabí Puška dělá a jak to naše zboží vlastně spravuje. Neměj o mne žádné obavy, moji lidé mne už ohlídají.“ Když pan Jan viděl, že paní nepřesvědčí, raději svolil a sám pro ni vybral spolehlivé lidi z čeledě, aby ji doprovázeli. V zemi nebylo bezpečno. Kdejaký zeman i rytíř se chytal loupežného řemesla. Ale přesto se paní Zuzana vydala jednoho dne na cestu a bez nesnází dojela až na Vícov. 
Na hradě nikdo na ni nečekal. Purkrabí Puška sjížděl někde s přáteli okolní tvrze a celé dny ho nebylo vidět. Byl to čtverák nad čtveráky. Nikdo z čeledě nevěděl, co pan purkrabí vlastně pořád dělá. Sem tam se něco povídalo, ale kdo by dal na babské řeči. Toho by purkrabí ze služby vyhnal. 
Paní Zuzana přijela opravdu nečekaně a dlouho trvalo, než se lidé sběhli a otevřeli hradní bránu. Nejdříve se sháněla po purkrabím, o nic jiného zájem neměla. „Milostivá paní,“ omlouval ho šafář, „pan purkrabí jistě do večera dojede. Ale my se o Tebe také dobře postaráme, i komoru Ti na spaní přichystáme.“
„Dobře, šafáři! Ubytuj moje lidi a truhlici mi ulož na komoru! Potom se ráda s Tebou projdu po hradě a Ty mi povíš, co je tu nového.“ 
Když paní prošla stáje, chlévy, sklepy a do čeledníku nahlédla, moc spokojena s hospodářstvím nebyla. Sýpku našla napůl prázdnou, a to bylo po žních. Dobytek by! také všelijaký a čeládka hladová. Proto hned uhodila na Šafáře. „Nějak divně to tu vedete. To si musím s panem Puškou pořádně promluvit, jinak z vícovskcho zboží nezůstane víc než ten holý kámen,“ řekla rázně. Když šafář viděl, že paní neoklame, leccos potom pověděl a také si postěžoval na pana purkrabího. Nakonec začal s prosíkem: 
„Jen to na mne, paní, nepověz! Hned bych musel i s rodinou pryč a kdo ví, jestli by mi pan purkrabí o život neukládal.“
„Nic se, šafáři, nestrachuj! Panu Puškovi nic na Tebe nepovím za to, žes mi všechno pověděl po pravdě. Neboj se!“ 
Ale i od čeledě slyšela paní jen samé stížnosti. Každý se pana Pušky bál víc než čerta. Tak si paní Zuzana umínila, že purkrabího pěkně stiskne, aby věděla, co je zač. 
Když druhý den pan Puška přijel, bez dlouhých okolků mu pověděla, co měla na srdci. Purkrabí si ani nevydechl a paní ho už vedla po hradě, chtěla to i ono vědět. Ale pan Puška nebyl ledajaký chlap a snažil se paní Zuzanu udobřit. Na všechny její nářky pokorně a zkroušeně odpovídal, sliboval, že vše brzy napraví, „jestli se na mne nebudeš zlobit, vzácná paní, zítra vystrojím na Vícově na Tvoji počest veselici. Při muzice jistě na všechny vády a mrzutosti zapomeneš a vše se v dobré obrátí. A když dovolíš, půjde do kola i chasa.“
„Jsi liška, pane purkrabí, ale mne si jen tak neudobříš. Zítra tu muziku udělej a chase dej na ni nové šaty! V těch hadrech, co chodí, by Ti moc cti neudělala,“ řekla paní a šla do své komory. Toho dne se už neukázala a večeři si nechala přinést nahoru. 
Purkrabí však nelenil, hned svolal chasu a oblékl ji do lepších suknic, halen a kalhot, aby udělal paní Zuzaně po vůli. Ještě přikázal, co se musí do zítřka připravit a sám jel někam sjednat muzikanty. 
Druhého dne bylo na Vícově jako o hodech. Lavice a stoly vynesli a postavili na dvůr pod starou lípu, ze sklepa vyvalili pár soudků vína a v kuchyni se od rána vařilo a peklo. Než to všechno schystali, muzikanti byli před branou. Na koních přijelo několik statných chlapíků, každý samý fábor a pentle, víc potulní rytíři než muzikanti. Sotva jim bránu otevřeli a oni uvázali koně, vítali se s panem Puškou jako staří známí. A ten na ně naléhal a prosil, aby už hráli: „Kamarádi, začněte s tou muzikou a hřejte do roztrhání! Paní Zuzana je žena pohledná a do tance jako divá. Viděl jsem ji jednou tančit na Boskovicích a šla z kola do kola.“
„Jen se neboj, pane Puško! My Ti pomůžeme z bryndy. Je-li ta paní taková, jak říkáš, sám ji provedu v tanci,“ sliboval mu jejich primárius a bral do rukou skřipky. Muzikanti si ovlažili hrdlo dobrým vínem a hned spustili. Pištci foukli do píšťal, dudy zakvičely, kobza zahučela a skřipky zajásaly. Chasa se chytla za ruce a pustila se do tance. 
Muzikanti ještě ani první kousek nepřehráli, když se na schodech objevila paní Zuzana v nové dykytové suknici a v kabátku se zlatými kvítky. Pan Puška spěchal jí naproti a hned paní prosil, aby s ním šla do kola. Vesele mu podala ruku. „Snad se v kole spolu lépe shodneme než v tom hospodaření, pane Puško!“
„To ti, paní, rád dokážu!“ zasmál se pan Puška a zatočil s ní v kole, až se jí mžitky před očima dělaly a dech se tajil. 
Muzika to byla náramná. Už dlouho neměla hradská chasa takovou. Po tanci si sedla paní Zuzana s purkrabím Puškou za stůl a z kuchyně jim nosili nadívané skřivany s křepelkami, bažanty a koroptve a ze sklepa staré uherské víno. A potom přinesli ještě medový koláč sypaný skořicí. Paní si ode všeho uštípla jen kousek. Ostatní spořádal pan Puška sám. Muzikanti hráli a hráli, vše bylo v nejlepší shodě, nikde ani mráčku. 
Když bylo asi po desátém tanci, paní Zuzana se zeptala: 
„Poslyš, pane Puško! Máš Ty ale náramné muzikanty. Chovají se jako rytíři a hrát také dovedou. Až budeme mít na Boskovicích hosty, pošlu si pro ně.“
„Když se dohodneš s jejich primáriem, paní, jistě rádi přijedou. Počkej, hned ho zavolám a sama mu řekni.“ 
Pan Puška kývl na toho, co hrál prim. A ten rád přišel ke stolu, velkým baretem s pávím pérem mávl až k zemi a hluboce se uklonil. Potom už jeho slova jen pršela. „Jsem Ti k službám, krásná paní! Zahrajeme, co si budeš přát, co bude tvému srdci milo. Jen poruč a vše bude splněno.“
„Tys mi ale lichotník, a znalý řeči zrovna tak jako dobré muziky. Tuhle panu Puškovi jsem už říkala, že bych si Vás ráda pozvala na boskovický hrad. Přijedete?“
„Moc rádi, vzácná paní! Jen řekni kdy. Rádi přijedeme a dobře Tvoje hosty pobavíme.“
„Tak ujednáno,“ usmála se paní Zuzana. „Přijeďte od příští neděle za týden. Budu Vás čekat“ 
A primárius se zase ukláněl až k zemi a po paní házel jiskrným okem. Potom si pan Puška začal z poháru přihýbat víc a víc a milostně hovořit. Napřed se tomu smála, ale potom se zvedla a šla spát A pan Puška pil a pil. Kdy muzikanti z Vícova odjeli, ani nevěděl... 
Když se purkrabí vyspal, paní byla už pryč. Trochu ho to mrzelo, ale co se dalo dělat. 
„Eh, co s ženskou! Přijela, viděla a je ta tam. Snad pro jednou tak zle nebude, aby zase nebylo dobře. Ještě to nějaký ten čas na Vícově vydržím, potom si koupím někde statek a budu hospodařit jen pro sebe.“ 
Dobré předsevzetí měl pan Puška. Ale horší bylo, že ho přítelíčkové a kamarádi lákali. Pijatyka stíhala pijatyku a Puška se s pány tak zapletl, že už z jejich spolku nemohl utéci. Když primárius, jinak také řečený Klobása, dal vědět, sebralo se dvanáct okolních pánů a jeli třeba kus světa za loupeží. Kam přijeli, tam se dříve nebo později něco semlelo. Jinak každý seděl na svém hrádku, zlobil se s čeládkou a hrál si na poctivého pána. Tak si vedlo dvanáct pánů muzikantů, ale málokdo to o nich věděl. Když bylo před tou nedělí, co si je paní Zuzana pozvala na Boskovice, sjeli se napřed všichni na Vícově, odkud se pod vedením pana Pušky vydali na cestu. 
V Boskovicích už byli připraveni jak na hosty, tak na muzikanty. V kuchyni se dlouho předtím peklo a vařilo a paní Zuzana měla mnoho starostí, kam všechny ty hosty uloží. Měl dojet sám pan markrabě moravský i pan Vaněk z Boskovic a ještě jiní páni. Když muzikanti s panem Puškou přijeli, paní sešla na dvůr a sama je vítala: 
„Buďte na Boskovicích vítáni! Jídla a pití je tu dost. Jen Ty, pane Puško, se měj na pozoru a nepij víc, než Tvoje hlava unese! Potom nevíš, co povídáš, a kdo ví, jestli by pan Jan z Boskovic byl k Tobě tak shovívavý, jako já na Vícově.“ Pan Puška se omlouval, ale co platno, paní Zuzana na nic nezapomněla. „Jen pojď, pane Puško! Pán už na Tebe čeká a rád si Tě poslechne, až mu budeš vyprávět, jak na jeho vícovském zboží hospodaříš, jak jsou plné stodoly.“ Nic jiného mu nezbylo než paní poslechnout, a tak šel. 
Když se hosté sjeli a zasedli k hostině, bylo na Boskovicích veselo. Sám pan markrabí se v kole natřásal a tancoval s paní Zuzanou. Muzikanti vyhrávali, jak uměli nejlépe, a ještě k tomu tropili všelijaké šašky. Panu Janovi vzali potají s krku zlatý řetěz a u paní Zuzany jej našli v sukni. Panu Vaňkovi, který byl hašteřivý, dali do kapouna zelenou žábu a ta vyskočila z mísy na stůl, právě když zakrojil do masa I na samého markraběte si počíhali a našli u něho krajkový šátek paní Zuzany. Protože byli všichni dobré vůle, nikdo se na nikoho nezlobil a páni se jejich kouskům rádi zasmáli. 
Když se potom paní Zuzana na dvoře s muzikanty loučila, dala jim bohatou výslužku a ještě každému váček peněz. Pan Klobása líbal paní přeuctivě ruku a prosil ji: 
„Vzácná paní, až pojedeš zase na Vícov, zastav se u mne na čertově hrádku u Stínavy. Rád bych Tě tam uvítal a pohostil.“
„Tak jsem se přece nemýlila, když jsem ve Vás viděla víc rytíře než muzikanty,“ usmála se paní Zuzana. „Ty, pane, v sobě rytíře nezapřeš. Ráda se přijedu podívat na Tvůj hrad a bude to co nevidět.“ 
Potom se všichni s paní rozloučili, sedli na koně a otevřenou boskovickou branou vyjeli ven. Také pan Jan se za nimi díval oknem a zdálo se mu, že ti páni jsou zrovna tak dobrými jezdci jako muzikanty a s rytíři že by si nezadali. Paní mu ale o nich nic neřekla. 
Netrvalo dlouho a paní Zuzana si zase vzpomněla, že se podívá na Vícov. Jan z Boskovic jen mávl rukou a byl rád, že mu paní pomáhá majetek ohlídat. Pan bratr ho zase zlobil svými spory a tak nemohl odjet. Druhého dne se paní vypravila se svým průvodcem na Vícov. 
Když dojeli do Hrochova, usmyslela si, že se trochu projede lesem. A protože měla čeleď dobrou a poslušnou, co řekla, to platilo. Nikdo se jí na nic neptal. Paní tedy sedla na koně a vyjela tím směrem, kde měl být Čertův hrádek. Zanedlouho dojela k potoku a na strmém kopci uviděla malý hrádek. Dala se hned po cestě vzhůru. Když dojela k bráně, nikdo ji nevítal. Byl opuštěný. Paní to neodradilo, koně zavedla do křoví a sama prošla pootevřenou branou, aby se podívala, jak zde rytíř hospodaří. 
Všude bylo vidět špatného hospodáře. Nikde ani slepice, ani husy, jen před konírnou plno slámy a hnoje. Paní Zuzana se poohlédla po dvoře, potom vyšla po schodech nahoru do jizby. Prošla jednu i druhou, a když vešla do třetí jizby, strnula. Uprostřed stá! dubový stůl a na něm ležela sekyra. Kolem bylo sedlé krve a po zemi se válelo několik lidských prstů s prsteny i bez nich. Bůh ví, komu patřily. 
Boskovická paní hned poznala, že pan Klobása na Čertově hrádku je prachsprostý lapka, který ji vlákal do svého sídla. Ale nezalekla se ničeho. Do šátku vzala opatrně jeden useknutý prst i se zlatým prstenem a schovala do kapsáře. Rychle spěchala odtud. Když ale chtěla projít pavláčkou, zvenku zaslechla dusot koní. Honem se ukryla ve výklenku za dveřmi a v tu chvíli přijelo na dvůr dvanáct rytířů na koních a mezi nimi také pan Puška, purkrabí na Vícově. 
Paní Zuzana utéci nemohla. Když rytíři dali koně do konírny, všichni spěchali po schodech nahoru a kolem ní přešli s velikým halasem. Pan Václav řečený Klobása se těšil na tu holubičku z Boskovic, a purkrabí Puška ho chlácholil: 
„Však se brzy dočkáš, paní je zvědavá. Jak ji znám, jistě sem brzy přijede. Co ta si vezme do hlavy, vždycky udělá.“
„To si můžeš být jistý, pane Puško!“ pomyslela si paní Zuzana. „Nikomu z Vás nezůstanu nic dlužna, ani Tobě.“ 
Když už byli všichni v jizbě, opatrně vyklouzla z výklenku a jako lasička sjela po schodech dolů a utíkala k bráně. Měla štěstí, že ji nikdo neviděl. Potom odvázala z křoví koně a tryskem ujížděla k Hrochovu, kde ji už čeleď čekala. Tentokrát si paní na Vícově odpočinula jen chvíli, o nic se nezajímala a zase se chystala k odjezdu, že prý na ni jde nějaká horkost a zimnice. 
„Paní, na noc z hradu nejezdi! Nevíš, co se Ti může na cestě přihodit,“ domlouval jí šafář, ale paní na jeho radu nedala. 
„Neměj strach, dobře dojedeme. Jen řekni panu purkrabímu, ať mi sjedná na neděli zase ty muzikanty. Budeme mít na Boskovicích hosty. A Ty mi pošli někoho z ženské čeledi k ruce, bude moc vaření.“ 
Šafář slíbil, že všechno vyřídí, a ještě poslal pár ozbrojených pacholků, aby paní doprovodili na půl cesty. 
Když se paní Zuzana šťastně vrátila na Boskovice, zašla za manželem do komory a vedla k němu dlouhou řeč. Pan Jan byl pak moc rozezlen, ale nikomu se s ničím nesvěřil. A na neděli sezvali na hrad zase plno hostů i pana markraběte. Na hostinu padlo mnoho husí, kachen a slepic i zvěřiny, že ani sklep na ně nestačil. Paní vzkázala ptáčníkovi, aby jí donesl pro vzácné hosty koš jeřábků. Všeho bylo jako o hodech, jen paní Zuzana chodila celá ustaraná, jakoby ji něco trápilo. 
V neděli přijeli hosti i muzikanti. Brána boskovického hradu se netrhla od rána. Když dojeli muzikanti, pan Klobása jí dlouze líbal ruku a velice litoval, že paní nepřijela na Čertův hrádek, jak mu posledně slíbila. 
„Milý pane Václave, chtěla jsem se u Tebe zastavit, ale nějak mi zdraví nesloužilo, a tak jsem byla na Vícově jen na obrátku. Jistě Ti o tom pan Puška povídal.“
„Pověděl jsem, paní! Všechno jsem pověděl a všichni jsme Tě litovali,“ vemlouval se k boskovické paní purkrabí Puška, který také přijel s muzikanty. Paní Zuzana je zavedla do hodovní síně a poručila nanosit jim dobrého pití a jídla. Potom se rytíři—muzikanti pustili do hry. Jednu písničku hráli za druhou, ani na kejkle a šaškoviny nezapomněli. A když se hostina chýlila ke konci a vše bylo v nejlepším, povstal pan markrabí od stolu a začal chválit muzikanty a děkovat jim, že tak dobře panstvo pobavili. Potom ale z ničeho nic na ně spustil jinou, až se páni divili. 
„Ale za to, páni rytíři, za tu zvůli, kterou mezi lidem pácháte, že jej okrádáte a zabíjíte, za tu se budete před zemským soudem zodpovídat!“ 
V tu chvíli se dveřmi nahrnulo mnoho zbrojného lidu a než se páni rytíři nadáli, už jim vojáci vázali ruce. Marně se pan Klobása vzpěčoval a paní Zuzanu o pomoc prosil, s přísnou tváří mu řekla: 
„Pane! Já jsem Tě řádně uvítala na boskovickém hradě i za hru odměnila, ale jaké Tys mi vystrojil přivítání na Čertově hrádku, to zde nikomu nepovíš. Já svým hostům nedávám prsty utínat, pane Klobáso, jako je tvým zvykem!“ A v tu chvíli položila na stůl šátek s lidským prstem a prstenem, co vzala na jeho hrádku. Mezi panstvem to zašumělo. Paní omdlévaly, páni tasili meče. Jen dvanáct rytířů, pan Václav z Číhovic řečený Klobása, Zdeněk a Bohuněk Puklice z Čech, Oneš Cikán z Čelechovic, Jarek z Hluchova, Jan House z Krumsína, Mikuláš Dítě z Ohrozimi, Pešík Kopáč z Podháje, Arkleb ze Stařechovic, Buzek ze Ptení, Jan z Lešan a také pan Puška z Kunštátu, purkrabí na Vícově, stáli tu jako viníci. A lidé tomu nemohli zprvu ani uvěřit, že mají před sebou takové lapky a mordýře. Zásluhou srdnaté paní Zuzany Boskovické se jim dostalo spravedlivého trestu. Tak neslavně skončili rytíři—muzikanti to svoje řemeslo a nikomu už nikdy nezahráli. Nejhůře z nich dopadli pan Klobása s panem Puškou. V Brně na Špilberku je kat sťal jiným pro výstrahu.

 

Zdroj: www.abatar.cz

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight