Dvanáct bratří a zlatovlasá panna

zobrazeno 36×

Vložil(a): jitkamety, 17. 3. 2016 14.25

Pod Kletí žil jeden sedlák a neměl žádné děti. Pořád si s ženou povídali, jaké by to bylo, kdyby se jim narodil syn nebo dcera. A co se nestalo! Jednoho dne se jim narodilo najednou dvanáct synů. a všichni jako buci.
Sedláka to zarazilo, ba i skoro zamrzelo. To jsem jaktěživ neslyšel, aby se někomu 12 dětí najednou narodilo, říkal si. To abych měl dvanáct kmotrů a dvanáct kmoter. Kde je seženu? Jo a jestli je už seženu, jak je pohostím? Taky, abych zabil krávu i tele. To si v duchu stále opakoval a chodil po domě stále smutnější, až jednoho milého dne se ztratil a nebylo po něm ani vidu ani slechu.
Teď začaly starosti selce. Lámala si hlavu, kam se jen sedlák poděl, ale ten se nevracel. Chlapci se zatím měli k světu a rostli jako z vody. Brzy jich jedenáct začalo mluvit, jen nejmladší, dvanáctý zůstával stále němý. Bratři se mu proto smáli a začali mu říkat němeček.
Chlapci už měli 15 roků, ale po tátovi stále ani památky. Jednou se stalo, že nejstarší syn zašel k ševci, aby mu ušil boty. Když mu švec bral míru, povídali si o všelijakých věcech a syn vzpomněl také na ztraceného tátu. Švec povídá:
„Inu nic není ztraceno, aby se to zase nenašlo. Kdyby jste mi trochu pomohli z nouze, však mám živit sedm hladových krků, možná bych Vám mohl něco o tátovi povědět.“
„To Vám mistře pomůžeme s radostí, pane mistře, jen když se něco dozvíme.“ vykřikl nejstarší syn a pelášil domů. Za chvíli se vrátil a přinesl ševci pytel žita.
„Máte jít, mistře, hnedka k mámě a povědět jí, kde bychom měli tátu hledat.“ Vyřizoval ševci.
Švec poslechl, zašel k selce a vykládal:
Inu, když jsem se jednou vracel z Meziříčského jarmarku, potkám Vám v lese člověka, celý Váš muž. Ale vypadal jak učiněný divoch!
Jak se na mne podíval, poznal mne, otočil se a byl ten tam! Já za ním. Běžím, běžím, přes kořeny utíkám, ale chytit ho nemůžu. Jen jsem ještě uviděl, že vběhl do nějaké skály, přivalil zevnitř na vchod kámen a držel ho.
Selka byla ráda, že se o ztraceném muži dozvěděla alespoň něco a dala ševci vaření, jen co mohl unést.
„Ale jak ho dostat z té jeskyně ven? Nevíte? Kdyby jste poradil a pomohl, nelitoval by jste!“ Slibovala.
„I o tom jsem už mudroval.“ povídá švec.
„A vymyslel jste něco?“
„Inu snad.“
Tak by jste to mohl udělat.“
„Tak dobrá, také že to provedu, když chcete. Ale potřebuji k tomu kůži z vola.“
„Kůži z vola?“ Divila se selka.
„Dobrá, budete ji mít.“ povídala a poručila synům, ať porazí největšího vola a stáhnou z něho kůži.
Když švec snědl všechno maso, tak vzal kůži a zavřel se do komory. Nikoho k sobě nepustil a nikomu neříkal, co tam kutí.
Trvalo to několik dní. Pak vyšel švec z komory a táhnul za sebou velikánskou botu! Chtěl po selce, aby s ním pustila syny k oné skále. No selka byla se vším svolná. Hoši přehodili botu přes ramena a vydali se s milým ševcem do lesa. Jak přišli ke skále, švec se zastavil a povídá:
„Tak teď se hoši někde schovejte a počkejte, dokud Vás nezavolám.“
Sám se schoval také a čekal než se zdivočelý sedlák vyleze ze své díry.
A dočkal se! Jak sedlák zmizel v lese, švec potichu svolal všech dvanáct bratrů. Ti vlezli do jeskyně a vyčkávali co se bude dít. Švec zatím zůstal před jeskyní.
Trvalo dost dlouhou chvíli, než se zdivočelý sedlák vrátil. Nesl si v ranečku pár hub. Chtěl zalézt do své díry, ale místo toho vlezl do ševcovi velikánské boty. Jakmile v ní zmizel, švec zatleskal, bratři ihned vytlačili botu ven, švec zašil otvor holinky a všichni společně botu i se sedlákem radostně nesli domů.
Ale když tátu spatřili, špinavého a zarostlého jak nějaké zvíře, dostali strach, že jim zase uteče. Selka radila, ať ho přikovají na dvorku ke špalku.
„Až si na nás zvykne a pozapomene na samotu, pak ho budeme moci z řetězu zase pustit.“ povídala jim.
Tak sedláka přikovali dlouhým řetězem k dubovému špalku a on z dlouhé chvíle na něm štípal dříví. Všechno při tom pozoroval a když viděl jaké má pěkné syny a jak se hezky starají o hospodářství, pomalu si na ně začal zvykat a měl je rád. Jen ho mrzelo, že ostatní se posmívají němečkovi pro jeho němotu.
Když si tak uvykl na domov, pustili ho na svobodu a všechno zase šlo, jako by se nic nestalo.
Ale milý sedlák zase začal mít jinou starost.
„Kdepak mi vezmeme pro tolik synů tolik nevěst, aby k něčemu byly? Ledajakých by se našlo dost, ale já chci mít své syny dobře zaopatřené.“ říkával.
„I mlč a nemysli na to. Kdož ví, jestli už pro ně někde nevyrůstá dvanáct sester ..... .“ těšila ho selka.
Sedlák si umínil, že půjde do světa hledat pro své syny nevěsty. Rozloučil se a vydal se do světa.
Šel polem i lesem, šel přes vody, přes doly i vysoké vrchy, šel dlouho a dlouho, že ani nedovedl povědět, jak dlouho chodí a bloudí. Jedenkrát přišel k nějakému lesu a tam stáli přivázáni dva voli a na kamenitém poli oral nějaký sedlák s hubenou kravkou pole. Kráva jen těžko táhla pluh a oráč ji co chvíli bil a šlehal bičem.
Sedlák se zastavil, chvilku oráče pozoroval a potom povídal:
„Máte rozum člověče? Tady dřete hubenou a slabou krávu a támhle necháváte dva pěkné silné voli stát!“
„Jen ať pojde ta jalovina„povídá oráč nakvašeně.
„Cožpak nemohla mít dvanáct telat, když my máme dvanáct stejně starých dcer?“
„Dvanáct dcer, povídáte?“
„Ano.“
„Pak nás osud svedl spolu dohromady!“ povídal radostně sedlák.
Mám doma dvanáct stejně starých a velkých synů a hledám pro ně nevěsty. Chcete-li, mohli bychom slavit dvanáct svateb najednou.“
„I proč bych nechtěl ..... Pojďte se mnou k nám!!“ řekl oráč, nechal krávu i volky na poli a vedl hosta domů.
Žna stála právě u okna a nestačila se divit, když jí vykládali co a jak. Ale jak uslyšela, že nejmladší syn je němý, v duchu se rozhodla, že jim své dcery nedá. Nahlas však neříkala nic. Jen povídala:
„Ať jen přijdou, uvidíme. Ale toho němého si nechte doma. Já si svou nejmladší dceru také nechám doma pro potěšení. Na vdavky má ještě času dost.“
Sedlák byl i s tím spokojený.
Rychle pospíchal domů a vykládal, že se setkal s oráčem, co má chalupu a v ní dvanáct stejně starých a velkých dcer. Jedenáct, že jich provdá za jedenáct bratří a tu dvanáctou, že si doma nechají pro potěšení, na stará léta.
Ale němeček hned poznal, proč tu nejmladší nechtějí provdat a bylo mu do pláče, když se díval, jak se jeho bratři strojí na cestu a jak odjíždějí na svých koních. Šel do stáje za svým koníčkem, aby si mu postěžoval. Tu koník zahrabal nožkou a řechtal:
„Honem Němečku, přistroj se, pojedeš také! Od této chvilky budeš mluvit jako Tvoji bratři. Tak už jdi a pospěš si.
Němeček utíkal k mámě a všechno jí povídal. Ta zůstala jako omráčená, když ho slyšela mluvit. Než se ale stačila vyptat co a jak, byl už Němeček pryč.
Cestou otočil koník k Němečkovi hlavu a povídá:
„Dej si pozor, co Ti řeknu! Než se ukáže sedlákův dům, dohoníme Tvé bratry. Až přijedeme k sedlákovi, budou chtít odvést všechny koně do konírny, ale Ty mne tam nedávej! Nechej mne stát na nádvoří. Když se tomu budou divit, pověz, že jsem choulostivý a že nesnesu konírenské šero, že bych tloukl a hlomozil kopyty a nikdo by nemohl spát. Já zatím budu na dvoře poslouchat a co se dovím, to Ti povím. A jakmile uslyšíš, že hrabu nohou, pospěš si ke mně !“
Netrvalo dlouho a už doháněli bratry. Nejstarší se ohlédl a divil se.
„Nic se nedivte, možná Vám přijde vhod, že jedu s Vámi.“
Jak přijeli do statku, selka viděla, že vzali sebou i nejmladšího syny. Rozhněvala se, že otec nedostál svému slovu a umínila si, že její dcery nedostane ani jeden z nich. Ale jak to navléct? Přemýšlela a přemýšlela až ji nakonec přeci jenom něco napadlo.
Tu venku zahrabal Němečkův koník a Němeček němu spěchal, co je nového. Koník mu povídal:
„Poslouchej dobře, co jsem se dozvěděl. Ta selka uspořádá na Vaši počest hostinu. Nesmíte ale pít z pohárů ani hlt vína nebo usnete. Nějak je vyměňte za poháry jejích dcer. Až půjdete spát, dejte si pozor. Jak zhasne světlo, vlezte si pod stůl a buďte tam potichu, ať Vás nikdo neslyší.“
Němeček všechno vyprávěl bratrům a dohodli se, že udělají přesně to, co jim koník radí.
Než bylo 11, dcery usnuly a bratři šli na lůžka také. Tu najednou zhasly všechny lampy. Bratři se skrčili pod stoly a někdo vstoupil do světnice ..... Švác a švác ..... meč padal na místa, kde ¨ještě před chvíli leželi. Dveře se zase zavřely a bratři už na nic víc nečekali. Honem se vytratili oknem ze statku, osedlali koně a uháněli pryč.
Jeli cestou necestou, přes hory, pře doly, tím směrem, kde slunko vychází.
Když nastal den první, zahlédl Němeček na větvi stromu viset zlatý vlas.
„Zastav koníčku, zastav, vidím zlatý vlas.“
„Jen nech vlas vlasem ať toho nelituješ.“ povídá koník mrzutě.
„Byla by škoda ho tam nechat.“ povídá Němeček.
„Kdo ví, která krasavice ho nosila.“
„Buď rád, že se o to nemusíš starat.“ odpověděl koník.
„Za shýbnutí přece stojí.“ řekl zase Němeček, zlatý vlas sebral a schoval si ho do brašny.
A jeli zase dál, cestou necestou, přes hory, pře doly, tím směrem, kde slunko vychází.
Když nastal den druhý, zahlédl na zemi Němeček zlaté peříčko.
„Zastav koníčku, zastav. Vidím na zemi ležet zlaté peří.“
„Nech peří peřím ať toho nelituješ. Kdo ví, jakému ptáku patří ..... .“
„Ale byla by ho škoda! Za shýbnutí přece stojí.“povídá zase Němeček, slezl z koně a zlaté pírko si schoval do brašny.
A jeli zase dál, cestou necestou, přes hory, pře doly, tím směrem, kde slunko vychází.
Když nastal den třetí, zahlédl Němeček na zemi zlatou podkovu.
„Zastav koníčku, zastav. Vidím zlatou podkovu.“
„Jenom ji nech tam kde leží.“
„Ale bylo by škoda, ji zde nechat.“
„Kdo ví, jakému koni ta podkova patří.“ varoval ho koník.
Ale Němeček zase slezl z koně, podkovu zdvihl a schoval si ji do brašny.
„Inu, neposlechl´s ..... “ povídá koník.
„Budeš-li za to trpět, já za to nemohu. Vzpomeň si potom, že jsem Tě varoval.“
Třetí den večer přijeli do jednoho království a protože se všichni králi zalíbili, přijal je do svých služeb a každý dostal koně z královských stájí.
Nejvíc se však králi zamlouval Němeček a tak ho hned zvolil svým pobočníkem. Jenže bratři mu královu přízeň záviděli a rozhodli se mu pomstít.
Když Němeček první noc ve stáji česal svého koně, pověsil si na zeď zlatou podkovu a v tu chvíli byla celá stáj ozářena jak za bílého dne. Při práci si hlasitě zpíval až se jeden z bratrů probudil. Šel se podívat do stáje a všechno viděl. Hned ráno to spěchal hlásit panu králi. Král si Němečka zavolal a uhodil na něj:
„Máš-li zlatou podkovu, musíš vědět i o zlatém koni. Běž a přiveď mi ho.“
Němeček se bránil, že o zlatém koni nic neví, že podkovu našel na cestě, ale král mu řekl:
„Mlč, mlč a raději hleď ať do tří dnů stojí zlatý kůň v mé stáji, jinak budeš o hlavu kratší!“
Němeček musel jít. Zašel do stáje ke svému koníčkovi, položil mu hlavu do hřívy a plakal. Koník mu povídá:
„Vím, co se Ti stalo. Vidíš, to máš z toho, žes mne neposlechl. Ale naštěstí Ti mohu pomoci. Sedni si na mne a pojedeme.“
„A kam?“
„K bábě do hradu.“
„A co tam budeme dělat?“
„Až přijedeme na hrad, necháš mne stát na dvoře a sám půjdeš do konírny. Tam uvidíš mnoho koní s nádhernými postroji. Těch si nevšímej. Běž až do nejzdatnějšího kouta, tam stojí jeden kůň, hubený, vychrtlý a uvázaný na starém povřísle. Toho vezmi, nehleď nalevo ani napravo a spěchej odtud!“
Tak se vydali na cestu. Když přijeli na hrad, Němeček udělal všechno přesně tak, jak mu koník poradil. Ale když vedl toho ubohoučkého koníčka na povřísle ven, tak u samých dveří spatřil viset krásnou zlatou uzdu vykládanou drahými kameny. Nemohl od ní oči odtrhnout, Ta by se hodila pro zlatého koníčka a ne takové škaredé slaměné povříslo. Ale jak na ni sáhl, strhl se po celém hradě pekelný hřmot. Němeček vyběhl z hradu bez zlaté uzdy i koně celý vystrašený a byl rád, že se odtud dostal. Vyskočil na svého koníka a uháněli z hradu pryč.
Když odjeli kus cesty, kde čarodějnice nad nimi už neměla moc, dal se Němeček do pláče. Co si počne bez koně? Na královský hrad bez něj nemůže, sice bude o hlavu kratší ..... . Koník mu řekl:
Nezoufej, ještě Ti povím, co uděláš. Řekni králi, že kůň nemá uzdu, že přeci takového koně na povřísle nepovedeš. Ať Ti pro něj dá udělat uzdu a pak se vydáme znovu na cestu. „Stalo se jak koník poradil a vydali se znovu na cestu pro koně se zlatými podkovami. Než vjeli k bábě do hradu, koník povídá:
„Dávej pozor. O jedenácté vstoupíš do konírny, vyvedeš toho nejhubenějšího, nejškaredějšího koníčka, ale pustíš ho a poběžíš za ním na rozcestí. Tak se postavíš a nastavíš uzdu tak, aby kůň do sám hlavu strčil. „Tentokrát si dával Němeček dobrý pozor, aby všechno udělal tak, jak mu koník poradil Když stál na rozcestí, jeho věrný koníček začal koně nadháněti až mu ho vehnal do uzdy. A vtom okamžení se ta hubená herka proměnila v koně, jakého Němeček dřív jaktěživ neviděl. Hříva se na něm zlatě leskla až oči přecházely a zlatými podkovami bil do země až jiskry létaly!
Dovedl ho tedy ke králi a ten měl takovou radost, že Němečka povýšil.
Když pak ve stáji v noci Němeček česal zase svého koníčka, dal si za čapku to zlaté peříčko, co našel na cestě, svítil si jím a zpíval si.
Jeden z bratrů se probudil a šel se podívat do konírny, co se to tam děje. Ráno hned králi nahlásil co v noci viděl. Král si dal Němečka zavolat a poručil mu ať mu donese ptáka, který má to zlaté peří. Marně se zase Němeček dušoval, že o žádném zlatém ptáku nic neví, že peříčko našel na cestě.
„Lžeš!“ rozkřikl se král.
„O Zlatém koni jsi také nic nevěděl a přivedl jsi ho. S tím zlatým ptákem je to také tak. Jak ho do tří dnů nepřivedeš, budeš o hlavu kratší !“
Němeček si šel postěžovat svému koníčkovi.
„Ach jo , koníčku ..... . Ach jo ..... “ plakal mu do hřívy.
„Vím co se Ti stalo. To je všechno proto, žes dělal všechno po svém. Ale neboj, my toho zlatého ptáka dostaneme!“
„Ale jak?“ namítá Němeček.
„Sedni si na mne a pojedeme.“
„A kam?“
„K babě do hradu!“
Tak jeli a jeli a když se blížili k hradu, koníček povídá:
„Až tam přijedeme, vejdeš do hradu třetí bránou, projdeš trojími dveřmi a ocitneš se v třetí komnatě. Tam uvidíš řady nádherných klecí se zlatými ptáky. Těch si nevšímej, ale jsi do nejzadnějšího kouta. Tam je zastrčená chatrná klec a v ní sedí obyčejný, opelýchaný pták. Toho vezmi, ničeho si nevšímej a pospíchej ven!“
Němeček udělal všechno jak mu koník poručil. Vzal klec s opelýchaným ptákem a šel ven. U samého vchodu mu ale padla do oka krásná zlatá klec.
„To by byla klec pro zlatého ptáka!“
Sáhl na ni a v tom se strhnul ohromný hřmot, který probudil čarodějnici a ta se hnala po Němečkovi. Ten jen tak tak vyskočil na svého koníčka a už letěli pryč.
Jak dojeli do bezpečí, koník mu povídá:
„Zase jsi mne neposlechl a tady to máš!“
„Když ta klec byla taková krásná ..... .“ naříkal Němeček.
„Ale co si teď počnu? Když přijdu ke králi bez zlatého ptáka, budu o hlavu kratší ..... “
„Nezoufej chlapče, snad to nějak napravíme.“ povídá koníček.
„Řekni králi, že pro zlatého ptáka musí být zlatá klec, jinak, že ho nemůžeš přinést.“
Když král Němečka vyslechl, dal udělat drahocennou klec a Němeček se s ní vydal zpátky k hradu té ježibaby.
Cestou mu koník povídá:
„Až vejdeš do třetí komnaty za trojími dveřmi, vynes ptáka s klecí ven. Pak klec otevři a pospíchej na rozcestí. Tam čekej s otevřenou klecí od krále, aby pták do ní mohl vletět.“
No teď už Němeček udělal skutečně všechno co mu koníček poradil. Sotva se zlatý pták ocitl ve zlaté kleci, všechno jeho peří v mžiku zářilo jak slunce.
Němeček dovezl zlatého ptáka do královského hradu a ani se neptejte, co říkal král. Nemohl se na zlatého ptáka vynadívat a ze samého štěstí Němečka zase povýšil do vyšší hodnosti než před tím.
Když té noci Němeček česal ve stáji svého koníčka, pověsil si nad hlavu onen zlatý vlas co našel na cestě a svítil si jím. Mněl v konírně jasno jako za jarního dne a zpíval si ..... .
Jeden z bratrů se ale zase probudil, potají se díval okénkem do konírny a ráno vše vylíčil králi.
Král si dal Němečka opět předvést.
„Máš-li zlaté vlasy, jistě víš i o zlatovlasé panně, co je nosila. Do tří dnů mi tu princeznu přiveď, jinak jsi o hlavu kratší ! Chci si ji vzít za manželku !“
Němeček se opět bránil, že o zlatovlasé panně skutečně vůbec nic neví, ale král byl jako hluchý .....
„Mlč a nelži mi tu zase! To samé jsi říkal i o koni a ptáku zlatoperáku a přece jsi je donesl. A teď říkáš, že nic nevíš o princezně zlatovlásce? Jdi a přiveď ji do tří dnů!!“
Co si mněl Němeček počít? Šel zase ke svému koníčkovi pro útěchu a koník povídá:
„Vím co se Ti stalo. Měls před tím poslouchat, co Ti vždy radím. Ale nic si nezoufej, my tu Zlatovlásku najdeme.“
„Ale jak?“ Ptá se Němeček.
„Sedni na mne a pojedeme.“
„A kam?“ zeptal se koníčka.
„K babě do hradu. Napřed si ale od krále vyžádáš trojí sítě. Jednu z měděného drátu, druhou ze stříbrného drátu a třetí ze zlatého.“
Když dostal Němeček oč žádal, vydali se s koníčkem na cestu. Kudy jeli, jak dlouho jeli to ani Němeček nevěděl, jen si pořád v duchu myslel na to, jestli tu zlatovlasou pannu dostanou. Jak přijížděli k hradu, koníček povídá:
„Tentokrát do hradu nepůjdeme. Počkáme pod hradem u řeky.“ Tak jeli k řece, tam Němeček slezl z koníčka a ten povídá:
„Teď hodíš do vody měděnou síť. Chytíš-li něco, ptej se, co v ní máš.“
Němeček vhodil do řeky měděnou síť a za chvíli cítil, že se v ní něco hýbe. Vytáhl ji z vody a v síti byl obrovský rak.
„Kdo jsi?“ zeptal se Němeček.
„Král podvodní říše.“ odpověděl rak.
Tu koníček povídá:
„Hoď ho do vody i se sítí a rozestři stříbrnou síť.“
Tak Němeček spustil pod hladinu stříbrnou síť a za chvíli vytáhnul obrovskou žábu.
„Kdo jsi?“
„Královna podvodní říše.“ zakvákala žába.
A koník zase radí:
„Vhoď ji zpátky do vody i se sítí a rozestři zlatou síť.“
Němeček poslechl a za chvíli vytáhl v zlaté síti obrovského hada.
„Kdo jsi?“ zeptal se Němeček.
„Krále a královny z podvodní říše jediná dcera.“ zasyčel na něho had.
Tu koníček povídá:
„Vhoď všechno do pytle, dobře utáhni a zavaž, abys neviděl, cos to vylovil a co se bude dít.“
Němeček honem udělal co mu koníček poradil. Měl oči zavřené, ale cítil, jak had sebou v pytli mele, jak sebou škube a jak se nafukuje, aby se mu vytrhl z rukou. Pytel byl stále těžší a těžší a táhl ho zpátky k řece. Němeček nevěděl co se to děje a chtěl alespoň trochu nakouknout, co to vlastně ulovil. Ale jen pootevřel pravé oko, zahlédl v pytli praošklivého , velikánského hada, jak se nadýmá a roste jako černé mračno. V tom sebou had trhnul z celé síly, vysmekl se mu z rukou, spadl do řeky a byl konec.
Němeček stál u vody s prázdnýma rukama a začal plakat.
„Ach koníčku, koníčku ..... co teď?“
Dlouho naříkal a prosil než se koníček dal obměkčit.
„Neplač a pojď, pojedeme. Řekneš králi, že sítě byly špatné a že potřebuješ pevnější.“
Král Němečka vyslechl a vydal rozkaz ať mu zhotoví ty nejpevnější měděné, stříbrné a zlaté sítě, jaké jen dovedou.
Tak Němeček začal lovit znovu. Chytil, raka, chytil žábu a když chytil hada, koníček na něj zavolal:
„Drž se vší silou a nekoukej a nepouštěj.“
Tentokrát Němeček poslechl na slovo a udělal přesně to, co mu radil koníček. Sevřel pytel s hadem v náruči, vyhoupl se do sedla a už pádili do královského hradu. A jen přejeli hranice a ocitli se na královském panství, had se přestal nadýmat, přestal sebou házet a ležel v pytli jako beránek.
„Teď otevři oči.“ povídal koníček.
Němeček otevřel pravé oko, potom levé oko a co uviděl ..... ?
Pannu tak spanilou, že jaktěživ o takové kráse ani neslyšel. A vlasy měla skutečně jako ryzí zlato a padaly jí po zádech až k samým nohám.
„Kam mne neseš?“ ptala se Němečka a měla hlas jako když zazvoní květy.
„Našemu panu králi. Chce si Tě vzít za manželku.“
„Tys mne ulovil, Ty máš na mne právo.“ odvětí Zlatovláska.
Než se nadáli, stáli u královského zámku. Pan král už čekal, protože už z dáli všichni viděli tu záři Zlatovlásčiných vlasů. Za králem šel slavnostní průvod, aby tu krásku jak náleží přivítali.
Ale Zlatovláska mu na uvítanou ani ruku nepodala, ani se neusmála a ani brvou nehnula. Král se tomu velice zamrzel a ptal se kdy bude jejich svatba.
„Až já budu chtít.“ odpověděla princezna.
„A kdy to bude?“
„Až budeš mít takové zlaté vlasy, jako mám já.“
„Ale princezno, vždyť víš, že taková možná není.“
„Poruč podojit dvanáct krav černých jako uhel, mléko vlij do kotle a zatop pod ním. Až bude vřít, ponoř do něho hlavu a hned bude zlatá jako má.“
„Dobře, udělám to!“ řekl král.
Kázal přivést dvanáct krav, nadojili plný kotel mléka a rozdělali pod ním oheň. Když mléko začalo klokotat a vířit, dostal král strach a poručil Němečkovi, aby to zkusil nejdříve on.
Němeček přistoupil k vroucímu mléku a jak se nad něj naklonil, tu jeho koníček foukl do kotle a v tu chvíli mléko zchladlo, jako by je právě podojili. Němeček z něho vytáhl hlavu a skutečně vlasy byly krásně zlaté až všem oči přecházely.
Teď i král zatoužil po takové kráse. Jenže mléko už bylo zase horké jako oheň. Koník se ale tentokrát ani nepohnul. Král vstrčil hlavu do kotle a v tom padl na zem. Byl načisto mrtvý.
Když to všichni viděli, radili se a vyhlásili Němečka za nového krále. Kdo si to zasloužil víc než on?
Tu k Němečkovi přistoupil jeho věrný koníček a že ať mu prý setne hlavu. Němeček se bránil, jakže má zabít mečem svého nejvěrnějšího přítele? Ale koníček prosil a žadonil až se Němeček rozehnal mečem ..... . a v tu chvíli před ním stál sličný mládenec. V tom okamžení voda zašuměla a zahučela, vlny se zdvihly a z nich vystoupil na břeh rak a žába a proměnili se v muže a ženu. Ten mládenec, ten muž a ta žena ..... to byli bratr, otec a matka té zlatovlasé princezny, které kdysi zaklela zlá čarodějnice.
To bylo radosti! Němeček a zlatovlasá princezna slavili královskou svatbu. Muzikanti hráli po tři dny a tři noci a všechny zvony z celé říše se také ozvaly. A na tom zámku, byla mramorová věž a na té věži stříbrný zvone a na ten zvone také zvonili ..... a zvonily až i této pohádky byl konec ..... .

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight