Dva věrní bratři a nevídaná krasavice

zobrazeno 30×

Vložil(a): jitkamety, 17. 3. 2016 14.14

Možná že se to opravdu stalo, možná že se to nestalo, řeknu jenom, že žil kdysi mocný a bohatý kníže, krutý a lstivý, a proto mu říkali Černý kníže. A u toho knížete sloužili dva bratři, Hasan a Ahmed. Byli to sirotci a měli se tuze rádi. Vždyť neměli nikoho jiného na světě než sami sebe. Ale chlapci byli každý jiný. Ahmed byl živý, bystrý, neposedný, Hasan zádumčivý, tichý, přemýšlivý.
Jednou odjel Černý kníže na návštěvu k svému sousedovi a vzal s sebou všechny své sloužící i Hasana. Jenom Ahmeda nechal doma, aby hlídal zámek.
„Ale pamatuj si!“ přikázal mu. „Nesmíš ani na krok vstoupit do komnaty ve věži. Ani dveře nesmíš otevřít.“
Ahmed ovšem slíbil. Ale že byl zvědavý a neposedný, jenom dva dny se udržel, a třetího dne, všecko marné, dveře komnaty ve věži přece jenom otevřel. A jak je otevřel, hned se celá komnata rozzářila. Ahmed s údivem vstoupil dovnitř a viděl, že ta záře vychází z velikého obrazu zavěšeného na zdi. Byla na něm vymalovaná překrásná dívka a dívala se na Ahmeda jako živá.
Dlouho si Ahmed prohlížel krasavici a zavřel dveře, až když uslyšel, že se Černý kníže vrací domů.
To se rozumí, Černý kníže už věděl, že Ahmed porušil jeho příkaz. Když se blížil k svému zámku, spatřil, jak z věže vychází jasná záře, a hned si domyslel, co se stalo. A proto s Ahmedem ani nepromluvil a kázal ho uvrhnout do hlubokého sklepení, aby tam zemřel hlady.
Hasan nic nevěděl o bratrově osudu a marně ho hledal po celém zámku. Černý kníže jenom cosi zamručel, když se ho zeptal, a sloužící měli přísně zakázáno cokoliv vyzradit.
Jednou šel Hasan po dvoře a zaslechl, jako by se pod zemí ozýval nějaký nářek. Šel ke schodišti do sklepa, seběhl dolů a v té nejhlubší kobce našel bratra.
„Jak ses sem dostal, Ahmede?“ zděsil se Hasan a bratr mu všecko vyprávěl.
Ahmed už byl tuze vyhublý, hlady a žízní se sotva držel na nohou. Ale Hasan mu nosil jíst a pít a za několik dní už Ahmed natolik zesílil, že se vyšplhal po laně ze sklepení ven, a Hasan ho ukryl v přístěnku své světničky.
„Měl jsi mě nechat v tom sklepení,“ řekl Ahmed. „Černý kníže na všecko přijde a zahyneme oba.“
„Lépe když zahyneme oba spolu, než aby zahynul jenom jeden z nás,“ řekl Hasan.
A tak žil Ahmed v přístěnku kolik měsíců a nikdo o něm nevěděl.
Jednou šel Hasan plavit knížecího koně k řece a na cestě potkal několik dívek. Jedna z nich pohlédla na Hasana a řekla:
„Krásný mládenec vyrůstá z Hasana. Tuze krásný. K němu se hodí jenom jedna krasavice na světě, věčně mladá princezna, co žije daleko na sever odtud. Jedenáct let k ní trvá cesta. Kdyby o ní Hasan věděl, hned by se za ní vypravil.“
Hasan to uslyšel a od té chvíle chodil jako tělo bez duše. Svěřil se jenom Ahmedovi, ale ten nevěděl, co mu poradit. Jen ho napadlo, že je to třebas ta krasavice, jejíž obraz visí v zakázané komnatě ve věži.
Černý kníže si všiml, že Hasan je jako vyměněný, a zeptal se ho, co s ním je. A Hasan se mu se vším svěřil.
Kníže chvíli přemýšlel a pak řekl:
„Vím o té krasavici a sám jsem se kdysi za ní vypravil. Deset let jsem jel, až jsem přijel k jednomu knížeti. Ten mi dal její obraz, ale varoval mě, abych dál nejezdil. Princezna už byla zasnoubena hroznému pádišáhovi, který všecky soky pozabíjel. Tak jsem se vrátil zpět. Ale ten obraz Ti ukážu.“
Černý kníže opravdu Hasana zavedl do věže, otevřel dveře do komnaty, kam nesměl nikdo vstoupit, a komnata se celá rozzářila. Ta záře vycházela z obrazu překrásné dívky. Dívala se na Hasana jako živá. Byl to ten obraz, kvůli kterému Ahmeda uvrhli do hlubokého sklepení, aby tam zahynul hlady.
Hasan nemohl odtrhnout od obrazu oči.
„Vypravím se za tou krasavicí, ať se děje co se děje,“ řekl pak Černému knížeti.
„Jeď si, držet Tě nebudu,“ řekl kupodivu Černý kníže. „Dám Ti na cestu dva nejlepší koně, které mám. Cestou je budeš měnit. Dám Ti i všecko ostatní, co budeš potřebovat, i dost peněz Ti dám. A přeju Ti hodně štěstí.“
Teď se možná podivíte, proč ukrutný Černý kníže beze všeho pustil Hasana za krasavicí a ještě mu dal koně a peníze. Ale nedivte se! Kníže stále toužil po krásné princezně a doufal, že by ji Hasan přece jenom mohl získat. A pak by ho o ni snadno připravil a sám se s ní oženil. Byl to lstivý hanebník a jak se říká, měkké, bílé ruce mají nejraději to, co tvrdé, mozolnaté těžce dobudou.
Ale o tom Hasan nepřemýšlel. Honem běžel za Ahmedem, aby mu všecko pověděl, a hned nazítří se oba bratři vypravili na cestu. Černý kníže ovšem netušil, že Ahmed jede s Hasanem. myslel si, že Ahmed už dávno zahynul pod zemí.
Nu, nebudu Vám ani vyprávět, co všecko bratři zažili na té daleké cestě. Dospěli a zmoudřeli, a když uplynulo deset let, přijeli oba ke krásnému zámku s mostem z bílého mramoru.
Bratři byli po dlouhé cestě špinaví a rozedraní, koně sotva stáli na nohou, a tak se mládenci styděli takhle vejít do zámku. Schovali se proto pod mostem a čekali, až se setmí a nebude na ně tolik vidět.
Ale kníže, co v zámku bydlil, viděl bratry z okna a hned poslal sloužícího, aby je zpod mostu přivedl.
„Kdopak jste a odkud přicházíte?“ zeptal se jich.
A Hasan mu po pravdě všecko pověděl.
Pak kníže poslal mládence, aby se vykoupali, dal jim nové šaty, pozval je ke stolu k bohaté hostině, a když tak spolu seděli, řekl jim:
„Jste oba krásní bohatýrové, byla by Vás škoda, kdybyste marně zahynuli pro nedosažitelnou krasavici. Už jsem viděl mnoho bohatýrů, kteří tudy jeli za krásnou princeznou. Některým jsem cestu rozmluvil, jako třebas Černému knížeti, jiní mne neposlechli a z těch se žádný nevrátil.“
Pak přinesl kníže obraz zahalený v černé roušce. A když roušku sňal, zazářil, jako by vyšlo jasné slunce. Byl to stejný obraz, jako měl Černý kníže v zakázané komnatě.
„Je to nevídaná krasavice,“ řekl pak starý kníže. „Ale její snoubenec, ukrutný pádišáh, všechny její nápadníky pobil a den co den na ni naléhá, aby si ho konečně vzala za muže. Zatím se princezně daří svatbu odkládat. Čeká, že ji nějaký statečný bohatýr vysvobodí. Ale čeká marně. Pádišáh je nesmírně silný a chytrý a navíc zná různá kouzla a čáry. Toho nikdo nepřemůže ani nepřelstí.“
Hasan a Ahmed se na sebe podívali a jedním hlasem zvolali:
„A přece půjdeme!“
Kníže už je nepřemlouval, popřál jim šťastnou cestu a na rozloučenou řekl:
„Kdybyste přece jenom princeznu osvobodili, zastavte se cestou zpátky u mne. Rád bych tu nevídanou krasavici spatřil ve skutečnosti, živou.“
Hasan a Ahmed jeli zase celý rok.
Právě když rok uplynul, dojeli bratři do města, kde žila krásná princezna. Město bylo samý ruch a shon, všude vlály prapory, všude se stavěly slavobrány, všude bylo plno květin, protože třetího dne se měla slavit svatba krásné princezny s ukrutným pádišáhem.
„Mnoho času nemáme,“ povzdechli si bratři. „Sotva tři dny.“
A pak se rozhodli, že si nejdřív najdou nocleh, dobře se vyspí, a pak že je snad něco moudrého napadne.
Projeli město a až na samém konci našli malou chaloupku, střecha děravá, zdi otlučené, okna vymlácená. A v chaloupce žila stařičká babička.
„Buď zdráva, babičko!“ pozdravili ji bratři. „Ať se Ti vydaří dnešní den!“
„Buďte zdrávi, mládenci,“ odpověděla stařenka. „Ať se Vám vydaří Vaše cesta!“
Hasan a Ahmed se u babičky ubytovali, najedli se, vyspali se, ale nic moudrého je nenapadlo.
„Co dělat?“ povzdychli si, a aby zbůhdarma neutráceli čas, pustili se do stařenčiny chalupy. Vyspravili střechu, omítli stěny, zasklili okna, stařenka málem svou chaloupku nepoznala.
„Jste Vy to obratní mládenci,“ chválila je. „Jakpak já se s Vámi vyrovnám? Vždyť já nic nemám, jenom dobrou radu Vám mohu dát.“
Řekl Hasan:
„Babičko, dobrou radu my potřebujeme nejvíc ze všeho.“
A hned pověděli stařence, proč přijeli.
„Inu, když mě ve všem poslechnete, s dobrou pořídíte,“ usmála se babička. „Hned zajděte vedle k truhláři, je to výtečný mistr. Požádejte ho, ať Vám zhotoví dřevěného jelena na kolečkách, ať ho potáhne jelení kůží a ať udělá dovnitř dvířka. Do jeleního břicha se musí vejít člověk. Za odměnu dejte mistrovi své kóně, beztak už je nebudete potřebovat.“
Bratři poslechli a hned běželi k truhláři.
Druhý den ráno byl jelen hotový. Jako živý vypadal, radost se podívat.
„Tak a teď ať si jeden z Vás vleze do jelena, vezme si buben a píšťalu a hraje veselé písničky. A druhý ať s jelenem jede do královského paláce.“
Teď se možná podivíte, k čemu ten dřevěný jelen. Také Hasan nad tím vrtěl hlavou, ale čilý Ahmed se hned dovtípil. Posadil bratra do jelena s píšťalou a bubnem a spěchal do paláce. Měli nejvyšší čas, protože to už nadešel den, kdy se měla princezna vdávat.
Když se postavil Ahmed s jelenem na nádvoří královského paláce a jelen začal vyhrávat veselé písničky, hned se seběhlo plno lidí, kteří tam postávali, aby nepromeškali slavný svatební průvod. Tlačili se kolem, poslouchali písničky, okukovali jelena a sypali Ahmedovi drobné mince do čepice. Dokonce sama princezna poodhrnula záclonu na okně své komnaty a pak poslala sluhy, aby jí přivezli hrajícího jelena nahoru.
„To nejde!“ odháněl sluhy Ahmed. „Nemám čas, zastavil jsem se jenom na chvilku. Hrozně spěchám.“
Když ale sluhové znova a znova naléhali a slibovali Ahmedovi bohatou odměnu, nakonec jim jelena svěřil.
„Ale ať je tady co nevidět!“ volal ještě za nimi.
Sluhové dovezli jelena do princezniny komnaty a odešli. A princezna u vytržení poslouchala jelenovy písničky.
„Jaké je v tom kouzlo?“ divila se krasavice a začala si jelena prohlížet. Nakonec objevila dvířka, otevřela je a z nich vyskočil krásný mládenec.
Hasan i princezna zůstali, jako by do nich blesk uhodil. Hasan byl oslněn nevídanou krásou dívčinou a princezna se zprvu hrozně lekla. Ale pak se jí sličný jinoch tuze zalíbil.
Nu, nebudu Vám vyprávět, co si ti dva mladí lidé povídali. Jistě to bylo plno zamilovaných pošetilostí, ale Hasan byl rozumný mládenec a nezapomněl, že na takové nicotné řeči je času dost. Vstrčil krasavici do jelena, zavřel dvířka, sám si oblékl princezniny svatební šaty, co byly připravené na pohovce, zahalil se závojem a honem pošeptal princezně:
„Dole čeká můj bratr. Rychle ujíždějte z města, já Vás dohoním.“
Pak zavolal sluhy, aby jelena zase odvezli na nádvoří.
Ahmed s jelenem a s princeznou uvnitř rychle vyjeli z města a pospíchali pryč. S napětím čekali, jak všecko dopadne.
V Hasanovi byla malá dušička. Krásnou princeznu se mu sice podařilo získat ale neměl potuchy, jak on vyvázne.
Zanedlouho vstoupil pádišáhův sluha, že jeho pán poslal pro princeznu svůj zlatý kočár, aby ráčila nasednout.
Hasan v princezniných svatebních šatech mlčky nastoupil do kočáru, do kterého bylo zapřaženo šestispřeží kouzelných koní, co uměli létat ve vzduchu jako ptáci a nikdo na světě je nedohonil. Kromě sluhy, který si sedl na kozlík jako kočí, byla v kočáře jenom hezoučká komorná.
Za pádišáhovým kočárem se řadily další se svatebními hosty a všechny mířily do pádišáhova paláce, kde už je očekával ukrutný ženich. Cestu lemovaly davy lidí, kteří mávali princezně na rozloučenou, ale bylo to neveselé loučení. Jako by princeznu doprovázeli na hřbitov, a ne na svatbu.
„Chci ještě naposled objet město, abych se rozloučila s místy svého mládí.“ řekl najednou Hasan kočímu, ten práskl do koní a kočár vzlétl do výše a letěl, jako by ho táhli orli, a ne koně.
A tu z výšky spatřil Hasan Ahmeda, jak táhne dřevěného jelena.
„Spusť se dolů u toho člověka s jelenem!“ přikázal Hasan.
Jakmile se kočár zastavil na cestě, kudy jel Ahmed, chytil Hasan kočího za krk a vystrčil ho z kočáru. A to už přiběhl Ahmed, z jelena vyskočila krásná princezna a všichni nasedli do kočáru. I jelena vzali s sebou.
Kočí zůstal stát jako opařený. Nedovedl si vysvětlit, co se to vlastně stalo. Ale hezoučká komorná hned poznala, jak se věci mají, a začala prosit:
„Vezměte mě také s sebou! Nechci se vrátit k ukrutnému pádišáhovi. Raději s Vámi pojedu na kraj světa.“
A tak vzali s sebou i komornou.
Ahmed pak práskl do koní, koně se zase vznesli do povětří a kočár letěl jako šíp pořád na jih.
Co tomu všemu říkal pádišáh, o tom pohádka neví. Ví jenom, že žádná kouzla a čáry mu nepomohly získat princeznu zpátky. Neměl už žádné kouzelné koně, co by uměli létat v povětří, aby mohl Hasana s Ahmedem a princeznou pronásledovat. Možná že puknul vzteky, kdoví, nic už se o něm neproslechlo.
Cesta zpátky ubíhala rychle. Za pouhý den přiletěli kouzelní koně ke knížeti, s kterým se bratři před rokem rozloučili, za pouhých deset dní přiletěli do zámku Černého knížete. A když už zakroužili nad zámkem, vlezl si zase Ahmed do dřevěného jelena.
„Černý kníže si myslí, že jsem dávno zahynul v hlubokém sklepení. Bude lepší, když mu nepřijdu na oči,“ řekl.
Černý kníže nechtěl věřit svým očím, když slétl na nádvoří Hasan s krásnou princeznou.
„Vidím, žes znamenitý bohatýr,“ řekl mu. „A abys věděl, že si Tě opravdu vážím, vystrojím Ti svatbu slavnou, jako bych se ženil já sám.“
Teď už se asi nedivíte tornu, co ukrutný Černý kníže slíbil. To se rozumí, že svatbu s krásnou princeznou začal připravovat pro sebe. Rozhodl se, že Hasana zabije a s princeznou se ožení místo něho.
Hasan žil v těch dnech jako ve vidění. Pořád nemohl uvěřit, že ho potkalo takové nesmírné štěstí, a vůbec mu nepřišlo na mysl, že se řítí do záhuby. Zato Ahmed, který se zase skrýval v přístěnku vedle Hasanovy světnice, a hezoučká komorná, která se do Ahmeda zamilovala možná víc, než Ahmed do ní, bedlivě sledovali, co se v zámku děje, a střehli Hasana, aby mu Černý kníže neublížil.
Nastal předvečer svatebního dne. Už se začali sjíždět hosté na tu slavnou svatbu a kníže pro ně uspořádal nádhernou hostinu. Po své pravici posadil princeznu, po levici Hasana, a vesele všechny pobízel, aby jedli a pili. V nestřeženém okamžiku pak nasypal Hasanovi do číše s vínem uspávači prášek. Nikdo si toho nevšiml, ani Hasan ne, jenom čiperná komorná, a ta to honem běžela sdělit Ahmedovi.
Když bylo po hostině a všichni se rozešli do svých komnat, usnul Hasan na svém lůžku tak tvrdě, že by ho ani rána z děla neprobudila. A na to právě čekal kníže. Vplížil se do Hasanovy světničky s tasenou dýkou, jenomže když se chystal mládence probodnout, otevřely se dveře do přístěnku a v nich se objevil Ahmed.
„Běda!“ vykřikl Černý kníže. „Mrtví vstávají z hrobu.“
„Ba ne,“ zasmál se Ahmed. „Ale živí půjdou do hrobu!“
Pak vytrhl knížeti dýku z ruky a probodl ho. Mrtvolu vyhodil z okna do zámeckého příkopu.
Druhého dne nastala sháňka po Černém knížeti. Ale ať hledali jak hledali nikde bo nanašli. V roští zámeckého příkopu nikoho ovšem hledat nenapadlo.
Protože však svatba byla nachystána, oslavili ji bez Černého knížete ..... krásná princezna si vzala Hasana. A protože to byla tak slavná svatba, udělali hned ještě jednu pro Ahmeda a hezoučkou komornou.
A co mám dál povídat? Raději skončím a Vy se honem seberte a pospěšte si, třebas na ty slavné svatby přijdete ještě včas.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight