Dva ševci kmocháčci

zobrazeno 38×

Vložil(a): jitkamety, 17. 3. 2016 14.12

Byli jednou dva ševci a ti byli sousedy; proto si také říkali navzájem kmocháčku. Jeden z ševců byl chudobný a druhý bohatý. Ten bohatý neměl žádné děti, ten chudý jich měl čtvero a měl se co ohánět, aby je nasytil. Jednou bohatý zabil krávu a chudobný k němu šel a prosil ho:
„Kmocháčku, prosím Vás, dejte mi něco, třebas kousek toho masa. Děti by jedly, a já jim nemám co dát.“
Kmocháček však byl lakota, nechtěl dát. Chudobný však prosil dál:
„Proboha Vás pěkně prosím, vždyť jste zabil krávu, a co můžete, to můžete, jenom mi něco darujte!“
Kmocháček se zatvářil všelijak. Šel však a mrzutě usekl kus masa, hodil ho chudému ševci a povídá:
„Na, a jdi třeba k čertům do pekla!“
Chudobný švec se nad tím rozmrzel a rozzlobil. Vzal maso a šel rovnou k peklu. Přišel k pekelné bráně a tam uviděl malého čertíka, který stál na stráži. Čertík hned zavolal:
„Co Ty sem jdeš? Co tu máš co dělat?“
Švec odpověděl:
„Tady jdu do pekla s kouskem masa, co mi dal můj kmocháček a co mě s ním poslal třeba k čertům. Tak Vám ho, čertům, nesu.“
Čertík ševci poradil, aby šel s masem rovnou k pekelnému vládci Luciferovi a aby za maso nic jiného nechtěl než ten ubrus, kterým Lucifer má přikrytý stůl. Švec tedy šel, až přišel k Luciferovi do světnice. Ten se hned ptal:
„Co potřebuješ?“
Švec mu odpověděl:
„Tady Vám nesu kousek masa.“
Lucifer se otázal:
„Co za to chceš?“
„Ale nic jiného, jenom ten ubrus z Vašeho stolu.“
Lucifer nic neřekl, vzal ubrus a ševci ho podal a švec se vydal na cestu ven z pekla. Přišel zase k pekelné bráně a ten malý čertík se ho ptá:
„Víš-li, co s tím ubrusem máš dělat?“
„To nevím,“ povídá švec.
„Tak já Ti poradím,“ povídá čertík. „Kdykoli si ho prostřeš a řekneš: Pro jednu osobu jíst a pít!, budeš mít jídla a pití, co hrdlo ráčí.“
Švec byl rád. Jen ušel malý kousek cesty, a že si ubrousek vyzkouší. Prostřel ho na zemi a řekl:
„Pro jednu osobu jíst a pít!“
Hned se stalo. Jídla a pití tu bylo dobrého, až se srdce smálo. Švec se najedl a napil a těšil se, jak si pochutnají jeho děti a žena. Složil ubrus a šel dál. Na noc přišel do jedné hospody. Neporučil si nic, jen si svůj ubrus na stůl roztáhl a řekl:
„Pro jednu osobu jíst a pít!“
Hostinský ho sledoval s údivem. Když uviděl, co ubrus umí, běžel hned za ženou a povídá jí:
„Oh, ženo, ženo, ten má věc!“
„Jakou?“ ptala se žena.
„Má takový ubrus a ten si prostře a poručí mu: Pro jednu osobu jíst a pít! A hned má, co potřebuje, a všeho dost!“
Hospodská se podívala na hostinského, pak na ševce a na jeho ubrus. Pak povídá:
„Totototo! My takový ubrus také máme! Neboj se, jen co usne, dáme mu svůj a ten jeho si vezmeme.“ Tak udělali.
Ráno švec vstane, prostře si ubrus a poručí si jídlo a pití pro jednu osobu. Nic. Poroučí podruhé. Nic. Poroučí potřetí a zase nic. „Co teď? Co mi to v pekle dali,“ myslí si švec. Obrátil se zpátky a rovnou za Luciferem. Přišel k bráně, kde stál stejný čertík na stráži. Když uviděl ševce, ptá se:
„Co tu zase chceš s tím ubrusem? Proč ho sem neseš?“
„Zpátky ho nesu. Jen dvakrát mi dal a potřetí nic. Už mi nechce nic dát, ani jídlo, ani pití.“
„Zanes ho Luciferovi, ale nežádej od něho nic, jenom toho červeného kohouta, co tam sedí u stropu.“
Švec šel k Luciferovi. Jak tam přišel, Lucifer se ho ptal:
„Co zas potřebuješ?“
„Tady Vám nesu ubrus nazpátek. Několikrát mi jídlo dal, ale teď už mi nechce dát nic.“
„A co místo něho chceš?“
„Toho červeného kohouta tam u stropu mi dejte!“
Lucifer mu ho dal a švec zase vyšel z pekla bránou, u které ten malý čertík stráž držel. Čertík ševci povídá:
„A co s tím kohoutem budeš dělat?“
„Nevím.“
„Víš co, já Ti poradím. Postav si ho na stůl a poruč mu, aby Ti zpíval. Když zazpívá, vždycky mu dukát ze zobáku vypadne.“
Švec se zaradoval a šel. To se bude žena s dětmi divit! Když se blížila noc, přišel švec opět k té hospodě, kde už jednou nocoval. Vešel dovnitř a poručil si dobrou večeři. Hospodský na něm viděl, že je oblečený jako otrhánek; takový asi moc peněz mít nebude, a chtěl by hned dobrou večeři. Nijak s jídlem nepospíchal. Švec viděl neochotu hostinského, vytáhl z mošny kohouta, postavil ho na stůl a poručil:
„Kohoute, zpívej!“
Jak to dořekl, začal kohout kokrhat a hostinský si mohl hlavu podivením ukroutit: po každém zakokrhání vypadl kohoutovi ze zobáku pěkný zlatý dukát. To se ví, dobrá večeře tu teď byla za okamžik. Hospodská si toho kohouta také všimla. Povídá svému muži:
„Hm, my také máme takového červeného kohouta. Až ten člověk usne, vezmeme mu toho jeho zpěváka a dáme mu svého.“
A tak udělali.
Na druhý den švec vstal, a rovnou k domovu. Přišel na oběd zase k nějaké hospodě. Sedl si za stůl, vyndal z mošny kohouta a rozkázal:
„Kohoute, zpívej!“
Kohout chvíli čekal, pak trošku zakokrhal, ale nic mu ze zobáku nevypadlo. Poručil švec podruhé zakokrhat, poručil potřetí, nic, vše nadarmo. Kohout už ani nezakokrhal, ani dukáty ze zobáku nesypal. Co dělat? Švec se jednoduše otočil a s kohoutem zas do pekla nazpátek. Přišel k bráně pekelné, kde ten malý čertík držel stráž. Už ševce znal, tak se jenom ptá, co tady zase v pekle chce. Švec mu vysvětlil, jak kohout jednou zazpíval a dukátů několik nasypal, podruhé že však už nic nechtěl dát.
„No,“ povídá čertík, „Tobě se bude asi muset pomoci jinak. Jen tam jdi, jdi k Luciferovi. Nic jiného však nechtěj než ty dva kyje, co tam u stropu má.“
Švec všechno Luciferovi vyřídil, co mu čertík poradil. Nic jiného za kohouta nechtěl, tak mu Lucifer nakonec kyje dal a švec zamířil zase bránou domů. Tam mu čertík ještě na cestu dal radu:
„Víš, co máš s těmi kyji dělat? Co jim řekneš, to budou všecko dělat: tlouci, bít, klepat, mlátit, bušit, tepat, zkrátka co si vybereš. A teď jdi zase do té hospody a jdi tam zase na noc. Bude tam svatba a nebudou Tě chtít vpustit. Až Tě budou vystrkovat ven, vyndej z pytle kyje a poruč jim: Kyje, bijte! A ony budou tak dlouho bušit, dokud jim nerozkážeš, aby přestaly.“
Švec to všechno udělal, jak mu čertík poradil. Přišel do hospody a chtěl nocleh. Hostinský však ho nechtěl vpustit, že prý mají svatbu a hostů dost a pokojů málo. Švec na to, že je noc a kam že by šel. Hospodský však ho poručil vyhnat. Na to švec čekal. Vyndal kyje a řekl:
„Kyje, bijte a tlučte!“
To byla svatba! Kyje létaly vzduchem a braly všechny hosty hlava nehlava, a nejvíc hospodského se ženou. Hospodskou to asi moc bolelo, protože začala křičet:
„Človíčku, zastavte ty kyje, my Vám nocleh dáme!“ Švec však nic, kyje nezastavil. Až když hostinský přinesl i ubrus i červeného kohouta, přikázal:
„Kyje, ticho!“
Kyje se vrátily do pytle, švec se posadil k jednomu stolku a ubrus i kohouta si na něm vyzkoušel. Najedl se dosyta, nechal kohouta na dva dukáty zazpívat a šel.
Když přišel domů, našel tam ženu i děti napolo mrtvé od hladu a uplakané, kam se jim tatínek ztratil. Švec se s nimi přivítal a hned je usadil kolem stolu. Prostřel ubrus na stůl a na ubrus postavil kohouta. Všichni se divili, ale švec povídá:
„Co chcete dřív? Jíst nebo sbírat dukáty?“ Děti měly hlad, tak švec poručil ubrusu:
„Pro šest osob jídlo a pití!“
V tu chvíli bylo na stole všeho dost, až se stůl prohýbal. Když se děti a žena najedly, poručil švec ještě jednou a pak ještě jednou. Takový měli už doma hlad. Pak ubrus uklidili a švec povídá:
„Milá ženo a děti, teď Vám ukážu ještě jinačí věc!“ Obrátil se ke kohoutovi a rozkázal:
„Kohoute, zpívej!“
Kohout zakokrhal a hned mu vypadl ze zobáku dukát. A kokrhal tak dlouho, až byla dukátů hromada po celém stole, až se peníze na podlahu sypaly.
„No,“ povídal švec, „teď budeme mít zač žít!“ Pak poslal jednu dcerku ke kmocháčkovi, aby mu půjčil míru na peníze. Chtěl ty dukáty nějak změřit, kolik jich kohout nakokrhal. Děvče běželo, rychle přineslo čtvrt, dřevěnou nádobu, v které se peníze měřily. Plnili a vysypávali, znovu plnili a vysypávali, až napočetli šest čtvrtí! Když bylo měření u konce, poslali dcerku, aby míru kmocháčkovi vrátila. Nevšimli si však, že ta čtvrt měla všelijaké mezery a odštípnuté třísky zvenku i zevnitř. A za takovou jednou třískou u dna čtvrti zůstal dukát. Kmocháček peníz uviděl a hned na děvče uhodil:
„Co jste měřili?“
„Tatíček donesl peníze, tak jsme je měřili,“ odpovědělo dítě. Kmocháček mohl puknout zvědavostí. Hned letěl k ševcům a důrazně se ptal:
„Kmocháčku, Vy jste asi musel přinést hodně peněz, co?“
„Ani ne,“ odpověděl švec.
„Jen mi to řekněte, vždyť já Vám nic nechci vzít, nebojte se,“ domáhal se kmocháček.
Švec však závistivce dobře znal, a tak raději zapíral, že nic nepřinesl. Nedobrý kmocháček však najednou povídá:
„Když nepovíte mně, povíte jinde. Já na Vás budu žalovat, že jste někoho oloupil. Ten dukát, co mi Vaše děvče v mírce doneslo, ten Vás usvědčí. A ještě mi prozradila, že jste takové peníze měřili.“ Švec viděl, že nemůže už dál peníze zapírat, a řekl:
„Milý kmocháčku, já se Vám přiznám. Byl jsem v pekle u Lucifer a, když jsem donesl čertům ten kus masa, co jste mi daroval a s kterým jste mě ke všem čertům poslal. Dostal jsem za odměnu červeného kohouta. Kdykoli mi ten kohout zakokrhá, dukát ze zobáku pustí. A on zpívá tak dlouho, jak mu poručím.“
Kmocháček byl závistí skoro bez sebe. Tak dlouho se vyptával, až mu švec cestu k bráně pekelné vysvětlil. Běžel pak s radostí domů ke své ženě a všecko jí povídal. Pak zakončil:
„A víš co? My teď sebereme všecko maso, které máme, a zaneseme ho Luciferovi. Když dostali sousedi za tak malý kousek tolik peněz, víš, co my dostaneme za tolik masa? Co nám teprve dá?“ Žena byla také taková lakota lakotná jako kmocháček. Sebrali všechno maso, které jim z krávy zbylo, ani kousíček tam nenechali. Prohýbali se pod ranci, ale šli, jak jim švec cestu popsal. Zadlouho došli k pekelné bráně. Na stráži tam stál malý čertík a ten už věděl, jak je přivítat. Řekl jim:
„Dobře, že přicházíte oba dva, už tu na Vás v pekle dlouho čekáme. Kotel už máte připravený. Jakživi jste žádnému s takovou ochotou ani dárek, ani almužnu nedali. Když jste dali kousek masa svému chudému kmocháčkovi, poslali jste ho ze zlosti k nám. Chudý švec nám přinesl sám od sebe dárek, který nám měl odevzdat. Každý u nás dostane zaslouženou odměnu. Dostal ji švec, dostanete ji i Vy. Jenom vejděte!“
Pak se čertík ušklíbl a zachechtal, otevřel bránu pekelnou a kmocháčka se ženou vpustil. Od té doby o nich jaktěživ nikdo nic neslyšel, asi tam se svou lakotou a závistí zůstali navěky.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight