Dva rybáři

zobrazeno 26×

Vložil(a): jitkamety, 17. 3. 2016 14.08

Před dávnými časy žil v chaloupce na mořském břehu rybář. Celé dny lovil a lovil, a přece nevylovil z moře víc než trochu ryb. Jen taktak, že neumřel hlady. Večer sedával před chaloupkou a spravoval sítě. Když padla na břehy a na moře tma a nebylo vidět na práci, odložil sítě a seděl, díval se do tmy a odpočíval.
Jednou večer zase seděl před chaloupkou a přemýšlel. Napadlo mu, že zítra má svátek, a místo aby jej oslavil, vyjde časně ráno lovit ryby. myslel na svou bídu, a jak se tak díval na moře, uviděl světélko. Míhalo se na vlnách sem a tam, hned se rozhořelo, hned zhasínalo a pak se rozsvítilo na jednom místě docela jasně, jako by na moři hořel plamínek.
Tam pod plamínkem je jistě potopený poklad, povídal si chudý rybář. Slýchal o tom od svého táty a táta zas od svého táty, ale nikdo z nich takový plamínek ještě neviděl. Kdepak, řekl si rybář, s tímhle nechci nic mít, kdoví jaký čert si se mnou zahrává. Vstal, obrátil se k plamínku zády a šel k chalupě.
„Ondřeji!“ zavolal někdo za ním. Protože rybář se jmenoval Ondřej, otočil se. Za ním stál bledý starý muž. Měl na sobě šaty, jaké tu v kraji nikdo nenosil, a vypadal ztrápeně.
„Volal jste mě, pane?“ zeptal se rybář, „chcete ode mě něco?“
„Ondřeji,“ odpověděl neznámý, „vím, jak Tě trápí bída. Udělej, co Ti poradím, a bude z Tebe boháč.“
Ach ty čerte, pomyslel si rybář, teď si budeš chtít koupit mou duši. Raději rychle pryč. Proto povídal:
„Ne, ne, nic nepotřebuji, poradím si sám.“
„Ale neboj se, já nejsem čert,“ lákal ho neznámý, „jestli chceš, vezmi si tady ten prsten a přijď sem za tři dny a najdeš tři hrnce překlopené dnem vzhůru. Zvedni prostřední hrnec a vysvobodíš duši utopence. Cestou si ničeho nevšímej, ať se kolem Tebe děje co se děje. Když všechno uděláš, jak Ti říkám, dožiješ se štěstí, o jakém se Ti nezdálo.“
Sotva neznámý domluvil, zmizel a k nohám chudého rybáře cinkl starý rezavý prsten. Jen si pěkně zpívej, já se chytit nedám, myslel si rybář. Co je mi po duších utopenců? Proč si nedají pozor a nechají se chytit pod hrnec? Obrátil se, šel domů, a když za sebou zavřel dveře, ještě zkusil závoru.
Netrvalo dlouho a rybář se rozstonal a stonal skoro celý rok. Musil prodat chalupu, loďku i sítě, všechno všudy a zbyla mu jenom žebrácká hůl.
Právě za rok, zase v předvečer svatého Ondřeje, došel na mořský břeh nedaleko chalupy, kterou musel prodat. Moře nebylo klidné jako před rokem. Vlny veliké jako lodě na sebe narážely, hučely a syčely. Najednou uviděl rybář mezi vlnami plamínek. Tebe už znám, povídal si, škoda že jsem loni neznámého dědečka neposlechl, snad by se mi dnes přece jenom vedlo jinak.
V tom uslyšel zavolat své jméno a před rybářem stál starý známý, jako by ho přivál vítr.
„Rok uplynul od chvíle, co jsme se naposledy viděli. Rozmyslel ses, rybáři?“ povídá cizinec.
„Rozmyslel,“ odpověděl rybář a myslel si, že už se mu nemůže vést hůře, než se mu vede.
Cizinec zmizel a před rybářem ležel znovu na zemi prsten. Rybář jej nenechal dlouho ležet na zemi, kdepak, rychle jej zvedl a zastrčil do kapsy.
Třetího dne o půlnoci se vrátil na mořský břeh. Srdce mu tlouklo, když prsten navlékal na prst. Chvilku se rozhlížel a opravdu, na moři zablikal plamínek. Vydal se rovnou za ním do vody. Chystal se, že bude plavat, poněvadž moře v těch místech bylo zvlášť hluboké. Ale čím dál se dostával od břehu, tím vody ubývalo. Divil se tomu, a už přišel na krásnou louku, kde ženci kosili trávu a zpívali veselé písně. Podívejme, vzpomínal chudý rybář, tyhle žence odněkud znám. Jak by je neznal. Byli to jeho známí a přátelé, kteří se před časem utopili v moři. Byl by si s nimi rád popovídal, a nebýt stařečkovy rady, jistě by se u nich zastavil. Za chvíli došel k pěknému domu. Z domu vyběhla hezká mladá žena a lákala ho sladkým hlasem:
„Pojď ke mně, pojď. Dlouho jsem na Tebe čekala, pojď ke mně, pojď!“
Rybář se raději dal do běhu, aby to sladké volání neslyšel. Běží a tu vidí před sebou kámen a na kameni tři hrnce dnem vzhůru. Popadne prostřední, překlopí jej a mladá žena hrozně vykřikne. Ženci hodí kosy do trávy a ženou se na rybáře. Ze všech stran křik, ječení, hučení a nářek. Rybář nevěděl, co se s ním děje, zavřel oči a myslel, že mu nadešla poslední hodinka.
Když otevřel oči, ležel na mořském pobřeží a celé tělo ho bolelo. Nejdříve si myslel, že se mu všechno jen zdálo, možná že uklouzl a upadl a pořádně se potloukl. Zkusil vstát, opřel se oběma rukama o zem, a copak je tohle! Levou rukou nahmátl kožený váček. Otevřel jej a z váčku se vysypou zlaté dukáty a drahokamy, září a blýskají se a svítí.
Člověk musí přimhouřit oči.
Od té doby žil rybář spokojeně a vesele jako ryba ve vodě. Postavil si nový domek, oženil se, a co začal, vždycky se mu povedlo.
Lidé na pobřeží si začali o štěstí rybáře Ondřeje vyprávět. Dověděl se o něm i rybář Petr. Petr byl líný rybář, moři a rybám se vyhýbal, zato vysedával celé dny po hospodách a popíjel. A když se opil, křičel a zlobil se a nikdo nevěděl, proč a nač se zlobí. Doma se s ním žena jenom hádala a vyčítala mu, že nic nedělá a že propije i chalupu. Rybář Petr si často říkával: Kdybych žil v chalupě bez hádavé ženy, bylo by mi líp.
Jednou seděl líný Petr od rána v hospodě a nechtělo se mu ani večer domů. Žena doma čekala a čekala, a když se nemohla dočkat, šla si pro svého muže do hospody. Cestou musela kolem přístavu a po hrázi. Ve tmě se jí smekly nohy, uklouzla, spadla do moře a utopila se. Lidé, kteří to viděli, běželi do hospody a volali:
„Petře, to je neštěstí, žena se Ti utopila.“
„Chudák žena,“ pravil Petr a zkoušel zaplakat, ale nepodařilo se mu to. Měl radost, že ho nebude žena honit do práce a že mu nebude vyčítat. A teď, povídal si, potřebuji jenom sehnat peníze, abych vesele žil. Nejlíp by bylo, kdyby se mi ukázal na moři plamínek jako Ondřejovi.
Od té chvíle nemyslel na nic jiného než na plamínek a na pytlík plný dukátů. Každý večer, když se vracel z hospody domů, procházel se po pobřeží a díval se na moře, jestli se mu plamínek neukáže. První den se mu neukázal, ani druhý den, i třetího dne byla na moři jen tmoucí tma. Tu se líný Petr rozzlobil, začal křičet, hubovat.
Náhle na moři zablikalo světélko, rozhořelo se a jasně zasvítilo. Konečně, povídá si Petr a hned se ohlíží, jestli za ním nestojí cizí stařeček. Ani se ho nepolekal, když ho za sebou uviděl.
„Aha, kmotříčku,“ spustil Petr na stařečka, „tady jste. Ale dal jste si načas. Rád bych totiž vysvobodil nějakou duši a pytlík s dukáty by neškodil. Nemusíte mi nic vykládat, všechno znám, všechno vím. Jenom prsten potřebuji.“
Neznámý starý muž nepověděl ani slovo. Hodil Petrovi k nohám prsten a zmizel. Petr si prsten navlékl a utíkal do mořských vln. Rozestupovaly se před ním, mohl je rozhrnovat jako vysokou trávu. Pak vody ubývalo a ubývalo, až se dostal na louku, kde ženci kosili a zpívali. U louky stál pěkný dům.
Ach, myslel si Petr, kdyby tak vyšla z domu krásná panna a chtěla mě za muže, hned bych se s ní oženil. Já bych byl chytřejší než Ondřej. Oženil bych se a nastěhoval bych se do toho pěkného domu.
Sotva pomyslel, otevřely se u domu dveře a vyvalila se žena tlustá a obrovská, s ústy od ucha k uchu, s maličkýma očima, krátkýma nohama a dlouhými širokými chodidly jako čluny.
„Vzácná paní,“ koktal vyděšený Petr, „nevíte snad, jestli tu jsou blízko tři hrnce?“
Žena se dala do křiku:
„Jen počkej, já Ti dám co proto. Oženit se se mnou nechceš, ale neplechu tropit bys chtěl. Já Ti dám!“
A hrnula se na milého Petra. Petr nečekal, až ho začne bít. Vzal nohy na ramena. Za ním utíkali, ječeli a dupali všichni ženci i tlustá žena. Najednou vidí Petr před sebou hrnce, skočí k nim, popadne nejbližší, překlopí jej a tu se zvedne takový rámus, že Petr padne na zem a zakryje si obličej dlaněmi. Zdálo se mu, že po něm všichni ženci tancují i s tlustou ženou.
Když rámus utichl, otevřel Petr oči. Celé tělo ho bolelo. Ležel ve tmě na mořském břehu. Hmatal nalevo, hmatal napravo, ale pytlík s dukáty nemohl najít.
„To je divná věc,“ bručel, zvedl se a pospíchal domů, jestli mu osvobozená duše nenadělila dukáty do chalupy. Už to tak bude, říkal si, jakmile uviděl světlo v oknech své chalupy. Přidal do kroku, otevřel dveře a ..... zůstal stát jako přibitý.
Za stolem seděla jeho zlá žena, a sotva ho uviděla, začala hubovat na muže opilce. A tak se stalo, že dostal líný Petr místo cinkavých dukátků zase vycinkáno.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight