Dva princové se zlatou hvězdou na čele

zobrazeno 20×

Vložil(a): jitkamety, 17. 3. 2016 14.04

Není každá písnička veselá, dneska Vám, milí moji, zahraju smutně. Kdo si zapomněl slzičky doma, měl by si pro ně doběhnout ..... Ale bylo nebylo, vždycky už nějak bývalo, aby to šťastně dopadlo. Jaká pohádka bez dobrého konce! Byla nebyla jednou jedna velká říše, byl nebyl, žil v té velké říši starý ovčák, který měl tři dcery, jednu pěknější než druhou.
Anka, nejstarší, byla tak pěkná, že jak se objevila na košařů, všechny ovce zvedly hlavy, přestaly se pást a užasle na ni zíraly. Prostřední Stanka byla ještě pěknější: všichni vlci zkrotil, jakmile ji uviděli, a začali hlídat ovečky jako poslušní ovčáčtí psi. A Bělka, ta nejmladší? Ach Bělinka měla pleť něžnou, jako je pěna na čerstvě podojeném mléce, a vlasy hebké jako vlna na bříšku jehňátka, ach Bělinka krásy pobrala tolik, že byla krásnější než obě její sestry dohromady, že byla nejkrásnější v celé veliké říši.
Vyšly si jednou v létě Anka, Stanka a Bělinka do lesa na jahody. Trhaly, sbíraly, košíky se jim vršily a nad pasekou zvonily jejich hlásky jako zvonce tří shánčlivých oveček: však víme, kolik toho děvčata mezi sebou napovídají!
Tu náhle zaslechly dusot koňských kopyt, jako by přímo k nim cválal oddíl jezdců. A taky cválal, to císař se svou družinou se právě tudy vracel z lovu. Chlapci jako květ a urostlí jako jedle, na koních plných ohně, a toho nejohnivějšího měl mládenec nejztepilejší a nejspanilejší, mladý císař sám. Když jezdci spatřili krásné dívky na pasece, jako očarovaní přitáhli koním uzdu a jeli krokem, dokud se les za nimi zase nezavřel.
Tři dívčí hlasy jako tři zvonce se znovu rozezněly nad pasekou. Panenky neměly tušení, že mladý císař a jeho chasa zůstali opodál a slyší každé jejich slůvko.
„Božínku,“ řekla Anka, „kdyby mě tak císař chtěl za ženu, víte, sestřičky, co bych udělala? Sama bych mu upekla chléb, ale ne ledajaký: pojedl by ho a stal by se nejudatnějším mužem v říši!“
„A kdyby si chtěl vzít za ženu mě,“ řekla Stanka, „sestry, sestřičky, já bych mu sama ušila košili. Ale ne ledajakou: voda by ji nepromočila, oheň nepropálil a žádná zbraň by jí nepronikla!“
Přišla řada na Bělinku, tu nejmladší a nejkrásnější, a líčka se jí zapálila jako dvě jahody.
„Kdyby mě císař opravdu miloval,“ řekla, „darovala bych mu v jednom okamžení dva krásné chlapečky, oba by měli zlaté vlasy, na čele hvězdu jasnější než jitřenka a byli by od sebe k nerozeznání. To bych udělala, sestřičky moje, to bych udělala!“
Skokem stál před Bělinkou císařský kůň jako jiskra a mladý císař ji vyzvedl k sobě do sedla:
„Kéž se splní, cos tady slíbila, krásná dívko! Budeš mou ženou a v této zemi císařovnou!“
Dva nejpěknější mládenci z císařovy družiny vyzvedli k sobě do sedel Anku a Stanku a celý průvod jako o závod zamířil k císařskému zámku.
Hned nazítří se na dvoře mladého císaře slavila slavná trojí svatba a v celé říši se po tři dny a po tři noci konaly hody a radovánky.
Od svatby uplynuly další tři dny a tři noci, a už se od hor k nížinám a od nížin zpět do hor nesla zpráva, že Anka peče svému muži chléb: sama klásky nasbírala, sama vymlátila, zrno semlela a od plev prosela, sama těsto zadělala. A upekla chléb navlas takový, jak tenkrát na jahodách slíbila.
Od svatby uplynuly třikrát tři dny a tři noci a od nížin k horám, od hor k nížinám se velkou říší nesla nová zpráva: Stanka šije svému muži košili. Sama len trhala, sama sušila a rosila, koudel vyčesala, přízi spředla, plátno utkala a střihla a ušila košili navlas takovou, jak tenkrát na jahodách slíbila.
Jenom Bělinka svůj slib ještě nesplnila, však bývá všeho do času.
Sedmkrát sedm dnů uběhlo od svatebního dne, když mladý císař, a hlas se mu chvěl radostí i dojetím, oznámil dvoru:
„Od nynějška po nějaký čas se nevzdálím z císařského zámku, abych byl bezustání nablízku své milé ženě, která mi chystá nejdražší dar.“
Celý dvůr i celá říše od té chvíle dychtivě očekávaly, že se stane, co taky Bělinka na jahodách slíbila, a že všichni brzy uvidí, co ještě nikdo neviděl.
Ale nestalo se, co se stát mělo, a já Vám povím proč, ačkoli se mně hrdlo smutkem svírá.
Náš mladý císař žil na císařském zámku s macechou, a věřte nevěřte, nebylo to dobré příbuzenstvo. Stará císařovna dávno v duchu oženila císařského synka se svou dcerou, a když jí jednoho dne přicválal z lovu s krásnou nevěstou, ovčáckou dcerečkou, v sedle, začala se užírat zlobou a závistí. Jako pavoučisko snovala nitku k nitce, až usnovala jedovatou síť, do které mladého císaře polapila.
Ach Bělko, Bělinko, zůstaneš sama, který císař by netáhl do pole, jeli jeho říše ohrožena!
Tak to stará císařovna usnovala: poslala tajné posly s tajnou zprávou k svému bratrovi, vládci sousední říše, a on vyhlásil mladému císaři válku.
Ach Bělko, Bělinko, Tvůj mladý muž letí jako bouře v čele věrných, bije se statečně, bije se nebojácně a třetí den se ti od hranic říše navrací jako vítěz! Pročpak ho nevítáš, Bělinko něžná, kde je Tě konec? ..... Věru, slova mi v hrdle smutkem váznou, když se Vám chystám vypovědět, co všechno se v zámku přihodilo, zatímco císař byl na válečném poli.
Na úsvitu třetího dne, právě v okamžení, kdy na nebi dohasínají poslední hvězdy a kdy mladý císař byl od zámecké brány sotva půl dne pilné jízdy, stalo se, jak Bělinka předpověděla. Narodili se jí dva krásní chlapečkové: oba měli zlaté vlásky, na čele hvězdu jasnější než jitřní hvězda, která dosud tkvěla na obloze, a byli si podobní k nerozeznání.
Kromě macechy však ta dvě děťátka živá duše už nespatřila. Zlá paní podstrčila do císařské kolébky dvě slepá štěňata, oba synáčky zahrabala do země v rohu zahrady a Bělku, Bělinku, nešťastnou císařovnu, dala uvrhnout do černé věže.
„Musela jsem jednat za Tebe, svěřil jsi vládu do mých rukou,“ řekla zoufalému císaři, když ho přivedla k císařské kolébce. „To ovčácké děvče Tě omámilo svou krásou a svým krásným slibem, a teď Tě zradilo a zesměšnilo před celou Tvou říší. Věrolomnost na císaři nemůže zůstat nepotrestána, všichni naši rádci se v tom shodli.“
Dlouho a dlouho chodil mladý císař po císařském zámku jako bez života. Jen v jediném nacházel útěchu: těšil se z dvou krásných platanů, které zničehonic začaly vyrůstat v rohu zahrady zrovna pod okny jeho komnaty.
I macecha si všimla dvou zvláštních platánků, co žádný zahradník v tom místě nezasadil, a byla by je nejraději dala vykopat i s kořeny, ale císař je bránil:
„Jen je nechtě růst, jsou mi tady pod okny milé. Ještě nikdy jsem takové platany neviděl.“
A divukrásné platany rostly jako z vody: o kolik vyroste obyčejný platan za rok, o tolik vyrostly za den, co noc, to další rok, a nejrychleji vyrůstaly za úsvitu, v té chvilce mezi dnem a nocí, kdy na obloze dohasínají hvězdy a poslední z nich, ta jitřní, vítá nový den.
Zelené haluze platanů brzy dosahovaly až do oken císařovy komnaty. Když zavanul vítr, jejich něžné listy ševelily, jako by spolu tiše rozmlouvaly, a císař jako okouzlený naslouchal jejich šepotu. Někdy se mu zdálo, že slyší vzdechy a nářek, srdce se mu chvělo steskem, ale ne a ne tajemné řeči těch podivuhodných stromů porozumět, ačkoli mu jejich šum ve dne nedopřával klidu a v noci od něho zaháněl spánek.
V ten čas se splnilo, co macecha schystala: konečně oženila mladého císaře se svou dcerou. Stará i mladá císařovna nesly s nelibostí, že císař se platany příliš obírá, že se jimi těší i rozesmutňuje ve dne v noci. I navedla stará mladou, aby v příhodné chvíli na manželovi vylákala slib, že je dá porazit.
Po mnoha prosbách a dlouhém vemlouvání císař svolil:
„Když jinak nedáš, budiž po Tvém, ale s podmínkou, že z jednoho platanů dám udělat lože pro Tebe a z druhého pro sebe.“
Novopečená mladá císařovna se s tím spokojila.
Císařští sluhové platany ihned porazili, truhláři ještě před setměním zhotovili z krásného dřeva dvě krásná lože a postavili je do císařské ložnice.
Když císař toho večera ulehl, pocítil v celém těle obrovskou tíhu, a přece usnul tak pokojným spánkem, jako nikdy předtím. Zato císařovna ležela jako na jehlách a celou noc oka nezamhouřila. Jak se na lůžku neklidně z boku na bok převracela, obě postele vrzaly a skřípaly a císařovna v polosnu a v polobdění vyslechla jejich rozmluvu.
„Co Tě tíží, bratříčku, co Tě tíží?“ ozval se jeden hlásek.
„Co by mě tížilo, bratříčku, co by mě tížilo,“ odpověděl druhý, „je mně lehko, lehoučko. Vždyť chovám v náručí našeho milovaného otce!“
„A mně je těžko, bratříčku, mně je těžko,“ zanaříkal první. „Vždyť na mně leží kamenné srdce!“
Tak ty dva hlásky spolu rozprávěly až do svítání.
Mladá císařovna jako rozlámaná po probdělé noci spěchala časně zrána všechno vypovědět matce. Stará hned věděla, kolik uhodilo. Dala povolat císařské truhláře a nakázala jim, aby ještě do soumraku zhotovili dvě postele navlas stejné jako ty dvě z platanů pod císařovým oknem, vyměnila je, aby císař netušil, a obě lůžka z mluvících platanů sama spálila.
Postele shořely na prach, macecha popel posbírala a hodila ho větru, aby ho odnesl za devatero hor a devatero moří.
Matka ani dcera si však nepovšimly, že zrovna ve chvíli, kdy oheň planul nejprudčeji, vzlétly vysoko k nebi dvě jiskry, znovu se vrátily k zemi a padly přesně tam, kde dříve rostly dva divukrásné platany.
Ráno si mladá císařovna vyšla do zahrady a pod okny císařovy komnaty spatřila dvě jehňátka, obě stejně krásná a stejně krotká a sobě navzájem navlas podobná: jejich rouno bylo nezvykle hebounké a zářilo jako z ryzího zlata.
Mladá císařovna vzala divukrásná jehňátka do náručí a běžela je ukázat manželovi. A od té chvíle měl císař oči jenom pro ta dvě jehňátka.
Myslel na ně dnem i nocí, kochal se jejich zlatým rounem, a čím víc se jimi obíral, tím víc se mu srdce plnilo podivnou radostí i tesknotou zároveň.
Mladou císařovnu trápilo, že její muž pro krásná jehňátka nevidí, neslyší, a začala na ně zle žárlit. Svěřila se matce a ta jí poradila, aby po dobrém či po zlém na císaře naléhala a neustoupila, dokud nepovolí a nedá jehňátka utratit.
Sladkými prosbami, hořkým pláčem i tvrdohlavým naléháním dosáhla mladá svého: jehňátka podřízli, a co kuchař nespotřeboval, macecha pečlivě posbírala a hodila do ohně, i ta divukrásná rouna, jen aby po jehňátkách na tom světě nic nezbylo.
Nikdo si nevšiml, že na dně kuchařova vědra se zachytily dva drobné kousíčky jehněčích srdíček. Když pak šla kuchyňská děvečka vypláchnout vědro do potoka, drobečky srdíček odnesla voda potokem do řeky, kde se proměnily ve dvě navlas stejné a stejně krásné zlaté rybky.
Jednou zrána, ještě před svítáním, vydali se císařští rybáři k řece na ryby. Právě v tom okamžení, kdy na obloze dohasínaly hvězdy,
jeden z rybářů zatáhne síť, a co se v ní netřpytí: dvě rybky se šupinami jako z ryzího zlata.
Všichni rybáři se sběhli, aby se na ten zázrak podívali, a když se dost vynadívali, uradili se, že obě zlaté rybky donesou živé císaři, aby ho uctili divukrásným darem.
A už je rybář, který je ulovil, vyndával ze sítě, když rybky promluvily lidským hlasem:
„Slituj se a nenos nás tam. Odtud pocházíme, odtud jsme přišly, tam nás čeká smrt!“
„Ale co si s Vámi máme počít?“ staral se užaslý rybář.
„Jdi a seber z trávy rosu,“ požádala ho jedna zlatá rybka. „Potom nás v té rose vykoupej, vystav nás slunci a nech nás osamotě tak dlouho, dokud nás slunce důkladně neosuší.“
Rybář tak udělal: nasbíral z trávy rosu, rybky v rose okoupal, položil je na slunce a nechal je spolu osamotě.
Vrátil se, až když slunce zašlo za les, a co neviděl, co nenašel! Na břehu řeky na něho čekali dva krásní chlapečkové se zlatými vlasy a s jasnou, přejasnou hvězdou na čele. Byli si podobní k nerozeznání, takže každý rázem poznal, že se narodili jediné matce v jediném okamžiku.
A ti nevídaní chlapci rostli jako z vody. O kolik děti vyrostou za rok, o tolik oni vyrostli za den, co noc, to další rok, a nejrychleji rostli za úsvitu, ve chvíli, kdy na obloze hasnou všechny hvězdy a září jen jitřenka, to vyrostli o tolik, o co jiní za dva roky.
Naplnily se tři dny a tři noci a chlapci měli vzrůstem dvanáct let, silou čtyřiadvacet a rozumem třicet šest.
„Teď každému z nás ušij velikou beranici,“ poprosili rybáře.
Stalo se a každý z nich si nasadil beranici až do očí, aby skryl zlaté vlasy a zlatou hvězdu na čele. Rozloučili se s dobrým rybářem a řekli:
„Teď můžeme jít, odkud pocházíme a odkud jsme přišli.“
Šli a šli, a když došli k císařskému zámku, slunce stálo právě na poledni.
„Chceme mluvit s císařem,“ řekli strážci, který ve zbroji hlídal císařskou bránu.
„To nejde,“ odbyl je strážce. „K císaři Vás nepustím, protože obědvá.“
„Jen nás pusť,“ vykřikli oba chlapci, „to je pro nás ta pravá chvíle!“
A než se strážce nadál, oba chlapci už mu proklouzli za císařskou bránu.
Ze všech koutů nádvoří vyběhli vojáci a pokoušeli se chlapce chytit, ale ti jim unikali jako dvě mrštné rybičky, až vyběhli na schody a po schodech nahoru rovnou ke dveřím hodovní síně.
„Chceme k císaři,“ řekli sluhovi před císařskými dveřmi.
„To nejde,“ odbyl je sluha, „císař obědvá. A na Vás dva zavolám stráž.“
„Však uvidíme, jestli to jde, nebo ne!“ vykřikli chlapci a sluhu odstrčili.
To už se ze všech stran sbíhali sloužící a ozbrojené stráže, před hodovní síní nastal lomoz a hlomoz a ryk a křik, ale chlapci měli tolik síly, že jim nikdo neodolal.
„Co se tam venku děje!“ zahřímal císař nad talířem s polévkou.
Když chlapci zaslechli hlas svého otce, přestali se prát a nakázali sluhovi, aby je ohlásil.
„Chtějí k Vám vejít dva chlapci,“ řekl vylekaný sluha císaři, „ale vtrhli sem násilím, nejvznešenější pane.“
„Výtržníky nemám rád,“ zabručel císař.“
„Proč je stráž nezadržela?“
„Je v tom něco podivného,“ koktal sluha, „ti chlapci, pane náš císaři, mají sílu jako lvi, probili si cestu strážemi až k paláci a tady jsme s nimi taky měli co dělat, abychom je zadrželi. Žádné pokory v nich není, ani beranici z hlavy nesundali.“
Císař zrudl zlostí:
„Že jim vzkazuju, ať jdou sami ven, jinak že na ně pošlu psy, protože nevědí, jak se chovat na císařském zámku!“
Když chlapci vyslechli, co jim otec vzkazuje, zkrotil jako jehňátka a z očí jim vyhrkly slzy.
„Odtud pocházíme, odtud jsme přišli a sami odtud půjdeme, když nás vyhánějí, vyřiď to císaři.“
Sešli se schodů, přešli nádvoří, a zrovna když vcházeli do brány, dohonil je sotva dechu popadaje císařův sluha:
„Holá, mládenci, honem se vraťte, císař pán Vás chce vidět. Ale nezapomeňte smeknout, nebo bude zle!“
Chlapci stejnou cestou vyběhli nahoru, vstoupili do hodovní síně, ale beranice si nechali na hlavě.
Spatřili stůl přes celou síň, plný lahůdek a dobrého pití. Kolem stolu seděla císařova družina a císařovi hosté, císař trůnil v čele a císařovna vedle něho si seděla na dvanácti hedvábných poduškách.
Když chlapci přistoupili blíž, poručili jim dvořané:
„Smekněte přece!“
„Pokrývka hlavy je znamením naší urozenosti, vcházíme sem, jak se na nás sluší,“ odpověděli chlapci.
„No dobrá,“ pokynul jim císař, „nechtě si zatím ty svoje beranice. A povězte mi, proč jste sem tak vtrhli a proč jste se mnou chtěli mluvit.“
„Jsme dva výhonky jednoho kmene, který byl záludně rozpolcen,“ řekli chlapci.
„A odkud přicházíte?“ zeptal se císař. „Připadá mi, že jsem Vás už ve snu viděl.“
V tom okamžiku vypadla zpod císařovny poduška a v černé věži, ach Bělko, Bělinko, v černé věži puklo zapomenuté vězenkyni první pouto.
„Přicházíme, odkud jsme odešli, a odešli jsme, kam přicházíme. Vykonali jsme předlouhou pouť, rozmlouvali jsme váném větru, mluvili jsme hukotem vln i hlasem zvířat.“
Jak to chlapci říkali, zpod císařovny jedna za druhou padaly hedvábné podušky a v černé věži pukaly železné okovy.
„Vyžeň je,“ zašeptala císaři zděšená císařovna a zbledla, že by se v ní nebyl krve dořezal. „Ať nechají těch hloupých řečí a jdou si svou cestou!“
Ale císař už měl oči a uši jenom pro ty dva chlapce.
„Mluvte dál, chlapci moji, připadá mi, že jsem Vás už ve snu slyšel,“ řekl laskavě.
„Nemáme co dál mluvit, císaři. Ledaže bychom Ti zazpívali lidskou řečí píseň, ale Ty ji přece znáš, ačkoli o tom nevíš!“
A oba chlapci v jeden ráz strhli své beranice. Do hodovní síně jako by se z oblohy snesly dvě nejjasnější hvězdy: všichni císařští dvořané, všichni hosté i sám císař si museli zakrýt oči, aby z té prudké záře neoslepli.
Když si oči odkryli, stalo se, co se mělo stát na začátku: Bělku, Bělinku, krásnou ovčáckou dcerušku, posadili na trůn vedle císaře, a musím Vám říct, že brzy měla zase líčka jako dvě jahody a zkrásněla tak, že byste nenašli krásnější nejen v celé té velké císařské říši, ale dokola na široširém světě.
Utřete si slzičky, moji milí, teskné i radostné zároveň, tak už to bývá, a já Vám ještě povím, že macechu a její dceru stihl spravedlivý trest: mladou vyhnali z císařského zámku a starou uvrhli do černé věže, jak si to zasloužila.
Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. Tak by to mělo být vždycky a v pohádkách to tak vždycky je.
Jaká pohádka bez dobrého konce?

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight