Dva přátelé

zobrazeno 23×

Vložil(a): jitkamety, 17. 3. 2016 14.02

Ubohý Jan byl velmi zarmoucen. Jeho otec těžce stonal a nebylo mu pomoci. V malé světničce byli jen oni dva. Bylo hodně pozdě večer a lampa na stole dohořívala.
„Byl jsi dobrým synem, Jene!“ řekl nemocný otec. „Pán Bůh Ti bude ve světě pomáhat.“ Podíval se na syna vážnýma, laskavýma očima, vzdychl zhluboka a zemřel. Bylo to, jako by byl usnul.
Ale Jan plakal, protože teď neměl nikoho v širém světě, ani otce, ani matku, sestru ani bratra. Chudák Jan! Klečel u postele a líbal ruku zemřelého otce a prolil mnoho hořkých slz. Ale nakonec se mu oči zavíraly a on usnul, maje hlavu položenu na pelesti.
Měl podivný sen. Zdálo se mu, že se slunce a měsíc před ním sklánějí, viděl svého otce opět čilého a zdravého a slyšel, jak se směje, jako se smával vždycky, když byl v dobré náladě. Spanilá dívka se zlatou korunou na dlouhých, krásných vlasech podávala Janovi ruku a jeho otec pravil:
„Vidíš, jakou jsi dostal nevěstu! Je nejkrásnější na celém světě!“
Potom se Jan probudil, a všechna krása byla tatam. Jeho otec ležel mrtvý a studený na posteli; nikdo u něho nebyl. Ubohý Jan!
Pak mrtvého pohřbili. Jan šel za rakví. Nikdy již nespatří dobrého otce, který jej měl tak rád! Slyšel, jak házejí do hrobu hlínu, viděl již jen poslední hranu rakve, ale i ta zmizela pod další lopatou hlíny. Bylo mu, jako by se mu chtělo srdce rozskočit, tak byl zarmoucen! Kolem něho zpívali žalmy; znělo to tak krásně, že Janovi vstoupily slzy do očí, až se rozplakal, a to poněkud ulehčilo jeho smutku. Slunce svítilo nádherně nad zelenými vrcholky stromů, jako by chtělo říci:
„Netruchli, Jene, vždyť vidíš, jak je nebe krásně modré!“
Jan se při tom již usmíval, zatímco mu slzy ještě stékaly po tvářích. Ptáčkové seděli v korunách kaštanů a cvrlikali:
„Kvivít, kvivít!“ Byli tak veselí, ačkoli přece byli na pohřbu! Jan viděl, jak odlétali ze zelených stromů daleko pryč do světa, i dostal také chuť rozletět se za nimi. Ale nejdřív otesal velký dřevěný kříž, aby jej postavil na otcův hrob. Když jej tam večer donesl, byl hrob ozdoben pískem a květinami. Udělali to cizí lidé, protože měli jeho drahého otce rádi.
Časně zrána druhého dne sbalil Jan svůj malý raneček, schoval do opasku celé své dědictví, bylo to padesát korun a několik desetihaléřů a s tím se chystal na cestu. Ale dříve ještě zašel na hřbitov k otcovu hrobu, pomodlil se a řekl:
„Sbohem, drahý otče! Zůstanu vždy dobrým člověkem.“
Venku v polích, kudy Jan šel, stály všechny květiny svěží a krásné v teplém sluníčku a kývaly hlavinkami, jako by chtěly říci:
„Buď vítán v zeleni! Není zde krásně?“
Ale Jan se ještě jednou obrátil, aby pohlédl na starý kostel, v němž byl jako dítě pokřtěn a kde byl každou neděli se starým otcem na pobožnosti a zpíval nábožné písně. Náhle spatřil vysoko nahoře v jednom věžním okně stát kostelního skřítka s červenou špičatou čepičkou; zacláněl si oči složenýma rukama, neboť jej slunce oslepovalo. Jan mu kýval na rozloučenou a malý skřítek mával červenou čepičkou, kladl ruku na srdce a posílal mu rukou polibky. Chtěl mu tím ukázat, že mu přeje všeho dobrého a aby se mu na cestě dobře dařilo.
Jan přemýšlel, jak mnoho zajímavého asi spatří ve velkém, krásném světě, a šel dál a dál, tak daleko, kde ještě nikdy nebyl. Nepoznával ani města, jimiž procházel, ani lidi, jež potkával; byl daleko, daleko mezi cizími lidmi.
První noc musel přespat v kupě sena na poli, jiné lože neměl. Ale to bylo právě hezké, ba zdálo se mu, že by ani král nemohl spát lépe. Celé pole s potokem, kupou sena a s modrým nebem nahoře, to přece byla nádherná ložnice. Zelená tráva s malými červenými a bílými květinkami, to byl koberec, bezové křoví a šípky byly kytice květů a umyvadlem byl celý potok s jasnou, čerstvou vodou, v níž se uklánělo vrbové proutí a přálo mu dobrý večer a dobré jitro. Měsíc byl ohromná noční svítilna vysoko pod modrou oblohou, na níž nebyly záclony, jež by mohly vzplanout.
Jan mohl spát docela klidně a také spal. Probudil se teprve, když slunce vyšlo a všichni ptáčkové kolkolem zpívali:
„Dobré jitro! Dobré jitro! Ty ještě spíš?“
Zvony vyzváněly k pobožnosti, byla neděle. Lidé šli do kostela a Jan šel s nimi, zpíval a bylo mu, jako by byl doma v kostele, kde byl pokřtěn a kde zpíval nábožné písně se svým otcem.
Na hřbitově u kostela bylo veliké množství hrobů a na některých rostla vysoká tráva. Tu si vzpomněl Jan na hrob svého otce, který asi také bude jednou vypadat jako tyto hroby, když ho nebude moci ošetřovat a zdobit. I sedl si a plel trávu, narovnával pokácené dřevěné kříže a dával zpět na hroby věnce, jež vítr odnesl. myslel si při tom, že snad někdo udělá totéž na hrobě jeho otce, když on to udělat nemůže.
Před vchodem do kostela stál starý žebrák a opíral se o berličku. Jan mu dal všechny drobné peníze, které měl, a šel potom šťastný a veselý dále, do širého světa.
Kvečeru se blížila strašlivá bouřka. Jan pospíchal, aby se dostal pod střechu, ale záhy nastala temná noc. Konečně doběhl k malému kostelu, stojícímu docela osaměle na vršíčku. Dveře byly naštěstí jen přivřeny, i vplížil se dovnitř. Tam hodlal vyčkat, až bouřka přejde.
„Tadyhle si sednu do kouta,“ řekl si, „jsem velmi unaven a potřebuji si trochu odpočinout.“
I sedl si, sepjal ruce a říkal večerní modlitbu. Nežli se nadál, usnul a měl krásné sny, zatímco se venku blýskalo a hřmělo.
Když se opět probudil, byla půlnoc, ale bouřka se přehnala a měsíc svítil okny dovnitř kostela. Uprostřed stála na podlaze otevřená rakev s mrtvým mužem, kterého ještě nepohřbili. Jan se naprosto nebál, protože měl čisté svědomí a dobře věděl, že mrtví nic nedělají, že jenom živí zlí lidé ubližují.
Takoví dva živí zlí lidé stáli vedle mrtvého muže, který byl uložen v kostele, nežli bude pohřben. Chtěli tomu ubohému mrtvému muži ublížit, vyhodit ho z rakve před kostelní vrata.
„Pročpak to chcete udělat?“ tázal se Jan. „Je to ošklivé a špatné, nechte jej spát!“
„Láryfáry!“ křičeli ti dva zlí lidé. „Podvedl nás! Je nám dlužen peníze, které nemohl zaplatit, a když je nyní mrtev, nedostaneme ani haléř. Chceme se mu za to pomstít, ať leží jako pes před kostelními dveřmi!“
„Nemám víc než padesát korun,“ řekl Jan. „Je to celé moje dědictví, ale dám Vám je rád, slíbíte-li mi čestným slovem, že necháte toho ubožáka na pokoji. Však já se již nějak protluču bez peněz; mám zdravé, silné údy.“
„Ano,“ odpověděli ti nešlechetní lidé, „když nám tedy chceš zaplatit alespoň část jeho dluhu, neuděláme mu docela nic, tím si můžeš být jist!“ I vzali peníze, které jim Jan dal, vysmáli se mu hlasitě, že je tak dobrý, a šli svou cestou. Jan srovnal mrtvolu opět do rakve, sepjal jí ruce, dal sbohem a šel pokojně dál velkým lesem.
Kolem dokola, kamkoli měsíc prozařoval skrze stromy, viděl nejpůvabnější skřítky, vesele si pohrávající. Nedávali se vyrušovat, neboť dobře věděli, že Jan je dobrý, nevinný člověk, a jenom zlí lidé nesmějí skřítky spatřit. Mnozí z nich nebyli větší nežli prst a měli dlouhé, žlutavé vlasy upevněny zlatými hřebeny. Houpali se vždy dva a dva na velkých rosných kapkách, které ležely na lupenech a na vysoké trávě. Občas se s kapkou svalili mezi dlouhé stonky trávy, a to bylo smíchu a hluku mezi těmi drobnými trpaslíčky!
Bylo to náramně krásné! Zpívali a Jan docela poznával všechny ty hezké písničky, jimž se byl učil jako malý chlapeček. Velcí, barevní pavouci se stříbrnými korunkami na hlavě museli ze stébla na stéblo tkát dlouhé visuté mosty a paláce, které, když na ně padla jemná rosa, vypadaly jako blyštivé sklo v jasné měsíční záři.
Tak to trvalo až do východu slunce. Tu zalézali malí skřítkové do poupat květin a vítr unesl jejich mosty a zámky, že létaly vzduchem jako velké pavučiny.
Jan právě vyšel z lesa, když vtom zaslechl silný mužský hlas právě za sebou:
„Hej, kamaráde, kampak Tě vede cesta?“
„Pryč, do širého světa!“ řekl Jan. „Nemám ani otce, ani matku, jsem ubožák, ale uživím se prací svých rukou.“
„Já chci také do širého světa,“ pravil cizí muž. „Což abychom šli spolu?“
„Tak dobrá!“ odvětil Jan. Šli tedy spolu.
Brzy se měli velmi rádi, neboť oba byli dobří lidé, a stali se upřímnými přáteli. Ale Jan pozoroval, že cizinec je mnohem chytřejší nežli on, neboť procestoval křížem krážem skoro celý svět a dovedl vyprávět o všemožných věcech, které spatřil.
Slunce již stálo vysoko nad obzorem, když si sedli pod velký strom, aby se nasnídali. V tom šla okolo stará žena. Byla velmi sešlá a docela shrbená; opírala se o berličku a nesla na zádech otep roští, které nasbírala v lese. Zástěru měla vykasanou a Jan viděl, že v ní má tři velké metly z kapradí a z vrby. Když už byla docela u nich, sklouzla, upadla a hlasitě vykřikla, neboť si ta ubohá stařena zlomila nohu.
Jan hned navrhl, aby ji odnesli do jejího obydlí. Ale cizinec otevřel svůj tlumok, vyndal z něho jakýsi kelímek a řekl, že v něm má mast, která její nohu hned uzdraví a osvěží. „Budeš moci dojít domů sama, jako by sis nikdy nebyla zlomila nohu,“ dodal. Ale chtěl také, aby mu za to dala ty tři metly, které má v zástěře.
„To by přišlo draho,“ zvolala stařena a pokyvovala náramně divně hlavou; nechtěla se jen tak vzdát svých metel, ale také nebylo nic příjemného ležet se zlomenou nohou. I dala mu metly.
Sotva jí cizinec natřel nohu tou svou mastí, stařena vstala a šla mnohem čiperněji nežli dříve. Takovou moc měla ta mast. Ale v lékárně bys ji sotva dostal.
„Co uděláš s těmi metlami?“ ptal se Jan svého přítele.
„Jsou to tři pěkná košťata,“ řekl, „a mně se právě hodí, poněvadž jsem veselá kopa.“
Pak šli ještě hezký kus cesty.
„To se obloha jaksi zatahuje!“ zvolal Jan a ukazoval před sebe. „A jaké to jsou strašlivé, temné mraky!“
„Nikoli,“ řekl přítel, „to nejsou mraky, to jsou hory, krásné, vysoké hory. Po nich se dostaneme až nad mraky do svěžího ovzduší. Je tam nádherně, to mi věř! Zítra tam již zajisté budeme.“
Ale nebylo k nim tak blízko, jak se zdálo; museli jít celý den, než došli k horám, kde rostly černé lesy až k nebi a kde byly kameny veliké jako celé město. Čekala je důkladná námaha, když je měli všechny přejít, proto se uchýlili do hostince, aby si hodně odpočinuli a nabrali sil k zítřejšímu pochodu.
Dole ve velkém výčepu bylo pohromadě velmi mnoho lidí, neboť tam byl jakýsi tulák s loutkovým divadlem. Právě postavil své divadélko a lidé seděli kolem dokola, aby se dívali na tu zábavnou hru. Ale na nejpřednější a nejlepší místo se posadil starý, tlustý řezník a vedle něho seděl jeho velký hafan a vyvaloval oči. Hu, ten vypadal hrozivě!
Začalo divadlo. Byla to hezká hra s králem a královnou, kteří seděli na sametovém trůně, měli zlaté korunky a krásné šaty s dlouhými vlečkami, neboť na ně měli dost peněz. Nejroztomilejší dřevěné loutky se skleněnýma očima a dlouhými vousy stály u všech dveří a otvíraly je a zavíraly, aby mohl čerstvý vzduch do světnice.
Byli v nejlepším hraní a všichni diváci byli rozjařeni. Ale právě když královna vstala a začala chodit po podlaze, tu ..... bůhví co si ten velký hafan myslel, když ho tlustý řezník nedržel za obojek, skočil přímo k divadélku a chopil královnu kolem útlého těla, že to jen zakřupalo: prask, křup! Bylo to strašlivé!
Ubohý muž, který to divadlo provozoval, velmi se polekal a byl tuze zarmoucen nad ztrátou své královny. Byla to jeho nejkrásnější loutka a teď jí ten ošklivý hafan ukousl hlavu. Když však potom lidé odešli, řekl Janův přítel, že dá zase královnu do pořádku. Vytáhl svůj kelímek a pomazal loutku tou mastí, kterou pomohl ubohé stařeně, když si zlomila nohu.
Sotva loutku namazal, hned byla zase jako dříve. Dokonce mohla pohybovat všemi údy a nebylo vůbec třeba tahat přitom za provázky. Loutka byla jako živý člověk, jen taktak, že ještě nedovedla mluvit.
Muž, kterému malé loutkové divadlo patřilo, měl náramnou radost. Teď již ani nepotřeboval loutku držet a ona tančila sama od sebe. Žádná z ostatních to nedovedla.
Když pak nastala noc a všichni lidé v hostinci se odebrali na lože, bylo náhle slyšet tuze bolestný vzlykot. Trvalo to tak dlouho, že všichni vstali, aby se podívali, kdo to tak vzlyká. Loutkář šel ke svému divadélku, neboť ten vzlykot zazníval odtamtud.
Všechny dřevěné loutky ležely jedna přes druhou, král i všechen jeho dvůr; všichni žalostně vzdychali a poulili velké skleněné oči. Všichni totiž chtěli být tak pomazáni jako královna, aby se také mohli sami pohybovat. Královna poklekla, zvedla svoji krásnou zlatou korunu do výše a prosila loutkáře:
„Vezmi si mou korunu, ale pomaž také mého muže a moje dvořany!“ Tu se ubohý loutkář nemohl zdržet, i dal se do pláče, něboť mu jí bylo upřímně líto. Slíbil pak cizinci, že mu dá veškeré peníze, které ten večer utržil za svou hru, pomaže-li alespoň čtyři nebo pět jeho nejhezčích loutek.
Ten však řekl, že nežádá ničeho jiného než tu velkou šavli, kterou má loutkář po boku. Když ji dostal, pomazal šest loutek. Ty hned začaly krásně tančit. A všechny dívky, živoucí lidské dívky, které to viděly, dali se také do tance a po nich všichni obyvatelé hostince. Kočí tančil s kuchařkou, sklepník s pokojskou, všichni cizinci tančili ba i lopatka na uhlí a kleště od kamen se daly do tance, ale svalili se hned, jak udělaly první skok. Pane, to byla veselá noc!
Následujícího jitra se Jan a jeho přítel se všemi rozloučili a šli do vysokých hor porostlých jedlovými lesy. Vystoupili tak vysoko, že se jim kostelní věže, které byly pod nimi, jevili jako jenom malé červené jahody tam v zeleni a viděli daleko mnoho, mnoho mil, kde ještě nikdy nebyli. Tolik nádhery Jan před tím ještě nikdy nespatřil. Slunce svítilo tak teple v tom čerstvém modrém vzduchu! Slyšel také v horách troubit lovce na lesní roh a tak krásně a dojemně, že mu radostí až slzy vstoupily do očí.
Jeho přítel stanul také s rukama sepjatýma a díval se přes hory do teplé sluneční záře.
V tom zazněl nad jejich hlavami podivuhodně krásný zpěv. Vzhlédli vzhůru, kde se velká bílá labuť vznášela vzduchem. Byla velmi krásná a zpívala, jak ještě nikdy žádného ptáka neslyšeli zpívat. Ale slábla víc a více, skláněla hlavu a spadla jim docela tiše k nohám. Tam zůstala mrtva ležet. Krásný pták!
„Dvě tak krásná křídla,“ řekl s úsměvem Janův přítel „tak bílá a velká, jako má tento pták, stojí za mnoho peněz. Vezmu je sebou. Teď vidíš, jak je dobré, že jsem dostal šavli.“
I usekl mrtvé labuti obě křídla jedinou ranou a schoval je.
Šli opět mnoho, mnoho mil horami až před sebou spatřili konečně velké město s více než stem věží, které se leskly v sluneční záři jak stříbro. Uprostřed města byl nádherný mramorový zámek pokrytý zlatem a v něm bydlel král.
Jan a jeho kamarád nechtěli ihned vejít do města, tak zůstali venku v hostinci, aby se mohli dát do pořádku. Chtěli vypadat hezky až přijdou do ulic. Hostinský jim vypravoval, že král je velmi dobrý člověk, který nikdy nikomu neublížil. Ale jeho dcera je tuze zlá. Je velmi krásná, nikdo není tak hezký a okouzlující jako ona, ale co je to platno, když je to zlá a ukrutná čarodějnice, která má na svědomí životy tolika krásných princů. Všem mužům dovolila, aby se o ní ucházeli. Každý může přijít, ať princ nebo žebrák, na tom nezáleží, ale musí uhodnout tři věci na které se ona zeptá. Uhodne-li, provdá se za něho a on se stane králem celé země až její otec zemře. Ale kdo ty tři věci neuhodne, toho dá pověsit nebo mu setnout hlavu ..... tak zlá je a špatná ta krásná princezna.
Její otec, starý král, je nad tím prý velice zarmoucen. Ale nemůže jí zabránit, aby byla tak ukrutná, neboť jednou prohlásil, že jí nikdy nebude bránit, aby se provdala za koho chce. Kdykoli přijde nějaký princ a chce hádat, aby dostal princeznu, nikdy neuhodne a pak bývá pověšen nebo mu setnou hlavu. Princezna říká, že přece věděl, co mu hrozí, tak mohl těchto námluv nechat. Starý král je prý tak zarmoucen nad veškerým tím smutkem a bídou, že každý rok klečí jeden celý den před princeznou na kolenou i se svými všemi vojáky a prosí, aby své rozhodnutí změnila, ale ona nechce povolit.
„Ošklivá princezna!“ řekl Jan „Potřebovala by opravdu metlu ..... ta by jí dělala dobře! Kdybych tak já byl tím starým králem, ta by ode mne dostávala často výprask!“
Vtom zaslechli, jak venku lidé křičí: „Sláva!“
Princezna jela okolo a byla opravdu tak krásná, že lidé zapomínali, jak je zlá, a proto volali „Sláva!“
Dvanáct krásných pannen, všechny v bílých hedvábných šatech a se zlatým tulipánem v rukou, jelo na krásných vranících po jejím boku. Princezna sama měla oře sněhobílého, zdobeného diamanty a rubíny, její jezdecký oděv byl samé zlato a bičík, který držela v ruce vypadal, jako by to byl sluneční paprsek. Zlatá koruna na její hlavě byla jako hvězdičky z nebes a její plášť byl sešit z více jak tisíce krásných motýlích křídel. Ale ona sama byla ještě mnohem krásnější než všechen její šat.
Když ji Jan spatřil, začervenal se jako by jej krví polil a nemohl pronést jediného slova. Princezna totiž vypadala navlas stejně jako ona spanilá dívka se zlatou korunkou o níž se mu zdálo té noci, co otec zemřel. Tak se mu zalíbila, že se do ní hned zamiloval až po uši.
„To přece jistě není pravda,“ říkal si „že to přeci nemůže být ani pravda, že by ona byla zlou čarodějnicí a dávala lidi věšet a stínat, když neuhodnou nač se jich táže. A když se o ni může ucházet každý i žebrák, půjdu do zámku také, nemohu si pomoci."
Všichni mu domlouvali, aby to nedělal, že se mu jistě povede právě tak jako ostatním. Jeho kamarád jej od toho také zrazoval. Ale Jan věřil, že to dobře dopadne i vyleštil si boty, oprášil šaty, umyl obličej i ruce, učesal si krásné světlé vlasy a šel potom docela sám vzhůru do zámku.
„Dále!“ řekl starý král, když Jan zaklepal na dveře.
Jan otevře. Starý král mu vyšel vstříc v županu a ve vyšívaných trepkách, korunu měl na hlavě, žezlo držel v jedné ruce a zlaté jablko v druhé.
„Počkej trochu!“ řekl a strčil si jablko pod paži, aby mohl Janovi podat ruku. Jakmile však uslyšel, že se Jan uchází o princeznu, dal se do takového pláče až mu žezlo i jablko upadly na zem. A poněvadž neměl po ruce kapesník, musel si oči osušovat županem. Ubohý starý král .....
„Nech toho nebo se Ti povede stejně tak zle jako ostatním. Jenom se podívej!“ i vedl Jana ven do princezniny zahrady.
Tam to vypadalo strašlivě. Na každém stromě viseli tři, čtyři královští princové, kteří se ucházeli o princeznu, ale neuhodli její hádanky. Kdykoli zavanul větřík, zachrastily všechny hnáty. Ptáčkové se tak polekali, že se již nikdy neodvážili přilétnout do zahrady. Všechny květiny byly přivázány k lidským údům a v květináčích se šklebily lebky. Byla to zvláštní zahrada pro takovou princeznu.
„Tak tady vidíš!“ řekl starý král. „Tobě se povede právě tak jako všem ostatním, které tady vidíš, a proto raději toho nech! Působíš mi opravdový zármutek, neboť mě to velmi dojímá.“
Jan políbil dobrému starému králi ruku a řekl, že se mu to snad podaří, neboť má spanilou princeznu velice rád.
V tom přijela princezna se všemi svými dámami do zámeckého nádvoří. Král a Jan šli k ní a přáli jí dobrý den.
Byla opravdu spanilá. Podala Janovi ruku, i zamiloval se do ní ještě více nežli předtím. Vždyť není možné, myslel si, aby byla tak zlá čarodějnice, jak o ní všichni povídají.
Šli spolu do sálu, kde malá pážata nosila na stůl zavařeninu a perníky s oříšky. Ale starý král byl tak zarmoucen, že vůbec nemohl jíst, a kromě toho mu byly oříšky na perníku příliš tvrdé.
Umluvili si, že Jan přijde do zámku zase zítra ráno a že tu budou shromážděni soudcové a celá rada, aby vyslechli, jak dopadne hádání. Podaří-li se mu to, má se dostavit ještě dvakrát. Ale ještě nikdy nikdo neuhodl napoprvé, i přišli všichni o život.
Jan se valně nestaral, jak se mu bude dařit, spíše byl veselý; myslel jenom na spanilou princeznu a věřil pevně, že nad ní zvítězí. Jak, to nevěděl a také ani na to nechtěl myslit. Tančil po silnici, když se ubíral k hostinci, kde na něj čekal jeho přítel.
Jan ani nemohl dost vypovídat, jak k němu byla princezna vlídná a jak je spanilá.
Nesmírně se těšil na zítřejší den, až půjde do zámku a zkusí své štěstí v hádání.
Ale jeho přítel potřásl hlavou a byl velmi smuten.
„Mám Tě velmi rád,“ řekl, „mohli jsme ještě dlouho spolu pobýt, a nyní Tě již mám ztratit! Ubohý, drahý Jene, hned bych se dal do pláče, ale nechci Ti kazit radost snad v poslední večer, co jsme pohromadě. Budeme veselí, hodně veselí! Zítra, až budeš pryč, mohu se vyplakat.“
Všichni lidé v městě se hned dověděli, že přijde k princezně nový ženich, a proto byl všude velký smutek. Divadlo bylo zavřeno, všichni cukráři ovázali svoje cukrové figurky černými fábory, král a kněží klečeli v kostele. Všichni byli zarmouceni, poněvadž se přece nemohlo Janovi dařit lépe, nežli se dařilo všem ostatním uchazečům.
Kvečeru přichystal Janův kamarád velikou láhev vína a řekl mu, teď že budou hodně veselí a že budou pít na zdraví princeznino. Ale když Jan vypil dvě sklenice, padla na něj taková ospalost, že nemohl ani oči otevřít, i upadl ve spánek.
Jeho přítel jej zvedl velmi opatrně ze židle a položil do postele. Když pak nastala temná noc, vzal obě velká křídla, která uťal labuti, přivázal si je pevně k ramenům, strčil si do kapsy největší metlu, kterou dostal od té staré ženy, jež upadla a zlomila si nohu, otevřel okno a letěl pak přes město přímo k zámku. Tam se usadil v koutku pod oknem, jež vedlo k princeznině ložnici.
V celém městě bylo úplné ticho. Když na věži odbilo tři čtvrti na dvanáct, otevřelo se okno a princezna letěla ve velkém bílém plášti a s dlouhými černými křídly přes město k velké hoře. Ale Janův přítel se udělal neviditelným, takže ho princezna nemohla zpozorovat; letěl za ní a mrskal ji metlou, až se jí nadělaly pořádné krevní podlitiny, kamkoli ji uhodil. Hoj, to byla cesta vzduchem! Vítr se opíral o její plášť, který se rozestřel na všechny strany jako velká lodní plachta, a měsíc svítil skrze něj.
„Takové krupobití, takové krupobití!“ naříkala princezna při každém úderu metly. A patřilo jí to!
Konečně se dostala k hoře a zaťukala na ni. Hora se otevřela s hromovým rachotem a princezna vešla. Janův přítel vešel s ní. Princezna ho nemohla vidět, poněvadž byl stále neviditelný. Šli velikou, dlouhou chodbou, jejíž stěny se podivně třpytily; byly na nich tisíce zářivých pavouků, kteří běhali po zdech nahoru dolů a svítili jako oheň. Pak přišli do velkého sálu, celého ze stříbra a zlata. Květiny, veliké jako slunečnice, červené a modré, leskly se na zdech, ale nikdo je nemohl utrhnout, poněvadž jejich stonky byly oškliví, jedovatí hadi a květy byly oheň, který jim sršel z úst. Celý strop byl poset svítícími svatojanskými muškami a blankytně modrými netopýry, kteří mávali tenkými křídly.
Bylo to náramně divné. Uprostřed stál trůn, spočívající na čtyřech koňských kostrách, které měly postroj z červených, ohnivých pavučin. Trůn sám byl z bílého mléčného skla a podušky na sedadlech byly z malých černých myší, které se vzájemně kousaly do ocasů. Nad trůnem byla nebesa z růžových pavučin, posázených překrásnými zelenými muškami, které zářily jako drahokamy.
Na trůně seděl starý skřítek s korunou na ohyzdné hlavě a s žezlem v ruce. Políbil princeznu na čelo, posadil si ji vedle sebe na drahocenný trůn a vtom spustila hudba. Veliké černé kobylky hrály na foukací harmoniky a sovy si tloukly samy na břicho, neboť neměly žádné bubny. Byl to veselý koncert. Malouncí šotečkové s bludičkami na čapkách tančili kolem sálu. Nikdo nemohl vidět Janova přítele, který se postavil hned za trůn, a tak všechno vyslechl. Dvořané, kteří nyní vcházeli, byli velmi hezcí a obratní, ale kdo se na ně důkladně podíval, mohl poznat, jací jsou ve skutečnosti: nebyli nic jiného než pometla s nasazenými zelnými hlávkami na konci. Skřítek jim přičaroval život a dal vyšívané šaty. Ale na tom také ani nezáleželo; byli zde jenom pro parádu.
Po chvíli tance vyprávěla princezna skřítkovi, že má nového nápadníka, i ptala se, nač má myslit a jak se ho tázat následujícího jitra, až přijde do zámku.
„Poslyš,“ řekl skřítek, „co Ti povím! Vyber si něco hodně lehkého, na to on jistě nepřijde. Mysli na jeden svůj střevíček. To neuhodne. Potom mu dej setnout hlavu!
Ale nezapomeň, až zítra v noci zase ke mně přijdeš, přines mi jeho oči! Chci je sníst!“
Princezna se velmi hluboko poklonila a řekla, že na oči nezapomene. Skřítek potom otevřel horu a ona letěla zpět domu. Ale Janův přítel letěl s ní a mrskal ji metlou tak ostře, že nad tím silným krupobitím náramně vzdychala a pospíšila si co nejvíce, aby se dostala oknem do své ložnice.
Janův kamarád pak letěl zpět do hostince, kde Jan ještě spal. Odvázal si křídla a lehl si rovněž do postele, neboť byl unaven.
Časně zrána následujícího dne se Jan probudil a jeho přítel vstal rovněž. Vypravoval, že se mu dnes v noci zdál velmi podivný sen o princezně a jejím střevíčku. I prosil jej, aby se tázal, zdali princezna nemyslí na jeden svůj střevíček. Neboť to právě slyšel od skřítka uvnitř hory, ale nechtěl o tom Janovi nic povědět.
„Je stejné, budu-li se ptát na to nebo na něco jiného,“ řekl Jan. „A snad bude docela správné, o čem se Ti zdálo, neboť stále věřím, že to dokážu! Přece však se s Tebou rozloučím. Budu-li totiž hádat špatně, nikdy Tě již nespatřím!“
I políbili se navzájem a Jan šel do města a nahoru do zámku.
Celý sál byl plničký lidí. Soudcové seděli ve svých lenoškách a pod hlavami měli prachové podušky, neboť měli tak mnoho o čem přemýšlet. Starý král vstal a osušil si oči bílým kapesníkem. Tu vstoupila princezna; byla ještě krásnější nežli včera a kývala všem na pozdrav velice přívětivě. Janovi podala ruku a řekla:
„Dobré jitro!“
Nyní měl Jan hádat, nač ona právě myslí. Bože, jak se na něj dívala přívětivě! Ale sotva uslyšela, že řekl:
„Na jeden střevíček,“ zbledla v obličeji jako křída a chvěla se po celém těle. Ale nic jí to nepomohlo, neboť Jan hádal správně.
To jste měli vidět, jakou měl král radost! Udělal dokonce kotrmelec a všichni lidé tleskali jemu a Janovi, který první z nápadníků dobře hádal.
Jeho přítel zářil štěstím, když se dověděl, jak dobře všechno skončilo. Následujícího dne se mělo hádat znovu.
Večer minul jako včera.
Když Jan spal, letěl jeho přítel za princeznou k hoře a mrskal ji ještě silněji než minule, neboť si vzal tentokrát dvě metly. Nikdo ho nemohl vidět a on slyšel všechno.
Princezna měla myslit na svoji rukavičku. Řekl to Janovi zas, jako by to byl sen. Jan uhodl opět dobře, i byla na zámku veliká radost. Všechno dvořanstvo metalo kozelce, jak viděli krále dělat předešle. Ale princezna ležela v lenošce a nechtěla promluvit jediné slovo.
I měl Jan hádat potřetí. Zdaří-li se mu to, měl dostat spanilou princeznu a zdědit celé království, až starý král zemře. Neuhodne-li, měl pozbýt života a skřítek chtěl sníst jeho krásné modré oči.
Večer předtím šel Jan časně na lože a usnul docela klidně. Ale jeho přítel si připevnil zase křídla na záda, uvázal si šavli k boku, vzal s sebou všechny tři metly a letěl k zámku.
Noc byla zlá. Tma jako v pytli, vichřice zuřila, že tašky lítaly ze střech a stromy v princeznině zahradě, kde visely hnáty, klátily se jako třtina, kdykoli vítr zadul. Blýskalo se každým okamžikem a hrom bil neustále po celou noc, jako by to byl jediný dlouhý úder.
Tu se otevřelo okno a princezna vylétla. Byla smrtelně bledá, ale smála se tomu nečasu, který se jí nezdál dost zlý. Její bílý plášť vlál vzduchem jako veliká lodní plachta, ale Janův přítel ji šlehal třemi metlami tak, až krev z jejího těla kanula k zemi a ona nakonec nemohla již téměř letět. Konečně se dostala k hoře.
„To tam padají kroupy a hřmí!“ řekla. „Ještě nikdy jsem nebyla venku v takovém nečase.“
„Také dobrého je někdy příliš mnoho,“ řekl skřítek.
Pak mu vypravovala, že Jan uhodl i podruhé. Podaří-li se mu to i příštího jitra, tedy zvítězí a ona již nikdy nebude moci přicházet sem k hoře a nikdy již nebude moci provozovat svá čarodějná umění jako dosud. Byla nad tím velmi zarmoucena.
„Však on již neuhodne,“ řekl skřítek. „Já něco najdu, na co si on ani nevzpomene! Ledaže by byl větším čarodějem nežli já. Ale nyní buďme veselí!“
I chopil se princezny oběma rukama a tančili spolu kolem a s nimi všichni malí šotečkové a bludičky, co jich bylo v sále. Červení pavouci poskakovali také tak vesele nahoru a dolů po stěnách, že to vypadalo, jako by sršely ohnivé jiskry. Sovy bubnovaly, cvrčkové pískali a černé kobylky hrály na foukací harmoniky. To byl veselý ples!
Když se již dost vytančili, musela princezna domů, neboť jinak by ji mohli v zámku pohřešit. Skřítek řekl, že ji doprovodí, aby spolu ještě co nejdéle pobyli.
I vyletěli v tom nečase a Janův přítel jim otloukl o záda všechny tři metly. Ještě nikdy nebyl skřítek venku za takového krupobití.
Před zámkem se s princeznou rozloučil a pošeptal jí:
„Mysli na mou hlavu!“ Ale náš kamarád to přece zaslechl a v okamžiku, kdy princezna vlezla oknem do své ložnice a skřítek se chtěl vrátit, chopil jej za jeho dlouhý černý vous a usekl mu šavlí jeho ohyzdnou hlavu u samých ramenou tak rychle, že se skřítek nemohl ani ohlédnout. Trup hodil do moře rybám, ale hlavu jen ponořil do vody, zavázal ji pak do svého hedvábného kapesníku a vzal ji s sebou domů do hostince. Potom si lehl a usnul.
Nazítří ráno dal Janovi kapesník, ale řekl, aby ho nerozvazoval dříve, nežli se princezna otáže, na co myslí.
Ve velkém sále v zámku bylo takové množství lidí, že byli na sebe namačkáni jako svázané ředkvičky v ranci. Rádcové seděli na svých židlích s měkkými poduškami a starý král měl na sobě nové šaty. Jeho zlatá koruna a žezlo byly vyleštěny, že vypadaly krásně. Ale princezna byla velmi bledá a měla na sobě šaty černé jak uhel, jako by se chystala na pohřeb.
„Na co myslím?“ otázala se. Jan hned rozvázal kapesník a velmi se polekal, když v něm spatřil ošklivou hlavu skřítkovu; neboť to byl strašný pohled. Ale princezna seděla jako socha a nevypravila ze sebe ani slova. Pak vstala a podala Janovi ruku, neboť hádal správně. Nepodívala se na nikoho a jen zhluboka vzdychla:
„Nyní jsi mým pánem! Dnes večer budeme mít svatbu!“
„No, tohle je pěkné,“ řekl starý král, „tak jsem si to přál!“
Všichni lidé křičeli:
„Sláva!“ Vojenská hudba hrála po ulicích, zvony zněly a cukráři sundali černé fábory z cukrových panáčků, neboť nyní zavládla všeobecná radost. Tři celé pečené voly, naplněné kachnami a husami, dopravili na náměstí; každý si mohl ukrojit, co chtěl. V kašnách teklo nejhutnější víno, a když si někdo koupil u pekaře preclík, dostal nádavkem šest velkých housek ..... považte! ..... s rozinkami!
Večer bylo celé město osvětleno a vojáci stříleli z děl a hoši z kapslových pistolek. A nahoře v zámku jedli a pili, připíjeli si a skákali. Všichni vznešení páni a krásné slečny spolu tančili a daleko bylo slyšet, jak zpívali tuhle divnou písničku:
„To je zde krásných, spanilých děv, veselo všude, radost i ples, odevšud zní jen jásot a zpěv! Krásná ty děvo, rozjasni líce, tanči a dupej, až ztratíš střevíce!“
Ale princezna byla dosud přece čarodějnicí, neměla Jana ani trochu ráda. Na to si vzpomněl Janův kamarád, i dal mu tři brky z labutích křídel a malou lahvičku s několika kapkami. Řekl mu, aby k princeznině svatební posteli dal postavit velikou káď naplněnou vodou. Až princezna bude stoupat na lůžko, ať ji jemně strčí, až spadne do vody. Tam ať ji třikrát potopí, ale dříve ať do vody hodí ty brky a kapky. Tak bude princezna zbavena svého čarodějství a velmi se do něho zamiluje.
Jan udělal všechno, co mu přítel poradil. Princezna křičela tuze hlasitě, když ji Jan ponořoval pod vodu, a mrskala sebou. Hned však se proměnila ve velikou, jako uhel černou labuť se zářícíma očima. Když se podruhé vynořila z vody, byla už bílá kromě jediného černého pruhu, který měla okolo krku. Jan ji ponořil potřetí. V témž okamžiku se labuť proměnila v nejspanilejší princeznu. Byla ještě krásnější nežli dříve a děkovala Janovi se slzami v krásných očích, že ji vysvobodil z očarování.
Nazítří ráno přišel starý král s celým svým dvořanstvem a blahopřání trvalo dlouho do večera. Nakonec přišel Janův přítel; měl v ruce hůl a na zádech tlumok. Jan ho zlíbal a prosil ho, aby neodcházel, aby zůstal u něho, neboť je původcem všeho jeho štěstí. Ale kamarád potřásl hlavou a řekl vlídně a přátelsky:
„Nikoli, můj čas již minul. Splatil jsem jen svůj dluh. Pamatuješ se na toho mrtvého muže, kterému zlí lidé chtěli ublížit? Dal jsi všechno, co jsi měl, aby měl pokoj v hrobě. Ten mrtvý muž jsem já!“
A v témž okamžiku zmizel.
Svatba trvala celý měsíc. Jan a princezna se měli velice rádi a starý král žil šťastný ještě dlouho a houpal jejich malé dětičky na kolenou a nechal je hrát si s žezlem. Jan se stal králem celé říše.
Byl šťasten. Ne proto, že byl králem, ale že byl dobrý, jak to svému umírajícímu otci slíbil.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight