Dva loupežníci

Kterak bohaté kupce a pocestné v hlubokém lese obírali a jak na starém hradě raději zmrzli, než by své poklady byli opustili

Nedaleko hradu Blanska našla u řeky Labe jedna rybářka odložené děti. Byli to dva chlapci ještě tak malí, že ani nevěděli, odkud jsou a jak se který jmenuje. Rybářka byla dobrá žena. Mnoho toho neměla, ale ty dva k sobě vzala na vychování. Jednomu říkala Paška a druhému Pole.
Chlapci rostli jako z vody a jak mohli, všude rybářce pomáhali. Naučila je chytat ryby a péci je na ohni. Když bylo třeba, oba s ní chodili do města, kde na rynku prodávala ryby. Tak uběhlo několik let.
Jednou se u jejího stánku zastavil bohatý pán. Jak zvedla hlavu, poznala v něm pána hradu Blanska. Samou ochotou nevěděla, co by mu měla dřív nabídnout, on však rázně na ni uhodil.
„Poslechni, rybářko, ti Tvoji chlapci se mi líbí. Už jsem je nejednou viděl s Tebou u řeky, plavali jako vydry. Dej oba ke mně do služby za pážata. Jeden druhému se podobají jako vejce vejci a v pážecím kabátci jim to bude slušet.“ Rybářka nevěděla, co by pánovi řekla. Měla chalupu nedaleko hradu, a kdyby mu chlapce nedala, byl by si je vzal sám. Zavolala je tedy k sobě, aby jim hned pověděla, co je čeká za štěstí.
„Tuhle náš pán z blanského hradu by chtěl, abyste šli k němu do služby. Já Vám v tom bránit nebudu, chlapci, rozhodněte se podle své vůle.“
Paška i Pole mohli oči nechat na krásném pánově šatě a meči, který se mu houpal po boku. Jeden se podíval na druhého a potom horlivě přikývli:
„Rádi s Tebou půjdeme, náš pane, jen co se tady s matkou rozloučíme.“
„Jak tedy chcete,“ řekla rybářka s pláčem a začala se s nimi loučit. „Ne abyste mi dělali mezi pány ostudu. Dobře jsem Vás vychovala. Nikdy nezapomeňte, že jste z prostého bydla a kdykoliv se můžete vrátit domů. Zvláště Ty, Paško, Tys čertovo kvítko! Nerada bych o Tobě slyšela něco zlého.“
„Tak už dost, matko! Sám si s nimi poradím,“ řekl pán. „Tady máš váček peněz na přilepšenou, a kdyby bylo potřeba, přijď na můj hrad. Trochu jídla se tam pro Tebe vždycky najde.“
Potom vzal oba chlapce za ramena a odvedl je s sebou do krčmy, kde na něho čekali pacholci s koňmi. Rybářka si trochu poplakala, ale čas hojí všechny rány. Musela se starat sama o živobytí a to nebylo lehké.
Pán dal oba chlapce obléknout do pěkného šatu a všude s ním chodili. Jeden mu nosil meč a druhý štít. Každý se na ně rád podíval. Když se trochu na hradě okoukali, pán jim přidělil jednoho zbrojnoše, aby se naučili jezdit na koních, střílet z luku, házet kopím a ohánět mečem. Protože si byli oba chlapci tak podobní, volali na ně všichni Paškopole. I pán je tak volal a kde mohl, tam se s nimi chlubil. Vozil je s sebou i ke královskému dvoru. Když pak povyrostli ve statné mládence a pážecí kabátce sundali, byli z nich dobří vojáci a mnohokrát táhli se svým pánem do vojny.
Rybářka měla radost, že se jejím chlapcům dobře vede. Sama se živila opékáním ryb a stávala na rynku nedaleko kašny. Opékala okouny, bělice i cejny, co jí rybáři přivezli. Jednou se u jejího krámku zastavili dva páni v baretech s pávími péry a než se mohla zeptat, co si vyberou k jídlu, do klína jí padl plný měšec peněz. „Vezmi si, matko, od nás něco na přilepšenou!“ Rybářka je poznala po hlase. Byli to Paška a Pole.
„Moji milí páni, kde jste se tu vzali? Pánbůh Vám to zaplať, že jste si vzpomněli na starou ženskou.“
„Jen nech být,“ řekl Pole, „tys nám také pomohla. Když budeme moci, zase přijdeme, ale nevzpomínej na nás ve zlém.“
Rybářka na ně pro slzy pořádně ani neviděla. Než si je mohla prohlédnout, zmizeli mezi lidmi v davu. Marně se po nich otáčela a běžela ještě až do krčmy, jestli Pašku s Polem někde neuvidí, ale nikde je nenašla.
„K pánům se už hlásit nemohu, vybrali si jiný život, než mám já,“ řekla si rybářka se slzami v očích. Potom si stoupla zase ke svému stánku a do večera vyvolávala: „Kupte si rybičky! Kupte si rybičky!“
Tehdy se nedaleko hory Milešovky na opuštěném hradě Ostrém usadili dva loupežní rytíři. Vedli si po pansku a nikdo je v kraji neznal. Kdo je ale poznal, dlouho na ně nezapomněl. Jezdili na koních jako čerti a nikdo je nedohonil. Kam přijeli, vždycky se něco ztratilo. Sedlákovi odvedli z chléva dobytek, kupci vybrali do rána celý krám, z panské stodoly odvezli půl úrody. Paška s bratrem Polem se dali na loupežnické řemeslo, protože se jim už protivilo posluhovat pánům. „Když si nevezmeme, co se nám nabízí, vezmou si to za nás jiní. Darmo jsme se panskému životu nevyučili,“ chlácholil Paška svého bratra, který nebyl s novým životem spokojen.
„Já nevím, co bychom měli dělat, ale tohle řemeslo se mi moc nelíbí,“ naříkal si Pole, sotva něco popil a jazyk se mu rozvázal. „Ještě že o tom neví naše matka, ta by si pro nás oči vyplakala.“ Ale Paška se na něho osopil:
„Když se Ti to nelíbí, nech všeho a jdi si po svém! Já už jsem tomu žebráckému životu odvykl. Potřebuji peníze a ty budu mít.“
„Dobře víš, Paško, že jeden bez druhého nebudeme. Když jinak nedáš, půjdu s tebou. Ale jednou se nám to může vymstít.“
Krčmář před ně postavil nový džbán vína. Paška mu dobře zaplatil a on se uctivě ukláněl, div že na zem nepadl.
„Vidíš, bratříčku, co dělají peníze? Krčmář se pro pár grošů může zrovna přerazit. Kdybychom je neměli, vyhnal by nás.“
Na skalnatém kopci s ostrým hřebenem se usadili oba bratři jako dva orli v hnízdě. Hrad byl už nějaký čas opuštěn a oni se o něj také nestarali. Ale byly tu hluboké sklepy a veliké stáje. Měli kam dát svůj lup i koně. Když se jim zastesklo po lidech, zajeli do kterékoliv krčmy, dobře pojedli a popili.
Nedaleko hradu Ostrého mezi horou Milešovkou a Kletečnou vedla stará silnice z Lovosic do Bíliny. Tam, kde byla nejužší a z obou stran obklopena hlubokým lesem, začali Paška s Polem provozovat loupežnické řemeslo. Bez jejich vědomí tu nikdo neprojel. Čekali u cesty celé hodiny na kupce, až pojedou kolem se zbožím. Kdo z nich se nechtěl řádně vyplatit, tomu všechno pobrali. Do města musel jít pak pěšky a bez vozu. Při jedné bitce bratři prozradili svá jména, proto se tomu místu začalo říkat Paškopole. Nikdo se neodvážil proti nim vystoupit a každý raději zaplatil, aby si zachránil něco zboží a majetku.
Když se jednou oba bratři zajeli podívat do města za matkou a hodili jí do klína měšec, vyskočila a běžela za nimi jako mladice. Pověsila se jim přitom na ruce a líbala je.
„Co je, matko? Nebojte se, my se zase přijdeme na Vás podívat. Ale nikomu neříkejte, že jste s námi mluvila,“ nařídil jí Paška.
„Jak bych mohla povědět,“ slibovala matka, „denně se za Vás modlím, abyste byli zdraví a nic zlého se Vám nestalo.“
„Dobře, dobře, matko! Jen nedělejte žádný povyk. Nikdo nás tu nemusí poznat.“ Než si utřela slzy, oba zmizeli a víc se neukázali. „Jsem to ale hloupá osoba, jako bych nevěděla, že jsem takovým pánům jenom na obtíž,“ povzdechla si. Pole matku litoval a s bratrem se hádal pro ukradené peníze. Na Ostrém měli už dost našetřeno. Štůčky plátna byly v jedné komoře vyrovnány až do stropu, v druhé pytle hrachu, v jiné mouka a obilí. Ve sklepě zakopali zlaté a stříbrné nádobí, perly, prsteny a řetězy, spony. Matčina starost zanesla mezi ně svár a z ničeho neměli radost. Jezdili dál za loupeží a brali, na co přišli, ale mezi pány se hlásit nemohli.
Když nastala zima, zůstali Paška s Polem na hradě zaváti sněhem, nikam se nedalo vyjet pro veliký mráz. Celou noc a den museli přikládat na oheň ve velké světnici, aby nezmizli. Rozbili, co se dalo. Když nebylo dost dřeva, začali pálit lavice, stůl i starou truhlu. Za zavřenými okenicemi naříkala fujavice a nebylo radno vycházet. „Venku je hrozný nečas,“ posteskl si Pole. „Kdo ví, jak tu budeme dlouho sedět zaváti.“
„Nesýčkuj!“ okřikl ho Paška. „Mráz mi běhá po zádech a taky si nenaříkám. Buď rád, že nám vítr neodnesl ještě střechu nad hlavou.“
Pole už měl ale dost toho tuláckého života a mrzutě pobídl bratra:
„Měl bys donést také nějaká dřeva na oheň. Já už byl venku třikrát a pořád to nestačí.“
„Dej mi pokoj!“ odsekl mu Paška. „Kam bych chodil. Jenom se starej sám, bratříčku! Stejně jinak nejsi k ničemu.“
A notně si přihnul svařeného vína, potom se znovu zabalil do medvědího kožichu. Když se uložil na starou truhlu, chtělo se mu hrozně spát. Pole byl unavený a nevyspalý stálým běháním a starostí o oheň. Neměli už nic k jídlu, a proto se rozhodl, že půjde dolů do vsi.
„Paško, dělej si, co chceš. Já mám veliký hlad a musím se někde pořádně najíst. Dávej pozor na oheň, jinak tu zmrzneš!“
Paška něco zabručel ze spánku, ale o bratra se nestaral. Ten se zatím oblékl do teplého kožichu a na hlavu si narazil beranici. Když vyšel ze dveří, koně ve stáji zařehtali, on však nemohl žádného z nich vzít s sebou pro vysoký sníh. Darmo by si byli nohy polámali.
Loupežník Pole se sám daleko nedostal. Prudký vítr ho srazil do hluboké závěje a dlouho trvalo, než se z ní vyhrabal, potom znovu klopýtal a padal. V té fujavici' ztratil cestu a bloudil kolem hradu. Nakonec ho přemohla hrozná únava, zapadl do závěje a víc už nevstal. Zmrzl na svahu Ostrého.
Na hradě se vítr dostal dovnitř špatně zavřenými dveřmi. Rozfukoval jiskry z ohniště na všechny strany a jedna padla do staré slámy. Ta se brzy rozhořela prudkým plamenem. Oheň skákal z jednoho stavení na druhé a vše vzplanulo velikým požárem. Paška se ani neprobudil ze sna, uhořel. Na Ostrém lehlo všechno popelem. Požár bylo vidět daleko, ale nikdo nepřišel na pomoc. Byl hrozný nečas a sníh za pár dní zavál spáleniště.
Až na jaře se vypravilo několik sousedů dole ze vsi na Ostrý, ale mnoho toho nenašli. Poklady zůstaly ukryté v zemi a jsou prý tam dodnes. Tak neslavně skončil život dvou loupežníků, kteří si kdysi hráli na pány a rytíře a nyní straší na Paškopolském sedle.