Druhá loupenická pohádka
Vložil(a): vendy.z, 30. 6. 2016 22.06
Druhá loupežnická pohádka
Je tomu u náramně dávno, tak dávno, e ani nebotík starý Zelinka, dej mu pánbůh věčnou slávu, se na to nepamatoval, a ten přece se pamatoval i na mého nebotíka tlustého pradědečka. Tak tedy je tomu u nesmírně dávno, co na horách Brendách panoval slavný a zlý loupeník Lotrando, mordýř ze vech nejukrutnějí, se svými jednadvaceti pacholky, padesáti zloději, třiceti zlodějíčky a dvěma sty pomocníky, paeráky a přechovávači. Tak ten Lotrando vám číhal u silnice třeba k Poříčí nebo ke Kostelci nebo i k Hronovu, a kolem pojede nějaký ten forman, kupec, id nebo rytíř na koni; pak na něj vystoup, zařval a obral ho o vecko, a to jetě ten potrefený mohl být rád, e ho Lotrando nezapíchl, nezastřelil nebo nepověsil na stromě. Takový vrahoun a nelida byl ten Lotrando.
Jede si takový kupeček cestou, povídá koňům “hyje” a “čehy” a těí se, zač prodá v Trutnově to své zboí. A kdy jede lesem, má trochu strach před loupeníky, ale aby to nedal na sobě znát, píská si pěknou písničku. A najednou vystoupí z lesa chlap jako hora, irí ne pan Smejkal nebo pan Jahelka, ale jetě o dvě hlavy větí, a k tomu fousatý, e si pro samé fousy do huby nevidí; tedy takové chlapisko se vám postaví před koně a zařve: “Peníze, nebo ivot,” a zamíří na kupce pistolí irokou jako hmodíř. To se ví, kupec dá peníze, a Lotrando mu sebere jetě k tomu i vůz i zboí i koně, ale i kabát, katě a holínky mu stáhne, a jetě mu přidá pár bičem, aby se mu, chudákovi, lehčeji běelo domů. Jak říkám, nebyl ten Lotrando nic jiného neli ibeničník.
Ale protoe iroko daleko nebylo jiného loupeníka (teprve a u Marová byl druhý, a to byl jen abař proti Lotrandovi), dařilo se Lotrandově loupenické ivnosti tuze dobře, take brzo byl bohatí ne leckterý rytíř, ano i továrník. A protoe měl malého synáčka, řekl si starý loupeník: “A co, dám ho někam na tudije, a u to stojí pár tisícovek, já si to můu dovolit; a se naučí německy a francouzsky, a umí pěkně říkat pitén’ a evuzém’, a na piáno hrát, a tancovat oty nebo kvadrilu, a jíst z talíře a smrkat do kapesníku, jak se sluí a patří. Sic jsem jen loupeník, ale můj syn a je jako ňákej hrabě. A u jsem to řek, a bata!”
Řek to, vzal malého Lotranda před sebe na koně a u uháněl do Broumova. Tam sesadil synáčka s koně před kláterem páterů benediktinů a hrozně řinče ostruhami el rovnou k páteru převorovi. “Velebnosti,” řekl tlustým hlasem, “tady vám nechám tohohle kloučka na vychování, abyste ho naučili jíst, smrkat a tancovat a říkat pitén’ a evuzém’ a vechno, co se sluí, kdy je člověk holt kavalírem; a tady,” řekl, “je na to pytel dukátů, lujzů, florinů, piastrů, rupií, dublonů, rublů, tolarů, napoleondorů, guineí, hřiven stříbra, a holandských zlatek a pistolu a sovrýnů, aby se u vás měl jako princátko.”
To řek, otočil se na patě a hajdy do lesů, nechávaje otcům benediktinům malého Lotranda na starosti.
Tak se tedy malý Lotrando učil s mnoha princátky, hrabátky a jinými bohatými mládenečky v takovém tom konvikte u pánů páterů; a tlustý páter Spiridion ho učil říkat “pitén” a “gorsamadýnr” po německu, a páter Dominik mu vtloukl do hlavy velijaké to francouzské “tréarmé” a “silvuplé”, a pan páter Amadeus ho naučil vem komplimentům, menuetům a způsobným manýrám, a pan regenschori Kraupner ho učil smrkat, aby to zaznělo tence jako flétna nebo jemně jako almaj, a ne aby to zatroubilo jako kontrafagot, pozoun, jeriská trouba, piston nebo automobil, tak jako troubíval starý Lotrando; zkrátka, naučili ho těm nejjemnějím způsobům a delikátnostem jako pravého kavalíra. Vak mladý Lotrando byl v černých sametových atech s krajkovým límečkem tuze pěkný hoch, a docela zapomněl, e rostl v loupenické jeskyni v divokých horách Brendách, a e jeho otec, starý vrah a raubíř Lotrando, chodil ve volské kůi a čpěl koninou a jedl syrové maso jen tak holýma rukama, jak u to loupeníci dělají.
Zkrátka, mladý Lotrando vzkvétal vědomostmi a uhlazeností, a zrovna kdy byl v nejlepích studiích, zatřeskla koňská kopyta před broumovským konviktem a s koně skočil jeatý pacholek, zabouchal do vrat, a kdy ho fráter vrátný vpustil, řekl surovým hlasem, e jako jede pro mladého pána Lotranda, e jeho pantáta, jako starý Lotrando, se chystá umřít a volá k sobě jediného syna, aby převzal jeho ivnost. Tu tedy mladý Lotrando se slzami v očích se rozehnal s ctihodnými otci benediktiny, jako i s ostatními mladými panáčky a tudenty, a jel s pacholkem na Brendy, přemítaje, jakou to ivnost mu otec chce odkázat, a slibuje si v duchu, e ji povede bohulibě, vzneeně a s příkladnou zdvořilostí ke vem lidem.
Tak přijeli na Brendy, a pacholek dovedl mladého pána k smrtelnému loi tátovu. Starý Lotrando leel ve velikánské jeskyni na balíku nevydělaných hovězin a přikryt byl koňskou dekou.
“No tak, Vincku, ty loudale,” ozval se těce, “vede u mého kluka?”
“Drahý otče,” zvolal mladý Lotrando klekaje, “ké vás bůh dlouhá léta zachovati ráčí k radosti bliních a nevýslovné pýe vaeho potomstva.”
“Pomalu, hochu,” řekl starý raubíř. “Dnes pojedu do pekla a nemám mnoho času na tvé cukrování. Myslel jsem si, e ti nechám dost velké jmění, abys byl z toho iv bez práce. Ale hrom aby, kluku, jaká teď byla pro nae řemeslo mizerná léta.”
“Ach otče,” vzdychl mladý Lotrando, “neměl jsem tuení, e strádáte.”
“No jo,” bručel starý. “Ví, mám pakostnici a u jsem se nemoh poutět daleko odtud. A nejbliím silnicím se kupci, filutové, nějak vyhýbali. Nejvyí čas, aby mou práci převzal někdo mladí.”
“Drahý otče,” řekl mladý pán horlivě, “přísahám vám při vem na světě, e převezmu vai práci a budu ji plniti čestně, ochotně a ke vem co nejvlídněji.”
“Já nevím, jak pochodí s vlídností,” zavrčel starý. “Já jsem to dělal tak, e jsem zapích jen ty, co se chtěli bránit. Ale poklony, synáčku, jsem nedělal nikomu; ví, jaksi se to při mé ivnosti nehodí.”
“A jaká je, drahý otče, vae ivnost?”
“Loupenictví,” řekl starý Lotrando, a skonal.
Tak zůstal mladý Lotrando sám na světě, zdrcen do té due jednak smrtí pantátovou, jednak přísahou, kterou se mu zavázal, e bude po něm loupeníkem,
Po třech dnech k němu přiel ten jeatý pacholek Vincek, e prý u není co jíst a e prý jářku se musí zase začít s pořádnou prací.
“Drahý pacholku,” řekl mladý Lotrando alostivě, “musí-li tak vskutku býti?”
“Se ví,” odpověděl Vincek nevlídně. “Tady, panečku, nám ádný páteříček nepřinese nadívané holoubě. Kdo chce jíst, a pracuje.”
Vzal tedy mladý Lotrando překrásnou pistoli, skočil na kůň a jel na silnici, no, dejme tomu na silnici u Batňovic. Tam se poloil do zálohy a čekal, a tudy pojede nějaký kupec, aby ho oloupil.
A skutečně za nějakou tu hodinku přijíděl po cestě pláteník, co vezl plátýnka do Trutnova.
Mladý Lotrando vystoupil z úkrytu a hluboce smekl. Pláteník se podivil, e ho zdraví takový pěkný panáček, no, a smekl taky a řek: “Na věky, mladý pane.”
Lotrando přistoupil blíe a smekl znova. “Dovolte,” řekl sladce, “doufám, e vás nevyruuji.”
“Ale boínku, to ne,” povídá pláteník, “a čímpak bych vám moh poslouit?”
“Prosím vás, pane, co nejsnaněji,” mluvil dále Lotrando, “byste se nepolekal. Já jsem toti loupeník, straný Lotrando z Brend.”
Pláteník byl mazaný a nelek se ani trochu. “A heleme,” řekl vesele, “tak teda kolegáček. Já jsem toti taky loupeník, a to Krvavý Čepelka z Kostelce. Jistě znáte, ne?”
“Nemám tu čest,” omlouval se Lotrando rozpačitě, “jsem tu, pane kolego, dnes poprvé. Převzal jsem toti závod svého pana otce.”
“Aha,” řekl pláteník Čepelka, “starého Lotranda z Brend, e jo? To je stará, renomovaná firma loupenická. Moc solidní závod, pane Lotrando. To vám gratuluju. Ale víte co, já jsem byl tuze veliký kamarád vaeho nebotíka pantáty. Tuhle jsme se potkali, a on povídá: Ví co, Krvavý Čepelko, jsme sousedi a kolegové, no, rozdělíme si to po dobrém; tahle silnice od Kostelce a do Trutnova bude tvá a na ní bude loupit jenom ty.’ Tak to řek, a na to jsme si plácli, víme?”
“Ach, prosím tisíckrát za odputění,” omlouval se zdvořile mladý Lotrando. “Opravdu jsem nevěděl, e tady je vá revír. Je mi neobyčejně líto, e jsem sem vloil nohu.”
“No, pro tentokráte nevadí,” povídá mazaný Čepelka. “Ale vá pantáta jetě řek: A ví, Krvavý Čepelko, jestli sem já nebo někdo z mých lidí jen páchne nohou, tak mu můe vzít pistoli a čepici a kabát, aby si pamatoval, e to je tvá silnice.’ To řek ten vá starý partyka, a dal mi na to ruku.”
“Je-li tomu tak,” odvětil mladý Lotrando, “musím vás co nejuctivěji prositi, abyste přijal tuto vykládanou pistoli, můj baret s pravým ptrosím pérem a tento kabátec z anglického sametu na památku a na důkaz mé nejhlubí úcty, jako i lítosti, e jsem vám způsobil takovou nepříjemnost.”
“Tak dobrá,” povídal na to Čepelka, “dejte to sem, a já vám to odpustím. Ale víckrát, panáčku, a vás tu nevidím. Tak hyje, koníčky. Spámbíčkem, pane Lotrando.”
“Bůh vás provázej, lechetný a otcovský pane,” volal za ním mladý Lotrando a vrátil se na Brendy nejen bez kořisti, ale také bez svého vlastního kabátu. Pacholek Vincek mu pak eredně vyčinil a dal mu naučení, aby přítího dne zapíchnul a obral prvního, koho potká.
Tak tedy druhého dne číhal mladý Lotrando se svým tenkým kordiskem na silnici u Zbečníku. A za nějakou chvíli jede tudy forman s náramným nákladem zboí.
Mladý Lotrando vystoupil a zvolal: “Je mi líto, pane, ale musím vás zapíchnout. Prosím, abyste se v rychlosti připravil a pomodlil.”
Forman padl na kolena a modlil se a přemýlel, jak by z té lamastyky vyvázl. Modlil se první, druhý otčená, a pořád ho nic chytrého nenapadalo. U se modlil desátý a dvacátý otčená, a pořád nic.
“Nu tak, pane,” zvolal mladý Lotrando, dodávaje si přísnosti, “jste u připraven na smrt?”
“Kdepak,” řekl forman, jektaje zuby. “Já jsem toti straně velikej hříník, třicet let jsem nebyl v kostele, klel jsem jako pohan a rouhal se a hrál ferbla a hřeil na kadým kroku. Ale kdybych se moh v Polici vyzpovídat, tak by mně snad pámbu hříchy odpustil a neuvrh by do pekla mou dui. Víte co? Já honem pojedu do Police, a a se vyzpovídám, vrátím se sem a vy mne zapíchnete.”
“Dobrá,” souhlasil Lotrando, “já tady zatím počkám u vaeho vozu.”
“Jo,” řekl forman, “a vy mně, prosím vás, půjčte svýho koníčka, abych byl dřív zpátky.”
I k tomu svolil zdvořilý Lotrando, a tak forman sedl na jeho koníčka a jel k Polici, zatímco mladý Lotrando vypráhl koně formanovy a nechal je napást se na louce.
Ale ten forman byl takář a nejel do Police k zpovědi, ale jen do nejblií hospody, a tam povídal, e na silnici na něho čeká loupeník; a jetě se v té hospodě na kurá napil a s třemi čeledíny se hnal na Lotranda. A ti čtyři chlapi chudáku Lotrandovi ukrutně namlátili a hnali ho a do hor, a tak zdvořilý loupeník se vrátil do jeskyně nejen bez kořisti, ale také bez svého vlastního koníčka.
Do třetice zajel si Lotrando na silnici k Náchodu a čekal, jakou kořist mu náhoda přinese. Jede tu, jede vozejček plachtou přikrytý, a v něm veze trhovník na jarmark do Náchoda samá perníková srdce. A zas mladý Lotrando se postaví do cesty a křikne: “Člověče, vzdej se, já jsem loupeník.” Tak ho to toti naučil jeatý Vincek.
Trhovník se zastavil, podrbal se pod čepicí a pak nadzvedl plachtu u vozu a řekl dovnitř: “Stará, je tu ňákej pan loupeník.”
Tu rozhrnula se plachta a z vozejčku vylezla stará tlustá panička zaloila ruce v bok a spustila na mladého Lotranda: “Ty ancikriste, ty arcilotře, ty Babinský, ty bandyto, ty Barnabái, ty baibozuku, ty cikáne, ty čerchmante, ty čertovo kvítko, ty darebo, ty darmolape, ty feryno, ty Goliái, ty hasačerte, ty Herodesi, ty hrdlořeze, ty hrubiáne, ty hříníku, ty chachare, ty indiáne, co se to opovauje, takhle přepadat poctivé a sluné lidi?”
“Promiňte, madame,” zaeptal Lotrando zdrcen, “neměl jsem tuení, e ve voze je dáma.”
“To se ví, e je,” pokračovala trhovnice, “a jaká dáma, ty jeden, ty Jidái, ty Kaine, ty kriminálníku, ty kruáku, ty krveíznivče, ty lenochu, ty lidoroute, ty lucipere, ty machometáne, ty metlo, ty mezuláne, ty mordýři!”
“Prosím tisíckrát za odputění, e jsem vás tak polekal, paní,” omlouval se Lotrando v nejhroznějích rozpacích. “Trearmé, madame, silvuplé, ujiuji vás svou nejpokornějí lítostí, e - e -“
“Pakuj se, necito,” křičela ctihodná dáma, “nebo ti povím, e jsi nekřesan, nelida, netvor, nezdoba a neznaboh, oukladník, partykář, pirát, poberta, pohan, postrach a prachkujon, rabiát, raubíř a Rinaldo Rinaldini, sataná, slota a sprostopáník, elma, ibeničník, idolid, izuňk, kareda a patenka, takář, tatar, turek a týgr a ukrutník -“
Dále u mladý Lotrando neslyel, nebo se dal na útěk a nezastavil se a na Brendách; a to se mu jetě zdálo, e vítr za ním nese cosi jako: “- vejtrník, vlkodlak, vraedlník a vyvrhel, zabiják a zbojník, zlejduch, zloděj zlodějská, zlosyn, zlotřilec a zuřivec a hář -“
A tak to chodilo pořád. U Ratibořic přepadl mladý loupeník zlatý kočár, ale v něm seděla ratibořická princezna a byla tak hezká, e se Lotrando do ní zamiloval a vzal jí jen - a to jetě po dobrém - voňavý áteček. A to se ví, té vůně se jeho banda na Brendách nenajedla. A jindy u Suchovric přepadl řezníka, který vedl krávu do Úpice na jatky, a chtěl ho zabít; ale řezník prosil, aby vyřídil jeho dvanácti sirotkům to a ono, a teď jim vzkazoval tak dojemné, přelechetné a pohnutlivé
věci, e se Lotrando rozplakal a řezníka propustil nejen s krávou, ale vnutil mu jetě dvanáct dukátů, aby prý dal kadému svému dítěti po zlaáku na památku po hrozném Lotrandovi; a přitom ten řezník, ibal jeden, byl starý mládenec a neměl ani kočku, nato dvanáct dětí. No zkrátka, pokadé, kdy chtěl Lotrando někoho zavradit nebo oloupit, mu do toho něco přilo, co podnítilo jeho zdvořilost a outlocit, take nic nikomu nevzal, a jetě k tomu rozdal vecko své.
Takhle se ovem jeho ivnosti nevedlo; jeho pacholkové i s jeatým Vinckem se rozutekli a li raději poctivě pracovat mezi lidi; sám Vincek se dal za mládka do hronovského mlejna, co jetě dnes stojí pod kostelem. Mladý Lotrando zůstal sám v loupenické jeskyni na Brendách a měl hlad a nevěděl si rady. Tu si vzpomněl na pana převora u benediktinů v Broumově, který ho míval tuzince rád, a pustil se k němu, aby se ho zeptal na radu, co má dělat.
Kdy k němu přiel, klekl a plakal a vypravoval, e se svému otci zavázal přísahou, e bude loupeníkem, ale e je vychován ve zdvořilosti a laskavosti, a e tedy nemůe a nemůe nikoho zabít nebo obrat proti jeho vůli. A co prý tedy si má počít.
Pan převor na to dvanáctkrát ňupl a dvanáctkrát se zamyslil a pak řekl: “Milý synu, to ti chválím, e jsi zdvořilý a vlídný k lidem; ale loupeníkem zůstat nemůe, jednak proto, e je to smrtelný hřích, jednak proto, e to neumí. Ale abys vyhověl přísaze, kterou jsi dal svému pantátovi, bude přepadat lidi dál, ale v ouplné počestnosti. Najme si mejto, bude číhat u silnice, a kdy tamtudy někdo pojede, vystoupí na něj a bude na něm ádat dva krejcary mejta. No, a je to. A při té ivnosti můe být zdvořilý, jak jen umí a sobě ádá.”
Pak napsal pan převor psaní panu okresnímu hejtmanovi do Trutnova, kde se přimlouval za mladého Lotranda, aby mu pan hejtman ráčil svěřiti nějaké mejto. A s tím psaním se pustil Lotrando k hejtmanství do Trutnova, a opravdu dostal mejto na silnici v Zálesí. Tak se stal zdvořilý loupeník mejtným na silnici a přepadal vozy a kočáry, aby ve ví počestnosti vybíral dva krejcary mejta.
O hromadu let později jel broumovský pan převor bryčkou do Úpice na návtěvu k panu faráři. U předem se těil, e u mejta v Zálesí uvidí zdvořilého Lotranda a poptá se ho, jak se mu vede. A opravdu u mejta přistoupí ke kočáru fousatý člověk - byl to sám Lotrando - a něco bruče natáhl ruku.
Pan převor sáhl do kapsy, ale protoe byl trochu tlustý, musel si jednou rukou nadzvednout břicho, aby se druhou rukou dostal do kalhot; a tak to chvilinku trvalo, ne vytáh peníze.
A tu ten Lotrando spustil hrubým hlasem: “No tak, bude to? Jakpak dlouho má člověk čekat, ne dostane ty dva nový?”
Pan převor se hrabal v měečku a povídá: “Ale já nemám krejcary; prosím vás, človíčku, proměňte mně za esták.”
“A hrom do vás,” rozkřikl se Lotrando, “kdy nemáte krejcary, tak co vás sem čerti nosí? Buďto sem dáte dva krejcary, nebo táhněte nazpátek.”
“Lotrando, Lotrando,” řekl pan převor lítostivě, “nepoznává mne? Kde jsi nechal svou zdvořilost?”
Lotrando se zarazil, nebo teď teprve poznal pana převora. I zabručel něco moc eredného, ale přemohl se a řekl: “Velebnosti, nedivte se, e u nejsem zdvořilý. Viděl kdy někdo mejtného, mostného, výběrčího nebo exekutora, který by nebyl tak trochu bručoun?”
“To je pravda,” řekl pan převor. “To jetě nikdo nikdy neviděl.”
“Tak vidíte,” zabručel Lotrando. “A teď u si jeďte ke vem čertům.”
To je konec pohádky o zdvořilém loupeníkovi; snad u umřel, ale jeho potomky potkáte na mnoha a mnoha místech, a poznáte je po tom, e vám s největí ochotou vynadají, i kdy nemají proč. A to by nemělo být.
Autor: Karel Čapek
Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.
Diskuze k této stránce (0 příspěvků)
Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.
Zatím zde není žádný příspěvek.