Drak Agrimón

zobrazeno 35×

Vložil(a): jitkamety, 17. 3. 2016 7.31

Agrimónius pocházel z prastarého, slavného dračího rodu a ještě Agrimóniúv tatínek si na tom převelice zakládal. Trávil čas chrlením ohně a pojídáním princezen, na jejichž včasném zasílání lpěl, inu jako drak.
To však nebylo nic pro našeho Agrimónia. Ne snad, že by mu princezny nechutnaly, o to by nebylo, za to mu vadilo, že s princeznou čas od času přišel také princ, s nímž bylo nutno uspořádat zápas a Agromónius se strašně nerad pral. Navíc poslední dobou stále častěji vítězili princové, jejichž nafoukanost byla potom k nevydržení.
A tak jednoho krásného dne se milý Agrimónius zvedl od nedojedeného oběda, opustil rodnou sluji a šel si hledat byt a stravu jinam, někam kde není třeba před každým jídlem pořádat pěstní souboj a ještě riskovat, že se Vám bude během zápasu oběd pošklebovat a nakonec Vám ještě uteče. Po dlouhém putování, kdy se Agrimónius živil, jak se dalo (jeden čas dělal dokonce na pouti lochnesku) našel konečně to, co hledal. Suchou, prostornou a teplou jeskyni uprostřed tak hlubokého lesa, že dokonce ani listonoš tam nikdy nezabloudil a jiného človíčka jsi tam nepotkal, jak je rok dlouhý. Tam se Agrimónius zařídil; koupil si postel, křeslo a vlastnoručně si v rohu jeskyně postavil nádherný krb, ve kterém ovšem netopil, protože, jak zjistil když v krbu poprvé zapálil oheň, zapomněl postavit komín. Nakonec to vyřešil tak, že si plamínky v krbu nakreslil, přičemž praskání mu obstarávala ochočená veverka, když si louskala své oříšky. Nemusel tak alespoň chodit do lesa na dřevo, což Agrimóniovi docela vyhovovalo, protože, po pravdě řečeno, byl Agrimónius dost pohodlný, ba dokonce by se dalo říct, že líný.
Vedle krbu visely tyhle hodiny. Tak si Agrimónius žil pěkně klidně a spokojeně ve své sluji, živil se konzervami a hráškem, který si pěstoval na zahrádce před jeskyní a na princezny, prince, města potažená černým suknem a ostatní trampoty dračího života pomalu, ale jistě zapomínal. A nebyl žádný důvod domnívat se, že tenhle pohodlný život nevydrží Agrimóniovi až do smrti. Kdyby ..... Kdyby se nezačalo v jeho jeskyni dít něco podivného. Začalo to s hrnkem, co si do něj Agrimónius každé ráno vařil lipový čaj, protože ho trochu trápil kašel, a který vždycky, naprosto pravidelně stával na poličce nad krbem. Ale jednoho dne tam nestál. Napřed si Agrimónius myslel, že dal třeba hrnek někam jinam, ale ať si lámal své tři hlavy jak chtěl, ať si je lámal postupně, nebo všechny tři najednou, ne a ne si vzpomenout, že by včera hrnek pokládal jinam, něž na poličku nad krbem, kam také patřil. Kdyby byla v jeskyni jeho kamarádka veverka, byl by to nejspíš svedl na ní, ale veverka už byla tři dni pryč, protože si šla obstarat novou zásobu oblíbených lískových oříšků v čokoládě. A tak stál Agrimónius před učiněnou záhadou. Prošmejdil celou jeskyni a přehrabal dokonce i záhonek s hrachem, ale po hrnku jakoby se země slehla.
Touhle lupou Agrimónius prohledával záhonek s hrachem. A to byl teprve začátek. Věci v jeskyni jakoby náhle obživly; to co večer Agrimónius položil sem, bylo ráno támhle a každou chvíli se něco ztratilo úplně. Jedním slovem ..... záhada. A pak začalo v jeskyni strašit. Nejdřív se začalo v noci ozývat všelijaké klepání a ťukání a občas se rozlehla jeskyní taková rána, že chudák Agrimónius si natloukl o strop všechny tři hlavy, jak vždycky vyletěl z postele, a navíc měl z toho věčného lekání za chvíli nervy nadranc a přes den se jen stěží ploužil po jeskyni s mokrým hadrem, který si neustále přendaval z jednoho bolavého čela na druhé. Nemůžeme se proto divit, že když se poprvé rozlehl jeskyní dutý, hrozivě znějící hlas, měl z toho Agrimónius málem smrt.
„Bídný červe !“ Oslovil ten neznámý Agrimónia. „Jak ses mohl opovážit usadit se v mé jeskyni ?!“ Hřímal hlas, který se odrážel od stěn a útočil tak ze všech stran na Agrimónia, který hned při prvním slově zařval hrůzou a vjel rovnou do peřin. „Tak odpověz !!!“ dorážel hlas neúprosně na Agrimónia. Tomu však tak cvakaly zuby děsem, že ze sebe nedokázal vypravit ani slovíčko a navíc si samým rozčilením odfrkl trochu pravého dračího ohně, takže si propálil postel i s matrací a s bolestivým heknutím se propadl na zem. „Jau !“ zařval Agrimónius, protože se praštil o cosi studeného a tvrdého. „Jau !“ zařval ten neznámý hlas, teď náhle podivně ztlumený, jako když někdo mluví za zavřenými dveřmi. „Co dělá tady ten hrnec ?“ Podivil se Agrimónius, když se pracně zvedl a zjistil, že spadl na velký černý hrnec, který se mu právě ten den záhadně ztratil z kredence, avšak neměl čas nad tím dále hloubat, neboť hrnec se zničehonic pohnul a současně se ozval ten podivný, přidušený hlas:
„Hned mě pusť ! Slyšíš ? Okamžitě mě pusť !“ Agrimónius vyvalil na hrnec všech svých šest očí a překvapeně pronesl:
„Ten hrnec mluví.“
„Žádnej hrnec !“ Řekl hrnec, „já jsem slavnej skřítek Garimena a Ty mě hned koukej pustit !“
„A Ty seš pod tím hrncem ?“ zajímal se Agrimónius a opatrně do hrnce šťouchnul prstem. „Samozřejmě ! Ty hlupáku. Kde jinde si myslíš, že bych asi měl být?“ rozčiloval se uvězněný skřítek a na důkaz svých slov zlostně zabušil na stěnu hrnce. „A co vůbec v tom hrnci děláš ?“ ptal se dál drak. „Co je Ti po tom.“ odsekl zlostně skřítek. „Radši mě koukej hezky rychle pustit !“
„A to teda ne !“ rozhodl se Agrimónius, kterého mezitím strach úplně přešel a kterému se skřítkovo panovačné nařizování rychle přestalo zamlouvat. Vysunul opatrně hrnec i se skřítkem zpod postele, což se samozřejmě skřítkovi pranic nelíbilo a dával to najevo peprným nadáváním. Poté Agrimónius zatížil hrnec závažím, usadil se do křesla a zamyšleně se zahleděl na hrnec, z pod kterého se dál linula smršť skřítkových výhrůžek. Agrimónius byl moudrý drak, a tak seděl a čekal. Čekal a proud skřítkových nadávek postupně slábl a slábl, křik se tišil a z hlasu se pomalu, pomaloučku vytrácela počáteční nadutost.
„Tak už mě přeci pusť.“ zaprosil nakonec hrnec.
„To Ty si mi tu bral hrnky, lžíce, talíře a vůbec dělal zmatek, co ?“ zeptal se Agrimónius.
„Hm, já.“ přiznal zkroušeně skřítek. „A ten strašidelný hlas, to si byl taky ty, co ?“
„No jo, já. Já jsem mluvil do tohodle hrnce, aby se to pořádně rozléhalo, ale Ty si na mě spadnul a ten hrnec si na mě přiklopil.“
„Ale proč, „zajímal se Agrimónius, „proč si to vůbec všechno dělal ?“
„To máš tak,“ vysvětloval uvězněný skřítek, „já jsem skřítek Garimena a je mou povinností hledat po skalách zlato. A že já zlato vždycky najdu, i když je ve skále ukryto sebelíp. A tady, zrovinka pod Tvou postelí, jsem našel tu nejbohatší zlatou žílu, jakou jsme my skřítkové kdy objevili. A já chtěl to zlato vykopat a k tomu jsem Tě vůbec, ale vůbec nemohl tady potřebovat. Víš, my totiž ..... “ skřítek se na chvilku odmlčel, ale pak zkroušeně přiznal:
„My skřítkové jsme totiž hrozně lakomí. Tak a teď víš všecko, tak mě prosím Tě pusť.“
A Agrimónius, protože to byl vlastně drak dobrák, odklopil hrnec a skřítka pustil. Ten mu potom za odměnu ukázal tu svoji zlatou žílu, a protože to nebyl skřítek až zas tak moc lakomý, dohodl se s Agrimóniem, že si zlato rozdělí napůl. A tak od té doby tam žijí spolu, a když občas potřebují něco koupit, vezmou krumpáč, vlezou pod postel a za chvíli mají zlata, kolik si jen přejí.
Od jisté doby ale kope zlato jen skřítek Garimena, protože Agrimónius díky své lenosti tak ztloustl, že se už pod postel nevejde a pořád jenom sedí v křesle a kouká se buď do krbu (ke kterému si nechal přistavět komín) nebo na televizi, kterou si za své zlato koupili.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight