Dráček Spáček a Banini - díl druhý

zobrazeno 49×

Vložil(a): vequi, 14. 1. 2016 22.02

Když drak přistál na kraji ohromné propasti, zděsil se. Uvědomil si, jak hloupé bylo otálení, zda zajíčkům pomůže nebo ne. Banini totiž museli být v obrovském nebezpečí a jen soustavné dupání odkudsi z hlubin naznačovalo, že zatím nedošlo k tomu nejhoršímu. V tu chvíli, ale Spáček pocítil i něco jako strach. Dole byla tma a na dno nedohlédl, ani když napínal svůj dokonalý dračí sluch. Ani nevěděl, jak moc hluboko to je a zda by mu v letu dolů nezabránil nějaký velký kámen, o který by se zranil a vůbec se mu hlavou motala celá spousta myšlenek, ne zrovna příjemných.

Když přicupitaly Dencinky s Motálkem a ostatními obyvateli Čarovného lesa, kterým osud zajíčků nebyl lhostejný, promluvil skřítek Skřehotálek: „Draku, vidím, že se ti tam moc nechce.“ Vytušil ze Spáčkova nejistého pohledu. A drak mu odpověděl: „ Rád bych zajíčkům pomohl, ale je tam strašná tma. Kdybych aspoň věděl, jak moc hluboká ta propast je.“

S nápadem přispěchal skřítek Met: „ Dráčku, můžeme hodit do propasti kámen a podle toho, jak dlouho bude trvat, než dopadne, zjistíme, jak moc hluboká propast to je.“ Všem se to zdálo jako moc dobrý nápad. Nakonec ještě třetí ze skřítků, Šup, ostatním pověděl, že jeho rodina kdysi od vzdálených příbuzných, prý Nočních skřítků, zdědila lucerničku, se kterou první skřítčí zlatokop Roskulka prožil legendární dobrodružství, na jehož konci se Noční skřítkové stali skoro nejbohatšími tvory v celé Fantazii. Šup tedy odběhl domů pro lucerničku a ostatní kouzelné bytosti a zvířátka čekaly, až se vrátí. Když se jim zdálo, že se dlouho nevrací, zmizel i trpaslík Motálek.

Všichni čekali tak dlouho, že už se pomalu přiblížil rozbřesk, a tak musel Měsíc, chtě nechtě, zpátky za hvězdičkami do nebes. Najednou v dálce uviděli Šupa, jak běží, seč mu síly stačí. Za ním se v loudavém poklusu blížil i Motálek, který si podezřele drbal hlavu, jen co se k němu otočily tázavé oči všech, kteří netrpělivě čekali na okraji propasti.

„ Kdepak jsi byl tak dlouho?“ Křičeli všichni, jen co se Šup dostal tak blízko, aby je mohl slyšet. Ten k nim udýchaně doběhl a chvíli nemohl popadnout dech. Šup ale ukázal na Motálka, který mezitím doběhl také, jen o poznání méně unavený. „Motálku, co jsi to zase provedl, ty zlořáde?“ Vložily se do toho jindy tak milé Dencinky. Na všechny bytosti a zvířátka už doléhal velký strach o zajíčky, takže s Motálkovými vylomeninami nikdo neměl žádnou trpělivost.

„ Ach, no, jak bych to tak asi nejlépe podal…“ začal vysvětlovat Motálek, ale to už si trochu odpočinul Šup a vše dokončil za něj: „ Ten hloupý trpaslík zamazal všechny jmenovky na našich obydlích! Nemohl jsem najít svůj strom, proto mi to tak trvalo.“ Načež musel Motálek hodně moc vysvětlovat, že to udělal ještě v době, kdy o žádném nebezpečí pro zajíčky nevěděl. Protože se zdálo, že svou omluvu myslí vážně, všichni až na Spáčka mu odpustili. Jen právě dráček si dělal největší starosti a Motálkovi pořádně vynadal.

Šup pak zapálil lucerničku a přivázal ji dráčkovi kolem krku, aby mohl pohodlně létat. Dráček byl ale pořád nejistý, i když mu lucernička poskytovala dostatek světla, aby do ničeho po letu do propasti nenarazil. Met tak hodil do jámy velký kámen, jak se předtím domluvili. Hned jak kámen opustil ruku snaživého skřítka, Spáček si uvědomil, co tak rychle padající kámen udělá s malým tělíčkem zajíčka, na kterého může klidně spadnout! A tak se dráček vrhnul beze strachu do temné hlubiny, aby zachytil kámen ještě před tím, než nějakého ze zajíčků, kteří na dně zoufale dupají, praští do hlavy.

Nutno podotknout, že jáma byla opravdu hluboká, až se dráček při letu bál, že zajíčky mohl ten pád ošklivě zranit. Už už se blížil k padajícímu kameni, když uviděl prvního ze zajíčků. Už nebyl krásně bílý a rozverný, ale úplně šedivý kvůli prachu a špíně a úplně vystrašený. Když nad sebou malý Banini uviděl světlo a obřího draka, myslel si, že nastal konec světa. Na poslední chvíli uskočil, jak to umějí jenom zajíčci, a vyhnul se tak drakovi i kameni, který by bez dráčkova obětavého letu spadl zajíčkovi přímo na hlavu.

Dráček narazil na dno propasti s velkým třeskem, až se všichni zajíčci v okolí moc a moc vylekali, jestli tedy vůbec ještě mohli být víc vylekaní. Dráčka pád tuze bolel. Nakonec k němu přihopkal zajíček a šťouchl do něj čumáčkem, jestli je v pořádku. Dráček se na Baniniho podíval, protože takovou starost od těch proradných dupajících kazičů snů vůbec nečekal. Po chviličce ke Spáčkovi přihopsali všichni Banini, kterých mohlo být v malé jeskyni na dně propasti několik tuctů. Dráček se tedy zvednul, aby jim ukázal, že je v pořádku, až na velkou modřinu, která se mu určitě udělá na místě, na které dopadl.

Dráček neváhal a začal s převozem zajíčků zpátky na povrch. Nešlo to snadno, protože draci neumějí jen tak stoupat, protože jsou velmi těžcí. Aby se to Spáčkovi povedlo, musel létat kolem celé propasti a stoupat velmi pomalu. Výhodou bylo, že se na dráčka vešla spousta zajíčků, takže po dvou letech tam a zpátky zbývalo jen pár posledních Banini. Ti však na dráčka nechtěli vylézt a čumáčky ukazovali na průchod, kterého si Spáček do té doby ani nevšimnul. Byl to průchod, kam se dráček nevešel, ale bylo nad slunce jasnější, že tam jsou další zajíčci, kteří šli asi hledat pomoc, nebo se ze strachu rozutekli. Dráčkovi prozatím stačilo, že žádný z Banini v jeskyni nebyl vážně zraněn a slíbil zajíčkům, že ani jejich zatoulané kamarády nikdo z obyvatel Čarovného lesa neopustí. Až pak se nechalo pár posledních zajíčků vynést nahoru, kde je už vítaly první sluneční paprsky.

Jenže pak už byl Spáček ze všeho toho létání a trápení tak unavený, že usnul. Nikdo, ani zajíčci, ho ale budit nechtěli, protože věděli, že tentokrát si odpočinek opravdu zaslouží. Dráčkovi se však nic hezkého nezdálo, ba naopak! Měl nepříjemné sny o příšerách, které v hlubinách pod Čarovným lesem pojídají nebohé Banini. O to větší bylo jeho překvapení, když se probudil a před ním stálo tucty a tucty zajíčků. Jak to tak dráček počítal, museli to být všichni zajíčci z Čarovného lesa. Jak se ale dostali ostatní zajíčci z tak hluboké propasti?

Mezi huňatými a ušatými tělíčky už zase bělostných a veselých Banini uviděl dráček několik zvláštních postav. Ty vypadaly jako skřítci z lesa a přece jinak. Byli o něco mohutnější a o mnoho špinavější. Několik z nich navíc drželo divné dřevěné a železné nástroje. Když postavy viděly, že se drak probudil, jeden z nich, největší a nejčistší ke Spáčkovi přišel blíže a s velkou úklonou začal hovořit: „ Vážený pane draku, omluvte nám prosím tuto politováníhodnou událost. Víte, my jsme Noční skřítkové a doslechli jsme se, že pod Čarovným lesem je ukryt velký poklad. To víte, my tajemné poklady bereme smrtelně vážně! A tak jsme se rozhodli ho hledat. Museli jsme ale vybudovat nové tunely a bohužel jsme se prokopali tak nešťastně, že se při dupání tady ctěných zajdů sesunula zem. “ Pak skřítkové dlouho vysvětlovali – o krumpáčích, lucerničkách, pokladech a hlavně o tom, jak moc je mrzí, že se kvůli jejich honbě za pokladem strhlo v Čarovném lese tolik povyku. Dráčkovi za jeho námahu věnovali ten největší drahokam, který pod Čarovným lesem našli, protože se tak krásně lesknul, bylo Spáčkovi hned jasné, že na něj snadno chytí každou rybu.

A zajíčci? Skřítci se zavázali nosit zajíčkům pampelišky z Pampeliškové louky, ty největší a nejšťavnatější pampelišky ve Vesmíru, dokud se samotným zajíčkům tahle pochoutka neomrzí, nebo dokud pampelišky nedojdou. A jak známo, jen dvě věci jsou opravdu nekonečné: chuť zajíčků na pampelišky a koberce pampelišek na Pampeliškové louce. Od té doby tak každý rok Noční skřítkové navštíví Čarovný les, aby ve vlahé letní noci natrhali zajíčkům nůše plné pampelišek.
 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight