Dobrodružství Sindibáda námořníka

zobrazeno 39×

Vložil(a): jitkamety, 28. 2. 2016 15.00

Za časů knížete Hárúna ar Rašída žil v městě Bagdádu muž jménem Sindibád. Živil se chudě. Jeho zaměstnáním bylo nosit náklady, a protože se tak živilo mnoho chudáků, nemohl si za těžkou práci říci tolik, kolik si zasloužil. Musil se spokojit s nepatrnou odměnou, z níž byl sotva živ.
Jednoho dne nesl na hlavě těžké koberce; sotva se vlekl, pot se s něho jen lil, hlava ho brněla a pokoušely se o něj mrákoty. Tu šel kolem jednoho domu a ze dveří k němu zavanul svěží chládek a vůně dobrých jídel. Před domem v chládku byla kamenná lavice. Sindibád neodolal, složil koberce na zem, usedl na lávku a odpočíval. Z domu zněl líbezný zpěv a veselé hlasy, chvílemi zazvonily poháry a cinkly talíře.
Sindibád si povzdechl a začal přednášet báseň, která ho v tu chvíli napadla:
„Co já se těžkých břemen nanosím, co já se o kus chleba naprosím, a jiný ani pírko nezvedne a má vše, všechno, nač jen pohlédne. Je jiný než já, a přec není jiný, jsme přece oba z téže sprosté hlíny a oba stejně umřeme nakonec. Kdo rozsoudí tu jednoduchou věc? Jak to, že já se stále mám jen dřít, a on má dům a dobré jídlo, klid?“
Když skončil, vyšel ven krásně oblečený mladý muž a pravil:
„Můj pán slyšel Tvou báseň. Zve Tě, abys s ním pojedl a strávil večer.“
Sindibád se lekl, co to vyvedl, ale mladý muž se na něj vlídně usmíval a pod paží ho vzal, a tak mu nezbylo než jít.
Takovou nádheru, jaká byla v tom domě, nikde neviděl. Sluhové se kolem s mísami plnými vzácných jídel jen kmitali, hudba zněla ze všech stran a Sindibád si myslel, že se mu to všechno zdá.
Mladý muž ho zavedl do jedné malé komnaty. Tam seděl u stolu vážný pán, vypadal jako učenec, nic z hejska na něm nebylo, a ten pokynul Sindibádovi, aby se posadil.
„Jak se jmenuješ?“ ptal se Sindibáda.
„Sindibád Nosič,“ odpověděl chuďas.
„Já se také jmenuji Sindibád, říkají mi Sindibád Námořník a dovíš se proč. Slyšel jsem Tvou báseň, líbila se mi. Abys viděl, že nemáš trampoty jen ty, povím Ti, co všechno mě potkalo, než jsem dosáhl toho, co vidíš kolem. Ale nejdříve se najez!“
Sindibád Nosič se nedal pobízet a pustil se do jídla. Když už Sindibád Námořník viděl, že jeho host si jen spokojeně oddychuje a na další jídlo už nemá ani pomyšlení, pravil:
„Už stokrát jsem povídal to, co teď uslyšíš. Už nemám, komu bych to vyprávěl. A myslím si, že Ty mi nejlépe porozumíš.“
Sindibád Nosič se neodvážil říci ani slova, jen přikývl a jeho jmenovec Sindibád Námořník začal vyprávět.
Můj otec byl bohatý kupec a měl jenom mne. Když umřel, zdědil jsem všechen jeho majetek. Co otec shromažďoval celý život, to jsem stačil do roka utratit ve společnosti hejsků, jako jsem byl sám. Zbyla mi jen vinice. I prodal jsem ji, za stržené peníze jsem nakoupil různé zboží a přidal jsem se k družině kupců,
kteří se chystali na cestu do zámořských zemí. Doufal jsem, že tam své zboží dobře prodám a zase zbohatnu.
Vydal jsem se s kupci na plavbu po moři. Pluli jsme už mnoho dní a nocí, tu a onde jsme se zastavili, vyměnili nebo prodali zboží a nakoupili nové. Cestování se mi líbilo, v měšci mi přibývalo peněz a já přestal litovat zahálčivého života. Bedlivě jsem si všímal lidí v cizích končinách, zajímal jsem se o jejich zvyky, učil se jejich řeči a cítil jsem se jako znovu narozen.
Jak jsme se tak plavili, připluli jsme jednoho dne ke krásnému ostrůvku, bohatě porostlému stromovím. Vábilo nás ovoce na těch stromech i vůně tisícerých květů a šumění bystřin. Přistali jsme, abychom tam nějaký čas pobyli a odpočinuli si v té půvabné končině. Jedni se dali do česání šťavnatého ovoce, druzí rozdělali oheň a připravovali oběd, jiní se zase osvěžovali koupelí v křišťálových potocích, a všem nám bylo dobře.
Když jsme si nejvíc libovali, zaslechli jsme, jak kapitán, který zůstal na lodi, na nás mává a křičí:
„Zachraň se, kdo můžeš! Honem všichni na loď! Nejste na ostrově, ale na hřbetě obrovské ryby!“
Opravdu to nebyl ostrov, byl to hřbet velké ryby, vyčnívající z mořských vod. Usadil se na něm písek, uchytila se tam semena a jádra, z nich pak vyrostly stromy a ostatní rostlinstvo; a to všechno se mohlo stát jen proto, že ta ryba tam už před sto lety usnula a spala, až ji probudil oheň, který jsme si tu rozdělali. Ryba ucítila na hřbetě pálení a pohnula se. Jeden přes druhého jsme skákali poděšeně do moře a plavali k lodi. Všichni však jsme se nestačili zachránit. Najednou sebou ta obrovská ryba mrskla a ponořila se hluboko do moře. Nad stromy a květinami se zavřely vody a pod vodou jsem zmizel i já.
Na štěstí však jsem se chytil štoudve, kterou jsme prve vynesli na ostrůvek, abychom do ní nabrali čerstvé vody, a nepustil jsem se jí, i když jsem už měl duši na jazyku. Štoudev se se mnou točila pod vodou a pak přece vyplula na povrch. Posadil jsem se na ni, začal jsem nohama i rukama veslovat a plul jsem na tom zvláštním plavidle den a noc; kolem dokola byly jen vody a vody, bez konce vod.
Když jsem se hladem a žízní á slunečním úpalem už sotva hýbal, spatřil jsem v dálce na obzoru zelený pruh země. Napjal jsem poslední síly, a když už slunce zapadalo, přistal jsem na štoudvi u ostrova, z něhož se ozýval líbezný zpěv ptactva a vanuly lahodné vůně. Vystoupil jsem na břeh a první, co mě zlákalo, byla studánka, která vyvěrala ze skály mezi kapradím. Lehl jsem si k ní a pil a pil, až jsem se jako zabitý svalil do trávy a nechal se uspat šuměním moře, písní ptáků a rozkošnými vůněmi kolem.
Probudil jsem se až druhého dne, slunce už stálo vysoko. Pojedl jsem ovoce, napil se ze studánky a pustil se do nitra ostrova na obhlídku. Šel jsem pod hustými korunami stromů, prodíral jsem se houštinami, které byly posety květy, šel jsem a šel, ale živé duše jsem nepotkal, tu a tam jsem jen opičku vyplašil.
Už se zdálo, že les nemá konce, i vylezl jsem na vysoký strom a rozhlížel jsem se, uvidím-li někde lidské stavení. Jak jsem tak oči napínal, spatřil jsem v dálce na písčinách obrovskou bílou kupoli. Slezl jsem se stromu a dal se v tu stranu.
Ale musel jsem ještě dlouho a dlouho jít zeleným lesem, mezi květy tak omamné vůně, že jsem chvílemi div neusnul, než jsem se dostal z lesa ven, a stanul jsem pod bílou lesklou kupolí, jejíhož vršku jsem sotva dohlédl. Obešel jsem ji a zkoumal jsem, jak bych se do ní dostal, nikde však nebylo ani známky po dveřích nebo oknech. Zkoušel jsem na ni vylézt, ale byla tak hladká, že by se na ní ani moucha neudržela.
Unaven jsem si u kupole sedl a pozoroval, jak se slunce sklání k obzoru. Uvažoval jsem, že za chvíli už zase bude večer a já snad do smrti budu odsouzen k tomu, abych zůstal na ostrově sám, bez jediného druha. Začalo se mi stýskat po rodném městě, po hlučných přístavech a lodích.
Tu se naráz zatmělo, jako by někdo hodil na slunce černé roucho. Zvedl jsem hlavu a viděl jsem, jak slunce zakrývá temný mrak a ten mrak roste, blíží se povětřím k ostrovu, a už to není mrak, ale pták tak obrovský, že křídly zastírá celý obzor. A ten pták se snáší rovnou na ostrov a míří ke kupoli, u jejíž paty odpočívám. Jen tak tak že jsem se stačil trochu zahrabat do písku; schoulil jsem se postrašen a čekal, co bude dál.
Pták se snesl na ostrov, přikryl kupoli křídlem a usnul. Hádal jsem, že je to pták Ruch. Mnoho se o něm mezi námořníky vyprávělo; svá mláďata prý krmí slony a na jednom ostrově klade vejce. „Tahle kupole,“ řekl jsem si v duchu, „není nic jiného než vejce ptáka Ruchá.“ Jak jsem tak ležel zahrabán v písku, napadlo mě, že bych se mohl z ostrova pomocí toho obrovského ptáka dostat. Rozmotal jsem svůj turban a přivázal jsem se jím k noze spícího ptáka.
Strachem jsem ani neusnul a nemohl jsem se už dočkat rána.
Když vyšlo slunce, pták se probudil a vyrazil z hrdla tak hrozný skřek, že vyplašil ptactvo a opice v celém lese. Pak rozepjal obrovská křídla a vznesl se do výše. Nevšiml si, že mě má přivázaného k noze, a letěl nad širým mořem, rozháněje křídly oblaka, jako by to bylo chmýří z květů. Z toho letu se mi točila hlava a srdce mi bušilo strachem. Pták Ruch se nezastavil, dokud nepřeletěl moře. Pak se snesl na vyvýšeninu v širém údolí.
Rychle jsem se odvázal s jeho nohy a schoval se za balvan. Viděl jsem, jal se pták Ruch rozhlíží po údolí, jak se náhle spouští dolů a zase se vznáší vzhůru a drží v pařátech hada tlustého jako cedrový kmen. Než jsem se vzpamatoval, pták Ruch už se zase vznášel v dálce nad širým mořem.
Dal jsem se na cestu do údolí. Nohy se mi ještě třásly po tom divokém letu a úzkost mě jímala, když jsem se rozhlížel po pusté a kamenité krajině, nad níž se zvedala srázná hora s vrcholem až v oblacích. Litoval jsem, že jsem opustil ostrov. „Tam jsem měl aspoň co jíst a pít,“ naříkal jsem v duchu, „zde široko daleko není ani tra vičky, ani praménku, čeká mě smrt hladem a žízní.“
Jak jsem si tak se svou opuštěností smutně notoval, s očima u země, všiml jsem si, že nešlapu po obyčejném kamení, že půda je pokryta démantovými oblázky. A mezi kamením se vyhřívaly černé zmije a Okolo balvanů byli obtočeni hadi, silní jako palmové kmeny. „Až sem, Sindibáde, ses dostal,“ řekl jsem si, „proto jsi dědictví tak rychle utrácel, abys ještě rychleji přišel o život mezi obludnými plazy, obklopen drahým kamením, které Ti není k žádnému užitku.“ Šel jsem v přemítání, až jsem dorazil na úpatí oné vysoké hory. Sedl jsem si tam na balvan a čekal na noc, která, jak jsem věřil, bude mou poslední. Nezahynu-li hladem a žízní, sprovodí mě se světa hadi.
V tom zrovna přede mne dopadlo cosi z výšky na zem, dvakrát se to překulilo a zůstalo to ležet, obaleno prachem a démantovými oblázky. Viděl jsem, že je to čerstvě zaříznutá ovce. A tu jsem si vzpomněl, jak mi jeden kupec vyprávěl o Démantovém údolí, plném hadů, kam se prý nikdo živý dosud nedostal. Lidé se však na ty démanty přece umějí dostat. Prý zaříznou ovci nebo jiné zvíře, hodí je s hory dolů, na zkrvavené zvíře se nalepí démanty a teď lidé čekají na supy nebo na orly. Pták se snese dolů, popadne zabité zvíře a vynese je nahoru. Tam se na něj vrhnou lidé s klacky a kyji, pták kořist upustí a pak už stačí oblázky nalepené na zkrvavělé rouno sebrat.
„Konečně se zachráním,“ zvolal jsem radostně. Nabral jsem si do kapes a nastrkal za kazajku démantů, co se tam jen vešlo, a zase jsem se turbanem přivázal, tentokrát k zabité ovci. Dlouho jsem nečekal. Za chvíli nade mnou zašuměla křídla, velký orel chytil ovci do spárů a vznesl se s ní i se mnou do výše. Donesl nás na vrchol hory, pustil nás z pařátů a chystal se zobákem rvát maso z ovce. Tu se na něho přihnala tlupa lidí, křičeli a bušili kyji do skal. Orel se polekal, nechal ovci ovcí a uletěl. Jaké překvapení však čekalo na lidi, když jsem se zpod ovce vyhrabal já, Sindibád! Pověděl jsem jim, kdo jsem, jak jsem se do Démantového údolí dostal, a děkoval jsem jim, že mi zachránili život. Uvěřili mi, byli to také kupci, a pozvali mě, abych s nimi vstoupil na loď, že obchodují s démanty. Dal jsem si říci, vždyť jsem měl sám pěknou hromádku démantů, a vyplul jsem s novými druhy na širé moře. Byl jsem zase bohat, živ a zdráv a s nadějemi jsem se díval do budoucnosti.
Plavili jsme se od přístavu k přístavu, poznával jsem nové a nové lidi všech barev a jazyků, prodával jsem a kupoval zboží, až jsem se dočkal, že se loď, obtížená bohatstvím, obrátila na cestu k domovu.
Za jedné noci však se rozpoutala bouře, strhla stěžně a urvala kormidlo. Když se k ránu vlnobití utišilo, viděli jsme, že nás bouře zahnala k pobřeží neznámé země. Jak tu zem kapitán spatřil, začal si rvát vlasy a vousy.
„Je konec s námi se všemi!“ volal. „Jsme u země Chlupáčů.“
Z dalšího jeho nářku jsme vyrozuměli, že ta zem je ostrov a že na ní žijí lidé podobní opicím, zarostlí černými chlupy, žlutých očí. A než jsme se vzpamatovali, už ti obludní tvorové přepadli loď, obklopili nás, rvali s nás šaty, škrábali nás a kousali a nakonec nás odtáhli na ostrov. Potom opatřili naši loď novými plachtami a odpluli s ní kdovíkam.
Celí nešťastní jsme bloudili po ostrově, až jsme došli k obrovskému kamennému paláci. Brána z ebenu byla dokořán, i vešli jsme dovnitř a octli jsme se na velkém nádvoří. Nikde jsme nikoho neviděli, i lehli jsme si unaveni do stínu ohromných sloupů a usnuli.
Probudilo nás dunění, jako by se sto bouří sneslo. Vyskočili jsme a spatřili obra s temně modrou kůží a s očima jako plameny; z úst mu lezly kly jako divokému kanci a na rukou měl drápy jako lev. Sestupoval po ohromném schodišti rovnou k nám. Tlačili jsme se k sobě jako poděšená kuřata, hrůzou z nás ani hlásek nevyšel. Netvor se shýbl, sáhl mezi nás a zdvihl z hromádky roztřesených lidí zrovna mne. Plamennýma očima si mě prohlížel, ohmatával mě se všech stran,
pak mě pustil a sáhl po druhém, potom po třetím a tak si nás skoro všechny prohlédl. Nakonec si nechal kapitána, ten byl velký a tučný.
„Bude z Tebe dobrá pečínka,“ řekl obr; hlas mu duněl jako hrom. Hned rozdělal na nádvoří oheň a připravil rožeň. Zatím jsme se vzpamatovali z úleku a vzali jsme nohy na ramena. Za námi burácel obrův smích; vždyť věděl, že mu nikam neutečeme, že nás nakonec všechny vysbírá jako holub zrnka hrachu.
Poschovávali jsme se do dutin stromů, do děr po zvířatech, ale nic platno nám to nebylo. Každý večer obr vyšel a některého z nás chytil. Potom zazářil z nádvoří paláce oheň a k ránu se k nám nesly hrozné zvuky, jako by někdo skály přesýpal. To obr po hostině spal.
„Přece se nenecháme vychytat do posledního jako králíci,“ řekl jsem jednou večer zbývajícím druhům. A vyložil jsem jim svůj plán. Běželi jsme na pobřeží a ze silných kmenů skácených stromů jsme si svázali vor. Potom, když jsme slyšeli obra chrápat, vydali jsme se do paláce. Obr ležel natažen a spal jako zabitý. Vzali jsme dva rožně, rozpálili jsme je ve žhavých uhlících, které zbyly po ohni, a vrazili jsme mu rožně do očí. A rychle, co nám jen nohy stačily, dali jsme se na útěk k pobřeží, k našemu voru.
Obr hrozně zařval, zdálo se, že se tím řevem ostrov propadne do moře, a s roztaženýma rukama, dusaje jako stádo slonů, začal běhat po ostrově, aby se nám pomstil. Vztekle rval ze země stromy i s kořeny, švihal jimi na všechny strany jako proutky, bořil skalnaté kopce, ale my jsme už byli na pobřeží, už jsme táhli vor na vodu a těšili jsme se, že oslepenému obru unikneme.
Ale jaké bylo naše leknutí, když jsme, sotva se vor octl na vodě, spatřili, že za obrem jde jeho žena, šerednější než on, o níž jsme dosud nevěděli. V tom nás spatřila, táhla obra za ruku k moři a na pobřeží začali lámat balvany velké jako velbloudí trup a házet je po nás.
Jeden takový kus padl na vor, vor se rozčísl a my jsme se všichni octli ve vlnách. Balvany na nás padaly jako při zemětřesení, zdálo se, že se nikdo nezachrání. A přece se jeden zachránil, a byl jsem to zrovna já. Vydrápal jsem se na zbytek voru, který mě jediného lehce unesl; na štěstí mě zachytila velká vlna a odnesla i s vorem na širé moře. Kameny dosud padaly do vody za mnou, ale k voru už nedoletěly. Vor se mnou byl unášen dál a dále a ještě dlouho bylo slyšet řvaní oslepeného obra. Tak jsem byl zase sám, uprostřed širého moře, nahý jako žebrák, o hladu a žízni.
„Potřeboval jsem ty trampoty?“ stále jsem si v duchu vyčítal. „Proč jsem si nevážil domova, proč jsem hledal štěstí v cizině? Teď by mi stačila třeba jen jedna datle a stín stromu u cesty, jen kdybych byl doma. Nač majetek, nač bohatství, domov, rodná země, to je ten největší poklad, co člověk má.“ Takové myšlenky se mi pořád rojily v hlavě, ale tak jsem měl přemýšlet dřív. Dnes je kolem mne jen voda a voda, nad hlavou hoří palčivé slunce a nebe nemá ani mráčku.
Omotal jsem si zbytky šatů kolem hlavy, aby mi slunce ne vyžehlo rozum, tváře a oči jsem si zakryl a oddal jsem se osudu. Vysílením jsem nakonec usnul.
Když jsem se probudil, zněly mi v uších sladké zvuky a rozkošné čiřikání, lahodné vůně se velnuly pod cáry, kterými jsem měl omotanou hlavu, a do uší mi zvonil křišťálový crkot vody. Lekl jsem se, myslel jsem, že už na mne jde smrt, že blouzním, a strhl jsem si hadry s hlavy.
Nevěřil jsem očím, nevěřil jsem uším. Viděl jsem, že se vor zachytil na písčitém břehu překrásné zátoky, kolem dokola se skláněly větve stromů, tisíce lián s nich viselo a nádherné orchideje a jiné vzácné květiny zářily v slunci a průzračné bystřiny padaly s růžových skal. Vstal jsem a na třesoucích se nohou jsem se dopotácel pod jednu z těch bystřin a nechal jsem si kropit vodou tvář a plece a hltavě jsem pil.
Když jsem se osvěžil vodou a posilnil ovocem, dal jsem se do zpěvu a do skákání jako kůzle, pln radosti, že jsem živ a zdráv. Ale ještě větší radost jsem pocítil, když jsem po chvíli došel na zelenou louku a spatřil jsem na ní stařečka s bílými vlasy a vousy, dobrácké tváře.
„Konečně zase vidím člověka,“ zvolal jsem a rozběhl jsem se k stařečkovi.
Dal jsem se s ním do hovoru a vypověděl jsem mu své osudy a stařeček mi zas vyprávěl o krásách zdejšího ostrova, o velkém přístavu, plném lodí ze všech koutů světa.
„Doveď mě tam,“ prosil jsem ho, „do smrti na Tebe budu s vděčností vzpomínat.“
„Rád bych Tě tam dovedl,“ řekl stařec, „ale nemohu na nohy. Čekám, až pro mne přijde vnouček. Ale víš co, vezmi mě na záda, budu Ti ukazovat cestu a za hodinu tam budeme.“ I posadil jsem si stařečka za krk, on mi řekl, v kterou stranu se mám dát, a já se pustil cestou k přístavu. Sotva však jsem udělal pár kroků, podivil jsem se, jak je stařec těžký. On mi ovinul nohy okolo šíje, stiskl mi koleny hruď a začal se chechtat.
„Vyzrál jsem na Tebe, hlupáku,“ volal, „teď mě až do smrti budeš nosit jako mezek.“
Při tom mě tloukl do zad a popoháněl mě k rychlejšímu běhu, hned sem, hned tam a zase do kolečka. Namáhal jsem se ze všech sil, abych zlého starce shodil, ale marně. Tak jsem se stal jeho otrokem; stařec mi ani v noci se zad neslezl. Vsedě jsem spal, stařec mě každou chvíli budil a týral, a tak jsme křížem krážem chodili mnoho dní a nocí krásnými lesy, plnými ptactva a květů, líbeznými háji, po svěžích lukách, a já jsem z té krásy kolem nic neměl. Větší a větší bolest mě trápila v zádech a v kříži; cítil jsem, že den ode dnu slábnu, zatím co stařec je těžší a bujnější, jako by ze mne život vypíjel.
Jednoho dne jsme se zastavili na pahorku, porostlém vinnou révou, a stařec chtěl pojíst hroznů. Tu jsem spatřil u nohou suchou tykev. Sebral jsem ji, namačkal jsem do ní plno zrnek z hroznů a nosil jsem ji od té chvíle s sebou a vystavoval jsem ji palčivému slunci. Za několik dní se v tykvi udělalo kvašením silné čisté víno. „Aspoň se teď mám čím posilnit,“ řekl jsem si v duchu. Když však jsem přiložil tykev k ústům, stařec mi ji vytrhl z ruky a plnými doušky pil, dokud ji až do dna nevyprázdnil. A tu teprve začal vyvádět, zpíval a hulákal, koleny a rukama mě tloukl, chtěl, abych s ním tančil; takového blázna a násilníka z něho udělalo víno.
Ale stařec dlouho nevyváděl. Najednou jsem cítil, že jeho nohy povolují, že už mě tak silně netiskne, i zatřásl jsem rameny a shodil starce na zem jako hrušku.
Vydechl jsem si zhluboka, jako bych byl shodil se zad horu, a ohlédl jsem se po starci. Ten ležel bez vlády v trávě a spal jako dudek.
„Ty budeš koukat, až se vzbudíš,“ zasmál jsem se. „Jen tu čekej, až zase půjde kolem takový hlupák, jako jsem byl já!“
Nechal jsem starce starcem a vesele jsem vykročil v tu stranu, kam jsem často viděl hejna holubů se slétávat. Šel jsem dva dny, až jsem se dostal do velkého města s přístavem. Chodil jsem ulicemi, zastavoval jsem se na tržištích, ale všude jsem slyšel mluvit neznámou cizí řečí. Až k večeru, když jsem odpočíval u kašny na tržišti, zaslechl jsem slůvko v rodné řeči.
Vyskočil jsem a rozběhl se ke skupině hezky oblečených lidí, spustil jsem na ně a viděl jsem, že mi rozumějí. Dívali se však na mne jako na pomateného, a kdybych se byl viděl, jistě bych se jim byl nedivil. Měl jsem místo šatů jen cáry kolem beder, v obličeji jsem byl samá vráska, byl jsem hustě zarostlý vousy a na celém těle sluncem do modra ožehnutý. Tak mě změnily ty zlé trampoty. Dlouho jsem jim musel o sobě vyprávět, než mi uvěřili. A když jsem jim začal povídat o ostrově na velrybím hřbetě, tu se na sebe dívali, šeptali si mezi sebou a najednou jeden z nich zvolal:
„Žes Ty Sindibád, kupec z Bagdádu?“
Radostně jsem přisvědčil a tu mě začali objímat a vítat mezi sebe a já v nich poznal své druhy z první lodi, ty, kteří se zachránili a včas odpluli, než se ryba s ostrovem pohroužila do hlubin. Jejich loď nyní kotvila ve zdejším přístave. Druhého dne mě vzali na loď, ukázali mi moje zboží, které tam dosud bylo uloženo, a dali mi krásné šaty, abych se oblekl a byl zase jedním z nich.
Protože už prodali a nakoupili, co chtěli, zamířili s lodí rovnou domů. Dostali jsme se šťastně do Bagdádu, já jsem prodal zboží a koupil si dům se zahradou a vinicí. A že jsem se v obchodě dobře vyznal, získal jsem v dalších letech velké bohatství. Dopomohlo mi k němu i to, že jsem nabyl tolika zkušeností na cestách. Ale na moře jsem se od té doby už nepouštěl. Všude dobře, doma nejlépe, říkám si, a chci-li prodat nebo vyměnit zboží, pošlu za sebe do cizích zemí někoho druhého; mám tři velké lodě a ty neustále brázdí moře a na mne ani kapka slané vody nekápne.
Když Sindibád Námořník skončil své vypravování, čekal, co mu na to Sindibád Nosič řekne. Ale ten mlčel, a tu mu jeho bohatý hostitel nalil víno a pravil:
„Snad jsi nepochopil, proč jsem Ti vyprávěl o svých trampotách. Chtěl jsem Tě poučit, říci Ti, abys nezoufal, nenaříkal, zdá-li se Ti život někdy příliš nesnesitelný. To, co mám, těžce jsem si vydobyl. Nevěs hlavu, já na tom byl hůř než ty, a podívej se kolem, mám se dnes jako v ráji.“
A tu se Sindibád Nosič zeptal Sindibáda Námořníka:
„Jak dlouho jsi, pane, nosil na zádech toho svéhlavého starce?“
„Mnoho a mnoho dní, jistě čtyři týdny,“ odpověděl Sindibád Námořník.
„A myslíš, že bys ho vydržel nosit rok nebo celá léta?“
„Sotva půl roku,“ odpověděl Sindibád Námořník, „a možná, že bych byl mrtev ještě dřív než za půl roku.“ Tu Sindibád Nosič pravil:
„Vidíš, pane, a já takového starce nosím už třicet let; je mi stále těžší a těžší, honí mě sem a tam, jídlo mi od úst bere, v noci ho cítím na zádech, a shodit ho nemohu.“
Sindibád Námořník porozuměl svému jmenovci a nabídl mu, aby u něho zůstal až do smrti, že mu bude skládat básně, že spolu budou přemýšlet o životě, ale Sindibád Nosič poděkoval za tu laskavost, rozloučil se s hostitelem a vyšel před dům.
Naložil si na hlavu těžké koberce a odcházel ulicí, v níž už byl chládek. Sindibád Námořník se za ním díval z okna a slyšel, jak si nosič říká svou báseň:
„Co já se těžkých břemen nanosím, co já se o kus chleba naprosím, a jiný ani pírko nezvedne a má vše, všechno, nač jen pohlédne. Je jiný než já, a přec není jiný, jsme přece oba z téže sprosté hlíny a oba stejně umřem nakonec. Kdo rozsoudí tu jednoduchou věc?“

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight