Dobrá nálada

zobrazeno 25×

Vložil(a): dáša, 17. 2. 2016 16.38

Po otci se mi dostalo nejlepšího dědictví, po něm mám dobrou náladu. A kdo byl můj otec? Nu, to se přece dobré nálady netýká! Měl živou letoru, byl čilý, tlustý a kulaťoučký, jeho zevnějšek i nitro byly naprostým protikladem k jeho zaměstnání. A jaké bylo jeho zaměstnání, jaké měl postavení ve společnosti? Ba, kdyby se to napsalo a vytisklo třeba rovnou na začátku knihy, tu je docela dobře možné, že mnoho lidí by si to přečetlo, knihu odložilo a řeklo, že to věru je něco děsivého, do toho že se pouštět nebudou. A přece nebyl můj otec ani pohodný, ani kat, naopak. Jeho povolání ho přivádělo do čela nejpočestnějších mužů v městě, tam také patřil docela po právu. Vždycky musel být první, před biskupem, před urozenými princi a také před nimi vždycky býval. Neboť můj otec byl pohřební kočí! 
Teď už jsem to vyřkl! A mohu ještě prohlásit, že když můj otec seděl vždycky takhle vysoko na omnibusu smrti, oblečen ve svůj dlouhý černý plášť a s třírohým kloboukem, ozdobeným stříbrným třepením, tu jak ho tak někdo spatřil, a k tomu jeho kulatý a usměvavý obličej, který se dokonale podobal slunci, ty tam byly myšlenky na smutek nebo hrob. Tento obličej říkal: 
„To všechno nijak nevadí, všechno dopadne mnohem lépe, než si myslíme!“ 
Po něm jsem tedy zdědil dobrou náladu a také zvyk, že pravidelně chodívám na hřbitov. A je to velmi zábavná procházka, vypraví-li se tam člověk s dobrou náladou a kromě toho odbírám pravidelně „Novinový adresář„, zrovna jako jej odbíral on. 
Nejsem tak docela mladý, nemám ženu, děti, ani knihovnu, ale jak jsem už řekl, pravidelně odbírám „Novinový adresář„, a ten mi stačí! To jsou pro mne nejlepší noviny a tak tomu také bylo u otce. Jsou to noviny, které vykonávají prospěšný úkol, a je v nich všechno, co člověk potřebuje vědět: kdo káže v kostele a kdo káže v nových knihách, kde si lze opatřit dům, služebnictvo, šatstvo a živobytí, kdo prodává a kdo odchází z tohoto světa. A potom je tam vidět tolik dobročinnosti a tolik nevinných veršíků, které nikomu nijak nevadí, a můžeme si tam přečíst o manželství, které si kdo přeje uzavřít, a o schůzkách, na které jdeme nebo nejdeme a to všechno je docela prosté a přirozené! Na mou věru, docela klidně by se dalo žít i umřít, když takhle člověk odbírá "Novinový adresář" a potom by měl člověk doma takovou spoustu papíru, že by se mu na něm leželo docela měkce, kdyby si snad nechtěl lehnout na hoblovačky. 
„Novinový adresář„a hřbitov, to jsou a vždycky byly takové dvě procházky, které nejvíc povzbuzovaly mého ducha k životu, dvě nejpožehnanější lázně pro moji dobrou náladu. 
Noviny si může každý přečíst sám, ale na hřbitov pojďme spolu, podívejme se tam, když svítí slunce a zelenají se stromy! Projděme se tam mezi hroby! Každý je jakoby zavřenou knihou, hřbetem obrácenou k nám, že si můžeme přečíst název, který mluví o obsahu knihy, a přesto neříká nic. Já však se tam vyznám, vím to už od otce i z vlastní zkušenosti. Mám to ve své „Hřbitovní knize„, a to je kniha, kterou jsem si sám dělal k užitku i pro zábavu. Všichni nebožtíci v ní jsou, a ještě několik navíc! 
Teď jsme na hřbitově. 
Tady za bíle natřeným laťkovým plůtkem, kde kdysi stával růžový keř, ten už je teď pryč, ale ze sousedního hrobu sem zasahuje zelenými prsty něco brčálu, aby přece jen tvořil trochu slavnostní výzdoby ..... tady odpočívá velmi nešťastný člověk. A přece, dokud žil, nebyl na tom špatně, jak se říká, měl slušný příjem a ještě trochu víc, ale bral si příliš k srdci svět, totiž umění. Když seděl večer v divadle, aby se oddával z celé duše uměleckému požitku, tu ho dočista přivedlo z míry, když třeba jenom osvětlovač příliš silně osvítil tvář měsíce nebo když závěsy visely před kulisami tam, kde měly viset za nimi, nebo když se na Amageru objevila palma, v Tyrolích kaktus nebo daleko na norském severu buk! Cožpak to přece není jedno? Kdo o něčem takovém přemýšlí? Hraje se komedie a lidé se mají bavit. 
Hned tleskalo publikum příliš mnoho, hned příliš málo. 
„To je dnes slabá věc, která nikoho nechytne,“ říkal třeba a potom se ohlédl, aby se podíval, co to je dnes v divadle za lidi. A tu viděl, že se bláznivě smějí tomu, čemu by se smát neměli, a to ho zlobilo, tím onen muž trpěl a stal se z něho nešťastný člověk. A ten už je tedy v hrobě. 
Tady zase odpočívá velmi šťastný muž, to znamená velice vznešený člověk vysokého původu. Ten původ byl také jeho štěstím, protože jinak by z něho nikdy nic nebylo. V přírodě je však všechno už tak moudře zařízené, že pomyšlení na to je pravým požitkem. Chodil po světě vyšívaný vpředu i vzadu, žil v parádním pokoji a podobal se tak drahocenné, perlami vyšívané šňůrce ke zvonku, za kterou je vždycky ještě pořádná tlustá šňůra, která slouží svému účelu. Také on měl za sebou ještě takovou šňůru, náhradníka, který vykonával službu a vykonává ji dodnes za leckterou takovou novou, vyšívanou šňůrku ke zvonku. Všechno je už tak moudře zařízené, že člověk může mít docela dobře dobrou náladu. 
A tady odpočívá, nu, to je vlastně velmi teskná příhoda!, tady odpočívá muž, který po šedesát sedm let pomýšlel na to, jak by proslovil nějaký dobrý nápad. Jenom proto žil, aby na tento dobrý nápad přišel, a nakonec přece jeden takový dobrý nápad dostal, jak byl přesvědčen. A z toho měl takovou radost, že umřel; zemřel zkrátka radostí nad tím svým jediným dobrým nápadem. A tak tento dobrý nápad nikomu neprospěl a nikdo ho neslyšel. Já si teď myslím, že jistě nemá pro ten dobrý nápad klid ani v hrobě. Protože, představte si, co když to je náhodou nápad, který bylo třeba říci v poledne, aby zapůsobil, a když teď mrtvý může podle obecného přesvědčení vyjít z hrobu jenom o půlnoci. Tak se nápad nehodí k době, nikdo se nezasměje, a mrtvý se zase může se svým dobrým nápadem vrátit do hrobu. To je smutný hrob. 
Tady odpočívá velice lakomá paní. Dokud žila, vstávala v noci a mňoukala, aby si sousedé mysleli, že má kočku. Tak byla lakomá! 
Tady zase odpočívá slečna z dobré rodiny! Ve společnosti vždycky ráda dávala k lepšímu svůj hlas, a když se dala uprosit, tak zpívala: 
„Mi manca la voce!“ A to byla také jediná pravda v jejím životě! 
Tady odpočívá dívka jiného druhu! Když srdce jako kanárek začíná křičet, rozum si zacpává uši. Krasavici obklopovala svatozář manželství ! To je přece všední příhoda, ale zní to hezky. Nechrne mrtvé na pokoji! 
Tady odpočívá vdova, která měla v ústech labutí zpěv a v srdci soví žluč. Vypravovala se do rodin na lup za nedostatky svých bližních, zrovna jako za starých časů "Přítel policie" se snažil najít prkno na chodníku zrovna tam, kde nebylo. 
Tady je rodinný hrob! Všichni z rodiny si tolik věřili, že kdyby celý svět a noviny hlásaly: Je to takhle! a synáček přišel ze školy a povídal: Já jsem to slyšel takhle!, považovali by jeho názor všichni za správný proto, že patřil do rodiny. A jisté je to, že kdyby byl rodinný kohout zakokrhal o půlnoci, že by pro celou rodinu bylo ráno, i kdyby ponocný a všechny hodiny v celém městě hlásali, že je půlnoc. 
Velký Goethe končí svého "Fausta" slovy, že hra "může pokračovat". Také naše pouť po hřbitově by mohla pokračovat. Často sem chodívám! Když už mám dost některého ze svých přátel nebo ne zrovna přátel, zajdu si sem, najdu si tady drnové místečko a zasvětím je tomu nebo oné, koho bych nejraději pochoval. A hned je tam pochovám, že tam leží jako nehybné mrtvoly, dokud se nevrátí zase jako noví a lepší lidé. Jejich život a jeho běh si zapíši, jak jej vidím já, do „Hřbitovní knihy,“ takhle by to měli dělat všichni lidé. Neměli by se zlobit, když jim někdo ublíží, ale hned ho pochovat, udržovat si svoji dobrou náladu a dál odbírat "Novinový adresář", tyto noviny psané samotným lidem, jemuž často ovšem někdo vede ruku. 
Až nadejde doba, že i mne s příběhem mého života uloží do hrobu, ať tam je nápis ..... „Dobrá nálada!“ 
To je můj příběh.

Zdroj: www.abatar.cz

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight