Dlouhý, široký a žárooký

zobrazeno 9×

Vložil(a): vendy.z, 2. 7. 2016 17.41

Bylo to za oněch časů, když kočky střevíce nosily, žáby v čepcích chodily, osli ostruhami po ulici břinkali a zajíci za psy se honili. Tehdáž žil v jedné zemi král a ten měl dceru krásy utěšené a velice dovednou. Přijížděli knížata a králové z dalekých zemí k ní na námluvy, ale ona žádného nechtěla a konečně vyhlásila, že jen toho si vezme, který dokáže po tři noci ji hlídati a utéci jí nedá. Pověst ta se roznesla široko daleko a přijížděli knížata a králové, aby si ji zasloužili; ale žádný nebyl s to dohlídati se jí a každý smělost svou smrtí zaplatit musel. Pověst o panně té zanesla se daleko, až kamsi za hranice do hradu královského k uším mladého Maťáše králevice, šuhaje to pěkného jako jelen, bystrého jako sokol. 
Jak uslyšel Maťáš o krásné princezně, vyskočil na svoje rychlé nohy a že ji půjde hlídat. Darmo otec zbraňoval, darmo prosil, zakazoval, Maťáš stál na svém; nakonec musel ho otec přece jen pustit. 
Nabral si tedy Maťáš peněz, ostrou šavli připjal k boku a tak samojediný do světa se pustil zkusit štěstí junácké. 
Druhý den dohonil na silnici člověka, který jaksi zachmuřeně kupředu kráčel; i přidružil se k němu Maťáš a ptal se ho, kam jde. 
„Do světa štěstí zkusit!“ odpověděl pocestný.
„A jakého jsi řemesla?“ ptal se ho Maťáš. 
„Řemeslo neumím žádné, ale umím, co nikdo neumí. Já jsem Široký a mohu břicho svoje tak rozšířit, že se v něm celý zástup vojska skryje,“ a dořeknuv tak se rozšířil, že mu silnice nestačila. 
„Nu, to jsi junák! A nešel bys se mnou? I já jdu do světa štěstí zkusit,“ pravil Maťáš, jemuž se člověk ten zalíbil. 
„Proč bych nešel, půjdu.“ odpověděl Široký a šli dále. I potkali o kus dále člověka vyzáblého, vysokého jako tyč. 
„Kam jdeš, člověče?“ ptal se ho Maťáš, neboť mu byl nápadný. 
„Do světa,“ odpověděl tázaný. 
„A jakého jsi řemesla?“ 
„Řemeslo neumím žádné, ale umím, co nikdo neumí. Já jsem Dlouhý a mohu se vytáhnout až do oblak, a když jdu, každý krok je míli dlouhý.“ pravil člověk a hned se začal vytahovat a vytáhl se do samých oblak, a jak krok udělal, míli cesty urazil. 
„No, to jsi junák!“ zvolal Maťáš, „nešel bys s námi?“ 
„Proč bych nešel, ovšemže půjdu,“ odpověděl Dlouhý a šli dále. 
I přišli k lesu a u lesa viděli člověka klásti dřevo do hranice. I přidružili se k němu a Maťáš ptal se ho, kdo je a nač mu to dřevo.
„Já jsem Žárooký a to dřevo chystám si na oheň!“ odpověděl člověk a upřel oči na hranici. V malém okamžení žárem jeho očí vzňatá, stála hranice v plamenu. 
„No, to jsi junák! Nešel bys s námi do světa štěstí zkusit?“ 
„Co by ne, půjdu,“ odpověděl Žárooký a přidal se k ostatním. 
Rád byl Maťáš, že našel takové tovaryše, a proto se o ně cestou také dobře staral, Širokého ale dosytit nemohl. 
Po několikadenní chůzi přišli do města, kde krásná kněžna bývala. Tu zjevil Maťáš soudruhům svým, co hodlá činiti, a o pomoc je žádal, slibuje jim hojnou odměnu, kdyby se podařilo kněžnu dostat. 
Rádi se mu všichni tři k pomoci zavázali. I koupil jim slušný oděv, a když je oblékl, šel s nimi do zámku ohlásiti se u krále, že chce se svými služebníky princeznu po tři noci hlídati; stav svůj ale nevyjevil. 
Král ho přivítal a vyslyšev jeho žádost pravil: 
„Nu, dobře si to ale rozvažte; když Vám princezna uteče, budete všichni čtyři o hlavu kratší!“ 
„Uteče neuteče, budeme přece hlídat!“ odpověděl Maťáš. 
„No dobře, když tomu chcete, dovedu Vás k své dceři.“ pravil král a potutelně se usmívaje vedl je do ložnice princezny.
 I užasl Maťáš nad krásou královské panny a ona též s libostí vítala švarného šuhaje. A když král odešel, zalehl Široký dvéře, Dlouhý a Žárooký sedli k oknu a Maťáš přisedl ke krásné panně a začal s ní rozprávět, a přitom pozoroval každé její hnutí. I chovala se tiše a po nějaké chvíli pravila: 
„Jen si na chvíli oči zamhouřím!“ a sednuvši na lože zdřímla. 
Maťáš vida, že dřímá, opřel loket o stůl, hlavu o dlaň a po chvíli se i jemu oči sklížily. Žárooký a Dlouhý také usnuli a Široký mezi dveřmi chrupal, jako by ořechy přesýpal. Sotvaže to princezna, která se jen spící stavěla, zpozorovala, změnila se v červené jablíčko, a pod uchem Širokého proklouznuvši, kutálela se ze zámku na dvůr a ze dvora dále. 
V tu chvíli ale probudil se Maťáš, a když neviděl princeznu, vzbudil rychle tovaryše a že je kněžna pryč. 
Žárooký ihned vystrčil hlavu oknem ven, a maje nejen palčivý, ale i bystrý zrak, viděl ihned červené jablíčko daleko od zámku po zelené louce se kutáleti. I ukázal je Dlouhému, ten se natáhl z okna ven, jablíčko zvedl, a stáhnuv se zase do jizby, Maťášovi je podával. Než je ten uchopil, v princeznu se proměnilo. 
Divil se král nemálo, když vešel ráno do jizby a viděl princeznu u Maťáše sedět. Nebylo mu to milé, ale co platno, musel mlčeti a junáky ke všemu ještě uhostit. A to nebyla malá věc, neboť Široký snědl najedno posezení dva voly, 
čtyři kádě vína vypil a ještě byl lačný a žíznivý a vždy musel ještě trochu kamení spolykat, aby se doplnil. 
Když nastal druhý večer, odebral se Maťáš se svými tovaryši do ložnice princezny, král ale tajně dceru napomenul, aby lépe chytrostí své použila a chytit se nedala. Jako první noc, tak i druhou se tovaryši uložili, Široký ke dveřím, Žárooký a Dlouhý k oknu a Maťáš přisedl vedle krásné panny. Příjemně se spolu zabavovali dlouho do noci a králevic oka z ní nespustil, ale nepozoroval nic podezřelého. Když bylo k půlnoci, pravila princezna: 
„Jen si na chvíli oči zamhouřím!“ a sednuvši na lože, zadřímla. 
Maťáš umlkl a vida, že princezna podřimuje, opřel loket o stůl, hlavu o dlaň a po chvíli se i jemu oči sklížily. Sotvaže princezna zpozorovala, že Maťáš usnul, i služebníci jeho, změnila se v holubičku a oknem ven; ale zavadila křidélkem Dlouhému o temeno a ten se hned probudil; ale nebyl by holubičku dostal, protože ji neviděl, kdyby nebylo Žárookého bývalo. Ten rozhlížel se ihned po ní bystrým svým okem, a jak mu do oka padla, pustil na ni žár, že jí hned křidélka klesala a ona na strom sednout musela. Tu se Dlouhý natáhl, a chytnuv ji, Maťášovi, který se byl zatím probudil, ji podával. Než ji Maťáš ale uchopil, v princeznu se proměnila. 
Divil-li se král první ráno, divil se druhé ráno ještě více, vida princeznu u Maťáše sedět. Ale co, musel mlčeti, když už tak bylo, a musel i druhý den o hosty pečovat. Když nastala třetí noc, domlouval král své dceři, aby všechen svůj um vynaložila a od hloupých mládenců těch přelstít se nedala. 
Také Maťáš, když šel večer k princezně, napomínal svoje pomocníky. „Nu, bratříčci, jen dnes dobrý pozor dejte, nebo když nám to krásné děvče uteče, budeme zítra,jak víte, všichni čtyři o hlavu kratší!“ 
„Neboj se, pane, však myji uhlídáme,“ ubezpečovali ho soudruzi. 
Když vešli k princezně, zaujmul každý své stanoviště a Maťáš sedl k princezně. Však on nejraději při ní byl a s ní se zabavoval a byl by rád i na věky s ní býval, kdyby nebyla utíkala. 
„Však ji uhlídám a potom bude moje.“ myslel si v duchu a pevnou měl vůli nezaspati. Když bylo o půlnoci, princezna, že jí spánek oči tíží, a nic už nemluvila, jen si tiše na lože ulehla a oči krásné zavřela, jako by spala. 
Maťáš opřel loket o stůl, hlavu o dlaň a díval se na princeznu; dlouho se na ni díval, ale nic platno, nakonec spánek i jeho sokolí oči přemohl a usnul on i tovaryši jeho. 
Jen princezna nespala a pokradmo vše pozorovala: jak hlídače spáti viděla, vstala, změnila se v mušku, vylítla oknem na dvůr, a změnivši se v rybičku, do studně na samý spodek se ponořila. 
Snad by ji byli tenkráte nenašli, kdyby nebyla co muška Žárookému přes nos přeletěla; tím se vzbudil, a rozhlédnuv se vůkol, viděl, kde se princezna ukryla. Udělal pokřik a hned se všichni čtyři hnali na dvůr. Studna byla velmi hluboká, ale Dlouhý se natáhl, a dosáhnuv dna, rybičku hledal, ale nemohl ji najiti, jako by jí tam nebylo. 
„No, tak vylez ven, já sám spustím se dolů!“ vzkřikl Široký na Dlouhého. I vytáhl se tedy Dlouhý ze studně ven a Široký se tam spustil a mocným tělem svým studni tak zalehl, že se všecka voda k vrchu vyhrnula, ale rybičku viděti nebylo. 
„No, vylez ven, já ji hned vyženu,“ zvolal Žárooký na Širokého. I vynořil se Široký ze studně, voda spadla a Žárooký nahnuv se pustil žhavé požáry z očí svých do studně. V okamžení začala voda vřít silným klokotem od samého spodku vříc zdvíhá se výš a výše, kypí a hle ..... jedna vlna se vyhodí přes roubení a z ní vypadne rybička. 
Sotva na zem dopadla, v princeznu se proměnila; hbitě Maťáš k ní přiskočil, a uchopiv ji v náruč, k srdci šiji tiskl, děkuje spolutovaryšům za jejich pomoc. 
Nemálo se otec podivil a rozhněval, když ráno do ložnice vstoupil a v náručí Maťášově dceru viděl. Ale dcera mu pravila: 
„Už si mě uhlídal, už jsem jeho, po právu i po mé vůli.“ Byť se jí švarný šuhaj se vším všudy velice zalíbil. 
Ale královi to po vůli nebylo, aby se Maťášovi dcera dostala, a nechtěl ji živou mocí pustiti. Ale kdež, šuhaj stál v právu, neptal se krále, ale vzal si nevěstu a pod záštitou svých junáků zámek opustil. Jak to král uslyšel, ihned za nimi vyslal zástup vojska a přísně rozkázal, aby se bez princezny nevraceli, nechtějí-li přijíti o hlavy. 
Kolik mil cesty byli již Maťáš se svou nevěstou a druhy svými urazili, když tu princezna Žárookému káže ohlédnouti se, zdali kdo za nimi nejde. Žárooký se ohlédl a hned oznamoval, že vidí na dvě míle cesty zástup vojska přicházeti. „To je vojsko mého otce!“ praví princezna. Když je došlo vojsko na míli cesty, strhla paní šátek s hlavy, a zahodivši ho za sebe do větru, pravila: 
„Kolik v něm je nitek, tolik ať je stromů!“ a v tom okamžení stál za nimi hustý les. 
Než se vojsko lesem prodralo, cestovníci kus cesty urazili a odpočívali. Tu povídá zase princezna Žárookému, aby se podíval, zdali nejde kdo za nimi. Žárooký se ohlédl a hned zvěstoval paní, že se vojsko lesem prodralo a že za nimi pospíchá. „No, však oni nás nedohoní!“ odpověděla princezna, a pustivši na zem slzu, pravila: 
„Staň se řekou!“ 
V tu chvíli proudila za nimi široká řeka. Než se vojsko přebrodilo, daleko byli pocestní. 
„Ohlédni se, Žárooký, zda se vojsko přebrodilo,“ pravila zase princezna, když si zase odpočívali. 
„Eh, vždyť je už ta sběř za námi!“ zvolal Žárooký. 
„Kéž je tma!“ přála si princezna, a sotva to dořekla, vytáhl se Dlouhý do oblak a zakryl čapkou polovici slunce, takže hned na straně, kde vojsko bylo, čirá tma nastala. Maťáš ale se svými ve světle dále kráčel. 
Když byli již kolik mil vzdáleni, odkryl Dlouhý slunce, čapku posadil na hlavu a kráčel za nimi, co krok, to míle. 
Již byli nablízku Maťášova rodného města, když se tu vojsko úprkem za nimi žene. 
„No, jen Vy jděte do města, já jim ukážu správnou cestu.“ ozval se Široký. Šli tedy do města a Široký, postaviv se před bránu, rozšířil se a hubu otevřel dokořán. 
Vojsko nechtíc se domů bez princezny vrátit, hnalo valem k městu, by jí mocí dobylo, a držíce otevřenou hubu Širokého za bránu, všichni do ní vběhli. Široký zavřel hubu a valil se za ostatními do královského zámku, až se pod ním zem třásla. 
Ze zámku zněl mu vstříc radostný jásot a křik, že mladý král Maťáš se vrátil a krásnou nevěstu si přivedl. 
„No bratříčku, kdepak máš vojsko?“ ptal se ho Maťáš, když do zámku přišel. 
„Nu, kdepak by bylo, tady!“ odpověděl Široký, plácaje si na ohromné břicho, „ale už bych je rád vyhodil, protože to není lehká strava!“ 
„No tak, vypusť je z vězení!“ smál se Maťáš a svolal celý zámek na podívanou. Široký postavil se před zámek, opřel ruce o boky, zakašlal, a měli jste, lidé boží, ten shon viděti, bylo to k popukání! Jeden přes druhého skákali ven a utíkali, co dech stačil. Jeden mu v hrdle uvázl, ten poslední; ale Široký kýchl a voják vylítl ven a letěl až za devátou mez. 
A za několik dní potom slavilo se nádherné veselí a byl na něm také princeznin otec. Poslali k němu Dlouhého, a že tam dříve byl, než se vojsko domů vrátilo, osvobodil je od slíbené jim smrti; otce pak udobřil zprávou, že se dostala dcera za mocného krále. Maťáš se tovaryšům svým bohatě odměnil a zůstali u něho navždy.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight