Divodějný strom

zobrazeno 22×

Vložil(a): nikihiphop, 31. 5. 2016 20.16


Byla jednou jedna víska světem tak zapomenutá jako žádná jiná. V ní žil otec se třemi syny, ze kterých ten nejmladší Honza byl ten nejhloupější. Ale přece mu jeho hloupost nebyla na překážku, neboť často snil s otevřenýma očima o tom, že jednou z něj bude velký pán.

V té vesnici se jednoho dne udal velký zázrak. Na pozemcích pana starosty vyrazil do výše strom, který nikdo nezasadil, a vyrostl tak, že za pár dnů byl vyšší než kostelní věž, za pár týdnů se jeho vrcholek prodral mezi mraky, až pak lidem úplně zmizel z očí, a tak se z té nepatrné vísky rázem stalo vyhlášené místo. Z blízka i z dáli přicházeli malí i velcí a se široce otevřenýma očima divodějný strom obdivovali a vyprávěli mnohé o výtečném sladkém ovoci, které na něm prý rostlo a které nikdo z nich nikdy neviděl. Ze zámku přijela i královská dcera, která si toužebně přála okusit ovoce z vrcholku toho zázračného stromu, a proto král tomu nejodvážnějšímu, kterému se poštěstí ovoce přinést, slíbil velkou odměnu. Nejdříve se toho odvážili Honzovi bratři, vzali si několik páru bot, které čas od času cele rozedrané a prošlapané hodili dolů na znamení toho, že ještě žijí a stoupají vzhůru, ale potom, co se k smrti vysílili, přišli dolů s prázdnýma rukama a velmi se rděli, neboť se jim lidé vysmívali. Obratní lezci z města i celé země se o ten těžký úkol rovněž pokoušeli bez štěstí. Když nahoru žádný nevylezl, pomalu všem přešla chuť se o to pokoušet, a tak byl hloupý Honza ze všech ten nejposlednější, který se ještě rozhodl vystoupat vzhůru. Každý ve vsi se mu smál, jeho otec ho od toho úpěnlivě zrazoval, ale on prosil a prosil, připomínal otci svůj sen o skvělé budoucnosti, a tak ho nakonec otec pustil a vyzbrojil ho dvanácti páry holinek, naplnil mu mošnu po okraj jídlem a dal mu ještě na cestu ostrou sekeru.

Celá vesnice Honzu vyprovázela s pohledy plnými zvědavosti, lítosti či výsměchu, dokud jim náš lezec nezmizel ve výšce z očí. Když ho všichni lidé měli již za ztraceného, spadl dolů první pár holínek s dírami v podrážkách. Dlouhý čas nato další pár, pak třetí a čtvrtý a tak dále; a každý ten pár dopadnul na zem s větší silou, věděli tedy najisto, že Honza stoupá stále výš a výš. Holínky a jídlo se našemu lezci dávno minuly, ale přece jen neztratil sílu a odvahu lézt dále. Když byl večer, uviděl v kmeni stromu dutinu, vsoukal se dovnitř a přátelsky pozdravil prastarou ženu, která tam bydlila a laskavě ho přivítala. Ta dobrá stařenka mu dala jídlo, pití a nocleh. Druhý den se jí Honza ptal, zda bude brzy na vrcholku, tu spráskla stařenka ruce a zvolala: „Chlapče, chlapče, to máš ještě před sebou dalekou cestu, neboť já jsem teprve Pondělí [pozn1], ty musíš ještě k Úterý, Středě, Čtvrtku, Pátku a Sobotě a potom teprve budeš blízko cíle.“

Bylo to tak, jak mu stařenka řekla. Hloupý Honza šplhal, kdo ví jak dlouho a pomáhal si posledním nástrojem, který mu zbyl, sekerou a šlo mu to věru dobře. Když slunce zapadalo, přišel k dutině v kmeni, kde přebývalo Úterý. Taky zde ho pohostila dobrá žena, která jej ráno propustila s přáním: „Ať se ti u mých bratrů Středy a Čtvrtka dobře vede!“ Oba mužové, jejichž pohostinství brzy Hloupý Honza okusil, ho též počastovali výtečným jídlem a na cestu mu popřáli vše dobré. Honzovo oblečení bylo celé potrhané, když dorazil konečně k příbytku Pátku, kde žádal nocleh a něco k snědku a to mu bylo ochotně poskytnuto. Starostlivá paní domu udělala ještě víc než ty předešlé, neboť mu, zatímco spal, vyspravila jeho oděv. Tak se mohl Honza, i když bosý, ale jinak čistý a upravený, odvážit výstupu k Sobotě. Kolem bylo nějak jasněji, světleji, svěžeji a stoupalo se mu lehčeji než dříve. I když jeho věrná sekera byla už tupá a službu mu vypověděla, přece stoupal dál bez námahy až k malé brance, jejíž zámek i klíč už z dálky zářily, neboť byly z ryzího zlata. Tušil, že stojí u dveří Soboty, a když je otevřel, omámila ho záře a svěží vzduch tak, že mu sekera vypadla z rukou.

Byl to dlouhý hluboký spánek, ze kterého ho probudil sladký hlas. Kvapně sáhnul po sekyře, která teď zářila zlatem. A ta zář a ta vůně, která ho prve tak omámila, jej naplnila tou největší radostí. Díval se na vrcholek stromu, na jeho ovoce a to mu stačilo ke štěstí. Jeho pohádkový sen o skvělé budoucnosti se mu splnil. Zmizela v něm vzpomínka na jeho pozemský život, na rodnou vesnici a na princeznu, které měl to kouzelné ovoce přinést. Rozhodl se skálopevně, že v té nebeské výšině zůstane a opravdu na zem už nikdy nesestoupil.

Pokud Honza neumřel, tak tam šťastně a spokojeně žije dodnes, tak jako možná dole čeká ta princezna, až jí přinese plod divodějného stromu.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight