Divodějný strom

zobrazeno 38×

Vložil(a): dáša, 12. 2. 2016 15.50

Byla jednou jedna víska tak světem zapomenutá jako žádná jiná. V ní žil otec Mates se třemi syny. Honza, ten nejmladší, ten Vám byl nejhloupější. Ale přece mu nebyla jeho hloupost na překážku toho, aby si často nesnil s otevřenýma očima o tom, že jednou z něj bude velký pán.
V té vesnici se jednou stal velký zázrak.
Na pozemcích pana starosty vyrazil do výše strom, který nikdo nezasadil, a rostl a rostl a za pár dnů byl vyšší než kostelní věž, za pár týdnů se jeho vrcholek prodral mezi mraky až pak lidem úplně zmizel z očí. A z té nepatrné vísky se stalo vyhlášené místo. Z blízka i z dáli přicházeli malí i velcí a obdivovali s doširoka otevřenýma očima ten divodějný strom a mnohé vyprávěli o výtečném sladkém ovoci, které na něm prý rostlo a které nikdo z nich nikdy neviděl.
Také královská dcera přijela ze zámku a toužebně si přála okusit ovoce z vrcholku toho zázračného stromu. Proto tomu nejodvážnějšímu, kterému se poštěstí přinést ovoce dolů, slíbil král velkou odměnu. Nejdříve se toho odvážili Honzovi bratři. Vzali si několik páru bot, které čas od času cele rozedrané a prošlapané hodili dolů na znamení toho, že ještě žijí a stoupají vzhůru. Ale potom, co se k smrti vysílili, přišli dolů s prázdnýma rukama a velmi se rděli, neboť se jim lidé vysmívali.
Obratní lezci z města i celé země se rovněž pokoušeli o ten těžký úkol bez štěstí. Když žádný nevylezl nahoru, pomalu přešla všem chuť se o to pokoušet. Hloupý Honza byl ze všech ten nejposlednější, který se ještě rozhodl vystoupat vzhůru.
Každý ve vsi se mu smál, jeho otec jej od toho úpěnlivě zrazoval, ale Honza prosil a prosil, připomínal otci svůj sen o skvělé budoucnosti, a tak ho nakonec starý Mates pustil. Vyzbrojil syna dvanácti páry holinek, naplnil mu mošnu po okraj jídlem a dal mu ještě na cestu ostrou sekeru.
Celá vesnice Honzu vyprovázela s pohledy plnými zvědavosti, lítosti či výsměchu, dokud jim náš lezec nezmizel ve výšce z očí. Když ho všichni lide měli již za ztraceného, spadl dolů na zem první pár holínek s dírami v podrážkách. Dlouhý čas nato další pár, pak třetí a čtvrtý a tak dále; a každý ten pár dopadnul na zem s větší silou, věděli tedy najisto, že Honza stoupá stále výš a výš.
Holínky a jídlo se našemu lezci dávno minuly, ale přece jen neztratil sílu a odvahu lézt dále. Když byl večer, uviděl v kmeni stromu dutinu, vsoukal se dovnitř a přátelsky pozdravil prastarou ženu, která tam bydlila a laskavě jej přivítala. Ta dobrá stařenka mu dala jídlo, pití a nocleh. Druhý den se jí Honza ptal, zda bude brzy na vrcholku, tu spráskla stařenka ruce a zvolala:
„Chlapče, chlapče, to máš ještě před sebou dalekou cestu, neboť já jsem teprve Pondělí, Ty musíš ještě k Úterý, Středě, Čtvrtku, Pátku a Sobotě a potom teprve budeš blízko cíle.“
Bylo to tak, jak mu stařenka řekla.
Hloupý Honza šplhal, kdo ví jak dlouho a pomáhal si posledním nástrojem, který mu zbyl, sekerou a šlo mu to věru dobře. Když slunce zapadalo, přišel k dutině v kmeni, kde přebývalo Úterý. Taky zde ho pohostila dobrá žena, která jej ráno propustila s přáním:
„Ať se Ti u mých bratrů Středy a Čtvrtka dobře vede!“
Oba mužové, jejichž pohostinství brzy Hloupý Honza okusil, ho též dobrým jídlem počastovali a na cestu mu popřáli vše dobré.
Honzovo oblečení bylo celé potrhané, když dorazil konečně k příbytku Pátku, kde žádal nocleh a něco k snědku a to mu bylo ochotně poskytnuto. Starostlivá paní domu udělala ještě více, než ty předešlé, neboť mu vyspravila, zatímco spal, jeho oděv.
Tak se mohl Honza, i když bosý, ale jinak čistý a upravený, odvážit výstupu k Sobotě. Kolem bylo nějak jasněji, světleji, svěžeji a stoupalo se mu lehčeji než dříve. I když jeho věrná sekera byla už tupá a svoji službu mu vypověděla, přece stoupal dál bez námahy až k malé brance, jejíž zámek i klíč už z dálky zářily, neboť byly z ryzího zlata. Tušil, že stojí u dveří Soboty a když je otevřel, omámila ho záře a svěží vzduch tak mocně, že mu sekera vypadla z rukou.
Byl to dlouhý hluboký spánek, ze kterého ho probudil sladký hlas. Kvapně sáhnul po sekyře, která teď zářila zlatem. A ta zář a ta vůně, která ho prve tak omámila, jej naplnila tou největší radostí.
Díval se na vrcholek stromu, na jeho ovoce a to mu stačilo ke štěstí. Jeho pohádkový sen o skvělé budoucnosti se mu splnil. Zmizela v něm vzpomínka na jeho pozemský život, na rodnou vesnici a na princeznu, které měl to kouzelné ovoce přinést.
Rozhodl se skálopevně, že v té nebeské výšině zůstane a opravdu na zem už nikdy nesestoupil. A pokud nezemřel, tak tam šťastně a spokojeně žije dodnes, tak jako možná dole čeká ta princezna, až ji přinese plod divodějného stromu.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight