Dcera slunce

zobrazeno 20×

Vložil(a): dáša, 4. 4. 2016 17.10

Bylo nebylo, co může být lepší než víno, žili prý jednou tři bratři. Zorali pole, jeden vlevo, druhý vpravo a nejmladší uprostřed. A vzešlo jim osení, že radost pohledět. Bratři se zrovna natřásali pýchou, těšili se na žně. Co by si mohli přát víc?
Jenomže náhle se nebe zakabonilo, setmělo se, jako by byl večer, a přihnaly se kroupy. Role nalevo ani napravo nepotlouklo, ale ta uprostřed byla docela nadranc.
Nejmladší, říkali mu Nodar, uviděl to boží dopuštění a div se mu z toho pohledu srdce neutrhlo. Neřekl jediné slovo, otočil se a ani se s bratry nerozloučil. Vzal srp a vydal se hledat štěstí někam jinam.
Šel, šel a šel, až přišel k bohatému statkáři. Ten měl pozemky tak veliké, že žně u něj trvaly sto dnů. Nodar se rozhlédl a pak mu navrhl:
„Co mi dáš, když sklidím všechno Tvé obilí do západu slunce?“
„Polovinu úrody,“ slíbil ochotně boháč.
Hned se svítáním se tedy Nodar odebral na pole a až do oběda vázal povřísla. V poledne začal žnout. Seče a staví snopy, seče a staví snopy. Všechny lány posekal a obilí svázal. Sluníčko se schylovalo k západu a jemu zbýval poslední snop.
Narovnal se Nodar v zádech, smekl čepici a poprosil:
„Nezacházej, Slunce, počkej, až dodělám poslední snop!“
Ale Slunce jeho prosbu nevyslyšelo a zapadlo. Poslední snop postavil Nodar už za šera.
Přišel hospodář a byl radostí bez sebe, že je všechno hotovo.
„Vezmi si svůj díl,“ řekl Nodarovi, ale ten mu odpověděl:
„Ne, nemám na něj právo. Tenhle snop jsem postavil až po západu. Štěstí mi nepřálo, naši domluvu jsem nesplnil. Nech si, co Ti patří, a já půjdu, kam mě oči povedou.“
Proč by ho statkář přemlouval? Rozloučil se s ním v dobrém a ještě dlouho za ním mával.
Šel Nodar, šel a šel, až přišel k jednomu knížeti. A ten kníže měl obrovské stádo ovcí. Nodar se nabídl, že o ně bude pečovat:
„Co mi dáš, když mi po čtyři roky nezkape ani jehňátko a vlk nezadáví jedinou ovci?“
„Dám Ti půl stáda,“ odpověděl kníže.
Po čtyři roky vyháněl Nodar ovce na nejšťavnatější pastviny, choval je jako oko v hlavě a bedlivě je hlídal. Za celé čtyři roky se mu neztratilo ani ovčí kopýtko. Poslední den, když už hnal stádo zpět k majiteli, vyskočil z křoví vlk a odtáhl slaboučké jehně.
Kníže radostně vítal ovčáka se stádem, které se rozrostlo o mnoho kusů. Chtěl se začít dělit, ale Nodar zavrtěl hlavou:
„Zase jsem neměl štěstí. Až do dneška se mi dařilo ovce uhlídat, ale nedaleko Tvých vrat mi vlk jednu ukradl. Nech si, co Ti patří. Já se seberu a půjdu dál.“
A nevzal od knížete ani to nejmenší.
Šel a šel a šel, až přišel k veliké řece. Usedl na břeh, že si odpočine. A najednou vidí, jak z nebe přilétají tři dcery Slunce. Ponořily se do chladivých vln a začaly se koupat. Ach, ty byly líbezné, nic líbeznějšího na světě ani k vidění nemůže být!
Nodar vyskočil, přikradl se k nim a uchopil tu nejhezčí do náruče. Nestaral se, co se bude dít, a honem se dal i s ní na útěk. A utíkal, utíkal, až doběhl doprostřed pole. Tam postavil boudu a že v té boudě budou se ženou bydlet.
Nebydlelo se jim tam špatně, jenom byli strašlivě chudobní. Neměli zhola nic a Nodar se ani nesháněl po práci. Jenom opakoval:
„Kam jsem se vrtnul, co jsem začal, nikdy se mi nevedlo. Neměl jsem zkrátka štěstí. Tak proč bych se namáhal zbytečně?“
Jednou, když jim bylo nejhůř, stáhla žena prsten a řekla:
„Tady máš mé věno. Není to obyčejný prsten, ale kouzelný. Když ho položíš na zem, hned bude na tom místě stát stůl. Když prsten položíš na stůl, prostře se vybranými lahůdkami. Sotva prsten sundáš, bude uklizeno. A jak ho schováš do kapsy, zmizí i stůl.“
Nodar se zaradoval a hned to vyzkoušel. Od té doby žili šťastně a mohli být spokojeni, nebýt toho, že se Nodarovi zachtělo pozvat na návštěvu krále. Žena se pokusila vymluvit mu jeho nápad:
„Nedělej to! S tímhle není žádná legrace. Krále jen tak něčím neudivíš. Dávej raději pozor, abys nepřišel o prsten!“
Nodar si však postavil hlavu a chtěl prosadit svou:
„Ať všichni vidí, že si můžeme dovolit pohostit i krále.“
A opravdu se vypravil na hrad. Přinesl s sebou dary a poníženě poprosil:
„Poctěte nás svou návštěvou, pane králi. Račte se k nám obtěžovat na oběd.“
Král se pohrdlivě ušklíbl:
„Kdopak jsi a jakou pochoutku mi můžeš nabídnout? Ale dobře, když tolik prosíš, pošlu k Tobě své rádce.“
Sotva se Nodar odporoučel, zavolal král rádce a přikázal jim:
„Běžte to k němu okouknout, jestli má opravdu něco tak zvláštního, nebo si ze mne chce udělat jednoduše blázna.“
Rádcové hned nasedli na koně a uháněli k Nodarově boudě. Z toho, co uviděli, moc nadšeni nebyli.
Nodar ale obešel s prstenem jejich koně, a ihned visel každému u tlamy pytel s obrokem a řezankou. Obešel je znovu a prázdné pytle zmizely.
Pak položil prsten na zem a objevil se stůl. Položil prsten na stůl a už se tabule prohýbala pod jídlem a pitím. Jedli, pili z plna hrdla, ale pořád přicházely nové chody, jeden chutnější než druhý.
Královi rádci si div neukroutili krky, jak chtěli zjistit, odkud se to všechno bere. Nikde ani sluha, ani kuchař, a na stole hory nejvybranějších pochoutek. A co teprve, když se ukázala dcera Slunce! Mohli na ní oči nechat a málem ani nevěděli, co jedí. Takovou krasavici nikdy nespatřili.
Nodar je pohostil, až už víc nemohli, dal jim ještě bohatou výslužku a propustil je.
Rádci předstoupili před králův trůn a všechno dopodrobna vypověděli.
„Taková krasavice by se hodila právě k Vám, náš pane,“ ponoukali jeden přes druhého.
„Jak ji ale získat, když už má muže?“ radil se s nimi král.
„Lehká pomoc,“ řekl nejstarší. „Rozkažte mu, ať Vám přinese zlaté rouno, co má Slunce na nebesích. Půjde pro ně a už se nikdy nevrátí. Jeho žena ovdoví a budete si ji moci vzít.“
Královi se rada zalíbila a hned kázal povolat Nodara.
„Přines mi zlaté rouno, co má Slunce na nebesích!“
Ubohý Nodar nemohl vladaři odepřít a smuten se vrátil domů. V slzách se se vším svěřil své manželce.
„Teď je na pláč pozdě,“ řekla dcera Slunce. „Měl sis to rozmyslit, když jsem Tě varovala předem. Nezbývá nic jiného, než aby ses chystal na cestu.“
Rozloučila se s ním a dala mu dopis pro své příbuzné.
Šel Nodar dlouho, předlouho, celý svět prošel, prošel všechny sluneční krajiny. Nakonec zabloudil do míst, kdy bydlí Slunce a Měsíc.
Slunce svítilo na nebeské báni, doma byl jenom Měsíc. Nodar mu ukázal dopis a Měsíc hned běžel za matkou:
„Přišel nás navštívit příbuzný. Slunce tu má zetě!“
Sluneční matička se zaradovala a pěkně se s Nodarem přivítala. A hned se zajímala, co ho sem přivedlo. V besedě uběhl celý den a najednou se Měsíc začal starat:
„Co nevidět se vrátí Slunce. Jenomže Ty nevydržíš jeho žár a shoříš.“
Rychle Nodara proměnil v jehlu a tu zapíchl do sloupu.
A Slunce už stálo ve dveřích.
„Čichám člověčinu.“ řeklo místo pozdravu.
„Prosím Tě, jakou člověčinu?“ rozzlobil se na oko Měsíc. „Nejspíš jí máš plný nos z toho, jak putuješ po nebi.“
Slunce se uklidnilo, ale Měsíc dodal:
„Kdyby tu byl Tvůj zeť, spálilo bys ho?“
„Při mých zlatých kadeřích, toho ne,“ zapřísáhlo se Slunce. „Rádo bych poznalo, co je to za člověka.“
Měsíc vytáhl jehlu a hned z ní byl zase Nodar. Slunce ho srdečně přivítalo a vyptávalo se, proč přišel.
„Král mi chce přebrat Tvou dceru. Doslechl se, že tady máš zlaté rouno. Když ho přinesu, nechá mi ji, když ne, popraví mne a s ní se ožení.“
„Nestarej se,“ mávlo rukou Slunce. „Nějak to uděláme. A teď si běž oddechnout do mého sadu.“
Byl to přenádherný sad. Na jedněch stromech dozrávalo ovoce, jiné byly v plném květu, na dalších začínaly rašit pupeny a z některých už opadávalo listí.
„Posaď se tamhle do altánu. Hned Ti někdo přinese jídlo.“
Nodar nemusel dlouho čekat a už vlk přinesl stůl, za ním llia Hromovládce jídlo a pití.
Nodar popadl hůl a odvedl si vlka stranou:
„Pamatuješ, jak jsem čtyři roky pásl ovce a za celou tu dobu jsem nepřišel ani o kopýtko? A Ty jsi na poslední chvíli jedno jehně zadávil. Proč jsi to udělal?“
A dal se do vlka holí, divže nešťastník duši nevypustil.
Potom kývl na lliu Hromovládce:
„Vzpomínáš, jak jsem měl mezi lány svých bratrů políčko? A Ty jsi mi potloukl všechno osení. Proč jsi to udělal?“
Taky llia Hromovládce dostal svůj díl. Pak Nodar pojedl, aby se posílil, vzal sekeru a zašel do sadu. Podsekal tam všechny ty divukrásné stromy. Ani svému nepříteli bych nepřál takový pohled!
Slunce přiběhlo a obořilo se na Nodara:
„Proč jsi to udělal?“
„Měl jsem malé políčko, a i to mi llia potloukl kroupami. Všechno mé snažení přivedl vniveč. Čtyři roky jsem piplal ovečky a vlk na poslední chvíli jednu sežral. Celá ta námaha byla ta tam. A Tebe jsem prosil, abys nezapadalo, abys chviličku počkalo. Nevyhovělo jsi mi a moje práce přišla nazmar.“
Co mělo Slunce odpovědět? Raději mu vydalo zlaté rouno a rozloučilo se s ním. Na cestu Nodarovi ještě řeklo:
„Vyřiď ode mne Vašemu králi: Kéž by Tě sežrali Tvoji rádcové, když jsi mě nemohl nechat žít v klidu!“
Nodar zakroutil hlavou nad tím podivným vzkazem a pospíchal domů. Předstoupil před krále, podal mu zlaté rouno a vyřídil, co mu Slunce vzkázalo.
A vida: jen se král zlatého rouna dotkl, proměnil se v zajíce a jeho rádcové ve vlky. Ti se vrhli na zajíce a roztrhali ho na tisíc kousků.
A Nodar se stal v té zemi králem a panoval moudře a spravedlivě.  

Zdroj: www.abatar.cz

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight