Dařbuján a Pandrhola

zobrazeno 61×

Vložil(a): jitkamety, 24. 2. 2016 7.18

Za starých časů, kdy se ještě svítívalo borovou loučí a okna se zasklívala prasečím měchýřem, žil v městečku Rukapáni, v tom potočním údolíčku blízko pohodnice, kde roste pět pačesatých borovic, havíř jménem Kuba Dařbuján. Chalupu si jen tak slepil z nepálených vepřovic, střechu měl na ní rozdrbanou, ale zato měl sednici plničkou dětí, střapatých kluků i baculatých holčiček.
„To je můj nejdražší poklad,“ smával se Kuba, „ten bych nevyměnil ani za knížecí kočár s pěti lokaji!“ A protože měl dobrou náladu, přidal k tomu smíchu i písničku, kterou si sám jednou složil:
„Není pána nad havíře Dařbujána Kubu, pánům rubá stříbro v díře a sám suší hubu!“
Uhodil však čas, kdy skála v jámě zatvrdla, žíla se scvrkla na ubohou tkaničku, a Kuba Dařbuján tu hubu doopravdy začal sušit. Lámal za čtyři, nebozezy mu každou chvíli praskaly, ale těch svých jedenáct dětí při tom ubohém platu ne a ne doživit. U pekaře byl dlužen, krupař jim posledně místo mouky vejražky poslal popel, ten že může rozdávat na dluh, před řezníkem se už Dařbujánka nesměla ani objevit. Zkrátka a špatně, nastěhovala se k nim bída s nouzí.
Jednou po šichtě poslala Markýta Dařbujánová Kubu do pivovaru, ať poprosí na dluh o drobet ječného mláta, že alespoň z něho uvaří dětem kaši. Břichatý sládek Pandrhola stál zrovna na pivovarském dvoře a zálibně přihlížel, jak se pivovarská prasata až k prasknutí nacpávají mlátem z poslední várky. Snil o tom, jak z toho sladkého navařeného ječmene vyroste jadrný, pěkně prorostlý bůček, jak vepříkům nakynou šunčičky, jak se jim z téhle stravy vyvede krkovička.
V tu chvíli se před Pandrholou vynořil Kuba Dařbuján, hubený a špinavý, a uctivě začal pana sládka prosit, aby mu přenechal na dluh trochu toho krásného mláta, že nemají dnes večer dětem co do huby.
„Koukej táhnout, ty bído umouněná havířská!“ vykřikl Pandrhola, neboť byl člověk srdce měkkého a nesnesl pomyšlení, že by jeho prasátkům mohlo být ukřivděno a jejich pošušňáníčka pro nějakou hladovou holotu umenšeno.
Ale Kuba se jen tak nedal odbýt, prosil a prosil, a nakonec, když viděl, že s prosíkem nepochodí, skočil k hromadě a oběma rukama začal mláto nahrnovat do hrnce, aby domů k hladovým dětem nepřišel tak docela s prázdnem. Ale to jste měli vidět Pandrholu! Zmodral v obličeji vzteky, pískl na dva prsty, a v tu ránu se odněkud ze zákoutí pivovarského dvora přihnali dva obrovští psi.
„Chyť! Trhej! Lapej!“ poštval je Pandrhola na Kubu. Kuba utíkal, až se mu za patami prášilo, ale psi div že mu na záda neskočili, a po lýtkách mu chňapali jen což! Za chvíli měl Kuba obě nohavice nadranc. Celý schlíplý se ploužil domů, čekal, jak mu bude žena vyčítat, že přišel s prázdnem. Ale Markýta ani muk. Teprve když postavil prázdný hrnec a celý zchvácený si sedl na lavici, povídá Dařbujánka utrápeně:
„Tak abys věděl, Kubo, že na jednom trápení není nikdy dost, musím Ti říct, že se nám před chvilkou narodilo dvanácté dítě!“
A hned se dala do pláče, že to novorozeňátko ani nebudou moci okřtít: havířské sousedy z Kocandy tím obtěžovat nesmějí, sami jsou chudáci a nutili by se novému Dařbujánčeti dát něco do kolébky, i když by to museli od huby utrhnout vlastním dětem a kromě havířů jim pro bídu nikdo za kmotra nepůjde.
„Neběduj, ženo! Však já někde kmotra seženu!“ popadl Kuba čepici a vyběhl ven do soumraku, koho prvního potká, toho že poprosí o kmotrovství, aby se žena netrápila. Přišel k silnici, uslyšel, jak se blíží hrčení nějakého kočáru. Ale kočár s naparáděným kočím se kolem Kuby jen mihl, a kočí z vysokého kozlíku ještě ťal po Kubovi bičem, že neuskočil včas z cesty. Už se chtěl Kuba otočit jinam ..... ale kdopak to jde tamhle po pěšině mezi žitništi? Kuba napjal oči do soumraku a rozeznal nějakého cizího dědečka. Měl vousy jako mléko, pocestnou režnou kabelu přes rameno, v ruce hůl, a jak šel mezi obilím, hladil starou rukou hlavy klásků. Když přišel blíž, Kuba smekl čepici, a hned na dědečka s prosbou, ať prý malému Dařbujáněti prokáže tu službu kmotrovskou. Stařeček se malinko usmál:
„Inu, proč bych nešel? Abys věděl, žes to ty, Kubo, najisto půjdu!“
A hned se přidal Kubovi po bok a šel s ním ke Kocandě. Kuba se díval na dědečka po očku, přece jen mu to nedalo, najednou se zastavil a zeptal se:
„A odkudpak Vy, dědečku, trmácíte nohy, a kdopak vlastně jste?“
Dědeček se dal do smíchu:
„Na to bys, Kubo, jaktěživ nepřišel, odkud a kam jdu, a kdo já vlastně jsem. Ale abys věděl, Kubo, kohos požádal a koho vedeš ženě do domu, tak já jsem samotný Pánbu!“
Ale Kuba, jak to uslyšel, trhl sebou jako uštknutý.
„Jestli Vy jste opravdu Pánbu nebeský, tak já Vás za kmotra nechci!“
„A proč, Kubo?“
Kuba se podíval na své rozdrásané nohavice, vzpomněl si na svůj útěk před Pandrholovými psy, a vyhrkl prudce na dědečka:
„Protože nejste spravedlivý! Kdybyste byl jen drobátko spravedlivý, tak byste toho lakomého Pandrholu na tom místě hromem uhodil, když mi nechtěl dát ani trochu mláta dětem na kaši!“
Dědeček ani muk, otočil se, a v ten okamžik zmizel, jako když se pod ním země slehne. Šel Kuba dál, až k tomu černému rozcestíčku, kde rostou staré ořechy, pod jejichž korunami je nejdřív tma. Tam najednou se před ním vynořil nový pocestný. Měl zelenou kamizolu, myslivecký klobouk s kachním pírkem, pichlavé oči, a na levou nohu drobátko napadal. Kuba se napřed trochu lekl, ale pak si dodal kuráže:
„Hej, pane myslivče ..... “
„Copak ode mne chceš, Kubo?“ řekl pocestný, jako by Kubu dávno znal.
„Kmotra bych potřeboval ..... zrovínka se nám narodilo dvanácté dítě!“
„I půjdu rád, pročpak ne?“ řekl myslivec, a jen se mu bělmo v očích zablýsklo. Ušli pár kroků, ale Kubovi zvědavost nedala:
„Odpusťte, že jsem tak zvědavý, ale odkudpak Vy jste?“
Myslivec se uchechtl:
„Pročpak se ptáš, Kubo?“
„Ale jen tak, abych mohl ženě povědět, koho vedu do domu ..... “
„Koho vedeš, Kubo? Tak já Ti to povím! Samotného rohatého vedeš, bratříčku! Rovnou z horoucího pekla jsem přilítl!“ a cizí myslivec se dal do takového smíchu, až Kubovi mráz na zádech naskočil. Ale hned se sebral a křikl:
„Když Ty jsi sám rohatý, tak táhni ke všem čertům! Tebe já za kmotra nechci!“
„A proč, Kubo? Máš ze mne strach?“
„Strach? Ne! Ale spravedlivý nejsi, čerchmante! Dávno bys jinak musel toho krkouna Pandrholu na nejšpičatější vidle napíchnout!“
Černý se zachechtal, a na rozcestíčku po něm zůstal jen smrad a kouř. Kuba si uplivl a vykročil dál, až k tomu rybníčku pod Kocandou. Ponocný na kraji Kocandy už odtroubil jedenáctou a dal se do zpěvu nakřápnutým hlasem:
Já mám hůř než pes, musím hlídat ves, pes do slámy někde vleze, zaspí zloděje, když leze, a já svou holí bráním stodoly ..... “
Po nebi plul měsíc plnými plachtami a Kubovi se zdálo, že kromě ponocného není nikde ani živáčka. A tu najednou se na cestě objevil stín nějakého člověka a blížil se ke Kubovi. Kuba zvedl hlavu, vzplála v něm aspoň jiskřička naděje. Když přišel na pár kroků, poznal Kuba, že je to nějaký cizí sekáč. Kosu měl na rameni a pod kloboukem oči tak divné, že se v nich Kuba vyznat nemohl. Ale že byl Kuba v úzkých, nerozpakoval se, vstal a oslovil cizince:
„Kmotráčku, prosím Vás, neulehčil byste mi v mém trápení?“
Sekáč se zastavil a mezi zuby se mu objevil podivný úsměv:
„Cožpak o to, já už jsem mnohým lidem trápení ukrátil, jen řekni, co Ty bys ode mne potřeboval?“
„Dvanácté dítě potřebuju okřtít, ale kmotra nemám!“
„Nu, Kubo, jestli stojíš zrovna o mne, tak já půjdu!“ přehodil cizinec kosiště na druhé rameno a drobátko se usmál, docela nic vesele. Na Kubu padl strach, jakého divného patrona to vede do chalupy, a tak se už na samém zápraží přece jenom zeptal:
„Kmotráčku, že jsem tak smělý, ale copak Vy jste zač?“
Sekáč pověsil kosu na trámek, koukl po Kubovi nebozízem a povídá:
„Nu, to víš, Kubo, ledajaký nejsem, to můžeš být bez starosti.“
Víc na sebe povědět nechtěl, ale Kuba začal naléhat, protože se bál Markýty. A tu ten divný žnec na samém prahu řekl:
„Když nedáš za jinou, já Ti to povím, Kubo. Jenom se pěkně podrž, abys nedostal strach. Já jsem samotný Smrťák!“
Ale Kubovi, místo aby se lekl, spadl kámen ze srdce. Samou radostí se popletl a začal Smrťákovi tykat:
„Jářku, jestli Ty jsi opravdu samotný Smrťák, pojď beze všeho dál! Ty jediný jsi na světě spravedlivý, bohatého si vezmeš stejně jako chudáka!“
Když to dvanácté Dařbujánče okřtili, povídal Smrťák při rozloučení:
„Poslouchej, Kubo, já jsem chudý jako kostelní myš. Kromě té kosy, co visí na zápraží, nemám ničehož nic. Já tomu Vašemu děťátku nemohu dát nic do peřinky. Ale abys měl na mě památku, Kubo, dej se na doktořinu!“
„Na doktořinu?“ usmál se Kuba trpce, „vždyť neumím ani pořádně psát!“
Ale Smrťák ho začal chlácholit:
„Na takovou doktořinu, jaké já Tě naučím, to potřebovat nebudeš!“
Přitáhl si Kubu až k sobě a potichounku mu zašeptal do ucha, ať se jen vždycky ve světnici, kde leží nemocný, dobře rozhlídne. Bude-li on, Smrťák, stát nemocnému v nohách postele, může se Kuba směle pustit do léčení, nejpozději do tří dnů se ten člověk určitě uzdraví.
Bude-li však Smrťák v hlavách postele, ať se Kuba vůbec nenamáhá, takovému člověku už není pomoci. Dořekl, obrátil se, a byl tentam, jako když se do země propadne. Kuba se notnou chvíli rozmýšlel, ale pak šel do kůlny, popadl smrkové prkénko, napsal na ně tesařskou tužkou

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight