Dar ještěřího krále

Žil jednou jeden chudý pastýř. Říkali mu děda Todor, protože byl už starý. Patřila mu malá nuzná chatrč, u které měl nevelkou ohradu pro pár ovcí. Měl snad jediné potěšení, kotě a štěně. Ze štěněte si chtěl vycvičit pořádného ovčáckého psa ..... pomocníka. Kotě pak se mělo po čase starat o to, aby v chatrči moc neřádily myši.
Obě zvířátka si spolu hrávala celé dny a ze všeho nejvíc se těšila, až Todor přivede ovce z pastvy a bude si s nimi hrát také. Chudý člověk mívá chudé radosti, říkává se, a prý mu také alespoň nikdo jeho nouzi nezávidí.
A přece tu jeden závistivec byl. Byl to soused Boris, mladý pastevec, o kterém se říkávalo, že závidí každému i nos mezi očima. Nikdy však nedával nic najevo, jen pejsek s kotětem by byli mohli vyprávět.
Nejednou se stalo, že se při hře zaběhli kousek od chaloupky a zatoulali se přitom za Borisův plot. Škodu žádnou nemohli nadělat, nic nespásli ani neušlapali. Jakmile je soused u sebe uviděl, hned se snažil oběma nějak ublížit. Když to jinak nešlo, alespoň po nich hodil kusem dřeva nebo je polil studenou vodou. Zkrátka Boris byl tak zlý a lakotný, že z toho ani spát pořádně nemohl. Přemýšlel pořád, jak by bez peněz dostal sousedovu chatrč.
Starý Todor o tom neměl ani tušení a žil si, jak to šlo. Jednou vyhnal zase ovce na pastvu na paseku. Znal místa s čerstvou a měkkou travičkou, kde se ovcím nejvíc líbilo. Když bylo už odpoledne a ovce se napily a znovu se pásly, zdálo se Todorovi, jako by cítil kouř. Sebral hůl a šel se porozhlédnout. Opravdu, na kraji lesa hořelo křoví. Jen se Todor u ohně objevil, ozval se slabý a úzkostný hlásek:

„Pastýříčku, můj bratříčku,
zachraň z ohně ještěřičku!“

Dědoušek se podivil, kdo ho to volá. Na kameni obklopena ohněm seděla malá ještěrka, korálové oči měla strachy vypoulené a hledala pomoc. Todor honem popadl svou pastýřskou hůl a strčil ji skrze plameny až ke kameni. Ještěřička se kolem hole ovinula a to už ji mohl stařeček spasit před ohněm. Položil ji opatrně do hebkého mechu, aby se vzpamatovala, a chtěl odejít ke svým ovcím. Tu však najednou slyší ještěřičku říkat:
„Děkuju Ti, pastýříčku. Tys pomohl mně, teď pomohu já Tobě. Pojď za mnou!“
„Za Tebou? A kam?“ podivil se Todor. „Já tady mám nedaleko ovce a musím je hlídat, aby se mi nezatoulaly.“
Ještěrka však trvala na svém:
„Jen pojď, nebudeš litovat. Já jsem dcera ještěrčího krále a ten Tě za mou záchranu odmění. Můžeš mít ovcí, kolik chceš, můžeš chtít zlato a drahé kamení či peníze, zkrátka mohl bys mít všecko. Já Ti však chci také poděkovat a přinést Ti dar nejvzácnější, kamínek z otcovy koruny. Ještěrčí král má na koruně devět vzácných kamenů a já Ti z nich jeden chci dát. Jdeme!“
Když domluvila, rozběhla se ještěřička směrem k nedaleké skalce. Pastýř šel překvapen jejími slovy za ní.
U skalky povídá princezna ještěrčí říše:
„Teď počkej, tady je vchod do sídla mého otce. Já jdu vyžádat kamínek pro Tebe a to může chvíli trvat. Tak tu na mě čekej.“
Domluvila, vklouzla do dírky pod jedním kamenem a byla pryč. Todor si sedl na pařez a čekal. Přemýšlel o tom, co ho právě potkalo, a ani si nevšiml, že už zapadá slunce. Když se setmělo, probral se pastýř ze zamyšlení a vzpomněl si na svoje ovce. Ohlížel se, kam položil svou hůl, a chtěl jít ke stádečku. Než však hůl našel, zahlédl pod oním kamenem světélko. Kolem skalky se začala rozlévat záře, jako kdyby zpod kamene mělo vyjít slunce. Konečně viděl, kdo to je a jaké světýlko nese. Byla to ještěřička a nesla v tlamičce kamínek menší než lískový oříšek; ovšem záře oříšku zahnala tmu tolik, že bylo jasno jako při východu slunce. I příroda okolo jako by se probouzela; zvedl se ranní vánek, listí na větvičkách zašustilo, začali pípat a švitořit ptáci, zajíci vybíhali na pastvu. Takové to bylo světlo.
Ještěřička vysvětlila Todorovi, proč se tak opozdila:
„Můj otec váhal, zda Ti má kamínek z koruny dát. Za můj život však ho vyměnil. Abys věděl, proč je kámen vzácnější než všechny poklady, musím Ti ještě říci, co dovede. Až budeš doma, ťukni třikrát kamínkem o zem a řekni tato slova:

„Třikrát klepu do země,
ať přijde to a to ke mně!“

Můžeš mít pak všechno, co si budeš přát. Dávej na kamínek pozor, jiní lidé nejsou tak hodní jako Ty. A hlavně neprozrazuj zaklínadlo. Ještě jednou Ti děkuji za záchranu života a třeba někdy na shledanou.“
To dořekla, otočila se, mrskla ocáskem a mžikem byla v dírce. Todor tu stál, držel v ruce svítící kamínek a divil se, že tak malá věc může dělat takové velké kouzla. Schoval kámen do kapsy a šel k domovu. Ovce už dávno jistě šly samy domů, zahnal je chlad a tmavý večer. Přemýšlel o všem, co zažil a co mu ještěrka pověděla. Napadlo ho také, že by měl kámen vyzkoušet. Nevěděl však, co by měl od kamínku chtít. Protože ho nic nenapadlo, řekl si, že zkoušku nechá na ráno, až se vyspí a bude mít jasnou hlavu.
Když přišel domů a chystal se ke spánku, uvědomil si, že svou přikrývku nechal na pasece, kde hlídal ovce. Na jeho staré palandě ležel jen roztrhaný kabát, pod kterým už moc teplo nebylo. Vida, tady může kamínek vyzkoušet. Vyndal ho z kapsy a znovu se podivil, jak se udělalo ve světnici jasno. Pak jím třikrát klepl o zem a pronesl při tom:

„Třikrát klepu do země,
kožešino, přijď ke mně!“

A jen dořekl, už něco na posteli zašustilo. Užaslý Todor nemohl vůbec poznat svou palandu: na jeho lůžku ležela krásná měkká kožešina, za jakou by se nemusel sám král stydět. Tak vida, co dar ještěrčího krále dovede!
Není divu, že pastýř nemohl té noci ani pořádně spát. Vždyť si vlastně musí vymyslet nějaké přání. Co jen má ještě chtít? Když se už dlouho převaloval beze spánku, řekl si, že ráno je moudřejšího večera a že rozhodnutí nechá na zítra. A ráno opravdu moc dlouho přemýšlet nemusel. Když se rozhlédl po chatrči, pochopil, že potřebuje jedinou věc. Měl by mít nějaké lepší stavení, řádné, z kamene, kam by netáhlo a nepršelo, k němu pak teplé stáje, trochu nářadí, plot kolem bez děr. V takovém domě by mohl být se svými zvířátky klidně i v zimě.
Hned jak ráno vstal, vyndal kamínek, zaklepal jím o zem a řekl:

„Třikrát klepu do země,
bílý dome, přijď ke mně!“

Jen bylo přání vysloveno, bylo hned splněno. Chatrč zmizela, že po ní ani stopy nezůstalo, a na jejím místě stál překrásný bílý dvorec, zámek s parkem okolo, hospodářskými staveními, všechno postavené z bělostných kamenných kvádrů. Na stěnách pokojů byla svítidla a zrcadla, v kuchyni a jídelně plno zlatého nádobí, nábytek ze vzácných cizokrajných dřev byl vyzdoben uměleckými řezbami jako někde u císařského dvora. Nádhera to byla nepředstavitelná; chudák Todor nevěděl, co s tím vším bude dělat, a tak celý den jen procházel tím divem, všechno si zkoušel, co se k čemu asi hodí a jak je to vlastně uděláno. Ještě že měl štěně a kotě s sebou, mohl si alespoň s někým o té kráse popovídat.
Blížil se večer a Todor odpočíval před zámkem. Tu vidí, že kdosi přichází. Byl to soused Boris, ten lakota závistivý.
Blížil se váhavě a nerozhodně: nevěděl totiž, co se tu vlastně stalo a kdo je tím novým pánem. Boris byl člověk, jak se říká, broušený na obě strany, obojaký a neupřímný. Závist ho hnala na výzvědy: když ke svému překvapení uviděl starého Todora, začal hned s vyptáváním tak všetečným, jak to dovedou jen staré báby. Napřed ovšem stavení obdivoval a nechal si ho ukázat a chválil a podivoval se a uznale kýval a oceňoval a hlavou užasle kroutil a všechno bylo skvělé a mistrné a podivuhodné. Todor byl člověk jako jiní lidé a ta chvála mu za chvíli začala stoupat do hlavy jako víno. Nic nedbal na to, že pejsek a kotě se zlobí na Borise, že na něho vrčí, jako by chtěli starého Todora varovat. A tak se stalo, že po prohlídce seděli zase na zahradě a Boris se mohl konečně zeptat, jak k tomu divu došlo. Todor jako by na otázku už čekal; kdo by se rád nepochlubil?
„Jak jsi ten zázrak udělal?“ naléhal Boris.
„Já? Já ho neudělal, to všechno kamínek,“ bránil se Todor. „Podívej se, tady odpočívá v mém váčku.“
A potom Borisovi všechno pověděl, co s ještěřičkou zažil a jaká byla odměna. Dokonce ho i zaklínadlo naučil, stejně mu bez kamínku nebude nic platné. Ten je dobře schovaný ve váčku pod Todorovou košilí. Jak si tak povídali, setmělo se a už byl čas večeřet a jít spát. Todor dostal nápad, že pozve Borise k sobě, ať mu může ukázat všechno. Vyňal kamínek, zaklepal třikrát o zem a povídá:

„Třikrát klepu do země,
ať kuchař přijde hned ke mně!“

Večeře bude v jídelně a kuchař ji připraví. Za okamžik se rozsvítilo světlo v kuchyni; někdo tam rachotil nádobím, sklenice cinkaly, zavonělo maso i sladká chalva. Oba dva, hostitel i host, se najedli a napili, popovídali si a chystali se ke spánku. Boris projevil jenom starost, zda zámek v noci třeba nezmizí i s majitelem, když se tak do rána objevil. Měl už svůj plán připravený. Naléval Todorovi nové a nové poháry vína, povídali si dál, až Todor pozval Borise, aby tedy na zámku přenocoval, ať také ví, jaké je to spaní a zda zámek zůstane na svém místě i do rána. Na to Boris čekal. Šli do ložnice a ulehli do měkkých peřin. Todor po vypitém víně usnul, jako když ho do vody hodí, a Boris se dal do svého černého díla.
Tiše se připlížil k spícímu hostiteli, rozepjal mu košili, sáhl pro váček a už drží kouzelný kamínek ve své ruce. Nečeká ani chvíli, hned třikrát kamínkem a zemí zaklepe a říkadlem si zavolá obra, ať zámek přenese okamžitě za Dunaj. Co bylo poručeno, to se i stalo. Jen Todor a kotě s pejskem zůstali na místě.
To bylo probuzení! Po veselé noci přišlo smutné ráno; i dobrý člověk časem pláče a zlý vesele skáče. Todor se probudil a udiveně se rozhlížel. Tentam byl zámek, namísto bílých kvádrů stojí tu zas polorozpadlá chatrč, po zrcadlech a měkkých peřinách ani památky, na tvrdé rozvrzané palandě pod starým kabátem hledá pastýř Todor pod košilí svůj kouzelný kamínek. Jak by ho mohl nalézt, když i váček je pryč? Když Todor viděl, že také Boris je pryč, pochopil všechno a dal se do bezmocného pláče. Když se dost vyplakal, vzal hůl a vydal se s ovcemi na stará místa.
Kotě se štěnětem zůstaly doma. Todor si s nimi nehrál a nepovídal, byl smutný. Koťátko si vědělo rady. Povídá pejskovi:
„Půjdeme za Dunaj, najdeme zámek a přineseme kamínek zpátky.“
Pejsek souhlasil, a tak se hned vydali na cestu. Jdou, cestu šlapou, až přišli k Dunaji. Most nikde, loď není vidět, žádný vor neplave, brod tu ani být nemůže. Pejsek povídá:
„Jakýpak brod nebo most? Vždyť já umím plavat. Sedneš mi na záda, budeš se dobře držet a za chvíli jsme na druhém břehu.“
Tak se stalo, všechno šlo dobře. Po chvilce vyskočili na druhý břeh, a než na pejskovi voda oschla, blížili se už k bílému zámečku. Dovnitř vklouzli snadno, horší už bylo Borise najít a zjistit, kam schoval Todorův kouzelný kamínek. Nakonec se jim to přece jen povedlo. Pejsek vyčenichal, v kterém pokoji Boris určitě je; bylo tam temno, v oknech pevné mříže. Zanedlouho věděli i to druhé, kde je kouzelný kamínek. Kočky vidí prý dobře i ve tmě, a tak kočička vypozorovala, že ho zloděj má v ústech, pod jazykem.
To bylo na pejska moc; myslel, že nikdy už kamínek nebudou moci přinést zpátky. Kotě si však vědělo rady:
„To je pro mě jako nic. Protáhnu se do pokoje, počkám si, až bude spát, a potom uvidíš a hlavně uslyšíš. Nesmíš se té rány leknout.“
„Jaké rány?“ podivil se pejsek.
„Až ho polechtám pod nosem; on pak kýchne a kamínek mu vyletí z úst. Já pak už budu vědět, co dál.“
A tak se i stalo. Počkali do večera, kotě se protáhlo mříží do ložnice, tichounce našlapovalo a přišlo až ke spícímu Borisovi. Natáhlo potom ocásek a zašimralo spáče pod nosem sem a tam a zase a v tom hluku nebylo ani slyšet, jak kamínek cvrnkl o podlahu. Kočičky však mívají tuze dobré uši a oči; proto kotě okamžitě kamínek sebralo a honem s ním mříží ven. Přes zahradu utíkala zvířátka k Dunaji, pak si kotě sedlo pejskovi na hřbet a už zůstal břeh za nimi.
Pejsek byl rád, že se jim to tak povedlo, a zamanul si najednou, že chce ten kouzelný kamínek vidět, a to teď hned. Kočička mu to vymlouvala, že jsou uprostřed řeky hluboké jako propast a že by kamínek mohli upustit; ať prý počká až na břeh. Pejsek však byl tak tvrdohlavý, že stále vedl svou. Nakonec povídá:
„Jestli mi kamínek neukážeš, tak Tě setřesu ze zad a Ty se utopíš!“
Kočky se vody bojí; kotě také dostalo strach a rychle podávalo pejskovi kamínek. Nikdo neví, zda se pejsek lekl světla či zda mu z mokrých tlapek kamínek vyklouzl, najednou se ozvalo malé žbluňknutí a kouzelný kámen mizel v hlubině, jako když zapadá do černé vody hvězda. Marně se pejsek po kamínku natahoval, kdepak byl kamínku konec! Bylo to, jako kdyby chtěl všechnu vodu sítí vybrat.
Když doplavali na druhý břeh, zůstali smutně sedět a jen vzpomínali na Todora a na kamínek a plakali. Když se rozednilo, šel kolem nějaký rybář, hodný člověk. Ptal se jich, proč tak naříkají. Zvířátka se styděla odpovědět a tak povídá kotě:
„Ale, my máme veliký hlad!“
„Nic snadnějšího, než ho něčím zahnat,“ povídá ten rybář. Hned si připravil udici a šup s ní do vody. Po malé chviličce se chytila štika velká jako ruka. Rybář jim ji daroval a šel dál. Štěně a kotě chycenou kořist popadli, poděkovali, zalezli do křoví a začali se o maso dělit. Pejsek hlavu, kočka ocas a tak to šlo, každý z jednoho konce. Když přišli doprostřed, stalo se něco podivuhodného.
Z rybího břicha vypadl ..... kouzelný kamínek! Štika ho asi polkla, když se v půli řeky potápěl!
Zvířátka skákala radostí a nechtěla tomu štěstí ani věřit. Pak vzalo kotě kamínek do tlamičky a už utíkali co nejrychleji za dědečkem Todorem.
Cesta domů bývá vždycky rychlejší, a tak byli pejsek s kotětem u chatrče dost brzy. Viděli stejný obrázek: ovce se pasou a sůl lížou, dědeček smutně kouká a slzy mu po vousech tečou. Běželi k němu, kotě se k němu přitulilo a upustilo mu kouzelný kamínek do dlaně. Dědeček nemohl uvěřit svým očím, tohle vůbec nečekal. Pohladil oba, pěkně poděkoval, nakrmil je a začal jednat. Vzal kamínek, třikrát jím zaklepal o zem a řekl:

„Třikrát klepu do země,
ať je Boris tu u mě,
zavázaný v pytli!“

V ten okamžik žuchl před dědečka Todora velký žok. Kdosi se v něm klepal strachy, až mu zuby cvakaly. Byl v něm Boris. Todor vzal pastýřskou hůl a povídá:
„Z toho pytle musíme vyklepat všechen prach a nečistotu!“
Odměřil si dobře vzdálenost a začal neřádstvo vyklepávat; jak bije tak bije, ať si křičel Boris jak chtěl. Hůl tancovala lakotnému zloději po hřbetě, dokud se Todor neunavil. Pak žok rozvázal a poručil přísně Borisovi:
„Běž daleko od nás a už nikdy se sem nevracej, nebo bude nový výprask!“
Boris ani necekl, jen vzdychal, kroutil se, modřiny hladil a nakonec utíkal, jako by mu za patami hořelo. Děda Todor dal potom kamínek zase do váčku a váček pod košili a povídá:
„Žádný zámek už nechci. Kdekdo by mi záviděl a zase by mě někdo okradl, já bych zpyšněl a znovu by bylo zle. Dáš nám, kamínku, občas dobré jídlo, někdy trochu tabáku, až bude dýmka prázdná, posvítíš nám, až budou dlouhé noci, a zahřeješ nás, když bude doma zima. Zámek však žádný nechci.“
A tak potom bylo. Todor se staral o svá zvířátka, z pejska se stal pořádný ovčácký pes a kotě bylo velkou kočkou.
Žili spokojeně, kouzelný kamínek jim občas vypomohl a bylo jim dobře. Jednoho dne se však naplnil čas dědečka Todora; ráno se už neprobudil a navěky zavřel oči. Toho dne se také někam ztratil kouzelný kamínek a nikdo neví kam. Asi přiběhla malá ještěřička a zase ho vrátila ještěrčímu králi do koruny