Cvilín

zobrazeno 36×

Vložil(a): jitkamety, 16. 3. 2016 15.30

Jednou se slavila v Krnově veliká svatba. Zámožný kupec Jonáš vdával jedinou dceru, však mladý ženich byl také kupeckého cechu, jenže z Opavy. Jídla a pití bylo na té svatbě, co hrdlo ráčí, stoly se prohýbaly a muzička zvesela břinkala, jak to má být, když je nevěsta z bohatého měšťanského domu. Když nadešla chvíle, kdy si novomanžel odvážel svou družku do nového domova, všichni svatebčané vyprovázeli jejich kočár a tři povozy, štědře naložené nevěstinou výbavou, a na ulici jim ještě dlouho mávali. A že již byli hosté tím hodováním dosti rozjaření a nechtělo se jim domů, zasedli k plným korbelům v hostinci U zlatého orla, aby znovu a důkladněji probrali celou svatbu, hlavně ovšem ženicha a nevěstu.
Zatím kočár s manželským párem vyrazil z městských hradeb a zamířil v doprovodu tří povozů po silnici k Opavě. Zrovna toho večera mraky zatáhly měsíček a ke všemu nasadil déšť a také vítr se zvedl. Deštík se chvílemi odmlčoval a tu se tmou ozývalo houkání sýčků, než se déšť opět rozšuměl. Nevěsta vyhlédla okýnkem kočáru do tmy na černé pásy rolí podél cesty a jala ji úzkost, raději zavřela oči a přitiskla se ke svému muži a ten ji k sobě přivinul. Tak jeli v objetí ke svému společnému domovu a tiše si vyprávěli, jak si co zařídí.
Nedojeli však daleko. Sotva nechali Krnov za zády, přitrhli od cvilínského hradu loupežníci a povyskakovali na cestu. Vedeni svým vůdcem Hunzachesem, jehož pouhé jméno nahánělo všem poctivým lidem v okolí strach, přepadli nejdříve doprovodné vozy s cennými předměty, které si nevěsta vezla do výbavy. Překvapili průvodce tak zprudka a znenadání, že se jim povedlo snadno je pobít. Potom se vrhli na kočár, ve kterém vezli mladí manželé celé své jmění ve zlatě. Ženich nebyl právě strašpytel, a když viděl, co se stalo, postavil se na obranu své mladé choti a jejího věna. Rozpoutal se urputný zápas. Tři loupežníky mladý kupec skolil, ale nakonec se neubránil přesile a pod ranami dalších zbojníků padl na zem. Loupežníci potom oba manžele svázali, vylezli na kozlíky a křikem a hulákáním přiměli potahy, že divokou jízdou vyjely až ke zborceným zdím cvilínského hradu.
O tom všem páni svatebčané ničeho nevěděli a bujaře v krnovském hostinci U zlatého orla zvedali číše a korbele. O svatbě už semleli kdeco, a jak jim truněček stoupal do hlav, počali se holedbat svými odvážnými kousky. Věru těžko uvěřit, jací že se to stateční hrdinové bez bázně a hany sešli toho večera U zlatého orla! Pan konšel prý hravě přemohl pouhou silou svého pohledu tři zdivočelé psy. Hubený městský písař vsadil bez cizí pomoci svýma slaboučkýma ručkama jen tak pro zábavu stokilového kuchaře do bečky s okurkami. A tlustý sládek se zase spustil do hluboké skalní trhliny pro kouzelnou bylinu a mrštně s ní vylezl po hladké stěně, ačkoliv na něho doráželi statní jestřábi, co tam hnízdili, nemožné si představit, že by tohle dokázal tučný pan sládek, o němž přece bylo známo, jak holduje malvazu, až mu z něj narostlo břicho jako sud! Ale truňk dělal divy a nad těch pět či šest měštěnínů v tu chvíli nebylo na kuráž. Ani nadpřirozených zjevů se nelekali! Pan důchodní z rathausu vypravoval, jak narazil ve sklepě na podivné zvíře, ale že se ho nezalekl a holýma rukama tu šelmu zkrotil. Jeho druhové nechtěli zůstat pozadu, a tak i oni spustili nejroztodivnější historky o strašidlech a skřítcích, o loupežnících a lesních mužích, až je z vlastních slov obcházel strach a oni srazili hlavy těsněji k sobě.
V tom hostinci měl šenkýř mladou schovanku, která mu pomáhala obsluhovat hosty. To děvče bylo velmi zvídavé, a tak se bez přestání točilo kolem stolu rozjařených svatebčanů, aby zaslechlo co nejvíce ze strašidelných historek. Až si toho konečně povšimli i hosté.
„Raději neposlouchej, nebo se budeš bát jít potmě spát,“ smál se jí hubený písař a ostatní se k němu přidali.
Dívku posměch zamrzel.
„Jazykem se snadno hýbá, nemá kosti, ale jestli jste opravdu takoví hrdinové, běžte teď v noci na cvilínský hrad a přineste větévku jeřabiny, která tam roste pod oknem sklepení u půlnoční věže!“ odsekla jim vyzývavě, že je smích hned přešel.
Věru, nikdo z těch hrdinů se neopovážil přihlásit, že půjde v noci na Cvilín. A tu ta rozkurážená dívka zvolala:
„Tak tedy já pro tu jeřabinu půjdu a zahanbím Vás!“
Brali to za žert, ale ona co řekla, to učinila. Hodila si přes ramena vlňák a vyšla z hostince.
Cožpak v městských ulicích, tam se cítila jistá, ale hůře se jí vedlo, když vyšla z brány před hradby! Všude tma, jenom ve městě za jejími zády blikalo několik světýlek, a mladá šenkýřka se cítila osamělá v temné krajině. Ale vzpomínka na posměvačné měštěníny jí dodala odvahy a ona zamířila strání k lesu.
Cestu znala, za dne se už nejednou na procházce dostala až pod hrad, ale v noční tmě krajinu nepoznávala. Trochu i zbloudila a musela se vracet. Srdce jí bolestně bušilo až v hrdle. Měla se co přemáhat, aby se přinutila jít dál, ale nakonec přece k hradu došla.
Snadno se přehoupla přes nízký pobořený hradní val, aby se dostala ke zdi, u které rostla jeřabina. Když se k ní blížila, najednou zaslechla lidský hlas. Chvíli naslouchala, myslela si, že se jí to třebas jenom zdálo. Ale ne, opět k ní dolehl útržek slov. Zvědavost přemohla strach a mladá šenkýřka se připlížila k úzké štěrbině ve zdi, která kdysi sloužila jako střílna, a nahlédla dovnitř.
Co spatřila, ji náramně vyděsilo. V mihotavém světle svíčky tam klečel na jednom koleni zarostlý chlap a házel z otevřené truhlice na zem zlaté mince. Druhý loupežník je přepočítával. Do cinkotu peněz doléhalo z temnějšího kouta sténání, a když tam šenkýřka pohlédla a přivykla šeru, spatřila dceru kupce Jonáše, která ještě před několika hodinami slavila svou svatbu v Krnově; ležela svázaná u stěny a vedle ní nehybné mužské tělo, její ženich.
„Umlč ji, ať nás neruší!“ křikl loupežník u truhlice na svého druha, když nevěsta opět hlasitě zasténala.
Šenkýřka na víc nečekala, odtrhla se od té strašné podívané a prchala. Ale ještě si vzpomněla, že by jí U zlatého orla nevěřili, kdyby nepřinesla větévku jeřabiny. Vrátila se tedy a snažila se větévku ulomit, ale že byl stromek mladý a ona roztřesená hrůzou, musela větví cloumat a nadělala dosti hluku. Jakmile větévku měla, nedbala už, že se jí pod nohama sype kamení, a utíkala od hradu, seč jí síly stačily.
Avšak loupežníci ten šramot také zaslechli a počali ji stíhat. Ačkoliv dívka utíkala, jak nejrychleji dokázala, byli by ji chytili, kdyby si naštěstí nevzpomněla na nedalekou poustevnu. Tam se ukryla a loupežnická banda se přehnala kolem ní.
Když se šenkýřka domnívala, že lupiči už jsou daleko, opatrně vyšla z poustevny a vydala se k městu. Ale mýlila se, jestliže se domnívala, že se loupežníků zbavila. V křoví u poustevny číhal na koni sám vůdce tlupy Zachariáš Hunzaches. Sledoval dívku, aniž ta ho zpozorovala. Na první pohled se mu zalíbila, a tak se rozhodl, že jí neublíží a že si ji vezme do hradu jako svou milou. Pojednou před ní vystoupil tak nečekaně, že děvče ztuhlo hrůzou a nebylo schopno pohybu. Hunzaches k ní přistoupil, objal ji a chystal se ji políbit. Ale to se už dívka vzpamatovala, hbitě mu vytrhla od pasu dýku a prudce ho bodla do obličeje. Lupič vykřikl a zavrávoral, dívka se mu vytrhla a prchala k městu, jako by za ní hořelo.
Bez dechu doběhla k hostinci U zlatého orla, celá zchvácená a v očích úlek, sukni potrhanou a střevíce rozedrané. Položila na stůl jeřabinovou větévku, kterou celou cestu opatrovala jako důkaz, ale nebylo ani zapotřebí něco dokazovat, protože jak ji hosté spatřili, uvěřili bez jakýchkoliv pochyb tomu, co vyprávěla. Ihned spěchali vzbudit velitele městské stráže a netrvalo dlouho a krnovští vojáci cválali tmou k cvilínskému hradu.
Obklíčili hrad a vyzvali loupežníky, aby se vzdali. Ale v hradu se nic ani nepohnulo. Když do něj vojáci vnikli, po lupičích už nebylo ani stopy. Jenom ve sklepení ležela dvě nehybná těla, Jonášova dcera a její mladý manžel.
Teprve později chytili strážní v okolí dva členy Hunzachesovy bandy, kuchařku Mattu a starého vysloužilce, který jí pomáhal vařit. Neměli koně, a tak je loupežníci zanechali na útěku jejich osudu. Od těch dvou se pak lidé dověděli o přepadu svatebního průvodu pod Cvilínem a také to, že Hunzaches byl o všem, co se dělo ve městě, předem dobře zpraven, neboť měl přímo na krnovské radnici svého spřežence. Kdo však byl oním pomocníkem lupičů, ti dva nevěděli a krnovští měšťané to nikdy nezjistili.
Vyprávění o loupežnících na Cvilíně však ještě nekončí, ten příběh měl o nějaký čas později své pokračování.
Pověst o udatnosti mladé šenkýřky se roznesla široko daleko, a tak ani není divu, že se o její přízeň ucházel nejeden mladík a o zábavách byla neustále v kole. Právě tak tomu bylo i tehdy, když se U zlatého orla konala svatba jedné její přítelkyně. Víc než samotná nevěsta poutala na sebe pozornost tanečníků sličná mladá šenkýřka, takže si téměř nesedla.
Nejčastěji pro ni chodil statný chlapík, jehož tvář kryl mohutný plnovous. Měl se k ní s něhou, při tanci ji vinul k sobě a šeptal jí mazlivá slovíčka. Dívka si byla jista, že je to rytíř z družiny krnovského knížete, a jeho dvoření jí lichotilo. Proto s ním také vyšla bezstarostně před hostinec, aby se trochu ochladila. Toho však ten člověk využil, najednou ji objal pevnou paží v pase a prudce se s ní vyšvihl na připraveného osedlaného koně. Než se šenkýřka nadála, ujížděl s ní z města.
Bránila se, ale muž měl velikou sílu a jenom se smál, že teď už mu neunikne. Jak mu vítr poodhrnul vous, spatřila šenkýřka na jeho tváři jizvu. Tu ho poznala: byl to Zachariáš Hunzaches, vůdce loupežníků.
Hunzaches nevedl svého koně přes most, kde by ho mohly zadržet stráže, nýbrž rovnou k brodu. Právě toho chytrá dívka využila a u řeky se pustila s lupičem znovu v zápas. Jak se tak rvali a kůň pod nimi tancoval, utrhl se kus podemletého břehu a oni se zřítili do řeky. Šenkýřka se včas vysmekla a podařilo se jí zachytit kořene staré vrby. Zato Hunzachesovi se vedlo hůře; kůň si pádem zlomil nohu a celou vahou ho zalehl. Utonuli oba, pán i jeho kůň.
Promočená dívka se šťastně vrátila domů. Stále však viděla před očima tonoucí hlavu Zachariáše Hunzachese, a jak se po ní otáčí a vyčítavě dívá.
Aby se těch děsivých představ zbavila, svolila v brzké době ke sňatku s jedním hodným chasníkem, který ji dávno miloval. Společně vedli hostinec U zlatého orla a o hosty se věru nemuseli starat. Těmi příhodami i vlastní chrabrostí šenkýřka tak proslula, že se k ní návštěvníci jen hrnuli, a ona musela ještě mnohokrát vypravovat, jak to tenkrát bylo s loupežníky na Cvilíně.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight