Čučina

zobrazeno 882×

Vložil(a): vendy.z, 2. 7. 2016 17.25

V jedné krajině vládl mocný a bohatý král; měl zlata a stříbra, že je mohl měřit na měřice. Měl i krásnou ženu, a co na ní bylo nejvzácnější, ta královna měla na prsou zlatý křížek. Když se jim narodila dceruška, byla, jako by mamince z oka vypadla a taky měla jako ona od narození na prsou zlatý křížek. Děvčátko rostlo a král i královna se z něho těšili. 
Ale když mladá princezna se zlatým křížkem na prsou dorostla do dívčích roků, královna se jednoho dne roznemohla. Král svolal nejlepší lékaře z celé říše, ale nic platno, královna přes všecku péči zavřela oči navždy. Na smrtelném loži ještě k sobě zavolala manžela a řekla mu svou poslední prosbu: Aby si po její smrti nevzal za ženu žádnou jinou, než takovou, která nosí na prsou taky zlatý křížek. 
Král oplakával zemřelou manželku a těžko se mu pak žilo samotnému. Rozhodl se tedy, že se znovu ožení. Jenže kde najít nevěstu, co by měla na prsou zlatý křížek, jak si to přála jeho žena? Dal rozhlásit po celé krajině, aby se taková dívka ohlásila u královského dvora, že ji čeká veliké štěstí. Ale nikdo nepřišel. Král tedy dal oznámit i v sousedním království, koho hledá, ale čas běžel a žádná nevěsta se zlatým křížkem na prsou nepřicházela. 
Když ani to nepomohlo, přišel jednou večer král k své dceři a řekl jí:
„Tvá matka mě před smrtí zavázala, abych si za novou manželku vzal jen tu, co nosí na prsou zlatý kříž. Ale taková chodí po celém světě jen jediná. Ty jediná máš ten zlatý kříž, a Tebe si tedy vezmu za ženu.“ 
Princezně se div nepodlomily nohy, když to slyšela. Ale vzpamatovala se a řekla: 

„Pantáto, když se to má stát a je to Vaše vůle, tedy si Vás vezmu. Ale nejdřív bych chtěla mít stříbrné šaty, jaké nikdo na světě nemá.“ Král hned nařídil, ať švadleny šijí ve dne v noci pro princeznu stříbrné šaty. Netrvalo týden, už je král nesl princezně. Zářily, jako když se mihotají hvězdy. 
„Tady máš šaty ze stříbra, jak sis přála. Vezmeš si mě teď za muže?“ 
„Vezmu, pantáto,“ řekla princezna, „ale ne spíš, než mně darujete ještě zlaté šaty.“ 
Když to král slyšel, nakázal, aby se švadleny daly do zlatých šatů. Za dva týdny už je nesl princezně, zářily, jako by vyšel měsíc.
„Nesu Ti zlaté šaty, jak sis přála. Vezmeš si mě teď za muže?“ ptal se princezny. 
„Ano, pantáto,“ povídala princezna. „Ale nejdřív bych chtěla ještě jedny šaty, celé diamantové.“ 
Král na to zase nic neříkal, vyšel z komnaty a dal zrovna rozkaz, ať nejlepší švadleny z celého království šijí pro princeznu diamantové šaty. Za tři týdny byly hotové, a když je král nesl večer princezně, zářily a jiskřily, jako by vycházelo slunko. 
„Milá princezno,“ povídal král, „tady jsou ty diamantové šaty a nyní mně pověz, jestli se staneš mou nevěstou.“ 
„Pantáto,“ povídala princezna, „už se to má stát, jak si přejete. Ale na svatbu bych si přála kožíšek ze samých krtčích kůží.“ 
Král byl rád, že princezna mluví o svatbě a že už nebudou žádné odklady. Hned dal zhotovit u nejlepšího kožešníka kožíšek z černých krtčích kůží, do tří dnů jej donesl princezně a řekl jí: 
„Tady Ti dávám krtčí kožíšek. Vidíš, že dělám, co Tvá duše ráčí. Ale už si žádné hlouposti nevymýšlej!“ 
Princezna se polekala, když ho slyšela tak mluvit. Co měla nebohá dělat? Sedla si a dlouho plakala, protože viděla, že jí už není pomoci. Ale potom se přece rozhodla. Když v zámku všecko usnulo, složila si stříbrné, zlaté a diamantové šaty do uzlíku, oblékla si na sebe krtčí kožíšek a řekla: 
„Mha přede mnou, 
mha za mnou, 
ať mě nikdo nevidí, 
jenom nebe nade mnou.“ 
Tajně vyklouzla chodbami z paláce, proplížila se okolo stráží v bráně a pustila se, kam ji nohy nesly. Ráno začali po celém zámku chystat svatbu. Kuchaři vařili a cukráři pekli a malíři strojili všecky komnaty. Když bylo všecko hotovo, král se vydal sám pro nevěstu. Vejde k ní do světnice, ta prázdná, nikde nikdo! Velice se ulekl a kázal, ať prohledají celý zámek, všecky pokoje a komory, každičký kout. Ale darmo. Tak rozeslal služebníky na koních na čtyři strany světa, ať princeznu hledají, stíhají a přivedou ji zpátky. 
Ale služebníci se jeden po druhém vraceli s nepořízenou. Kde zatím byla mladá princezna? Ta se dostala do hlubokých lesů, našla si tam dutý strom a v něm žila jako v maličkém hnízdě. Protože se bála, že by ji král mohl vypátrat, zůstávala po celý den ve svém úkrytu a živila se jen jahodami a borůvkami, co v noci nasbírala v lese. To trvalo několik týdnů, a když se za tu dobu nablízku neobjevila ani živá duše, princezna se osmělila a každý den o poledni vycházela ze své skrýše ven a vyhřívala se na sluníčku. 
Jednou pořádal sousední král veliký hon, a jak pronásledoval jelena, zabloudil až na ta místa, kde měla princezna svůj úkryt. Rozhlíží se a vidí na louce sedět něco černého. Jde blíž, co to může být? Ale jak rozhrnul křoví, princezna ho taky zahlédla, zvedla se a jako střela zmizela v dutině. 
Král zatroubil na lesní roh, lovci se sjeli a obstoupili širokánský dub, co se v něm princezna schovávala. Král zavolal: 
„Ať jsi dobrý, nebo zlý, poroučím Ti, vystup ven!“ Ale z úkrytu nešla žádná odpověď, ani hlásek, nic, ani nikdo odtud nevycházel. Král byl zvyklý, aby ho každý poslouchal. Rozhněval se a kázal hlasitě: 
„Nepůjdeš-li ven po dobrém, však Tě odtud moji myslivci vyvedou!“ Když to princezna slyšela, poznala, že jí nezbývá než se hrozbě podvolit. Zamazala si nejdřív blátem obě tváře i čelo a pak vystoupila z úkrytu ven. Král se jí ptal: 
„Jak se jmenuješ?“ 
„Čučina,“ řekla princezna. Pověděla první jméno, co ji napadlo. Král si ji prohlédl od paty k hlavě a nevěděl, jestli je to člověk, nebo lesní zvíře. Ale nakázal služebníkům, ať ji odvedou do zámku, pak se uvidí, co a jak. Myslivci ji zavřeli do chléva na královském dvoře a donesli jí hromadu čočoviny, aby jedla. Ale ona seděla, ničeho se netkla. Ptali se jí tedy, čím se živí. 
„Jím všecko, co jíte i Vy,“ odpověděla jim Čučina. 
Když se král dověděl, že Čučina je lidský tvor, rozkázal, aby ji dali posluhovat do kuchyně. Kuchař ji potřeboval ke všemu a měl ji rád, protože Čučina brzy rozuměla všemu, co jí ukazoval a co po ní chtěl. Za nějaký čas ji posílal i nakupovat do města, co potřeboval do kuchyně. 
Stalo se, že na tom hradě pořádal král skvostnou slavnost a pozval na ni panstvo z celé krajiny. Celý den se v zámku hodovalo, vyhrávalo a tancovalo. Když přišel večer, Čučina prosila kuchaře, ať ji pustí ze služby, že by si šla ráda odpočinout. 
„l jen si běž, Čučino,“ povídal kuchař, „však už máme nachystáno všecko, co potřebujeme.“ Jak vyšla Čučina za dveře, povídala: 
„Mha přede mnou, 
mha za mnou, 
ať mě nikdo nevidí, 
jenom nebe nade mnou.“ 
V mžiku byla v lese u svého úkrytu v dutém stromě! Vytáhla z ranečku své stříbrné šaty, oblékla si je na sebe, umyla si začerněnou tvář a pravila: 
„Mha přede mnou, 
mha za mnou, 
ať mě nikdo nevidí, 
jenom nebe nade mnou.“ 
Už stála v zámku mezi služebníky a kráčela k sálu, odkud se ozývala hudba. Stříbrné šaty na ní svítily jako hvězdy. Když otevřela dveře, oči všech hostů na ní zůstaly viset a každý se ptal: 
„Kdo je ta pani? Odkud se tu vzala?“ Sám král na ni hleděl jako očarovaný, šel jí naproti, odvedl ji k svému stolu a celý večer se s ní bavil. Co teprve ty vznešené paničky! Závistí byly zelené, protože se žádná z nich krásou té cizí dámě nevyrovnala. Po půlnoci vyšla Čučina ze sálu ven a pronesla: 
„Mha přede mnou, 
mha za mnou, 
ať mě nikdo nevidí, 
jenom nebe nade mnou.“ 
Na ta slova se ocitla v lese před svou skrýší, svlékla si své stříbrné šaty, natáhla si zase černý krtčí kožíšek, zamazala si tvář a zase řekla: 
„Mha přede mnou, 
mha za mnou, 
ať mě nikdo nevidí, 
jenom nebe nade mnou.“ 
Jen to pronesla, už stála ve své komůrce. Lehla si do lůžka a spala až do rána. 
Milý král ji zatím hledal po celém zámku, ptal se všech služebníků, kdy a kudy ta krásná dáma ve stříbrných šatech odešla, ale nikdo mu nedokázal říct rozumné slovo. Nikdo nevěděl, jestli odešla nebo jestli odjela, vždyť tam nebyl žádný kočár. Král se mrzel, že ztratil svou krásnou společnici ve stříbrných šatech. Zábava ho přestala těšit, seděl u stolu zamlklý a zamračený a brzy se všichni hosté rozjeli do svých domovů. 
Brzy ráno Čučina vstala a šla po své práci. Nevšímala si, co si služebníci mezi sebou povídají o včerejší slavnosti, až jí vrchní kuchař pravil: 
„Milá Čučino! Ty ani nemáš zdání, co se dnes v noci přihodilo. Byla zde jakási krásná panička ve stříbrných šatech a ta se králi zalíbila jako žádná jiná. Ale z ničeho nic se z hostiny zase ztratila a pan král je z toho tak zarmoucený, že dnes ani nejí, ani nemluví a nevychází ze své světnice.“ 
„Možná že to byla naše Čučina,“ smála se jedna prostořeká služka. „Do ní by se mohl pan král lehko zamilovat.“ 
„Mlč a jdi si po své práci!“ okřikl ji kuchař. 
Brzy nato pořádal král novou slavnost. Tentokrát nařídil všem strážím a služebníkům, aby dávali bedlivý pozor, a jestli se ta cizí dáma zase objeví, ať ji nepouštějí ze zámku ven. 
Když byla hostina v plném proudu, Čučina si vyprosila na kuchařovi volno, zavolala: 
„Mha přede mnou, 
mha za mnou, 
ať mě nikdo nevidí, 
jenom nebe nade mnou.“ a už byla v lese. 
Nastrojila se do svých zlatých šatů, vodou si omyla zamouněné tváře, že se začervenaly jako jablíčka, a pronesla: 
„Mha přede mnou, 
mha za mnou, 
ať mě nikdo nevidí, 
jenom nebe nade mnou.“ 
Než ji někdo zahlédl, už stála u dveří královského sálu. Muzika tam vyhrávala, panstvo se bavilo, ale král se procházel nepokojně a zasmušile mezi hosty a nic ho netěšilo. Myslel jen na cizí krásnou paní. V tom se dveře otevřou, stojí v nich dáma ve zlatých šatech, zářily jako měsíc na nebi. Král se k ní hned přitočil a celou noc už se od ní nehnul a měl oči jen pro ni. 
Ale jak udeřila půlnoc, dáma ve zlatých šatech vyklouzla do vedlejší komnaty a tiše pronesla svou průpovídku: 
„Mha přede mnou, 
mha za mnou, 
ať mě nikdo nevidí, 
jenom nebe nade mnou.“ 
Ocitla se uprostřed lesa, přestrojila se a za chvíli už ulehla ve své komůrce k spánku. 
Král zatím seděl sám mezi hosty v sále, kde ho cizí dáma opustila, a čekal, až se zase objeví. Nespouštěl oči ze dveří od sousední komnaty. Když to trvalo už moc dlouho, vstoupil tam, rozhlížel se, ale po jeho společnici nikde ani stopy. Hned běžel za služebníky a strážnými, každého se zvlášť vyptával, kudy krásná paní odešla, ale nikdo mu neuměl nic kloudného povědět. 
Smutný se odebral do své ložnice a ještě tu noc si umínil, že uspořádá ještě jednu slavnost a že tentokrát cizí dámu stůj co stůj zadrží a doví se, kdo je a odkud je. 
Zakrátko se hostina konala a král dal všude ztrojnásobit služebníky a strážné a uložil jim, ať střeží cizí dámu jako oko v hlavě, jinak že s nimi bude zle. 
No, lehko se poručí, hůř se vykoná. 
Sjelo se panstvo z celé země, lustry zářily, hudba šuměla, jen král tu zasmušile seděl mezi vším veselím a věšel hlavu. Už si zoufal, že se krásná dáma neobjeví, ale vtom se rozevřely dveře a v nich jako by zazářilo vycházející slunko! Stála tam cizí panička, na sobě měla diamantové šaty a byla ještě krásnější než posledně. Všichni umlkli a hudba přestala na chvíli hrát. Král spěchá k ní, dává jí na ruku zlatý prsten, už si ji vede k tabuli, usazuje ji po svém boku a baví se s ní, jako by nikoho jiného v celém sále nebylo. Jenže jak přišla půlnoc, jeho společnice se ztratila a nikdo nevěděl jak a nikdo nevěděl kam. 
Strážní a služebníci se třásli strachy, jak jim král vyhubuje, že cizí dámu neuhlídali. Ale on jen odešel do své ložnice, nic neříkal, na nikoho nepohlédl. Nešťastný panovník se z té věci tolik zarmoutil, že žalem onemocněl. 
Zavolali k jeho lůžku nejstarší lékaře z království, ale ti na jeho chorobu nevěděli žádný lék a jen potřásali hlavou. 
Když to trvalo třetí den a král chřadl jako sníh na slunku a všichni pochybovali, že se uzdraví, povídala Čučina: 
„Pane kuchaři, já bych donesla králi koflík polévky, třeba ho to posilní.“ 
„lnu, Čučino, jen mu ji zanes,“ povídal kuchař, „na škodu to být nemůže.“ 
Čučina uvařila silnou polévku a v koflíku ji postavila ke královu loži. Když ji král vypil, na dně koflíku něco zacinkalo. On se podíval, ležel tam zlatý prsten! Král hned poznal, že je to ten samý, co daroval cizí dámě. Vyskočil z postele a volal: 
„Chci vědět, kdo tu polévku vařil!“ Služebníci se ulekli a nechtěli mu povědět. 
„Ať sem kuchař hned pošle toho, kdo tu polévku připravil a kdo mi ji donesl!“ hněval se král. 
Když to bylo tak, kuchař k němu poslal nahoru Čučinu. Král si ji prohlížel, jak stála před ním se zamouněnou tváří v černém krtčím kožíšku, a zdálo se mu, že se postavou podobá na neznámou dámu. 
„Ty mně musíš uvařit ještě jeden koflík té polévky,“ řekl jí. 
„Beze všeho, milostivý králi, jen bych si přála, abych ji směla vařit v kuchyni docela sama,“ řekla mu Čučina. 
Tak ji nechali v kuchyni samotnou. Ale král dal vyvrtat do dveří dírku a díval se dovnitř. A viděl! Čučina si umyla začerněné tváře a zjevila se v celé své kráse. Byla to ta dáma! Když polévku uvařila, donesla ji v koflíku do královy světnice. Ale král nechal polévku stát a řekl: 
„Třikrát jste mí unikla, krásná dámo, ale tentokrát Vás už od sebe nepustím! Žádná jiná na světě se nestane mou manželkou než Vy!“ Sám jí svlékl černý krtčí kožíšek a zavedl ji mezi udivené dvořany. Když se dověděl, že Čučina je dcerou sousedního panovníka, napsal tam dopis a žádal o dovoleni, aby si ji směl vzít. Ale starý král mezitím umřel. 
Tři dni a tři noci slavil král svatbu se svou sličnou nevěstou. První den měla Čučina na sobě stříbrné šaty, druhý den si oblékla zlaté šaty a třetí den se nastrojila do šatů diamantových. Všichni na zámku se radovali a těšili, jen ta prostořeká děvečka se dlouho strachovala, že přijde o službu za to, jak se královně kdysi posmívala. Ale kdepak! Ta už dávno všem odpustila a na všecky křivdy zapomněla a žila se svým královským manželem v lásce a dobrotě až do smrti. 
Já na té svatbě taky byl, koláče jedl, víno pil. Měli tam papírovou zem a já se propadl až sem.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

© 2013 - 2024 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight Solutions

Spravovat souhlas s nastavením osobních údajů