Čtyři přátelé

zobrazeno 21×

Vložil(a): vendy.z, 7. 7. 2016 21.33

V jednom malém městečku žili čtyři malí přátelé: Vašek, Jakub, Zdeněk a Klárka. Chodili spolu do školy, ale hrávali si společně i odpoledne po škole. Byly to hodné děti a bylo mezi nimi hezké přátelství. Navzájem si pomáhali, když například někdo potřeboval poradit s učením – vysvětlit nějakou novou látku, které nerozuměl. Nebo když někdo z nich dostal od rodičů úkol, který musel splnit. Ostatní neváhali a přišli mu pomoci. Alespoň to měli dříve hotové a zbyl jim čas i na hraní. Ale i když pracovali, užili si u toho plno legrace.

Jednoho dne však Zdeněk nepřišel do školy. Odpoledne se za ním všichni tři kamarádi zastavili, aby zjistili, copak se se Zdeňkem děje. Přišla jim otevřít Zdeňkova maminka a oznámila jim, že je Zdeněk moc nemocný a leží ve vysokých horečkách. Ještě než zavřela dveře u domu, řekla: „Přijďte, až mu bude lépe. To vás jistě rád uvidí.“

 

 

Kamarádi trochu posmutněli a odešli.

Za pár dní však u dveří zazvonili znovu. Těšili se, že už bude Zdeňkovi lépe a budou ho moci navštívit a vyprávět mu, co nového ve škole i jinak prožili.

Ale když se dveře otevřely, stála v nich uplakaná Zdeňkova maminka a pověděla jim nemilou zprávu, že Zdeňka museli odvézt do nemocnice a nikdo k němu nesmí, jelikož ho vyšetřují a ještě stále nevědí, jakou má nemoc.

Přátelé z toho byli moc smutní. Ani hrát si nechtěli jako jindy. Jen chodili po ulicích, mysleli na Zdeňka, litovali ho a přemýšleli, jak by mu mohli pomoci, aby se uzdravil. Nakonec si řekli, že mu asi těžko mohou pomoct, když jsou jen děti. Vždyť si s tou jeho nemocí prý nevědí rady ani doktoři.

Každý den, když šli ze školy, se však vždy zastavili u Zdeňkových rodičů, aby se zeptali, jak se Zdeňkovi daří. Ale pokaždé slyšeli stejnou odpověď: „Nemoc se nelepší a doktoři dělají další vyšetření.“

Jednoho dne přinesla Klárka alespoň jednu dobrou zprávu. V nemocnici, kde ležel Zdeněk, pracoval také Klárky strýček. Byl to dobrý lékař. V neděli navštívil Klárku a její rodiče u nich doma. Klárka ho přemluvila, aby se mohli přijít všichni tři podívat na Zdeňka. Strýček jí pověděl, že přímo k němu nemohou, ale slíbil, že mu budou moci zamávat přes sklo. Řekl si, že to Zdeňka určitě trochu potěší.

A opravdu. Zdeněk ležel nešťastně na posteli, napojený na různé hadičky, a kolem něho blikaly samé přístroje. Ale když spatřil za oknem své kamarády, jak na něj mávají, začal se usmívat. Měl velkou radost, že je vidí. Prý mu potom i trochu klesla teplota.

Kamarádi se pak ještě vyptávali Klárčina strýčka, zda ho uzdraví, a kdy? Strýček jen pokrčil rameny a řekl, že nejprve musí zjistit, jakou má nemoc, a pak že se jim to určitě podaří.

Děti byly moc rády, že mohly Zdeňka navštívit, ale zároveň stále přemýšlely o bezmoci doktorů, kteří si s jeho nemocí nevědí rady.

 

 

 

„Kdyby už konečně přišli na to, co mu je,“ řekl nešťastně Vašek.

Kamarádi právě procházeli kolem kostela, když v tom Jakub dostal nápad:

„Pojďte, půjdeme do kostela, třeba nám tam poradí a pomohou. Moje maminka mi říkala, že si moc přála mít miminko, ale trvalo to již hodně dlouho a miminko stále nepřicházelo. Chodila se prý modlit a prosit do kostela, no a za dva měsíce se dozvěděla, že čeká děťátko. A to jsem byl já.“

Děti tedy vešly do kostela. Měly tam takový zvláštní tajemný pocit. Procházely uličkou mezi lavicemi a dívaly se při tom kolem sebe a nahoru na vysokánský strop. Pak spatřily, jak v prvních lavicích sedí dva lidé a něco si drmolí pro sebe. Posadily se do protějších lavic. Chvíli pozorovaly pana faráře, jak zapaluje dlouhé svíce. Potom Klárka drkla nenápadně do Jakuba a zašeptala:

„Co tu máme dělat?“

A Jakub odpověděl:

„Asi se modlit.“

Ale Klárka se opět bezradně podívala na Jakuba a znovu zašeptala:

„A jak se mám modlit? Já to neumím.“

Jakub jen pokrčil rameny a také zašeptal:

„Nevím, já to také neumím.“

Pan farář si všiml jejich špitání, přistoupil k nim a zeptal se:

„Dobrý den, mládeži. Copak, že jste přišli navštívit chrám Páně?“

Vašek se osmělil a odpověděl:

„Máme nemocného kamaráda a chtěli bychom mu pomoci, ale nevíme jak. Napadlo nás, že byste nám mohl poradit nebo se za něho přimluvit u Boha.“

Pan farář sepnul ruce, pohlédnul vzhůru a pravil:

„Cesty Páně jsou nevyzpytatelné. Je mnoho nemocí na světě, avšak musíme se s nimi smířit. Náš Pán to tak chce. Ale zkuste se za něj pomodlit.“

Klárka se však hned zeptala:

„A jak se máme modlit? My to neumíme.“

Pan farář se trošičku zamračil, a pak opět promluvil:

„A číst umíte?“

Děti přikývly. Pan farář vyndal z pod lavice nějakou knížku, podával ji dětem a říkal:

„No tak si to přečtěte.“ Pak odešel.

Klárka tedy otevřela knížku a četla:

„Pange lingua gloriosi, corporis mysterium …“ Pak se však zarazila a zeptala se chlapců: „Rozumíte tomu?“

Chlapci zavrtěli hlavou a Jakub nabídl:

„Tak zkus najít něco jiného. Třeba to tam bude česky.“

Klárka tedy zalistovala v knize, a pak znovu četla:

„Stojím před tebou, ó Bože, slabé hříšné dítě, které není hodno Tobě se přiblížiti, které nezasluhuje býti přítomno této svaté oběti …“

Vašek ji však po chvíli zastavil:

„Mě se to nějak nezdá. Vždyť se tam o uzdravení nic nepíše. Pojďme raději odtud.“

Klárka i Jakub s ním souhlasili a všichni potichu z kostela odešli. Před kostelem si dali za úkol, že každý něco do zítra vymyslí.

Druhý den se opět po škole sešli. Jakub přišel s nápadem, že by mohli zajít za jednou starší paní, která bydlí na konci města. Vídali ji na loukách, když sbírala léčivé byliny. Říkala, že s nimi léčí.

Došli tedy k jejímu domu a ostýchavě zazvonili na zvonek se jménem „Karafiátová“. Po chvíli se otevřely dveře a vyhlédla usměvavá žena, pozdravila a hned se ptala, pročpak za ní přichází?

A Vašek odpověděl:

„Jdeme k Vám pro radu.“

„Tak to pojďte dál,“ řekla žena a vedla je do rozsvícené místnosti, kde to nádherně vonělo jako na louce.

Děti se posadily a začaly s vyprávěním. Pověděly, že jim onemocněl kamarád, jak za ním byly v nemocnici a co se dozvěděly od pana doktora. Pak také vyprávěly, jak hledaly pomoc v kostele.

Paní je vyslechla, nalila jim teplý čaj, a začala mluvit:

„Milé děti, to je od vás moc hezké, že chcete pomoct vašemu kamarádovi. A víte, že toto vaše chtění vás dovedlo až sem ke mně? Ano, ano, myšlenky mají velkou sílu, a což teprve, když se k nim přidá láska.

Vysílali jste myšlenky o pomoc a o radu s láskou ke kamarádovi. A světlí duchovní pomocníci – někdy se jim také říká andělíčkové strážníčkové, vás dovedli sem.

Pokusím se vašemu kamarádovi pomoci, ale musíte to zkusit se mnou. Když nás bude víc, bude pomoc silnější.“

Děti přikývly. Byly celé napnuté, co se bude dít. Paní se na děti podívala a řekla:

„Dělejte to po mně a myslete na to, co budu říkat, a tyto myšlenky posílejte vzhůru do Světla.“ Pak sepnula ruce, děti také, a pravila:

„Prosíme o pomoc Tvé světlé pomocníky, milostivý Pane, Ty, jenž nám dáváš vše potřebné. Prosíme, pokud je to možné, kéž je seslána světlá síla na Zdeňka, přítele těchto dětí, a on může být uzdraven. Nechť přijde pomoc, o kterou zde prosíme, a pro Zdeňka jest nalezen lék, jenž ho pomůže uzdravit. Předem mnohokrát děkujeme za tuto pomoc.“

Děti prožívaly každé slovo, které žena s pokorou vyslovila. A po chvíli pocítily něco zvláštního. Jako kdyby je obklopovalo něco krásného. Takové příjemné hřejivé světlo. Neviděly ho, ale když zavřely oči, tak ho cítily.

Když pak oči otevřely, usmály se na sebe. Bylo jim najednou tak lehce a radostně. Už se vůbec o Zdeňka nebály. Náhle cítily, že všechno dobře dopadne.

Paní Karafiátové moc poděkovaly. A ta jim ještě před odchodem řekla pár slov:

„Pamatujte, že slova a myšlenky mají velkou sílu, ale musíte do nich vložit cit a lásku. A modlitba doletí až vzhůru k Bohu jedině tehdy, když ta slova doopravdy s láskou prožijete.“ Pak se s nimi rozloučila.

Druhý den, když šly děti ze školy, Zdeňkova maminka na ně již volala ze dveří:

„Mám pro vás dobrou zprávu! Doktoři konečně určili Zdeňkovi nemoc a začali hned s léčbou. Vypadá to, že se bude uzdravovat. I teplota mu již klesla.“

Děti na sebe mrkly, ale neříkaly nic. Vždyť všem hned bylo jasné, že byla vyslyšena jejich vroucí prosba.

Vše dobře dopadlo. Zdeňka za několik dní přivezli domů. Jeho kamarádi ho každý den navštěvovali, dodávali mu sílu radostnou náladou, a Zdeněk se zanedlouho zcela uzdravil.

A to se ví, že mu děti vše vyprávěly.

Paní Karafiátové pak přišli poděkovat všichni společně. I ona měla velkou radost, že se Zdeněk uzdravil. 

Zdroj: http://cesta-zeny.webnode.sk/news/ctyri-pratele1/

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight