Co se děje v trávě

Celému kraji vládla paní Zima. Je to vznešená bytost, oděná do bílého hávu, jenž se stříbřitě třpytí. Jeho barva je právě taková, jako když do závějí bělostného čerstvě napadlého sněhu svítí slunce z modrojasné oblohy. Závěje jsou utvořené ze sněhových vloček, z nichž každá je jiná. Čirý mrazivý vzduch je tak čistý, že paprsky slunce se odráží na sněhových závějích a ty se třpytí, až přechází zrak…

Paní Zima předává vládu bytosti jara. Vesna je ztělesněním radosti a nového zrození. Je oděna v lehounké závoje barvy jarní zeleně. Její dlouhé plavé vlasy zdobí věneček z květin. Vesna volá všechny bytosti, které byly přes zimu vzdáleny ze svých působišť. Všichni radostně přibíhají- malí skřítkové, nenápadní gnómové, ladné rusalky a vodní žínky, lehouncí elfové i velcí dévové stromů. Každý má své místo, kde je nepostradatelný a svou práci pečlivě a s láskou vykonává.

 Již je čas pustit se do práce. Všude je třeba uklidit, každý kout vyčistit a pustit tam první paprsky jarního sluníčka.

Čas běží a jaro je již v plném proudu. Bytostní se mohou právem radovat ze své práce. Na záhonech kvetou narcisy a rudé kalichy tulipánů, stromy jsou také samý květ. Všechno tak omamně voní, a ty včely, ty se již něco nalétaly.

 Pojďme se podívat, co se děje v trávě. Lidé letos poprvé posekali trávník. Však už zelená tráva bujně povyrostla. Kousek za malou jablůňkou, kterou lidé zasadili teprve loni, se v trávě rozpínají dva zelené lístky. Tady za jablůňkou je bezpečný kout, kde se tráva nedá sekat. Mezi malými lístky se krčí malá zelenavá kulička. Podíváme-li se ještě blíže, můžeme rozeznat malý ohnutý stonek a na něm ještě zcela zavřené poupátko sedmikrásky. Tuto noc vydatně pršelo a všude je dost vláhy. Hned při rozbřesku se však mraky rozestoupily a slunce pohladilo svými paprsky celou přírodu. Vše bylo poseto krůpějemi, které se v ranním slunci leskly jako drahokamy. Tam, kde pavoučci usoukali své nitě, byly navlečeny celé šňůry těchto třpytivých korálků. Jedna duhová krůpěj ležela též mezi dvěma lístky hned vedle sedmikráskového poupátka. Bylo něco zvláštního kolem tohoto květu, jemné pečující mateřské bytosti se kolem pohybovaly a s láskou o něj pečovaly. Když však slunce na obloze vystoupilo výše a posvítilo i za kmen jablůňky, počal se dít jeden ze zázraků, který lidské oko nezahlédne. Malý stonek se pomalounku narovnával a schoulená hlavička se vzpřimovala za slunečními paprsky. Kulička, na které byly sotva znatelné růžové proužky, se začala zvětšovat. A proužky se jeden po druhém rozevíraly. Byly to okvětní lístky. Když se jich většina otevřela, zakrývaly střed sedmikrásky již jen drobné bělostné lístky…

 A nyní se to stalo. Jemný zvuk  jako cinknutí zvonečku pobídl i poslední okvětní lístky, aby se za pomoci jemné pečující bytosti otevřely. Bylo to, jako by jemné mateřské ruce odkryly bílou peřinku a pod ní na žluté kulaté postýlce spí elfí miminko. Bytosti, které pracují kolem, se seběhly a radují se z nově narozeného elfa. „Ten je krásný!“ Radují se všichni. Malý elf si protře očka a zvesela se dívá na svět. Tento den je opravdu nádherný, slunce svítí, vše je jakoby vyzdobeno pro tuto událost. Jemná bytost, která se o elfa stará, jej trpělivě a s láskou učí všemu, co má takový elf na práci. A není toho málo. Hned po ránu otevřít všechny okvětní lísky, všechny pěkně porovnat vedle sebe, natáčet květ za sluncem, vést z kořínků vláhu a živiny z půdy a rozvádět je do celé rostliny, přijímat sluneční světlo a zužitkovávat je v listech, a také toto vše zpracovávat  v květu, kde se pak vytváří nové látky které jsou pro lidi léčivé. Malý elf musí připravit voňavý pyl pro včelky, a také musí být vždy připraven za deště a navečer zavřít svou květinu. Když mu zbude malá chvilička, smí se porozhlédnout kolem. V trávníku je mnoho jeho přátel. Je poset sedmikráskami. Celý svět je nádherný. Ale co je to tam vzadu? Jaká to zářivá barva? Elf se nikdy nevzdálil dále než na dohled od své květiny. Vždy měl plné ruce práce, nebo bděl, aby se jeho rostlině nic zlého nepřihodilo. Jeden slimák už si dělal laskominy na jeho květinu. Statečně jej  však zahnal. Nyní jej vábilo něco nového, nepoznaného. Je to velké a má to ještě sytější barvu, než  zapadající slunce! Co jen to může být? Elf se blíží k zídce, která lemuje květinový záhon. „No ne, taková nádhera! Rudý kalich na štíhlém stonku! Jaká to vznešená květina! Té si jistě každý všímá a chválí ji, jak je krásná.“ říká si pro sebe elf.

 „Jak ti říkají, krásná květino?“ osmělil se.

„Jsem tulipán.“ odpověděl elf, který se o květinu staral.

„Ach, jak jsi krásný, nemohu se na tebe vynadívat. To mou květinu nikdo neobdivuje. Roste zcela v koutě. Také na mé kamarády lidé v trávníku často šlapou. Mohu tady být s tebou?“ A už se vyšvihl na okraj rudého okvětí tulipánu.

„To přece nejde, copak nemáš svou práci? Tvá květina tě jistě potřebuje!“ Odpověděl přísně tulipán.

„Ale vždyť si nikdo ani nevšimne, že jsem tady. Nech mne, prosím, pohoupat se ve tvém kalichu, fouká svěží vítr a celá rostlina se tak krásně houpe. Ach, to je výška, až se mi zatočila hlava.“

„Zdá se mi, že jsi neposlušný elf. Cožpak nevíš, že každý z nás má své místo, kde je potřebný? Každý má svou práci vykonávat s radostí a láskou. Máme být vděčni našemu Tvůrci, za to, že smíme žít v tomto krásném světě. Jedině tím, že budeme svou práci vykonávat pilně, Jemu ke cti, můžeme nejlépe poděkovat za to, čeho se nám dostává.  Je lhostejné, jestli je naše práce malá nebo velká, jestli je naše květina malá a nenápadná, nebo velká a všem na očích. Každá, i ta nejmenší práce je důležitá a bez ní by nemohl celek fungovat… Vítr sílí, přináší tmavá mračna!“

A to už padají první velké dešťové kapky. Tulipán a s ním všechny květiny se rychle zavírají. V elfovi se probudila veliká starost o jeho květinu. Zdalipak jí něco neschází? Vzápětí jej ale přepadl strach. „Co se mohlo stát s mou květinou, když jsem jí nestřežil, když jsem nerozváděl  živiny do každé žilky jejích lístků? A zdalipak jí neutluče déšť, když je její květ dokořán otevřen?“ Honí se elfovi hlavou jedna myšlenka za druhou.

Již je celý promoklý, ledový vítr jím cloumá, jestli on to jen vydrží? Proč jen neposlouchal a nestaral se věrně o svou květinu? Jak rád by byl nyní skrytý v jejím zavřeném kalíšku.

 „Už nemohu dále!“ Zasténal elf a schoulil se pod velký list šťovíku. Byla mu velká zima, nejvíce jím však třásl strach o jeho rostlinu.

„Kde se tu bereš, květinový elfe, jak to, že nejsi u své květiny? Copak nevíš, že tě potřebuje?“ Zaznělo shůry z vysokého šťovíku.

Elf se nezmohl na odpověď a dal se do pláče. Takto plakal dlouho. Déšť pomalu ustával. Vítr se utišil a již jen velké krůpěje v trávě prozrazovaly, že před chvílí silně pršelo. Elf sebral všechny síly a vydal se směrem ke své květině. Velmi se obával toho, jaký pohled jej čeká. Zda jeho květina vydržela bez ochrany silný déšť. Jestli však nevydržela, nemá se již kam vrátit a hlavně, nebude užitečný. A vše neužitečné v přírodě zaniká!

Konečně se blíží k jablůňce. Křidélka má promoklá. Cesta zpět je velmi namáhavá studenou mokrou trávou.

Již vidí svou květinu! „Sláva, neuvadla!“

Malá  jablůňka měla elfa moc ráda, vždyť s velkou radostí sledovala tehdy jeho zrození. Skryla tedy bezbrannou sedmikrásku pod své listy, aby mírnila nejprudší kapky deště a silné poryvy větru.

„Děkuji ti z celého srdce, milá jablůňko!“

A elf vděčně objal stonek své květiny. „Již nikdy tě neopustím, sedmikrásko moje!“

Od té doby je vždy s rozbřeskem slunce na nohou a celý den se pilně snaží, aby jeho rostlině nikdy nic nechybělo.

  Na zahradu vyběhly děti. Hrály si s míčem a běhaly po trávníku se sedmikráskami. Maminka je volá: „Věrko, Martine, pojďte mi pomoct, budeme sít hrášek!“

„Ale mami, nám se nechce, my si teď chceme hrát s míčem! Vždyť je to taková nepěkná práce, hrabat se v hlíně.“

„Pojďte si sednout na lavičku, něco vám povím.“

Děti si sedly okolo maminky a poslouchaly. „Rozhlédněte se kolem. Všechno v přírodě je užitečné, malé i velké. Všechno má svůj účel a je prospěšné celku. Podívejte se na ten velký ořech, kolik nám každým rokem dává ořechů, přes léto nám dělá krásný stín. Včelky jsou pilné celý den, vše, co roste je k užitku. Zeleninu sníme a je velmi zdravá, květiny na záhonech nás v každý čas potěší svou krásou. Podívejte se na ten červený tulipán, je nádherný, že?“

„Ano, ale co třeba ty sedmikrásky v trávě, k čemu jsou, maminko?“

„Sedmikrásky? Mají sedm krás. Vidíte, jak je trávník s nimi pěkně veselý? Představte si, že někteří lidé je vyrývají, aby jim neničily hustý trávník. Ale povím vám, že právě sedmikrásky jsou velmi užitečné.“

„Ano, a jak?“

„Sedmikrásky jsou léčivé byliny. Můžeme si z nich uvařit čaj. Ale jednou, když jsem byla malá, jezdila jsem na kole, spadla jsem a ošklivě jsem si zlomila nohu. Zlomenina špatně srůstala. Nikdo si s tím nevěděl rady, až mé mamince poradila jedna stará paní, která se vyzná v bylinkách, že bych měla sníst denně deset kvítků sedmikrásek. Mají prý hodně vápníku a ten jsem potřebovala na hojení kostí. Příští týden na kontrole se lékaři nestačili divit, když zjistili, jak se mi noha krásně hojí.

Tak vidíte, i ta nepatrná sedmikráska, po které šlapeme v trávníku, je velmi užitečná. A její bytostný se o ni stará se stejnou láskou a péčí jako ten, který se stará o velký tulipán. Kdyby svou práci odbýval,  nebyla by sedmikráska tak krásná a léčivá.  

A co vy, děti, vy si myslíte, že setí hrášku pro vás není? Že byste raději dělaly něco jiného? Jen počkejte, až vyroste, to budete rádi, že jste si jej zaseli.“

Děti se zastyděly a už si vyhrnovaly rukávy, že budou mamince pomáhat.

Malý sedmikráskový elf všechno slyšel a jak byl nyní rád, že se stará o tak důležitou květinu, jako je sedmikráska.

Zdroj: http://cesta-zeny.webnode.sk/news/co-se-deje-v-trave1/