Co je nad zlato

zobrazeno 52×

Vložil(a): jitkamety, 18. 2. 2016 15.11

Máme-li něco rádi, nevyměníme to ani za všechny poklady světa. Sto zlaťáků také není k zahození, mít sto přátel je však lepší, alespoň to tak říká lidová moudrost.
V jedné hluboké a široké řece daleko pod vysokými horami měl svoje království starý vodník. Postavil si pod vodou zámek na úpatí černé skály, která se zdvihala strmě ode dna řeky až vysoko nad hladinu, jako by každého chtěla varovat a postrašit. Do zámku si schovával vodník všechny poklady, které mu voda přinesla. Měl vlastně všechno bohatství, které vůbec může být, chybělo mu jen jedno: aby se s ním někdo nad poklady radoval. Byl ve svém sídle sám. Asi proto se často dívával zpod břehu na rodinu chudého dřevorubce, který bydlel v malé chaloupce naproti černé skále. Ve stavení a kolem něho se neustále něco dělo: jeden křičel, jiný pracoval, jeden se smál, jiný poplakával, jeden volal na drůbež, jiný řezal dříví. Pořád tu bylo veselo a živo.
Dřevorubec se činil nejvíc v lese nebo kolem domu a učíval přitom některého ze svých synů, aby se dovedli postavit ke každé práci a mohli se po čase stát sami hospodáři. Jeho žena se zase starala, aby měli všichni včas jídlo, aby nosili čisté košile a aby se jim v chaloupce líbilo. Především však dbala, aby se tomu všemu naučily vedle ní i dcerky. Jednou si pro ně přijde nějaký ženich, a ať se pak dovedou také starat a otáčet. Kolikrát už to vodník za svůj předlouhý život viděl! Malí vždy dorostli, přivedli si nevěsty, staří zestárli a jednoho dne je mladí s pláčem doprovodili na poslední cestě. Mladí měli svoje děti také a ty opět vyrostly a tak to šlo stále dokola. Neměli žádné bohatství, a přesto vypadali vesele a spokojeně.
Jednoho letního dne se řeka rozzlobila a rozdivočela. Vodník seděl ve svém zámku a sledoval, co se bude dít. Najednou uslyšel jiný hlas než hromové dunění povodně narážející na černou skálu i na okolní břehy. Podíval se a vidí, že se malý chlapec z protější chaloupky topí ve vlnách, a slyší jeho žalostné volání. Byl to malý France, který tak rád chodíval k řece: asi se šel podívat na povodeň a utrhl se s ním břeh. Vodník vyplul k hladině. Zase bude jedna dušička pod pokličkou!
Když se však k tonoucímu přiblížil, napadlo ho něco jiného: Co kdyby si chlapce nechal u sebe? Měl by se s kým bavit, mohli by si popovídat, hoch by mohl obdivovat poklady ve vodním zámku. V chaloupce mají dětí jako smetí a France jim třeba ani nebude chybět, až vymění svou chudobu za vzácné poklady.
Dlouho se nerozmýšlel a vzal chlapce do svého zámku. France se neutopil, jen hluboce spal. Vodník ho položil opatrně do postele v první komnatě svého zámku, tam se mu jistě bude líbit. Podlaha byla z tvrdého dřeva a leskla se jako zrcadlo, stěny i strop byly vykládány voňavým dřevem z dalekých zemí, na stropě si nechal vodník vyřezat rozličné výjevy ze života raků, škeblí a všelijaké jiné havěti, která žije na dně. Až se France probudí, jistě se podiví a zalíbí se mu myšlenka, že by tu zůstal.
Po dlouhém spánku otevřel malý host oči a užasl. Zvedl se a nevěřícně si všechno prohlížel, od jemné prachové peřiny až po vyřezávaný strop. Některým řezbám se i zasmál, jak se mu líbily.
Vodník ho pozoroval: nechal Franceho vykoukat se dosyta a pak se zeptal:
„Tak kde je to lepší, tady nebo doma?“
France se ulekl, když vodníka uviděl, a neodpovídal. Až po chvíli se osmělil k otázce:
„Kde to jsem? A kdo jsi Ty? Jak jsem se sem dostal?“
„Jsem vodník,“ zaznělo mu v odpověď. „Jsem pán této řeky a vladař tohoto zámku, v kterém teď jsi. Neutopil jsem Tě, protože se mi líbíš a chtěl bych si Tě u sebe ponechat. Plašil bys mou samotu a za to by ses měl jako na královském dvoře. Nic bys nedělal a žil bys jako princ. Tak odpověz, kde je to lepší, tady nebo u Vás doma?“
„Doma,“ řekl se strachem tiše France.
„Však Ty si zvykneš,“ prohlásil překvapený zámecký pán, „jen počkej, až tu všechno poznáš.“
Pozval pak Franceho k jídlu. Hostina to byla opravdu královská a chlapec mohl nechat oči hlavně na podivných rybách, které je u tabule obsluhovaly, nejvíc se mu líbil starý rak, který na všechny sloužící dozíral. Když se mu něco nezdálo, stříhal hned velikým klepetem, dokud se to nespravilo. Také se mu zalíbily zvláštní dřevěné příbory a nádobí. Po jídle si France chvíli mohl pohrát s dřevěnými hračkami a pak musel zase jít spát. Jednak si musel odpočinout, jednak a to hlavně, doufal vodník, že si to hoch do příštího dne rozmyslí. Kdoví co mu sen ukáže, dítě si snadno zvyká na změnu.
France usnul brzy, ševelení vody bylo jako zvláštní hudba, která ho ukolébala a slibovala mu i sladký sen. Vodník hned spícího chlapce vzal a přenesl ho do druhé komnaty. Byl to pokoj úplně jiný než ten první. To bude zase divení!
A bylo. Klučík jen otevřel oči a už se nestačil divit. Vidí pokoj celý ze stříbra: spí na stříbrné posteli, u postele je stříbrný stolek se stříbrnými hračkami pro hosta, na stříbrných deskách podlahy čekají stříbrné pantoflíčky, u stříbrného stolu zvou k posezení stříbrné židle a na to všechno shlížejí ze stříbrných stěn stříbrná leštěná zrcadla v těžkých rámech.
„Dobré jitro Ti přeji,“ usmívá se vodník. „Máš hlad?“
„Ne, nemám,“ brání se France, „vždyť jsem jedl nedávno.“
„Jak chceš,“ říká vodník, „můžeš si třeba zatím hrát. Všechno je tu pro Tebe. Jen nesmíš nosit nic ven, tady všechno patří jen do stříbrné komnaty.“
A odešel.
France se chvíli rozhlížel. Pak si vzal několik hraček do postele. Chtěl si pohrát. Být však při hře sám, to dlouho netěší. Odložil tedy stříbrné společníky, smutně si lehl a zavřel oči.
„Copak je? Proč si nehraješ? Nač myslíš?“ vyzvídal překvapený zámecký pán. „Cožpak tady není lépe než doma?“
France si opět sedl, měl však svěšenou hlavu a mlčel. Teprve zadlouho odpověděl:
„Hrát si sám, to netěší. Kdybych tak byl se svými bratry a sestrami, to by bylo jiné.“
Vodník se zasmušil. Podivil se, že i stříbro je malému hostovi málo. Zamyslel se na chvíli a pak povídá:
„Uvidíme ještě ve třetí komnatě. Zatím lež a na nic nemysli. Zítra se Ti u mě určitě už zalíbí. Zlato si vždycky svého zlatníka najde.“
A odešel.
France ležel a ležel, moc té řeči o zlatu nerozuměl. Nakonec opět usnul. Uspala ho líbezná vodní hudba připomínající zlaté rolničky. Na to vodník čekal. Vzal spáče a přenesl ho do třetí komnaty. Byl to zlatý pokoj se zlatou postelí, všude zlatý nábytek i všechno ostatní zařízení. Všechno v komnatě se lesklo, až oči přecházely. Všude byly po stropě i na stěnách obrazy skládané z perel a drahých kamenů a nad postelí visely na zlatých nitích a třepetaly se hvězdičky z ryzího zlata a za nimi se leskl matně zlatý měsíček. Jedna stěna byla průhledná, za ní se pnuly roztodivné vodní rostliny, proháněly se ryby, po stěně se plazila všelijaká vodní havěť a nakukovala do zámecké zlaté komnaty. Vodník věděl, že zlato sice nemluví, zato však dovede hodně zapůsobit. Vždyť co je ve světě nad zlato? Až France otevře oči, musí se mu přece v zámku zalíbit, a on pak povolí ve své tvrdohlavosti.
Každý den, a také každý spánek, ať je dobrý nebo horší, jednou skončí. France se probudil. Otevřel oči a užasle kouká. Počítá hvězdičky, pozoruje měsíc, hlas zlatých rolniček mu jemně vplouvá do uší. Když však uviděl zlatý stůl a ostatní nábytek, uvědomil si, kde je, a opět si lehl a zavřel oči.
Zámecký pán zůstal jako strnulý. Ani zlato nic neplatí? Zamračil se a povídá:
„Teď uvidíme! To by bylo, abys nepovolil!“
Mávl rukou a pronesl několik čarodějných slov. Chvíli mlčel a čekal. Když se ozvala bouřlivá, temná a hrozivá hudba, zavolal mrazivým hlasem:
„Volám ryby ze všech vod:
bleskurychle, beze škod,
ihned, jak můj rozkaz zvíte,
horu z perel nanosíte!“
Hrozivá hudba přestala hrát a v tu chvíli uslyšel France v polospánku zvláštní šplouchání a cinkání. Otevřel oči a s podivem se díval k průhledné stěně. Hemžila se tam nekonečná hejna drobných i velikánských ryb, každá z nich se jen mihla před stěnou, aby je pán viděl, a vypustila z huby menší či větší perlu, pak se otočila a dělala místo jiným. Tak padala jedna perla na druhou a vršily se podle černé skály na velkou hromadu. Když už nebylo stěnou ani vidět pro samé perly, mávl pán opět rukou, a ryby drobné i veliké byly v malé chviličce pryč. Vodník se obrátil k udivenému chlapci a povídá vážně:
„Vidíš tu perlovou horu? Ta a všechno zlato kolem Ti budou patřit, zůstaneš-li tady se mnou. Rozmysli se dobře, ať jednou nelituješ! Podívej se kolem sebe, rozhlédni se po tom množství pokladů. Jsou Ti opravdu dražší ti chudáci u Vás doma?“
Někdy se člověk bojí tak, že má hrdlo stažené a nemůže vydat ani hlásku. France se chvíli díval na zámeckého pána a pak jen zakýval hlavou, že ano, že jsou. Ať se stane, co se stát má.
Vodník se nerozzlobil, jen zesmutněl. Podal chlapci malou lahvičku a povídá znaveným hlasem:
„Z té lahvičky se napij, ničeho se neboj. Nic se Ti nestane.“
France polkl několik doušků a okamžitě usnul. Spal tak tvrdě, že ani nevnímal, co se s ním stalo. Vodník se na něho ještě dlouze zadíval a povzdechl si:
„Jak je divné to lidské plémě!“
Po těch slovech vynesl chlapce na břeh řeky a položil ho do trávy naproti chaloupce. Pak se ještě několikrát ponořil do vody a pokaždé přinesl něco ze svých pokladů: zlato, perly, stříbro, drahé kameny i vzácné hračky a položil všechno vedle malého spáče.
„To je Tvá poslední zkouška,“ zahučel, „kdybys jenom sáhl po něčem z pokladu, až se probudíš, budeš ztracen, budeš můj! A tomu neodoláš!“
Snad ho slunce zašimralo, snad ho vítr pohladil, snad se mu tráva o tvář otřela, France se po chvíli probudil. Překvapeně se posadil. Kolem něho kvetly a voněly květiny a šustila tráva ve větru, nad ním šuměl les a svítilo sluníčko, tady přece musí být naše chaloupka! Ano! Tamhle je!
A France se ani nepodíval na poklady u svých nohou a utíkal honem k domovu, jako by mu hlava hořela. Doma se až lekli, když ho viděli. Už ho oplakali, že snad je někde na dně řeky rybám za potravu. Vždyť ho nikde nemohli najít!
To bylo objímání a vyptávání a vyprávění! Nikdo mu nechtěl věřit ani slovo. Až když všechny vzal na břeh řeky, kde se probudil, podivili se ještě víc a uvěřili. Vodník prohrál. Poznal, že přece jenom něco na světě je, co je nad jeho perly, drahé kameny a zlato. Nechal poklad na místě a zmizel zpátky do vodních hlubin pod černou skálou.
Žije-li tam ještě, asi mu nijak veselo není. France už nikdy pak vodníka neviděl. Vyrostl, našel si nevěstu, měl sám svoje děti, i vnoučat se dožil a povídával jim o vodním zámku i o příhodě s vodníkem. To už dávno žili ve velkém pevném domě, který si rodina postavila z vodníkova pokladu.
A když vnoučata nechtěla dědečkovi Francemu věřit, vzal je na procházku k černé skále a poslouchali spolu řeku. Plynula tiše, temně a nevesele.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight