Císařovy nové šaty

zobrazeno 32×

Vložil(a): jitkamety, 7. 2. 2016 12.36

Před mnoha lety žil jeden císař. Nosil tuze rád krásné nové šaty a vydával všechny své peníze na to, aby byl hezky vyšňořen. Nestaral se o své vojáky a o svůj lid, nestaral se o divadlo ani o hony, staral se jenom o to, aby se mohl často ukázat v nových šatech. Měl zvláštní kabát na každou hodinu denní, a jako se říkávalo o jiných králích, že právě jsou v radě, tak se o něm říkalo pokaždé, když se po něm někdo ptal:
„Císař je v šatně.“
Ve velkém městě, kde bydlel, bylo velmi veselo. Každého dne tam přicházelo mnoho cizinců.
Jednoho dne tam přišli i dva podvodníci. Vydávali se za tkalce a říkali, že dovedou utkat nejkrásnější látky, jaké si jen možno pomyslit. Nejenom barvy a vzory jsou neobyčejně krásné, ale šaty, které jsou z jejich látky ušity, mají podivnou vlastnost. Jsou totiž neviditelné pro každého, kdo se pro své povolání nehodí, ale také pro toho, kdo je neodpustitelně hloupý.
To by přece byly krásné šaty, pomyslel si císař. Kdybych je měl na sobě, mohl bych poznat, kdo v mé říši se nehodí k úřadu, který zastává. Také bych rozeznal chytré od hloupých. Tak ať mi honem takovou látku utkají!
I dal oběma podvodníkům mnoho peněz, aby se dali do práce.
Ti si tedy sedli za tkalcovské stavy, dělali, jako by pracovali, ale neměli ani nitku příze. Zato tím pilněji požadovali nejjemnější hedvábí a vzácné zlato. To strkali do svého vlastního rance a pracovali u prázdných stavů denně dlouho do noci.
Teď bych už přece rád věděl, jak jsou daleko s látkou, pomyslel si císař. Ale bylo mu tak trochu divně okolo srdce, když si pomyslel, že ten, kdo je hloupý nebo se nehodí ke svému úřadu, nemůže tu látku vidět. Domníval se sice, že on sám se nemusí obávat, ale pro jistotu chtěl poslat někoho napřed, aby se podíval, jak práce pokračuje. Všichni lidé v celém městě věděli, jakou podivnou moc látka má, a všichni toužili spatřit, jak pošetilý nebo hloupý jest jejich soused.
Pošlu tam svého starého, poctivého ministra, pomyslel si císař. Ten pozná nejlépe, jak látky přibývá, neboť má rozum a nikdo se nehodí ke svému úřadu lépe nežli on.
I šel starý počestný ministr do místnosti, kde oba podvodníci seděli a pracovali na prázdných stavech.
Probůh! pomyslel si starý ministr a vyvalil oči. Vždyť já nic nevidím! Ale neřekl to nahlas.
Oba podvodníci jej prosili, aby byl tak laskav a přistoupil blíže. Pak se ho tázali, není-li ten vzor krásný a barvy nádherné. Ukazovali přitom na prázdné stavy a ubohý starý ministr vyvaloval oči. Neviděl ovšem nic, poněvadž tam nic nebylo.
„Panebože“, myslel si, „cožpak jsem hloupý? To bych byl nikdy nevěřil. Nikdo se o tom nesmí dovědět. A že bych se nehodil ke svému úřadu? Ne, to přece nejde, abych se přiznal, že látku nevidím!“
„No, neříkáte tomu nic?“ zeptal se jeden z tkalců.
„Ó, je to nádherné! Opravdu, překrásné!“ řekl starý ministr, dívaje se na prázdný stav brýlemi. „Ten vzor a ty barvy! Ano, řeknu císaři, že se mi to náramně líbí!“
„No, to nás těší!“ pravili oba tkalci a nazývali barvy i zvláštní vzorek podivnými jmény. Starý ministr dobře poslouchal, aby mohl říci totéž, až se vrátí k císaři. A také tak učinil.
Podvodníci pak žádali ještě větší množství peněz, více hedvábí a zlata, jehož prý potřebují do tkaniva. Strkali všechno do vlastních kapes a na stav ovšem nepřišlo ani vlákno. Tkali pak dále jako předtím na prázdném stavu.
Císař poslal brzy zas jiného poctivého úředníka, aby se podíval, jak tkaní pokračuje a zdali látka bude brzy hotova.
Dařilo se mu jako ministrovi. Díval se a díval, ale poněvadž tam nebylo nic kromě prázdných stavů, nemohl ovšem také nic spatřit.
„Nuže, není to krásný kus látky?“ tázali se oba podvodníci a ukazovali a vysvětlovali pěkný vzorek, který tam však vůbec nebyl.
,Hloupý přece nejsem, myslel si úředník. A že bych se nehodil ke svému dobrému úřadu? No, to by bylo opravdu směšné! Ale nedám nic najevo!´
Chválil tedy látku, kterou neviděl, a ubezpečoval podvodníky, jakou má radost z krásných barev a pěkného vzoru.
„Ano, je to vskutku nádherné!“ řekl pak císaři.
Všichni lidé v městě hovořili o nádherné látce.
I chtěl to císař sám uvidět, dokud látka ještě je na stavu. S houfem vybraných mužů, mezi nimiž byli také oba staří, poctiví úředníci, kteří tam již dříve šli, odebral se k oběma lstivým podvodníkům. Ti tkali dál ze všech sil, ale bez nití a tkaniva.
„Opravdu, to je velkolepé!“ říkali oba poctiví úředníci. „Račiž se, Vaše Veličenstvo, podívat, jaký to vzorek, jaké barvy!“ I ukazovali na prázdný stav, neboť mysleli, že ostatní zajisté vidí látku.
,Copak to je? myslel si císař. Vždyť já nic nevidím! To je přece strašné. Což jsem hloupý? Nehodím se k tomu, abych byl císařem? To by bylo nejstrašnější, co by se mi mohlo přihodit!´
„Ach, to je věru krásné,“ ubezpečoval císař podvodníky, „to zasluhuje mé nejvyšší spokojenosti!“ A pokyvoval spokojeně a díval se na prázdné stavy. Nechtěl říci, že nic nevidí.
Celý průvod se díval a díval, ale nikdo ze sebe nevypravil nic více nežli ostatní, a Ti zase říkali po císaři:
„Ach, to je věru krásné!“ I radili císaři, aby si vzal tyto nové, nádherné šaty poprvé na sebe při velkém průvodu, který se měl konat.
„To je velkolepé, nádherné, skvostné!“ šlo od úst k ústům a všichni byli nad tím velmi rozradostněni.
Císař dal oběma podvodníkům zavěsit do knoflíkové dírky rytířský kříž a propůjčil jim titul dvorních tkalců.
Po celou noc před odpolednem, kdy se měl průvod konat, bděli oba podvodníci a pracovali při více nežli šestnácti rozsvícených světlech. Lidé měli vidět, jak mají naspěch, aby dohotovili císařovy nové šaty včas. Dělali, jako by sundávali látku ze stavu, stříhali do vzduchu velkými nůžkami, šili jehlami bez nití a nakonec řekli:
„Hle, nyní jsou šaty hotovy!“
Císař se k nim dostavil sám, se svými nejvznešenějšími kavalíry, a podvodníci zvedali každý jedno rameno do vzduchu, jako by něco drželi, a říkali:
„Hle, tu jsou kalhoty, zde je kabát, zde plášť!“ a tak podobně. „Jsou tak lehké, jako by byly z pavučiny. myslel bys, že na sobě nic nemáš, ale v tom právě vězí jejich přednost.“
„Ano,“ říkali kavalíři, ale neviděli nic, protože tam také nic nebylo.
„Račiž nyní, Vaše Veličenstvo, nejmilostivěji odložit své šaty,“ pravili podvodníci, „a my Vám oblékneme tyhle nové, tady před tím velikým zrcadlem.“
Císař odložil všechny své šaty a podvodníci dělali, jako by mu oblékali každý kus nových šatů, které jako ušili. Chytili jej okolo pasu, jako by mu něco přivazovali ..... to měla být vlečka a císař se obracel a otáčel před zrcadlem.
„Ach, jak krásně sluší! Jak krásně padnou!“ říkali všichni. „Jaký to vzorek, jaké barvy! To jsou drahocenné šaty!“
„Venku stojí lidé s nebesy, která budou nesena nad Vaším Veličenstvem při průvodu,“ pravil vrchní ceremoniář.
„Nuže jsem hotov!“ řekl císař. „Padnou mi dobře?“
Obrátil se ještě jednou před zrcadlem, neboť to mělo vypadat, jako by se díval na svůj oblek.
Komorníci, kteří měli nést vlečku, sahali rukama k podlaze, jako by vlečku zvedali. Šli se vztaženýma rukama, neboť nesměli dát najevo, že nic nevidí.
A potom kráčel císař v průvodu pod krásnými nebesy a všichni lidé na ulici a v oknech říkali:
„Ach, jak překrásné jsou nové šaty císařovy! Jak nádhernou vlečku má u pláště! Jak mu dobře padnou!“
Nikdo nechtěl dát na sobě znát, že buď se ke svému povolání nehodí, nebo že je velice hloupý. Žádné císařovy šaty neměly takový úspěch.
„Ale vždyť na sobě nic nemá!“ zvolalo jedno malé dítě.
„Panebože, to je hlas nevinnosti, slyšte!“ řekl otec a jeden druhému šeptal, co dítě pravilo.
„Nemá na sobě nic, říká tamhleto dítě, nemá na sobě nic!“
„Vždyť na sobě nic nemá!“ volal konečně všechen lid. To císaře mrzelo, neboť se mu zdálo, že lid má pravdu. Ale pak si myslel: Nyní musím setrvat v průvodu až do konce. I počínal si ještě hrději a komorníci si vykračovali a nesli vlečku, která tu vůbec nebyla.  

 

 

 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight