Cikánská princezna

zobrazeno 20×

Vložil(a): dáša, 29. 3. 2016 15.39

Žila byla jedna princezna. Byla velmi krásná a o její ruku se ucházelo mnoho urozených mužů. Princezně se ale žádný nelíbil a všechny odmítala. 
Jednoho dne do království přijeli i dva synové cikánského krále. I oni se doslechli o princeznině nevídané kráse. Když ji spatřili, oči se jim rozhořely a v prsou vzplál plamen touhy. Poklekli před princeznu a žádali, aby jednoho z nich zvolila za svého muže. 
Princezna na bratry pohlédla s nelibostí. 
„Kdo vpustil do mého zámku tyto dva Cikány?“ zeptala se. „Jak si dovolujete přijít a žádat mne o ruku? Což nevíte, že já jsem princezna a Vy jen ubozí Cikáni?“ 
Starší z bratrů povstal a uctivě se uklonil. 
„Jsme také z královské krve, vzácná panno, i když jsme Cikáni.“ řekl. 
Povstal i mladší bratr a řekl. 
„Nestydíme se za to, kým jsme. Jsme na své předky i na svůj národ hrdí, neurážej nás tedy, princezno.“ 
Princezna pozdvihla obočí: 
„Tak Vám tedy v žilách proudí královská krev?“ Rozesmála se. „A kde máte palác? Ve voze, tažené starou herkou?“ Pak náhle zvážněla a ústa se jí stáhla do pohrdavého úšklebku. „A jakému národu to vládnete? Národu otrhaných zlodějů a chmatáků!“ 
Přitáhla si vlečku svých krajkových šatů více k tělu a štítivě prošla kolem bratrů. Ve dveřích do síně se ještě otočila. 
„Vyžeňte je,“ poručila strážím. „A pusťte na ně psy!“ 
„To jí tedy nedaruji.“ řekl starší z bratrů. Seděli za městem u studny, unaveně oddechovali a prohlíželi své potrhané šaty. 
„Ani já ne.“ řekl druhý. „Tu potupu mi tvrdě zaplatí.“ 
A tak se také stalo. Druhého rána si princezna vyjela jako obvykle na svém koni. Když i s družinou vjela na lesní pěšinu, princeznin kůň se splašil a utekl i se svou paní hluboko, hluboko do lesa. Dvorní dámy, služebnictvo i stráže ji marně hledali. Od té chvíle ji v království už nikdo nespatřil. Její kůň se vrátil sám. 
Na princeznu v hlubokém lese totiž čekali ti dva snědí bratři. To oni přivolali jejího koně. Spoutali jí ruce a starší z nich si ji posadil do sedla před sebe. Vydali se na dlouhou cestu do království cikánského krále. 
Na nádvoří rodného paláce shodil starší z bratrů princeznu na zem. Kolem ní se během chvilky shromáždil dav zvědavých tváří. Z brány paláce vyšel i král a jeho nejmladší syn Rovko. Jméno Rovko dostal proto, že v dětství často plakal. Jako dítě byl hodný a trochu bojácný. Jako mladý muž a princ se choval vždy milosrdně a netrpěl přebujelou pýchou jako jeho starší bratři. Lidé měli nejmladšího rádi, ale i oni věděli, že jeho srdce je příliš měkké pro budoucího krále. 
Nyní Rovko sledoval krásnou dívku, jak leží v prachu u nohou jeho bratrů. Jeli přeci na námluvy! Snad tato dívka je nevěsta? A proč jí tečou po tvářích slzy, proč si je utírá svázanýma rukama? 
Prostřední bratr rozvázal princezně pouta. Hrubě ji uchopil za paži a obrátil ji tváří k lidu. Prameny vlasů padaly princezně do tváře špinavé od prachu smíseného se slzami. Celé tělo jí bolelo, měla strach a hlad. 
„Slyšte lidé!“ promluvil nejstarší z bratrů. „Tato dívka mne i mého bratra potupila a urazila!“ 
Zvedl princezně ukazováčkem obličej a odhrnul vlasy z čela. Nyní všichni viděli jak je krásná. 
„A kdo urazí náš královský rod, zasluhuje si trest.“ pokračoval princ. Zacloumal princezniným ramenem tak, že opět upadla na zem. 
„Budeš nosit vodu ze studny do královské kuchyně.“ řekl nejstarší princ. „Den za dnem. Bez přestání budeš nosit vědra, abychom my měli co pít.“ 
Lidé němě naslouchali. Každému z nich se ale zatajil dech. Město nemělo vodu. Muselo se pro ni hluboko do údolí, kde stála studna. Cožpak ke studni s prázdnými vědry to byla příjemná procházka, ale zpátky do města se muselo šplhat do příkrého kopce a to ještě s plnými vědry. Dosud tuto práci dělali silní svalnatí otroci nebo osli. Ale tato křehká princezna? 
Žádný z davu se ale neodvážil odporovat princovu slovu. 
„A navíc!“ zjednal si princ ještě pozornost zdvižením paže. „S touto dívkou nikdo z Vás nepromluví jediného slova!“ Princ přejel pohledem své poddané. Mnozí raději sklopili oči než by mu pohlédli do očí. 
„Kdo neuposlechne můj příkaz bude potrestán padesáti ranami bičem!“ zakončil princ svou řeč a odebral se do svých komnat. 
Princezna nosila vodu ze studně. První den myslela, že vypustí duši. Střevíčky se jí rozpadly a bosé nohy rozedřela na prašných cestách do krve, ramena měla jako jednu velkou ránu. A druhý den musela do práce znovu. Lidé na ni hleděli zpovzdálí velkýma hnědýma očima a litovali ji. Nikdo se ale neodvážil porušit princův příkaz. Večer co večer jí alespoň do malé světničky nosili jídlo. 
Rovko princeznu pozoroval a srdce se mu svíralo lítostí. 
„Je pyšná a namyšlená.“ říkávali mu bratři, „Zaslouží si poznat bídu a pokoření.“ 
A otec král s nimi souhlasil. 
Jednoho dne ale stanul jeden muž před králem. Uklonil se před ním i oběma jeho staršími syny. 
„Co nám neseš za zprávy?“ zeptal se král. „Říkal jsi , že prý kdosi porušil královský příkaz!“ 
Muž se velmi hluboko uklonil ještě jednou. 
„Ano, můj králi, viděl jsem člověka, jak mluví na dívku co nosí do města vodu. A nejen že na ni mluvil, ale on se jí i dotýkal.“ 
„Co přesně dělal?“ vpadl mu do řeči mladší z bratrů, „Co všechno jsi viděl?“ 
Muž se opět uklonil. 
„Viděl jsem jak ta dívka upadla, voda se jí vylila z věder. My, kdo jsme byli kolem, jsme se ani nehnuli a neporušili vůli našeho budoucího vládce. Stáli jsme a přihlíželi. Tu jeden člověk se prodral davem a zeptal se dívky, co se jí stalo. Pak jí pomohl vstát a podpíral ji celou cestu k jejímu obydlí.“ 
Princ sevřel vztekle jílec svého meče. 
„Kdo si dovolil? Kdo byl ten člověk?“ 
Muž sklopil zrak k podlaze. 
„Nechť ráčí Vaše výsost odpustit, ale byl to princ Rovko.“ 
Král překvapeně pozvedl obočí. Vstal z trůnu a pokynul strážím. 
„Nikdo nesmí porušit královskou vůli. Přiveďte mého syna a vykonejte trest.“ 
Vysázeli Rovkovi padesát ran. Stojí na nádvoří, košile na zádech roztrhaná a krvavá. 
„Je mi líto, bratře.“ ušklíbl se nejstarší princ, „Zákon platí pro každého ať je to pán nebo kmán.“ 
Rovko potřásl hlavou. 
„Jsem také královské krve. A nesouhlasím s tím, jak s tou dívkou zacházíte! Aťsi Vás ponížila, aťsi Vás urazila, tohle si nezaslouží. Nebudu poslouchat nelidské příkazy. Budu s ní mluvit i dál.“ přehlédl dav svých poddaných, „I Vy s ní mluvte, neposlouchejte co chtějí mí uražení bratři.“ 
„Slyšíš, otče?“ obrátil se prostřední ke králi. „Vzpírá se naší vůli! Chce poštvat národ proti nám!“ 
Král už byl starý a zvykl si poslouchat své dva starší syny. Co měl dělat teď? 
„Vyžeň ho z města, otče.“ navrhl nejstarší. „Vyžeň je oba, jeho i jí.“ 
A tak král udělal. 
Rovko s princeznou se ocitli za městskými hradbami. Brána se za nimi s rachotem zabouchla. 
Princezna plaše pohlédla na prince a prohlížela si ho. 
I on na ní kradmo pohlížel. 
Vydali se na cestu spolu a putovali mnoho dní. Dělili se o jídlo, spali vedle sebe a když jim bylo chladno, choulili se k sobě. A časem princezna v tmavookém mladíkovi našla více než zalíbení. Líbilo se jí jak se usmívá, líbil se jí lesk v jeho očích, když v noci hleděl do ohně. Bez něho by si na své cestě nevěděla rady. Neuměla by sehnat jídlo, rozdělat oheň, postavit přístřeší. A jak by se bála, kdyby Rovko nebyl s ní! 
Zkrátka, měla ho ráda. A on ji miloval. 
Putovali údolími, horami i lesy. Až konečně jednoho dne došli do cizího království. Jelikož měl Rovko v měšci trochu peněz, ubytovali se v hostinci a byli šťastní, že se po dlouhé době vyspí v měkkých postelích. 
Ještě ani nedojedli večeři, když se v hostinci objevili vojáci. Obstoupili Rovka a namířili na něj svá kopí. Přikázali mu ať jde s nimi. Odvedli ho do zámeckého vězení a zamkli na tři zámky. 
Princezna hned ráno spěchala ke králi. 
Poklekla před něho a prosila ho, aby Rovka pustil, že nic neprovedl. 
Král nebyl už žádný mladík, ale když viděl princezninu krásu, srdce se mu v hrudi rozbušilo. 
„Cožpak nevíš, že do mé země nesmí vstoupit žádný Cikán?“ zeptal se princezny. 
„Neměli jsme o takovém nařízení ani tušení,“ pohlédla na krále prosebným pohledem. „Jdeme z daleka a Tvou zemi, králi neznáme. Pusť Rovka a nech nás jít. Do zítřejšího rána opustíme hranice Tvého království.“ 
Ale král potřásl hlavou. 
„Ne, krásná panno. Pro Tvého Rovka platí stejný trest jako pro jiné.“ 
„A jaký je to trest?“ zeptala se princezna s úzkostí v hlase. 
„Bude oběšen.“ řekl král a princezně ta věta stále zněla v hlavě. Chtějí zabít toho, koho miluje. Jejího Rovka. Padla před králem na kolena a prosila ho, aby Rovka ušetřil. 
„Uvidíme.“ odpověděl král. „Uvidíme zítra. Možná mu život i ušetřím…. bude to záležet na Tobě.“ 
Druhého dne vztyčili na náměstí šibenici, shromáždili se lidé, aby se podívali jak budou věšet mladého Cikána. A byla tu i princezna a král. Rovka přivezli na voze spoutaného. 
Po schůdkách vystoupil na šibenici a stanul vedle svého kata. 
Princezna hrůzou nedýchala. 
„Nu?“ začal král. „Ještě chceš svého Rovka zachránit?“ 
Hrdlo měla sevřené: 
„Co mám udělat?“ 
„Vezmi si mne za muže.“ řekl král,“ Vezmeš-li si mne, nechám ho jít.“ 
Ach bože, pomyslela princezna. Ach bože. 
Srdce se jí svíralo láskou k Rovkovi. Zvedla oči a jejich pohledy se setkaly. 
Král si toho všiml a zvedl ruku. Kat uchopil Rovka a přetáhl mu oprátku přes hlavu. Utáhl ji. 
Princezna vykřikla: 
„Vezmu si Tě králi. Budu Tvou ženou, jen ho nech žít.“ 
Král se spokojeně a samolibě usmál. Pokynul katovi. Ten uvolnil oprátku a sundal ji Rovkovi z krku. 
„Nechte ho jít!“ přikázal král. 
Kat postrčil cikánského prince ke schůdkům a strčil do něj. 
„Tak táhni, a už se u nás neukazuj!“ 
Chystala se svatba. Byli rozesláni poslové s pozváním k sousedním králům, udilo se maso, pekly dorty, šily se šaty. 
Princezna proseděla celé dny ve své komnatě u okna a dívala se zda nezahlédne svého Rovka. Věděla, že musel odejít, ale naděje nikdy neumírá. Co kdyby se objevil? Co kdyby zahlédla v davu jeho tvář? 
Ale dny přecházely a Rovko se neobjevoval. Nastal poslední večer před svatbou. Zámek hlučel jako úl, všude se pracovalo. Všichni se chystali a těšili na další den. 
Jen princezna seděla v pokoji a plakala. 
Vyčerpána pláčem padla po půlnoci do peřin a usnula. A zdál se jí sen. Záclona v jejím okně se náhle odhrnula a do komnaty vlezl Rovko. Princezna vykřikla radostí, ale Rovko jí zakryl ústa, aby ho neprozradila. 
„Uteč se mnou.“ řekl Rovko, ale Princezna se podívala dolů z okna a když viděla tu výšku, zatočila se jí hlava. 
„Nemohu,“ řekla, „Je mi souzeno vzít si krále.“ A pak se rozplakala Rovkovi na rameni. 
„Zítra je svatba.“ povzdechla si. 
„Nemáme mnoho času.“ řekl Rovko. „Chci, abys věděla, že Tě miluji a nikdy nepřestanu. Ať jsi kdekoli, ať jsi s kýmkoli, budeš moje žena.“ Pak Princeznu políbil a něžně položil na postel. 
Když se ráno Princezna probudila, byla v ložnici sama. Byl to jen sen, pomyslela si. A už na ní klepou dvorní dámy, aby ji ustrojily do svatebního šatu. Otočila se k oknu a všimla si, že záclona je dole roztržená. 
„Otevři paní.“ ozval se za dveřmi králův hlas. 
Pospíšila ke dveřím a otevřela. 
„Král promine, ale nejsem ještě ustrojená.“ 
„Někdo tu v noci byl!“ řekl král. 
Tak to tedy nebyl sen? On tu byl? A miluje mne. 
„Stráže si ráno všimli ,že k Tvým oknům je přistaven žebřík.“ pokračoval král. „Byl tu ten Cikán?“ 
V Princeznině nitru se svářil strach a hrůza z trestu, který ji postihne s radostí a štěstím, že je milována a že také miluje. Přikývla. 
„Ano, on tu byl.“ 
Králova tvář se zkřivila hněvem a zlostí. Chvíli stál a přemáhal vztek. Pak se zhluboka nadechl a ukázal na Princeznu. 
„Odveďte ji.“ 
Stráže uchopili Princeznu a vedli do vězení. 
Později té noci vynesl král rozsudek. Princezna měla být zavezena do hlubokých lesů a tam ponechána na pospas divoké zvěři. 
To ale Rovko nevěděl. Vracel se domů, protože nevěděl, kam jinam jít a přemýšlel jak získat Princeznu zpátky. Když došel do království svého otce, vyšplhal na kopec a rozhlédl se po kraji. A spatřil zkázu. Vesnice byly srovnané se zemí, pole vypálené. Ubíral se k městu a viděl utrpení, bolest a smrt. Lidé mu vyprávěli že zemi napadl Princeznin otec, velmi mocný král. Jeho vojsko jako větrná smršť srovnalo se zemí vše, co se mu postavilo do cesty. 
Nebyli ušetřeni ani princovi bratři a otec. jejich těla byla nabodána na kůly před zámkem na znamení vítězství. Když cizí král nenašel co hledal odtáhl ze zubožené země domů. 
Rovko nyní stál v troskách rodného paláce. Kolem těžké ticho a všude prach a krev. Posadil se na rozbitý práh a plakal. Rozkřiklo se, že nejmladší princ se vrátil. Když Rovko zvedl uplakané oči, uviděl, že se kolem něho shromáždil tichý dav. Hleděly na něho tmavé smutné oči. Rovko pochopil, že se musí chopit vlády. Byl král. 
Dlouho trvalo než se opravil královský palác, ještě déle trvalo než se celá země zmátožila z bídy a nemocí. Pak teprve mohl Rovko začít stavět vojsko. S ním vytáhl na krále, který mu ukradl Princeznu. Rovkovo vojsko rozbořilo hradby a Rovko na koni vjel do trůnního sálu. Položil králi na krk špičku svého meče. 
„Kde je Princezna? Vrátil jsem se pro ni.“ 
„Tvá milá je už dlouhá léta mrtvá.“ odpověděl král, „V hlubokých lesích ji divá věř roztrhala.“ 
Když to Rovko vyslechl, probodl králi hrdlo. 
Dravá zvěř ale Princezně neublížila. 
Vojáci ji nechali na mýtině. Objímala si kolena pažemi a vystrašeně se dívala do tmy. Byla sama, měla strach. Ráno se snažila najít cestu z lesů ven, večer pak unaveně padla a spala a druhý den nanovo hledala kde les končí. Ten však konce nebral. Marně se pokoušela. 
Jedla maliny a jahody. Postavila si chýši z větví. Tak žila Princezna v lesích den za dnem a každý den se něco naučila. Jak rozdělat oheň, jak se skrýt před deštěm, které houby se smějí jíst, jak se ochránit před divou zvěří. Jednoho dne poznala, že čeká dítě. 
Rovkovo srdce se neupokojilo, když zabil krále. Plakalo a pukalo bolestí. Poslal vojsko zpět domů a sám se vydal do hor jen sám se svým koněm, lukem a dýkou. Nevěděl, proč ho to táhne do lesů. Věděl, že jeho láska už nežije. Jak by přežila? Přece ale bloudil po pěšinách a prodíral se trním. 
Princezně se narodil chlapec. Dala mu jméno Daniel. 
Daniel vyrůstal sám s matkou uprostřed hustých lesů až do dne, kdy do těch míst zabloudil mládenec, který si chtěl zkrátit cestu. Princezna se mu líbila a nabídl se, že ji i jejího syna dovede mezi lidi do vsi. Nejprve se Princezna zdráhala, samotu a ticho lesa si zamilovala, ale když mládenec vyprávěl o dětech a o škole a ona viděla, jak Danielovi oči září zvědavostí a touhou po lidské společnosti, souhlasila. Podařilo se jim vyjít z lesů a mládenec je odvedl do své rodné vsi. 
Lidé se zeptali Princezny, kdo je a když odvětila: 
„Jsem Princezna.“ rozesmáli se na celé kolo. Pravda, šaty měla potrhané a tváře větrem ošlehané, ruce samý mozol, ale v prsou stále cítila stejnou hrdost jako když usedala po otcově boku v trůnním sále. Nyní se jí lidé smáli. Byla jiná. Odlišná. Samota naplňovala její duši. Viděla co jiní neviděli, slyšela, co neslyšeli. Říkala věci, kterým nerozuměli. Tak si o ní začali říkat, že je bláznivá. Bláznivá Princezna. 
Dali jí domek na kraji lesa, na konci vsi. A Daniel začal chodit do školy. Navazoval první přátelství, prožíval první zrady a pády. Byl šťastný. Pobíhal s partou kluků, pásl krávy a ovce a vůbec netušil, že by měl být jednou král. 
Rovko nevěděl jak dlouho už putuje krajem. Nepočítal dny, nepočítal týdny ani měsíce. Nehledal, nepospíchal. Neměl určený směr ani svůj cíl. 
Jednoho dne projížděl podhorskou vsí. U cesty si hrály děti na louce. když si všimli jezdce, přestaly si hrát, zaclonily si oči proti slunci a pozorovali ho jak stoupá ke vsi zaprášenou cestou. 
Tu Rovko náhle pocítil cosi zvláštního. Jako by mu cosi nebo kdosi řekl: 
„Tvůj osud se právě v této chvíli a na tomto místě naplnil.“ Rovko zarazil koně a zavřel oči. Z dálky k němu doléhaly dětské hlasy. Přibližovaly se. Rovko otevřel oči a jeho pohled se střetl s pohledem hnědých očí malého kluka. Rovko si ho prohlížel. Jeho hruď se naplnila láskou, do očí mu vstoupily slzy. Nevěděl ale proč, i když viděl, že chlapec má černé vlasy a jeho pleť je mnohem tmavší než kůže jeho kamarádů. Rovko nevěděl, že se dívá do očí, které jsou těm jeho tolik podobné. 
„Kdo jsi?“ zeptal se Rovko aniž by seskočil z koně. 
„Daniel.“ odpověděl chlapec. 
„A kdo jsou Tví rodiče?“ tázal se Rovko dál. 
Daniel sklopil oči a zahleděl se na bosé prsty u nohou. 
Děti se začaly smát. 
„On nemá rodiče.“ vykřikl někdo, „On má jen mámu.“ Děti se škodolibě uchechtávaly a šťouchaly Daniela do žeber. 
„Nevím, co je na tom k smíchu, že má jen matku!“ okřikl kluky Rovko. „A proč se k němu tak chováte!“ 
Jeden pihovatý kluk popošel pár kroků k princi a vysvětil: 
„Jeho máma je bláznivá. Říká o sobě, že je princezna. Tak jí říkáme Bláznivá Princezna!“ 
A děti se rozesmály až se za břicha popadaly. 
Rovko pochopil, že Daniel je jeho syn. Nyní viděl, že chlapec má Princeznina ústa a jeho oči. Všiml si, jak hrdě nese hlavu. Ano. Musí to být šlechtický syn. Jeho syn. 
Rovko seskočil z koně. 
„Tak dost.“ zvedl hlas a děti se přestaly smát. Zvědavě se dívaly na neznámého rytíře. 
„Podívej se na mne, Danieli.“ řekl Rovko, „Zvedni hlavu a přestaň se stydět.“ 
Když Daniel pozvedl tvář, Rovko přeletěl pohledem jeho kamarády. 
„Nemáš se za co stydět Danieli. Tvá matka je skutečně Princezna a Tvůj otec je král.“ 
Vypadal tak mocně, tak majestátně. Ani jedno z dětí o jeho slovech nepochybovalo. Ustoupily do uctivé vzdálenosti a sklonily hlavy v úkloně. Klobouky si drželi na prsou. Celá vesnice byla vzhůru nohama, když Rovko s Danielem v sedle před sebou projížděli kolem stavení. Děti si pospíšily a novinu donesly do vsi dříve než do ní Rovko vjel. Děti vybíhaly z chalup a mávaly na Daniela. A zdravili ho: 
„Buď zdráv Danieli!“ a „Daniel bude král!“ 
Princezna zaslechla ten hluk a vyšla na zápraží. Když ji Rovko uviděl, stála ve dveřích roubené chalupy jako by stála na vrcholku schodů vedoucích do paláce. Dlouhé vlasy jí splývaly po ramenou. Usmívala se. Nikdy nevěřila, že tento den nastane. A přesto tu byl. Její Rovko. Otec jejího syna. Muž jejího srdce. 
Objali se. Políbili. Vrátili se do princova království a tam šťastně žili. A po Rovkovi moudře kraloval Daniel, zvaný Bláznivý Král.

Zdroj: www.abatar.cz

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight