Chytrý Petr na svatbě

Lepší je bránit se vtipem než holí, jako to naučil chytrý Petr na jedné svatbě. Bohatý sedlák objížděl movité hospodáře ze své vsi i okolí, rozdával jim láhve pálenky a všude zval:
„Za týden bude jídla i pití víc, nezmeškejte a určitě přijeďte. Vdávám dceru, však ji znáte. O té svatbě, se bude mluvit široko daleko, ať to stojí, co to stojí. Nezapomeňte, za týden u nás. Kdo má strach, že mu tam bude smutno, ať se nebojí. Budeme dělat taškařice, až se budete smíchy ohýbat. Pozval jsem i chytrého Petra, aby nás pobavil.“
Minul týden a svatebčané se sjížděli od samého rána. Ženich s nevěstou už byli oddáni, všichni příbuzní seděli u stolu a čekali, kdy začne ta slibovaná zábava. Petr však nešel. Hostitel se rozzlobil, jak si může takový pán z Nemanic dovolit nechat celou společnost čekat. Poslal ihned pro Petra děvečku, že už měl být u hostiny. Pak se obrátil ke svým hostům a povídá:
„My mu ukážeme, kdo je chytřejší a vtipnější! Až budeme jíst, posílejte všechny kosti ke mně a já mu je budu házel pod židli. Určitě si toho nevšimne, a my se mu pak vysmějeme, co toho snědl.“
Za chviličku přišel Petr a posadil se vedle hostitele. Poblahopřál ženichovi s nevěstou, poklonil se ostatním a posadil se. Nastalo ticho. Hospodář dloubl do Petra a povídá mu:
„Říkali všichni, jak jsi chytrý a jak nás pobavíš, a Ty tu zatím sedíš jako bluma. Tak dělej něco, ať se zasmějeme!“
„Až mi bude do legrace,“ povídá Petr, „můžu začít. Myslíš, že se dá žertovat s lačným žaludkem? To by bylo pěkné veselí, nemastné a nezalité dobrým vínem.“
„Dobře,“ řekl hostitel: usmíval se pod fousy a mrkal na ostatní.
„Začneme tedy, jak se sluší. Svatbě jsme už připíjeli, tak noste na stůl! Nejdříve přijde na řadu bílé maso!“
Otevřely se dvéře z kuchyně a děvečky začaly nosit mísy plné masa kuřecího, krocaního, slepičího, krůtího, kachního a holubího. Mísy byly přeplněné, masa byla připravena na nejrůznější způsoby, s roztodivnými omáčkami, vonělo to všelijakým cizím kořením a každý si mohl brát podle své libosti, nač měl chuť a kolik si troufal sníst. Všichni se divili, jen hostitel koukal jakoby nic. Vždyť přece říkal, že o té svatbě se bude mluvit po širém kraji.
Svatebčané se pustili do hodování. Okusovali, pomlaskávali, divili se, chválili, uznávali a vynášeli hospodyni, jak to všechno dokázala. I Petr jedl, až se mu za ušima dělaly boule. Ničeho si nevšímal, jen dobrot, které se na něho smály z mís. Neviděl ani, jak si ostatní hosté podávají tajně pod stolem kosti a smějí se při tom do hrsti. Když došly kosti k hostiteli, ten opatrně každou položil pod Petrovu židli. Hromada kostí a kostiček pod Petrem utěšeně narůstala: přibývala tak rychle, jak ubývalo maso z mís. K jídlu už toho mnoho nezbývalo, a tak svatebčané jen poťouchle dojídali a těšili se, jak se pobaví na Petrův účet. Dojedeno, všichni si důkladně opláchli prsty, samozřejmě i Petr. V tu chvíli povstal hostitel a prohlásil:
„Jedli jsme? Jedli, ale málo. Vždyť nám Petr skoro nic nenechal jen sám dlabal, baštil a cpal se, jako by se chtěl najíst do zásoby alespoň na rok. Podívejte se, kolik má pod sebou kostí! To by se snad mělo spočítat!“
Petr se překvapeně podíval pod svou židli a opravdu! Tyčila se tam hromada kostí, které zůstaly ze všech těch kuřátek, krůtiček a ostatní drůbeže. Ostatní se začali smát na celé kolo,řehtali se, řičeli smíchy, až jim slzy tekly, řehonili se, zakuckávali se při tom a pokřikovali, co koho napadlo:
„Ten by snědl i čerta s rohama! Hází to do sebe jako do děravého pytle! Ona mu ještě snad kručí v břiše jako ve starých hodinách!“
Petr nic neříkal, nechal hosty, aby se vysmáli dosyta. Když veselí přestalo, vstal a povídá:
„Víte dobře jako já, že se u nás pro žert nehněváme. Také však říkáme: umíš-li špičky rozdávat, musíš je také umět přijímat. Já Vám, hospodáři, děkuji za pohoštění, dobře jsem se poměl. Víte však, co mě nejvíce překvapilo? Že na vašich talířích ani pod vašimi židlemi nevidím ani tu nejmenší kostičku. Je to divné, já Vám to však snadno vysvětlím. Jenom já jsem jedl jako člověk, po lidsku: maso sním a kosti zahodím pod židli. Vy však hltáte jako psi, ani kostičku nenecháte. Musíte mi odpustit, já nejsem zvyklý se psy bývat u stolu a hodovat, já odcházím mezi lidi.“
A než se stačili sedláci vzpamatovat, byl Petr pryč.
Co svatebčané na to říkali a jak se asi smáli teď, to si jistě dovedeme představit. Vlastně došlo na největší sedlákovo přání, aby se o svatbě jeho dcery mluvilo po vsi i po celém okolí. Jenže přání se splnilo daleka víc, než o to sedlák stál. Vždyť to povídání se dostalo až k nám! Jak nám to pověděla pohádka na začátku? Je lepší bránit se vtipem nebo holí?