Chytrý Martin

zobrazeno 20×

Vložil(a): maminka a miminko, 3. 4. 2016 14.51

Byl jednou jeden chudý nádeník a ten měl tři syny, kteří se učili řemeslu. Ten nejstarší měl být tkalcem, prostřední krejčím a ten nejmladší, kterému mu všichni říkali Chytrý Martin, protože když pánbů rozdával rozum, doběhnul si tenhle hoch nejmíň dvakrát, ten měl být ševcem. Když synkům skončila učednická léta, poslal je otec na zkušenou do světa. Protože byl ale velmi chudý, nemohl jim s sebou dát nic jiného než staré kožené pouzdro, ve kterém byla vidlička, nůž a lžíce. Ale bratři byli spokojeni i s tím málem a táhli do širého světa s veselou. Prvního dne večer dorazili do jednoho vesnického hostince, kde přenocovali, ale ráno se dohodli, že dál půjde každý svojí cestou a ode dneška za pět let se zase setkají v tomto hostinci. Potom si navzájem popřáli štěstí a srdečně se rozloučili.
Chytrý Martin si vybral pohodlnou pěšinu a šel a šel, až přišel ke kamennému mostu. Už vykročil, že přejde na druhou stranu, kde se vzal, tu se vzal, stál před ním najednou nějaký chlap a zhurta na něj uhodil:
„Co tu hledáš a kampak jdeš?“ Martin odvětil:
„Jsem švec a jsem na vandru a hledám práci!“
„Vida.“ zabručel cizinec.
„Ba, ba,“ kývnul Martin „ale teď mi řekni Ty, kdo jsi a na koho tu číháš?“ Tu se chlapisko divoce zašklebilo:
„Já? Já jsem loupežník!“
„Tak?“ řekl Martin udiveně:
„To je mi ale podivné řemeslo, vynáší to vůbec?“
„To si myslím!“ rozesmál se loupežník „Určitě více než to Tvoje!“
„Vida, vida!“ zvolal Martin překvapeně:
„Myslíš, že bych se mohl také vyučit loupežníkem?“
„Nu, vyučíš se snadno, když jsi chlap od rány.“ odvětil loupežník.
„Nechej mne u sebe! Chci se stát loupežníkem.“ zaprosil Martin.
„Nu, já bych Tě tu nechal, ale do tlupy Tě může vzít jen náš náčelník a ten tu zrovna není.“
Martin čekal celé tři dny, dokud se loupežnický kapitán nevrátil domů a jeho přání nevyslyšel. Pokýval hlavou a řekl:
„Nu dobrá, vezmu Tě. Ale nejdříve musíš složit zkoušku, abys prokázal svoji šikovnost.“
„To nezaškodí! Za pár hodin jsem tu a pak uvidíš, že mne rád přijmeš.“ řekl Chytrý Martin a odešel přes most zpět do lesa.
Tu uviděl, jak po cestě kráčí řezník a vede tele. Chytrý Martin se plížil podrostem po vedlejší cestičce a získal tak nepozorovaně náskok. Pak se vrátil zpět na cestu, kudy musel za chvíli projít řezník s teletem, vytáhnul nůž, vidličku a lžíci z pouzdra a pohodil prázdné pouzdro na cestu, kousek cesty dál hodil na zem vidličku, pak lžíci a nakonec nůž. Potom se ukryl nablízku a čekal, dokud neuviděl mezi stromy přicházet řezníka s teletem. Ten právě přišel ke koženému pouzdru, zvedl je, prohlédnul si je a pomyslel si:
„Co s prázdným koženým pouzdrem? Nestojí to ani za zvednutí!“ A hodil ho zpět na cestu a kráčel dál. Za malou chvíli přišel k místu, kde ležela vidlička, jen si ji tak z výšky prohlédnul a šel dál bez toho, že by se pro ni sehnul. Když ale za další chvíli našel nůž a lžíci, obojí zvedl a schoval do kapsy.
„Nu, nebylo by špatné mít celý příbor i s tím pouzdrem!“ zapřemýšlel, uvázal tele ke stromu a utíkal zpět, aby si vzal vidličku i pouzdro. Mezitím vyskočil Chytrý Martin ze svého úkrytu, odvázal tele a hnal je do lesa a žalostně při tom bučel zrovna jako to tele. Když se řezník vrátil na místo, kde uvázal tele, nenašel ho a pomyslel si:
„Určitě se utrhlo a uteklo.“ A šel za tím bučením, které slyšel vycházet z lesa.
Martin mezitím přišel k rybníku, tele zabil, uříznul mu hlavu a tu hodil do vody. Potom se ukryl v křoví a žalostně bučel. Když řezník vyšel z lesa na břeh rybníka, myslel si, že tele vběhlo do vody a teď vystrkuje hlavu. Proto se rychle svléknul a skočil tam, aby ho zachránil. Zatímco se plácal ve vodě, vyskočil Martin z úkrytu, vzal řezníkovy šaty a s tím i vše, co bylo uvnitř, a jako vítr uháněl pryč. Potom vyprávěl loupežnickému náčelníkovi, jak to vše nastrojil. S tím mistrovským kouskem byl loupežnický kapitán velmi spokojen a vzal Chytrého Martina do tlupy a ten byl za nějakou dobu nejšikovnější a nejodvážnější loupežník široko daleko.

Když uplynulo pět let, pomyslel Chytrý Martin na ujednání, které uzavřel se svými bratry. Oblékl si nádherné šaty, od svého kapitána si půjčil kočár a koně a jel k hostinci. Jeho dva bratři už tam seděli u stolu, ale nepoznali ho, dokud se jim sám nedal poznat. To Vám bylo radostné shledání! Martin nechal nanosit pečeni a víno, a tak se spolu dobře poměli a veselili se až do pozdní noci. Zrovna té noci se ale událo, že loupežnický náčelník byl i s celou bandou dopaden. Martin byl jediný, kdo biřicům unikl. Tu nechal král rozhlásit, že tomu, kdo Chytrého Martina přivede živého či mrtvého, dá jako odměnu jeden tisíc dukátů. Martin to sám slyšel vyvolávat druhého rána, když seděl s bratry u snídaně.
„Slyšíte? Na tisíc dukátů si král cení moji hlavu! Ty budou moje, na to vezměte jed!“ zasmál se. Prodal kočár i s tím krásným koněm a koupil si starý kramářský vůz. Naložil ho sudy s kořalkou, natáhnul si rozedrané šaty a vydal se na cestu na královský zámek.
Jel a jel, až přijel k zámeckému mostu, který hlídalo dvacet pět husarů, aby na rozkaz krále chytilo Chytrého Martina. Ten se dlouho nerozmýšlel. Začal hrát opilého, zpíval a řval a potácel se za vozem z jedné strany cesty na druhou. Zrovna před mostem, uhodil koně tak silně, že se leknul a uskočil, kolo vozu se dostalo do příkopu a vůz sám se převrátil.
„Ach, já ubohý muž! Já ubohý!“ naříkal Chytrý Martin a pokoušel se vůz zase postavit „Teď je všechno vniveč! A taková výtečná kořalka! Pomozte mi přeci, vojáčkové! Já na nějakých těch pár žejdlíků nehledím!“
Tu husaři statečně přiložili ruce k dílu a Chytrý Martin jim jako poděkování dal každému pořádnou holbu kořalky a stále jim doléval, až byli husaři tak opilí, že ani mluvit nemohli a jeden po druhém padali jako žoky do příkopu. Martin z vozu vytáhnul dvacet pět kuten mnichů kapucínů a ty husarům obléknul, naskládal je na vůz a jako pytle plné otrub je pod rouškou tmy zavezl do královské strážnice.
Dovedete si představit, jak ráno král kulil oči, když ve strážnici našel kapucíny. Ptal se všech sluhů, pacholků a dvořanů, zda v noci neviděli či neslyšeli něco podezřelého, ale nikdo nic nevěděl. Tu princezna řekla:
„To nemohl udělat nikdo jiný než Chytrý Martin!“
„Že mě to hned nenapadlo!“ řekl král a ťuknul se do čela:
„Jsi chytrá, moje dítě, poraď mi, jak bych ho mohl chytit?“
„Zdá se mi, že to nemůže být zase tak těžké.“ odvětila princezna:
„Uspořádej na zámku ples a na podlaze tanečního sálu nechej rozházet zlaťáky. Chytrý Martin nebude na tom plese určitě chybět, a když uvidí zlato, nebude ho moci jen tak nechat ležet, nýbrž ho zvedne a strčí do kapsy. Pak ho lehko poznáš a můžeš ho dopadnout.“ Ta dceřina rada se králi arci zalíbila a nechal celou zemí křížem krážem rozeslat heroldy, aby sezvali kde koho na velký ples. Dříve než se hosté dostavili, nechal po sále rozházet plný měšec zlata, jak mu poradila princezna.
A opravdu! Brány zámku byly otevřené sotva chvíli a už se v nich zjevil Chytrý Martin, v tom nejdrahocennějším šatě a doprovázen jedním sluhou. Ale nikdo nevěděl, kdo je ten cizinec. Když viděl zlaťáky na podlaze, pomyslel si:
„Těm by se leželo měkčeji v mé torně než na těch tvrdých prknech.“ A přemýšlel, jak by ty zlaté ptáčky polapil bez toho, že by při tom lapili oni jeho. Když skončil první tanec, šel ven a poručil sluhovi, aby mu kvapem sehnal smůlu. Pak ji rozehřál, natřel si s ní podrážky bot a šel zpět do sálu a tancoval, jednu chvíli dokonce i s krásnou princeznou. Pokaždé, když byl tanec u konce, opustil sál a venku poručil sluhovi, aby mu sundal z podrážek přilepené zlaťáky. Tucetkrát, možná ještě vícekrát, to tak vyvedl a přinesl z sálu pěknou hromádku zlata bez toho, že by si ho tajní královi špehové vůbec všimnuli a jako zloděje ho odhalili. Naopak. Chytrý Martin měl daleko cennější úlovek než pár dukátů. Neboť princezna ho dobře poznala a ten statný a odvážný jinoch se jí tak líbil, že s jiným už tancovat nechtěla. Když ples pomalu končil, vzala ho potají na stranu a řekla:
„Buď opatrný, můj otec usiluje o Tvůj život. Ale buď bez starostí, já vše přivedu ke šťastnému konci.“ Ples byl u konce a Chytrý Martin nebyl ani poznán ani dopaden.
Chybí více jak třicet dukátů!“ řekl král druhého dne dceři:
„Jak se to mohlo stát? To je pro mne záhada! Kdybych jen věděl, jak toho chlapa dostat do rukou! Nemůžeš mi dát ještě nějakou radu, dítě moje?“ Tu se princezna na malou chvilku zamyslela a řekla:
„Uspořádej turnaj a vítězi slib za odměnu moji ruku, Chytrý Martin se toho souboje určitě zúčastní a vyhraje. Takto ho zajisté poznáš a můžeš ho uprostřed svých rytířů a dvořanů lehce zajmout.“
„Ano, tak to udělám!“ řekl král a zavolal písaře a nechal vypsat velký turnaj a k tomu slíbil, že vítěz dostane jeho jedinou dceru za ženu. Tu se na turnaj sjížděli knížata, hrabata, rytíři a jiní šlechtici ze všech čtyř světových stran a bili se statečně, neboť každý z nich by si rád zasloužil královskou dceru. Ale ten, kdo zvítězil, nebyl nikdo jiný než Chytrý Martin. Místo toho však, aby ho král zaslíbil své dceři, chtěl ho nechat svázat a vrhnout do temného žaláře. Tu ale k Chytrému Martinovi přistoupila princezna, přede všemi ho políbila a řekla:
„Toho chci za muže a žádného jiného! Abyste otče věděl, já ho miluji a Vy musíte nyní dodržet své královské slovo!“
„Staniž se!“ volali dvořané a rytíři, hrabata i knížata, přistoupili a šťastnému páru tisknuli ruce. Tak přišel i král a dal jim oběma požehnání. Brzy nato slavili svatbu.
Atak dostal Chytrý Martin, který byl kdysi pouhý ševcovský tovaryš, za ženu princeznu a nakonec byl králem v jednom velkém království

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight