Chytrý Filip

V časech, kdy náš Pán se svými dvanácti druhy putoval v prostých šatech a nepoznán po zemi, přišel také jednou do jedné malé vsi a prosil tam u bohatých sedláků o nocleh. Ale každým boháčem byly takové prosby buď pod rozličnými výmluvami nebo hrubými slovy odmítnuty. Sedlák z posledního statku ve vsi za nimi zavolal oknem:
„Venku za vsí žije v malé pastoušce starý vdovec, řečený Filip, který o takové lidí jako Vy vždy pečuje a nechává je přenocovat, tak se tam poptejte!“
Starý Filip si právě vařil večeři, když přišlo těch třináct k jeho chýši a o nocleh prosilo. Stařec se jen usmál a pravil:
„Nu, to by věru bylo, kdybych měl tolik místa, abych Vás všechny uložil. Tak šest bych mohl vzít.“
Ale oni zde chtěli zůstat všichni.
„Dobrá. Tak je to v rukách Božích, aby Vám místo učinil.“ řekl Filip:
„Já Vám dám nějakou slámu, abyste si mohli na podlaze světnice udělat pohodlí. Taky se podívám po nějakých houních, abyste se měli čím přikrýt.“
Druhého rána Filip vstal časně a uvařil pro těch třináct vše, co měl doma. Když se najedli, chtěli se za to přátelské pohoštění odvděčit, a proto pravil Petr jako jejich mluvčí:
„Slyš Filipe, splníme Ti tři přání!“
„Dobrá, tedy .....
   1) Za prvé si přeji, abych žil ještě pět set let a byl zdravý a čilý zrovna jako nyní;
   2) za druhé si přeji, aby moje hruška před domem po všechen ten čas nesla hrušky a aby každý, kdo na ni vyleze, nemohl dolů dříve než mu poručím;
   3) a do třetice si přejí, aby kdo bez mého svolení sedne na moji stoličku po pradědečkovi u pece, sám se z ní nemohl zvednout, dokud mu neporučím.“
„Staniž se!“ pravil Pán a putoval se svými druhy dál.
Když uběhlo oněch pět set let, přišla pro Filipa Smrt. Byl zrovna podzim a Filip chtěl sklízet hrušky.
Smrt mu řekla:
„Poslyš Filipe, pět set let uplynulo, a proto Ti nyní poroučím, abys šel se mnou!“
„Dobrá, dobrá už jdu!“ odvětil Filip, chystajíc se:
„Ale dříve bych si ještě rád natřásl trochu hrušek!“
„Dobrá,“ řekla Smrt „ale Ty to děláš moc pomalu, starý brachu. Já Ti na ten strom vylezu a ty hrušky Ti setřesu, budeme rychleji hotovi.“
Filip souhlasil. Tak Smrt vylezla na hrušku a třásla vší silou a Filip hrušky sbíral a nosil do domu. Potom chtěl kostlivec opět slézt dolů, ale to se mu nedařilo, ať se namáhal sebevíce. Tu prosil Filipa o pomoc. Ale Filip odvětil:
„Já jsem Ti tam lézt neporučil, jen si zůstaň, kde jsi!“
Ale Smrt prosila a žadonila, aby jí dovolil slézt dolů. Nakonec Filip pravil:
„Dobrá, udělám to, ale nejprve mi slíbíš, že pro mne nepřijdeš dříve než za pět set let!“
Co mohla Smrt na hrušce učinit jiného, než souhlasit? Musela dát Filipovi slovo a odejít bez něj. A starý Filip žil šťastně a spokojeně ve své pastoušce a spokojil se s hruškami, které mu strom na zahradě nesl.
Také druhých pět set let uběhlo. Tak se jednoho rána dostavila Smrt a řekla.
„Tak Filipe, tentokráte mi neunikneš. Připrav se na cestu!“
„Dobrá, jen ne tak zhurta, matičko Smrti.“ řekl Filip:
„Ještě si oholím bradu, pak můžeme jít.“
Smrt pravila:
„Pro mne za mne.“
A aby ji nohy tím čekáním nezdřevěněly, sedla si na stoličku po pradědečkovi u pece. Protože si ale Filip dával na čas, chtěla ho Smrt bez dalších okolků popadnout a odvést. Ale běda! Z té stoličky se nemohla ani za nic zvednout, ať se sebevíc namáhala. Prosila Filipa, aby jí z té židle osvobodil, ale on pravil:
„Dobrá, udělám to, ale nejprve mi slíbíš, že pro mne nepřijdeš dříve než za pět set let!“
A Smrt musela i tentokráte dát k dobru pět set let.
Ale když i těchto pět set let uběhlo, žádná lest už Filipovi pomoci více nemohla, a tak musel pokorně jít se Smrtí na věčnost.
„Dobrá, zaveď mne nejdříve do pekla,“ řekl Filip „chci vědět, jak to tam chodívá.“
Když byli před pekelnou branou, křičeli satanáši:
„Smrti, copak nám to vedeš za kmotra?“
„Aj,“ odvětila Smrt mrzutě „zeptejte se ho sami, je dost starý na tlachání.“
Tu se ptali satanášové Filipa, kdopak on je.
„Nu, kdo bych byl,“ řekl Filip „hráč a opilec!“
Tu se čerti dali do velkého smíchu a jejich arcisatanáš se ptal:
„Poslyš, starochu, co si zahrát v kostky?“
„Dobrá,“ řekl Filip „o co se hraje?“
„Přece o duši!“ smál se Lucifer, zatřásl číškou s kostkami a hodil.
Filip hodil po něm a měl o jedno oko více.
„Nu, to by byla jedna duše!“ usmál se Filip šelmovsky a šel ke kotlům do pekelné kuchyně, aby si tam vybral nějakou duši. Ale jak se Vám podivil, když v tom největším kotli uviděl svoji ženu.
„Ty ďáblice lakotná,“ zvolal hněvivě „copak jsem Ti vždy neříkal, že sem jednou přijdeš? Ale jednou jsi byla mojí ženou, takže si vezmu Tebe.“
Popadnul ji za ruku a odvedl ji s sebou před pekelnou bránu. Když se vrátil k satanášům, jal se Lucifer hrát v kostky poznova a postupně Vám přišel celkem o dvanáct duší.
Tu se pekelný hrabě rozkatil po čertovsku a zařval na Filipa:
„Ty chlape bídná! Myslíš si snad, že mi celé peklo s sebou odvedeš?“
Skočil do pekla a bránu za sebou přibouchnul. Tak šla Smrt s Filipem a jeho dvanácti vyhranými dušemi do nebe. Filip zaklepal na nebeskou bránu, svatý Petr pootevřel a vykouknul a zeptal se, jaké má přání.
„Nu, chtěl bych se svými dušemi do nebe.“ řekl Filip.
Petr obhlédnul ten zástup, který stál před nebeskou bránou za Filipem a řekl:
„Saperlot! Tolik najednou?“
„Ano,“ řekl Filip „copak jsi už nepamatuješ, kolik bylo Vás, když jste tenkrát ke mně přišli? Nemáte tu jistě méně místa, než bylo tenkráte v mé chýši!“
„A hrome!“ zvolal Petr radostně „To jsi Ty, Filipe, starý brachu? Tak pojďte všichni dále!“
A tak Filip a jeho dvanáct duší přišlo do nebe.