Chytrá vesničanka

zobrazeno 31×

Vložil(a): jitkamety, 16. 2. 2016 14.09

Byl jednou jeden král, který si pořád nemohl najít ženu podle svého vkusu. A to všechno proto, že králi odmalička tvrdili, že je nejchytřejší člověk na světě. Usmyslel si tedy, že si vyhledá manželku sobě rovnou nejchytřejší dívku v celém království.
Nejdřív si král, jak se také na krále sluší, vybíral nevěstu z dívek nejznamenitějších rodů. Ale brzy se přesvědčil, že urozené dívky mnohem spíš než rozumem září svými brilianty. Výborně tančily a odívaly se do nádherných rouch z hedvábí a aksamitu. Měly ostré jazýčky, které bez ustání soudily a odsuzovaly každého, kdo jim přišel do cesty, ale jakmile král pronesl něco moudřejšího, zacpávaly si ouška a ujišťovaly ho, že urozeným dívkám se takové hovory ani poslouchat nesluší.
Tu se král rozhodl, že si bude hledat manželku mezi dcerami statkářů.
Statkářské dcerky se také rády blýskly svými šaty, ale hovořit uměly jen sem tam o loveckých psech a o koních s rodokmenem. Statkářským dcerkám bylo, jak je vidět, odměřeno rozumu nepříliš velikou mírou, právě tak jako jejich otcům a matkám. Když došlo k vážnějšímu hovoru, pletla se jim slova na jazyku jako slepičí nožky v koudeli.
Co měl král dělat? Teď už mu nezbylo než hledat nevěstu mezi vesnickými dívčicemi.
Co na tom, že nosí hrubé šaty a dřeváky, říkal si král. Jen kdyby se mezi nimi nějaká chytrá dívka našla, však by ji už dvorní krejčí a obuvníci ustrojili jako královnu.
Král měl, to se ví, za městem dvorec. I vyjel si tam nadýchat se svěžího vzduchu a přitom se podívat na vesnické dívčiny.
A tu se právě toho dne přihodilo, že kůň jednoho chudého chalupníčka se zatoulal na králova pole a podupal královo osení. Správce královských statků zahnal koně do své stáje a žádal na chalupníkovi veliké výkupné. Chalupník peněz neměl, a jakpak se může v hospodářství obejít bez koně? Šel tedy hledat ochranu ke králi.
Král chalupníka vyslechl a v duchu si řekl:
Toho sedláčka ke mně přivedla šťastná náhoda. Jistě bude mít doma dceru a říkává se, že jablko daleko od stromu nepadne. Podíváme se, jak je chytrý otec.
A král pravil:
„Dobrá, buďsi po Tvém, od výkupného Tě osvobodím. Ale za to mi musíš zodpovědět tři otázky. Odpovíš-li správně, dostaneš svého koně, odpovíš-li špatně, zůstane kůň u mne a Ty dostaneš pořádný výprask. Tak co, souhlasíš?“
Chalupník se poškrábal za ušima a otázal se:
„A co to bude za otázky?“
„Za prvé mi odpověz: Co je na světě ze všeho nejrychlejší? Za druhé: Co je v našem životě nejdražší? A za třetí: Jak veliký je Měsíc? Dávám Ti lhůtu dva dny, dobře si všechno rozmysli a přijď si pro to, co zasloužíš.“
Chalupník se vrátil domů celý smutný a plný starostí. Dcerka ho přivítala na prahu s otázkou:
„Tak jak jsi pořídil, tatínku, vyprosils na králi našeho koně?“
„Koně jsem nevyprosil,“ odpověděl chalupník, „ale vykoledoval jsem si pěkný výprask. Král bude mít asi sám rozumu potenku, a tak si usmyslel, že si vypůjčí cizí. Dal mi tři otázky a lhůtu dva dny. Odpovím-li na ně, dostanu koníka. Neodpovím-li, zkusím, jak chutná královský karabáč.“
„A jaké jsou to otázky?“ ptala se dcera.
Sedlák je pověděl.
„Na tom není přece nic těžkého!“ usmála se dcera. „Já Ti hned všechny ty tři otázky zodpovím. Jen pěkně poslouchej, dobře si je zapamatuj a potom jdi ke králi pro našeho koně.“
Sedláček vyslechl dceru a hned nato běžel do královského dvorce.
„Oho, Ty sis nějak pospíšil,“ řekl král. „Jenom nevím pro co, jestli pro koně, nebo pro karabáč.“
„Pro obojí,“ odvětil chalupník. „Chci jet nazpátek na koni, a možná že budu potřebovat karabáč k popohánění.“
Král se usmál a pravil:
„Uvidíme, uvidíme. Začněme s první otázkou: Co je na světě ze všeho nejrychlejší?“
„Ze všeho nejrychlejší je lidská myšlenka,“ odvětil chalupník.
„Kdo Ti to řekl? Nechce se mi věřit, že jsi na to přišel sám.“
„Moje dcera,“ přiznal se chalupník.
„A vida! No dobře. A teď mi pověz: Co je v našem životě nejdražší?“
„Nic není v našem životě dražšího nad spánek,“ odvětil sedlák. „Ve spánku zapomínáme na všechny bolesti a trampoty. Spánek dodává síly zemdlenému a utěšuje nešťastného.“
„Kdo Ti řekl tohle?“ otázal se král.
„Moje dcera,“ odpověděl chalupník.
„Podívejme, jakou Ty máš chytrou dceru,“ řekl král. „Obě odpovědi jsou správné. Neřekla Ti také, jak veliký je Měsíc?“
„To se ví, že řekla. Čtyři čtvrti.“
„Zase správně,“ řekl král.
Byl velmi udiven. Zatím totiž ještě ani jedna dcerka těch nejurozenějších pánů a nejbohatších statkářů nedokázala na ty otázky odpovědět. Všechny se jenom smály a říkaly, že není takového mudrce na světě, který by na tohle přišel. A najednou to uhodla dcera obyčejného chalupníka! Možná ale, že k tomu nedošla svým rozumem. Bude ji musit ještě jaksepatří prozkoušet.
A řekl chalupníkovi:
„Splnil jsi podmínku, vezmi svého koně a jdi domů. A dceři dej ode mne dárek za to, že je tak chytrá.“
Král přinesl z královské kuchyně řešeto, vložil do něho sedm vajec a dal je sedláčkovi.
„Řekni své dceři, aby v tomhle řešetu vychovala ze sedmi vajec sedm kuřat a aby mi je zítra poslala.“
Chalupník odešel, ale za dvě hodiny už byl zase zpátky v králově dvorci. Na zádech nesl veliký pytel s ječmenem.
„Tenhle ječmen,“ řekl chalupník a shodil pytel ke královým nohám, „vám posílá moje dcera. Prosí Vás, abyste ho ihned zašil, do východu slunce sklidil úrodu, semlel na krupici a poslal kuřatům v tu dobu, kdy se budou klubat z vajec, aby nezašla hlady.“
Král se rozesmál z celého srdce.
„Tvá dcera je ale opravdu chytré děvče. Chci se s ní oženit. Ale nejdřív bude třeba zhotovit svatební šat. Vezmi tady ten kolovrat a řekni dceři, aby do zítřka napředla tenkých nití a utkala z nich to nejjemnější plátno.“
Sedlák vzal kolovrat a vydal se k domovu. Ale neuběhla ani hodina, když celý zadýchaný přiběhl ke králi nazpátek. Na zádech mu zase visel veliký pytel.
„V tomhle pytli jsou nejvybranější lněná semínka,“ řekl králi. „Má dcera Vás prosí, abyste je zašil, vypěstoval a natrhal len, ale co nejrychleji. Jinak nestačí do zítřka napříst a natkat plátno na svatební šaty.“
Králi se dívčina odpověď velmi zalíbila.
„Opravdu vidím, že Tvá dcera pro trefné slovo daleko nechodí. Řekni jí, že k ní zítra přijdu na námluvy.“
Druhý den zaklepal král na dveře chudičké vesnické chaloupky.
Chalupníkova dcera ho vpustila dovnitř s uctivou poklonou.
„Kdepak je Tvůj otec?“ otázal se král.
„Otec jel tam, kde se voda hněvá, aby z dobrého udělal lepší,“ odpověděla dcera.
„A kde máš matku?“
„Matka se sestrou si hrají s větrem na schovávanou.“
„A bratr?“
„Ani na nebi, ani na zemi. Baví se s tím, co se ještě nenarodilo.“
Král se zasmál a řekl:
„Ale Ty mi dáváš jednu hádanku za druhou!“
„Co na tom,“ odpovědělo děvče. „Což nemá Vaše Veličenstvo hádanky rádo? Vždyť je samo dávalo otci i mně.“
„A ty, chytrá hlavičko, jsi všechny moje hádanky uhodla. Jestlipak ale umíš odpovědět také na své vlastní?“
„Možná že ano. Vyzkoušejte si mě, je-li Vám libo.“
„Dobrá. Pověz tedy, kde se voda hněvá a jak Tvůj otec dělá z dobrého lepší?“
„Voda se hněvá ve mlýně: kola jí brání, aby utíkala dál, a tak jimi kroutí a otáčí. Otec tam semílá zrno na mouku a krupici.“
„Tak je to tedy! No a kde si to Tvoje matka se sestrou hrají s větrem na schovávanou?“
„Kde jinde než na poli! To se ví! Je právě nejvyšší čas hnojit, a proto pálí ohně ze spadaného listí a stařiny. A tu si volky nevolky musíš hrát s větrem na schovávanou. Jak se neschováš, hned Ti vypálí oči kouřem.“
„A Tvůj bratr, když není ani na zemi, ani na nebi? A jak je možné bavit se s tím, co se ještě nenarodilo?“
„To je přece nad slunce jasnější! Samozřejmě že na stromě. Je to takový nezbeda, nenechá na pokoji jediné ptačí hnízdo s vajíčky.“
Král se opět zasmál a pravil:
„Ty ale umíš hádanky dávat i luštit opravdu mistrovsky! Teď je řada na mně. Poslouchej, co Ti povím. Přišel jsem k Tobě na návštěvu, buď i Ty mým hostem. Ale pozor: nechoď ani oblečená, ani svlečená; ani pěšky, ani na koni; ani na saních, ani ve voze; ani po cestě, ani vedle cesty. Až přijdeš, nevcházej do domu, ale nezůstaň ani na ulici. Dárek mi nenos, ale s prázdnýma rukama taky nechoď!“
„Dobře,“ pravilo děvče. „Očekávejte zítra mou návštěvu.“
Nazítří se dívka ovinula od hlavy k patě hustou rybářskou sítí, vzala do ruky vrabečka, potom přivázala konec sítě ke kozlově šíji a hnala kozla ke královskému dvorci kolejí, kterou vytlačilo na louce kolo vozu.
U dveří odvázala síť kozlovi z krku, jednou nohou překročila práh a druhou nechala před prahem.
„Tady jsem,“ pravila králi. „Jak jste si přál, tak jsem udělala. Nepřišla jsem k Vám ani oblečená, ani svlečená; ani pěšky, ani na koni; ani po cestě, ani vedle cesty; nevkročila jsem do domu ani jsem nezůstala na ulici. A tady máte dárek.“
Král už natáhl ruku pro dárek, ale dívka otevřela dlaň, vrabčák zatřepal křídly a uletěl.
Tak zůstal král bez dárku, a dívčina přece jen nepřišla s prázdnýma rukama.
„Přiznávám,“ řekl král, „že jsi mě zase přechytračila. Žádná královna, žádná statkářská dcerka se s Tebou nemůže rozumem měřit, předčí Tě, pravda, krásou i šatem. No, o šaty ostatně nemusíme mít starost„Tu král otevřel hostu dveře do sousední komnaty a požádal dívčinu, aby vstoupila. A v té komnatě byly všude rozloženy takové nádherné šaty, o jakých se dívkám nikdy ani nesnilo. Mladá vesničanka vešla dovnitř a zavřela za sebou dveře.
Král musel čekat hodně dlouho, protože ani pro tak chytrou dívku nebylo nijak snadné vybrat si oděv, když před sebou viděla tolik šatů, a jedny krásnější než druhé.
Ale když se zato dveře sousední komnaty zase otevřely a dívka se objevila na prahu, král jen vydechl. Venkovanka byla v nových šatech stokrát spanilejší než nejkrásnější slečna u jeho dvora.
Král by si byl vedl dívčinu k oltáři třeba hned, ale včas si vzpomněl, že nehledal ženu krásnou, nýbrž chytrou, a rozhodl se, že ji vyzkouší ještě jednou.
„Můžeš mi říct,“ otázal se, „kde je střed Země?“
Dívčina dupla nožkou, obutou do nového střevíčku, o podlahu a pravila:
„Tady! Nevěříte-li, račte si to přeměřit.“
Král se zasmál a pravil:
„Opravdu vidím, že jsi velice chytrá a velice krásná.“
„Vůbec nejsem nijak obzvlášť chytrá,“ odvětila dívka. „Chtěla bych být stokrát chytřejší.“
„Myslím, že Ti docela stačí to, co máš,“ pravil král. „A teď mi odpověz na poslední otázku: Chceš být mou ženou?“
Dívka sklopila oči a tichounce pravila:
„Proč ne, když si to přeje sám král?“
Král už déle nemeškal a přikázal správci, aby připravil vše, čeho je třeba k svatebnímu hodokvasu. Za týden slavili skvostnou svatbu. Král sezval všechny nevěstiny příbuzné a všechny své dvořany s manželkami a dcerami.
Když dcery uslyšely o neobyčejné nevěstině chytrosti, po celou hostinu ani ústa neotevřely, aby před ní neprozradily, jak jsou hloupé.
A manželky dvořanů byly velmi uraženy, že král pohrdl jejich dcerami a že čest stát se královnou připadla obyčejné venkovance. Potřásaly nad tím hlavami a šeptaly si navzájem „To nedělá dobrotu, když jsou v domě dvě chytré hlavy! Z toho budou co nevidět jen rozbroje a hádky.“
A dvořané si taky šeptali ve všech koutech:
„Dnes jsme seděli za jedním stolem s obyčejnými sedláky. Jen abychom s nimi zítra nemuseli zasedat v královské radě! Co když si najednou královna vzpomene a udělá svého otce ministrem? Pak nebudou chtít ani ostatní sedláci poslouchat. Kdo potom bude pro nás orat a sít?!“
Všechny tyhle hovory se samozřejmě vedly potají. Ale král se o nich přece jen doslechl. A když se hosté rozjeli ze svatební veselice, pravil k své mladé choti:
„Víš co, milá ženuško, pohovoříme si spolu raději hned. Především se už nebudeš smět stýkat se svými příbuznými; jsi teď přece královna. Za druhé se nebudeš míchat do mých záležitostí; jsem přece král. A za třetí ..... za třetí, porušíš-li naši úmluvu, pošlu Tě ihned zpátky k Tvému otci.“
Mladá královna vyslechla muže a nic mu na to neodpověděla. Když muž rozhodl a žena mlčí, znamená to, že s ním souhlasí.
I začali spolu šťastně a spokojeně žít.
Tak uplynul rok, uplynul druhý, a třetího roku se přihodilo toto:
Královnin otec chodil se svou kobylkou pracovat na králova pole. Kobylka měla překrásné hříbátko. Jednou hříbě omrzelo chodit sem a tam po poli za matkou a uteklo na sousední louku. A na louce se pásly královy krávy s telaty. Hloupé hříbě se zčistajasna spřátelilo s jedním telátkem. Běhalo po louce všude za ním. Kam tele, tam hříbě.
Královský správce na to hříbátko dávno zahlížel: náramně mu padlo do oka. Jak uhlídal, že se hříbě přidalo ke královým kravám, rozkázal pastuchovi, aby honem zahnal celé stádo do chléva.
Navečer chalupník sháněl hříbátko, ale po hříbátku jako by se země slehla.
Chalupník běžel ke správci.
„To a to se přihodilo,“ prosil ho, „mé hříbě se přidalo k Vašim kravám, nařiďte, aby mi je vrátili.“
Ale správce se jen pochechtával.
„Když se Tvé hříbě přidalo ke kravám, tak to není hříbě, ale tele. A tele přece nemáš. Hleď, ať už Tě mám z očí, než Ti vypráším záda býkovcem.“
Co teď počít? Chalupník se znova vypravil hledat ochranu u krále.
Ale král nebyl toho dne v dobré náladě, buď se nějak nepohodl se sousedním králem, nebo si pokladník nastrkal z královské pokladny do svých kapes víc než obvykle, nechtěl zkrátka svého tchána ani vyslechnout.
„Jak správce rozhodl, tak bude,“ pravil.
Chalupník se nedomohl ničeho ani u krále. Otočil se tedy a šel domů. Kráčel královským parkem a div neplakal. Bylo mu hříbátka k smrti líto. Zrovna v té chvíli si vyšla mladá královna na procházku. Spatřila otce a zeptala se:
„Co Tě tak zarmoutilo, tatínku?“
„Ach dceruško,“ odpověděl sedlák, „nevím, jak s králem vycházíš ty, ale já se s ním ani s jeho správcem nijak nemohu dohodnout. Říkám jim, že je to černé, a oni říkají ne, je to bílé.“
„Tak mi, tatínku, pěkně po pořádku vypravuj, co máš s králem za jednání,“ požádala ho dcera.
„Kdybych nemusel s králi jednat, jak je život dlouhý, byl bych nejšťastnější člověk na světě,“ začal chalupník. „Ale moje kobyla měla moc hezké hříbátko. To hříbátko z ničeho nic napadlo přidat se ke královým kravám. Správce je při tom polapil. A nechce je dát zpátky. Říká: Když se hříbě přidalo ke kravám, tak to není hříbě, ale tele. Šel jsem tedy hledat ochranu ke králi, ale kdepak ten! Prý: Jak řekl správce, tak bude.“
„Neběduj. Ta věc se dá napravit,“ řekla dcera. „Naučím Tě, jak to udělat, aby z bílého bylo zase bílé a z černého černé.“
A naučila ho to.
Nazítří ráno se chalupník vypravil do královského parku a přitáhl s sebou velikánskou rybářskou síť. Rozprostřel síť na trávník, sedl si pod strom a čekal.
Zanedlouho vyšel z dvorce král na malou procházku před zasedáním královské rady.
Jak chalupník uhlídal krále, vyskočil a začal ze všech sil táhnout síť, jako by byla vrchovatě naplněna rybami.
„Co to děláš?“ podivil se král.
„Sám vidíte, lovím ryby,“ odpověděl chalupník.
„Jsi Ty ale hlupák! Copak ryby žijí v trávě?“
„Proč by nežily? Od té doby, co krávy začaly rodit hříbata, je možné všecko.“
„Jsi Ty ale liška podšitá!“ řekl král a nařídil vydat chalupníkovi jeho hříbě.
Chalupník vzal síť i hříbátko a vesele kráčel domů.
Ale král se zamyslel:
Na tohle jsi vlastním rozumem nepřišel, tcháne milý! V tomhle měla jistě prsty moje žena.
Když tak chvíli přemýšlel, vydal se co nejrychleji ke dvorci.
„Poslyš, pověz mi,“ zeptal se ženy, „nepotkala jsi včera v parku svého otce?“
„Potkala,“ odpověděla královna.
„Tak to Ty jsi ho učila dělat si ze mne dobrý den!“
„Dělat si z Tebe dobrý den jsem ho neučila, ale poradila jsem mu, jak se dostat z neštěstí.“
„Ať je tomu jak chce,“ vzkřikl král, „pletla ses do mých záležitostí! Porušila jsi naši úmluvu a já Tě ještě dnes pošlu zpátky k Tvému otci, navždy. Ale protože jsi mi byla dobrou ženou, dovoluji Ti vzít si s sebou to, co je Ti nejdražší a nejmilejší v celém království.“
„Budiž tedy po Tvém,“ odvětila královna. „Hned opustím palác. Ale ráda bych s Tebou na rozloučenou vypila víno z jednoho poháru.“
„Dobrá,“ pravil král, „dones vína.“ ~
Královna přinesla láhev starého vína a křišťálový pohár. Naplnila pohár až po okraj a nasypala do něho potají uspávači prášek. Potom se dotkla rty nápoje a podala pohár králi.
Král vyprázdnil pohár do dna a zvolal:
„Jaké to výborné sladké víno! Tak dobré víno jsem ještě nikdy nepil.“
Chtěl znova naplnit pohár, ale tu ho najednou přepadla taková dřímota, že sklesl zpátky do křesla a tvrdě usnul.
To právě královna potřebovala. Zavolala sluhy a rozkázala, aby přenesli spícího krále do kočáru. Posadila se vedle něho a kočár vyjel ze vrat.
Neuplynula ani hodina, když kočár přihrčel k sedláčkově chalupě. Královna zavolala na otce, spolu s ním opatrně vynesla krále z kočáru a uložila ho do postele.
Král se ráno probudil a udiveně se rozhlížel kolem dokola. Ležel na prosté dřevěné posteli, a nikoli ve své nádherné královské ložnici, ale v chudičké venkovské chaloupce.
„Co to znamená?!“ vykřikl král. „Asi jsem se ještě neprobudil a vidím to všechno ve snu.“
„Ne, Ty ses probudil a všechno, co vidíš, je skutečnost,“ pravila královna a přistoupila k posteli.
„Ale jak jsem se tu octl?“
„Jsi v chalupě mého otce a já jsem Tě sem přivezla.“
„Jak ses mohla něčeho takového opovážit?“ vykřikl král.
„Nedovolils mi snad vzít s sebou do otcovského domu to, co je mi ze všeho nejdražší a nejmilejší?“ otázala se královna.
„Dovolil. A co z toho?“
„Posuď sám,“ řekla královna, „je-li ženě něco milejšího a dražšího nad jejího muže?“
„Tak je to tedy!“ zvolal král. „Zase jsi mě přechytračila. Ne, nic naplat, Ty jsi vskutku nejchytřejší žena na světě.“
Král vyskočil z postele, objal manželku a prosil ji, aby se s ním vrátila do dvorce.
Ale ona ho od sebe odstrčila a pravila:
„Nevím, jsem-li tak chytrá, jak říkáš. Ale jak je vidět, ani toho rozumu, který mám, není v královském paláci zapotřebí. Ty sám jsi ochoten poslouchat nejhloupější řeči a před rozumnými slovy si zacpáváš uši. Raději zůstanu tady a vyhledám si muže mezi obyčejnými venkovany. Ten se jistě nebude stydět za mé rodiče, a dám-li mu dobrou radu, jistojistě mi nikdy neřekne, že se pletu do jeho věcí. Budeme se společně dělit o žalost, radost i starosti.“
Marně král žadonil, aby mu odpustila. Žena nechtěla o ničem ani slyšet A tak se musel vrátit do dvorce sám.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight